Lesy v rezervacích centrální části Jizerských hor - Pohled přírodovědce

Richard Višňák

Osud jizerskohorských lesů z konce 20. století je obecně znám. Jeden z nejrozsáhlejších lesních komplexů v Čechách přestal během pouhých 10 let na své podstatné části existovat. K zániku lesa došlo podle různých odhadů na ploše 90–120 km2, převážně v centrální, nejvýše položené části Jizerských hor (JH). Příčiny a souvislosti této ekologické katastrofy jsou dnes již dobře popsány. Dnešní stav je výsledkem průniku přírodních, zejména stanovištních podmínek, historického vývoje lesů pod vlivem člověka, včetně imisní zátěže ve 2. polovině minulého století, a postupem řešení vzniklé situace v 80. letech.

Nejcennější území

Rašeliništní komplexy jsou přírodovědně jedinečnými oblastmi, jejichž podstatným rysem je minimální dotčenost lidskou činností a jsou nejstaršími dochovanými ekosystémy JH. Složení vrchovištních fytocenóz doznalo v posledních 8000–10 000 letech jen dílčích změn a současný genofond rostlin a živočichů na těchto lokalitách lze pokládat za převážně autochtonní. Z toho je zřejmé, že ochrana horských rašelinišť zasluhuje nejvyšší pozornost a každý zásah do jejich vývoje, zvláště pak vnášení nepůvodního genetického materiálu, musí být pečlivě zvažován.

Z ekologického hlediska lze rašeliništní rezervace rozdělit do dvou typů – pánevní a náhorní. První z nich jsou charakterizovány inverzním mrazovým klimatem, výskytem pramenných poloh v okrajových částech pánví a příznivějším trofickým režimem podmíněným proudící vodou. Specifickým stanovištěm jsou zde náplavové sedimenty větších vodotečí. Náhorní rašeliny jsou zpravidla menšího rozsahu. Vyznačují se vyrovnanějším, relativně oceánickým místním klimatem, výraznější živinovou chudostí a jednoduchostí vegetační mozaiky.

Jiné povahy jsou dvě ze sledovaných maloplošných zvláště chráněných území (MZCHÚ) – přírodní rezervace (PR) Prales Jizera a PR Černá hora. Zahrnují vrcholové partie významných vyvýšenin v pásmu zonálních (supramontánních) smrčin, v případě Černé hory ale též edaficky podmíněných smrčin. Pro obě lokality jsou příznačné výchozy žulového podloží vytvářející balvanové akumulace až skalní útvary. Lokalitou odlišného typu je PR Jedlový důl, zahrnující smíšené porosty buku a smrku s dožívající jedlí.

Zalesňování „mrtvých lesů“

Téměř všechny sledované rezervace dnes představují rezidua lesní vegetace v souvislých plochách imisních pasek a mlazin. Zatímco většina schnoucích smrčin v centrální části JH byla beze zbytku odtěžena, porosty v rezervacích byly (bohužel ne zcela) zachovány. Zachování odumírajících či již zcela odumřelých

smrčin je v daných podmínkách zásadním požadavkem pro udržení kontinuity ekosystému. V porovnání s okolní holinou či pasekou je v „mrtvém lese“ vyrovnanější klima a hydrologický režim, do značné míry je zachována původní biota. Podmínky pro obnovu lesa jsou celkově příznivější již z toho důvodu, že alespoň místně dochází ke zmlazení nejodolnějších přežívajících stromů. S výjimkou rašelinných smrčin je však přirozená obnova většinou nedostatečná a nemá-li dojít k úplnému rozpadu porostu, je nutné ji doplnit či zcela nahradit obnovou umělou.

Podsadby souší smrkem místní provenience se z různých důvodů oddalovaly. Přestože porosty v imisně nejvíce zasažených polohách odumíraly již ve 2. polovině 70. let a do r. 1985 byly již většinou suché a bez naděje na přirozenou obnovu, s podsadbami se začalo až ve 2. půli

90. let. Mezitím probíhal rozpad souší a pozvolný přechod ekosystému lesního na pasečný, se všemi nepříznivými ekologickými důsledky. Dokladem zbytečnosti takových průtahů je dnešní stav PR Prales Jizera, kde označení “prales” již vyznívá spíše jako ironie. Na jiných místech došlo paradoxně před zalesněním k odstranění odumřelého dřeva, čímž byl mrtvý les vlastně degradován na paseku. K podsadbám souší a k zalesňování holin se ve druhé polovině 90. let používal nejen smrk ztepilý, ale ve velkém rozsahu i kleč, méně bříza karpatská a jeřáb ptačí. Tyto dřeviny dnes tvoří základ diferencované druhové skladby pro zalesňování imisně postižených území. Přitom jde často o dřeviny místně nepůvodní, jejichž zavádění v přírodně zachovalých územích znamená rušivý zásah. Samostatný problém pak představuje zalesňování ploch přirozeně bezlesých (rašelinné „louky“, prameniště, sutě, skály). V důsledku velkoplošného odlesnění a navazujících aktivit (eroze, odvodňování, budování cestní sítě) došlo také k vysychání a celkové biologické degradaci zejména náhorních rašelinišť. Z dnešního pohledu je zřejmé, že nebýt dřívějších lesnických zásahů, byly by některé lokality v podstatně lepším stavu, než jsou nyní. V plné míře to platí o velké části evropsky významné NPR Rašeliniště Jizery.

Posun vegetačních stupňů

Hrozba sestupu vegetačních stupňů se především výrazným poklesem imisní zátěže nenaplnila. Také klimatické podmínky v posledních letech nehovoří ve prospěch sestupu vegetačních stupňů (spíše naopak). V této souvislosti je třeba poukázat na nepřesnost vymezení vegetačních stupňů, kdy plošný rozsah 8. lvs je silně nadhodnocen. Z paleobotanických analýz a terénních šetření vyplývá, že klimatické (vodou neovlivněné) čisté smrčiny by zaujímaly polohy teprve nad 1020–1050 m n. m. a většina dnes mapovaného SLT 8K by měla být hodnocena jako 7K.

Hlavní typy lesních společenstev

Zřejmě nejstarší typologické členění lesů jádrové části JH publikoval v r. 1936 v Lesnické práci Ing. Jaroslav Müller. Rozlišoval celkem 6 lesních typů (LT) lišících se fyziognomií, floristickým složením podrostu a růstovými podmínkami smrku: brusinkový, borůvkový, mechato-travnatý, travnatý, Oxalis-bylinný a LT metlice křivolaké. Současná lesní typologie v zájmovém území rozlišuje celou řadu LT a jejich souborů, převážně v rámci 7. a 8. LVS. Plošně nejvýznamnějšími SLT jsou 7K, 7R, 8Z, 8K, 8S, 8G, 8R, 8T. Pro účely managementu chráněných území byla vypracována jednodušší typizace, která je do značné míry odvozena z fytocenologického systému.

Rašelinná smrčina

Tato jednotka je plošně převažujícím útvarem větších rašeliništních komplexů zejména v NPR Rašeliniště Jizery, NPR Rašeliniště Jizerky a PR Černá jezírka. Přirozeně nesmíšená smrčina (místy podrostlá klečí a s vtroušením břízy karpatské či jeřábu) porůstá rašeliny o různé mocnosti a stupni zamokření. Zapojenost porostu, jakož i vzrůst smrku (bonita) jsou velmi proměnlivé. Pod rašelinné smrčiny lze zahrnout i zakrslé a velmi mezernaté porosty smrků nepřesahujících v dospělosti výšku 5 m. Lze vylišit sušší typ s dominancí keříčků (brusinka, borůvka, vřes, klikva) a vlhčí typ s hojným suchopýrem a bezkolencem. Specifikem rašelinných smrčin je většinou dobrá, místy až živelná přirozená obnova, zejména v sušším typu. Ke zmlazení často dochází i v porostech více méně odumřelých, pouze s jednotlivými, silně poškozenými smrky. Smrk je většinou zřejmě původního ekotypu, a proto je přirozená obnova rašelinných smrčin prioritní. Hloučkovitý zápoj, případně mezernatost náletů a nárostů není z hlediska ochrany přírody na závadu, často je totiž odrazem stanovištní mozaiky a navíc vytváří základ pozdější věkové rozrůzněnosti lesa. Předpoklady umělé obnovy jsou dobré, v pánevních polohách je však nutné očekávat nezdary způsobené pozdními mrazy.

Pramenná (ostřicová) smrčina

Tento ekologicky výjimečný typ se vyvíjí na podsvahových vývěrech podzemní vody, případně na zarůstajících mrtvých potočních ramenech a tůních. Porost je většinou mezernatý, smrky jsou zakrslé, někdy ale naopak překvapivě vitální. Vyrůstají na silně zamokřeném až zvodnělém organozemním gleji a v jejich vývoji zřejmě dochází i pod vlivem čistě přírodních faktorů k náhlému úhynu a vzniku „mrtvého lesa“. Regenerace porostu je i na místech pro silné zamokření téměř neschůdných překvapivě dobrá, což zřejmě souvisí s lepší zásobeností živinami. Smrk je s nejvyšší pravděpodobností autochtonní. Porosty popsaného typu se vyskytují především v pramenné oblasti Jizery a v PR Rybí loučky. Povaha ekosystému vylučuje jakékoliv lesnické zásahy (místně provedené výsadby kleče nemají v těchto podmínkách naději na přežití).

Podmáčená smrčina

Zaujímá přechodné pásmo mezi rašelinnou a třtinovou smrčinou. Typologicky je charakterizována především jako SLT 8G a 8T. Vyvíjí se na rašelinném gleji až podzolu, zamokření většinou nedosahuje půdního povrchu. Smrkový porost (původně zřejmě s přimíšenou jedlí) je dobře zapojený, bonita je snížená. V podrostu převládá borůvka nebo třtina chloupkatá, druhy rašelinných smrčin jsou slabě zastoupeny. Tyto smrčiny jsou ve své většině kulturní, se smrkem cizí provenience, a proto musí být obnovovány uměle. Přirozená obnova zde také bývá slabší než u rašelinných smrčin.

Třtinová smrčina svahová

Jde o plošně převažující typ lesa v centrální části hor, typologicky označovaný nejčastěji SLT 8K (též 8S, 8Z4, 7K). Zapojené smrčiny průměrného vzrůstu rostou většinou na typickém podzolu, často na přechodu k organozemnímu gleji či rankeru. V původních porostech tvořily častou příměs buk a jedle, na úživnějších půdách přistupoval klen. Aktuálně tyto dřeviny většinou zcela chybí. Třtinové smrčiny se – na rozdíl od výše popsaných jednotek – zachovaly jen ve svém nepatrném zbytku. Část porostů tvoří jen rozpadající se souše, další porosty představují směs souší a poškozených smrků. Přirozená obnova je mizivá až nulová, přestože místně nalézáme plodné smrky. Je to způsobeno zapojeným porostem třtiny chloupkaté, která je vážnou překážkou i pro umělou obnovu. Vývoj takových porostů nelze zcela ponechat přírodním procesům. Podsadby (resp. zalesňování holin) dnes představují jediný možný způsob obnovy. Konkurenci třtiny je vhodné potlačit mulčováním, které má trvalejší a jistější efekt než ožínání. Nevhodné je i vyklizování padlých kmenů a větví před zalesňováním, neboť se tím podpoří expanze třtiny a zesilují se nepříznivé vlivy pasekového prostředí. Vedle smrku je podle stanovištních podmínek velmi žádoucí zavádět větší příměs jeřábu a buku, popř. břízy a klenu.

Třtinová smrčina pánevní

Od svahového typu se odlišuje rovinným terénem, zejména však mrazovým klimatem, který vylučuje přežívání buku a v minulosti zřejmě i jedle. Vzhled porostů je podobný jako u třtinové smrčiny svahové; místy se však dochoval původní ekotyp smrku, který bývá zastoupen i velmi starými a vzrůstnými jedinci. Přirozená i umělá obnova je ztížena nejen zapojeným podrostem třtiny chloupkaté, ale i častými pozdními mrazy. Zalesňování je zde tudíž provázeno opakovanými nezdary (podílí se na něm i okus zvěří, která se do rašelinných pánví stahuje). Rozšířené zalesňování klečí obnovu lesa dostatečně neřeší. Nezbytným opatřením je vyvýšená sadba smrku prokazatelně místního původu, ochrana před buření mulčováním, „ekologicky čistá“ je výsadba do ležícího odumřelého dřeva (metoda „saprofyt“). Ochranářsky nejvýznamnějším subtypem pánevní třtinové smrčiny jsou smrčiny na náplavech Jizery, které místy přecházejí do parkových formací s nesouvislou keřovou úrovní kleče a jalovce nízkého. Umělá obnova této formace je přípustná pouze za předpokladu využití sazenic místního smrku a úzkostlivé výsadbě do blízkosti uhynulých stromů či pařezů.

Borůvková smrčina

Tato jednotka je svým výskytem vázána na balvanité svahy hřebenových a vrcholových poloh v PR Prales Jizera a PR Černá hora. Typologicky jde zpravidla o LT 8Z9 nebo 8Z4. Smrkový porost na nevyvinuté (skeletovité) půdě je přirozeně mezernatý, víceméně zakrslý. Často se objevuje jeřáb, v příznivějších polohách vtroušený buk, kdysi byla hojnou dřevinou jedle. Nápadná je v porovnání s okolními třtinovými smrčinami bohatá přirozená obnova, která na extrémnějších stanovištích probíhá nepřetržitě. Životnost porostů je snížená v důsledku imisní expozice, ale i vlivem přírodních faktorů (sníh, námraza, vítr, někde i pohyb sutí). Genofond smrku je v řadě případů původní. Umělá obnova obvykle nebývá naléhavá. Vedle dosadeb autochtonního smrku je žádoucí doplnění jeřábu, případně břízy bělokoré. Naopak zcela nevhodná, zejména na často navazujících plochách primárního bezlesí, je výsadba kleče.

Klečoviště a přirozená bezlesí

Tyto jednotky zahrnují ekosystémy do značné míry původní nejen ve svém druhovém složení, ale na rozdíl od smrčin i v nesnížené vitalitě. Jejich lesnické využití je nepřípustné (nesmí být zalesňovány!) a proto zde není blíže popisována.

Rovněž se zde nevěnuji specifické problematice jedlových a smrkových bučin, která se týká zejména lokality Jedlový důl.

Poznámky k některým dřevinám

Smrk ztepilý (Picea abies)

Navzdory imisním a hmyzím škodám se na řadě lokalit JH dochovaly životaschopné populace původního smrku, které jsou dnes zdrojem reprodukčního materiálu pro umělou obnovu nejen v rámci MZCHÚ. Umělá obnova je nezbytná zejména ve třtinových typech, zatímco v rašelinných smrčinách je spíše doplňkem obnovy přirozené. Výsadby smrku ve sledovaných rezervacích byly poznamenány rozsáhlými a opakovanými nezdary. Jejich příčinou byl vedle pozdních mrazů a poškozování zvěří často i nevhodný způsob výsadby. Tradiční jamková sadba na rašelinných a podmáčených stanovištích selhává v důsledku zamokření, někdy až zaplavení sazenic. Výsadba do nižších stupňů reliéfu zvýšila expozici vůči pozdním mrazům. Nejednoznačné výsledky vykazují dosavadní výsadby smrku do padlých kmenů či pařezů (metoda saprofyt). Zatímco v PR Prales Jizera je možné hovořit až o 80% zdaru s dobrou prognózou dalšího vývoje, v NPR Rašeliniště Jizery je situace téměř obrácená. Příčinou jsou zřejmě mrazy v květnu r. 2000, které se naplno projevily pouze na druhé lokalitě a postihly zde sazenice ve velmi mladém věku. Problémem může být rovněž původ použitých sazenic.

Jedle bělokorá (Abies alba)

V současné době v centrální části JH zcela chybí. Z paleobotanických analýz je však zřejmé, že ještě před tisíci lety byla běžně rozšířená až do hřebenových poloh. Měla by se tedy alespoň jako vtroušená dřevina vrátit do lesů v rezervacích. Překážkou je ovšem nedostatek vhodného genofondu.

Smrk pichlavý (Picea pungens)

V hojné míře se uplatnil při zalesňování kalamitních holin zejména ve 2. polovině 80. let. Jeho použití zde sice nedosáhlo takového rozsahu jako v Krušných horách, přesto je značné. Byl vysazován především v pásmu třtinových smrčin. V podmáčených a rašelinných polohách neprospívá, v mrazových pánvích zřejmě trpí i mrazem. V rámci MZCHÚ se vyskytuje především v ochranných pásmech. Často byl sázen ve směsi s domácím smrkem, nezřídka i s klečí. Místy již byly zahájeny rekonstrukce těchto porostů dosazováním autochtonního smrku, někde s příměsí jeřábu.

Kleč (Pinus mugo subsp. pumilio)

Má v JH poměrně velké přirozené rozšíření, které se však až na vzácné výjimky omezuje na vrchovištní prostředí. Současný areál kleče v JH je vysoce reliktní povahy a donedávna nebyl podstatněji ovlivněn člověkem. Po katastrofickém rozpadu lesů a jejich masovém vytěžení v 80. letech byla kleč zahrnuta do rejstříku tzv. náhradních dřevin. K jejímu většímu uplatnění dochází od poloviny 90. let, kdy byla hojně vysazována na extrémní (podmáčená či naopak suťová až skalní) stanoviště zejména v 8. LVS. Častěji se sází ve směsi s dalšími dřevinami, hlavně smrkem ztepilým, nezřídka ale i jako dřevina hlavní. Z hlediska ochrany přírody jsou klečové výsadby velmi sporné, a to nejen na území rezervací.

Rizika lze shrnout do tří bodů:

- Vzniká náhradní formace převážně keřové fyziognomie, a to na místě původní formace stromové (zpravidla smrčiny). Nebude-li klečový porost včas prosázen smrkem, případně dalšími dřevinami stromového vzrůstu, vytvoří se souvislý keřový zápoj, který na delší dobu znemožní sukcesi smrku (zejména na rašelinných a silně podmáčených půdách).

- Protože je kleč hojně sázena i na plochy přirozeného bezlesí (vrchoviště, prameniště, sutě a skály), hrozí likvidace těchto bezlesí, která se pod vlivem stanovištních faktorů často udržují i po celé tisíce let. Tato hrozba se již na mnoha lokalitách stává realitou (NPR Rašeliniště Jizery, PR Prales Jizera aj.).

- Kontaminace genofondu. Vedle autochtonní, popř. geneticky blízké krkonošské kleče byla v minulosti vysazována i kleč tatranská (nápadně odlišná již habituelně), častěji pak kříženec blatky a „pravé” kleče (Pinus x pseudopumilio), někdy i blatka samotná (Pinus rotundata). Původ jednotlivých výsadeb je dnes obtížně určitelný; na jedné lokalitě se lze setkat s „klečí“ různého typu. Reálným nebezpečím je nyní vznik různých hybridních populací.

Borovice pokroucená (Pinus contorta)

Pochází z pacifické oblasti Severní Ameriky. V JH byla pokusně vysazována v 80. letech a dnes je zde po smrku pichlavém nejrozšířenějším „exotem“. Byla často sázena v nesmíšených porostech nebo spolu se smrkem pichlavým, omorikou aj. Jde o typickou „náhradní“ dřevinu, patrně bez větší perspektivy.

Bříza karpatská (Betula carpatica)

Je původní dřevinou Jizerských hor s velmi omezeným rozšířením na rašelinných pánvích Jizery a Jizerky. Vzhledem ke svým ekologickým vlastnostem byla zařazena mezi „náhradní“ dřeviny a zavedena na řadu nových lokalit. Je-li účinně chráněna před zvěří, dobře odrůstá, a to i na lokalitách značně zamokřených. V zachovalých ekosystémech vrchovišť je ovšem zpravidla nepůvodním prvkem a neměla by se sem ve větším rozsahu vnášet.

Chybí listnaté dřeviny

Přestože jednou z hlavních příčin rozpadu jizerskohorských lesů v 80. letech byl jejich monokulturní ráz, není povaha nově nastupujících porostů o mnoho lepší. Smrk ztepilý je opět zcela dominující dřevinou (hojně mu sekundují cizokrajné jehličnany), zatímco podíl listnatých dřevin zůstává nepatrný. Jehličnaté kultury a mlaziny jsou sice prosazovány jeřábem, bukem, místy i klenem, ovšem jen na malé části plochy. Buk je přitom jen zřídka sázen v náhorních polohách (nad 900 m n. m.), kde by byl ekologicky nejprospěšnější. Možnosti zavádění listnatých dřevin silně limituje chronicky přemnožená zvěř, což si vynucuje ochranu výsadeb, nejčastěji individuální formou. Účinnost těchto ochran zůstává přitom otevřenou otázkou.

Podnětem pro sepsání tohoto článku byly práce, které jsem vykonával pro Správu CHKO Jizerské hory v r. 2000-2001. Jako geobotanik jsem se účastnil zpracování plánů péče pro 14 „maloplošných“ zvláště chráněných území v centrální části JH. Šlo převážně o rašeliništní lokality, z nichž dvě největší jsou zařazeny do kategorie národní přírodní rezervace (NPR Rašeliniště Jizery a NPR Rašeliniště Jizerky).

Adresa autora:

Mgr. Richard Višňák, Ph.D.

Mlýnská 271, 471 27 Stráž pod Ralskem

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Foto: autor