Poznámky k pěstování dubu

Zdeněk Kadlus

Profesor Konšel svým biologickým ponětím pěstování či tvorby lesa nesporně předvídal dnešní trendy přírodě blízkého pěstování či obhospodařování lesa. Přitom neopomíjel ekonomická hlediska se zřetelem na socioekonomické podmínky své doby. Za nejvhodnější pro pěstování dubu označoval tvar středního lesa, dnes správně lesa sdruženého.

Pro současnost je příznačný sílící důraz na mimoprodukční funkce lesa vzhledem k všestrannému rozvoji lidské společnosti. Východiskem pro pěstování lesa jsou poznatky o zákonitostech vývoje přírodních (či „panenských“) lesů, tj. bez podstatných zásahů člověka, opomineme-li případné člověkem způsobené změny globálního prostředí. Z četných autorů, kteří se zaměřují na pěstování dubu, lze uvést alespoň Leibundguta, Mayera, ze slovenských zejména Korpeľa, Míchala (orientovaného na slovenské poměry), z českých autorů pak Průšu (včetně jeho pokračovatelů), Řeháka, Vacka, Vyskota a další.

Vývojový cyklus přírodních lesů s dubem

Musíme rozlišovat dub letní a dub zimní, každý má jiné ekologické nároky, existenční a růstové optimum. Korpeľ vymezuje v rámci vývojového cyklu stadium dorůstání, optima a rozpadu; vývojový cyklus začíná fází obnovy ze stadia rozpadu předchozího cyklu, za současného stadia rozpadu nastupuje fáze obnovy třetího, následujícího cyklu. Tento sled probíhá v různých obměnách podle základních podmínek neživého prostředí, druhové skladby a rychlosti a charakteru stadia rozpadu. Vedle struktury, výstavby, časově a prostorově se střídajících vývojových stadií a fází podchycuje Korpeľ porostní texturu. Ta je dána plošným rozmístěním jednotlivých vývojových fází.

Výše uvedený model se obměňuje podle dřevinné skladby od jednodušších forem při jednoznačné převaze jedné stinné dřeviny (např. v subalpinských smrčinách nebo v bučinách „bezjedlové oblasti“ Karpat) přes složitější podobu v horském smíšeném lese buku, jedle a smrku až k nejsložitějšímu uspořádání ve smíšených listnatých lesích (s dubem letním v lužních polohách nebo s dubem zimním, dubem pýřitým či cerem) v pahorkatinách, případně vrchovinách. Tyto ekosystémy (geobiocény) se vyznačují po převážnou část vývojového cyklu soužitím dřevin s různým dosažitelným věkem, vzrůstem i vztahem ke světlu, jakož i soužitím generací odlišného věku na větších (nad 0,5 ha) i menších plochách. Těžiště obnovy přechází na stinnější doprovodné dřeviny. Až po jejich hromadném a rychlejším odumírání v dílčím stadiu rozpadu a v následné fázi dožívání jsou nálety a nárosty dubu, jinak dosti hojné i ve fázích optima, schopné nejen dočasně přežívat, ale i odrůstat. Konkurenční schopnost dubu spočívá v nejdelším možném dosažitelném věku a vysokém vzrůstu v nejnižších stupních. Vzrůstem se mu v tvrdém luhu přibližuje jasan v pahorkatinách až vrchovinách.

Historický vývoj lesů

Protože nejnižší polohy byly osidlovány nejdříve, byly zde lesy více vystavovány nejrůznějším tlakům. Proto i objektů vhodných ke studiu vývoje bez vlivů člověka se dochovalo jen velmi málo. Lze však vycházet do jisté míry jednak z vývoje lesů po době ledové, jednak z procesů v lesích člověkem obhospodařovaných, pokud se vyznačují alespoň přirozenější druhovou skladbou.

V tomto směru je možno odvolat se na Aichingera, který tvrdil, že druhotná sukcese určitým způsobem kopíruje sukcesi primární, včetně sukcese probíhající od konce doby ledové.

Podle pylových analýz se v ní postupně vystřídala období „borobřezového“ lesa s lískou, období dubu a smrku, období převahy buku později i s jedlí a období recentního vzestupu podílu borovice a smrku, ať již podpořeného tzv. malou dobou ledovou, nebo vlivy člověka. Ovšem na detailnější vzhled krajiny a uspořádání lesa můžeme jen usuzovat z určitých analogií. I dnes můžeme pozorovat spontánní pronikání dubu letního do borových porostů roznášením žaludů sojkami.A právě ze žaludů, se rychle vytváří průbojný kůlový kořen. Dlouhověkost dubu umožnila přežít i jednotlivě uchyceným jedincům a postupně získat převahu. Smrk se pak prosadil až v polohách vyšších a srážkově bohatších, pro dub příliš chladných. S ohledem na hypsometrické poměry zaujal dub větší plochu než smrk.

V dalším vývoji se mezi smíšené doubravy a smrčiny vklínily bučiny. Ve středních polohách nachází buk srážkové a teplotní optimum a je zde konkurenčně nejsilnější. Dub i smrk se udržely (jako příměs, nebo lokálně převažující dřeviny) v podmínkách buku méně vyhovujících. Kontakt dubu a smrku se např. udržel v jihočeských pánvích, ale i jinde (Nožička, Málek aj.).

Po určitou dobu uspokojovala potřebu palivového dřeva vegetativní obnova lesa pařezovými výmladky. Nutnost zajistit i užitkové dřevo vedla již ve středověku k přechodu na tvar sdruženého lesa. Bez nadsázky lze říci, že tento způsob cíleného obhospodařování lesa předešel monokulturní hospodářství s jehličnany o několik století. Pochopitelně zde byly zvýhodněny dřeviny s vyšší pařezovou výmladností na úkor buku. Od poloviny 19. století se začíná výmladkové hospodářství opouštět a tato snaha je od 50. let minulého století prosazována legislativně. Uplatňování clonosečných postupů ve smíšených listnatých porostech vedlo k ústupu dubu a zvyšování podílu buku, případně i dalších stinnějších dřevin. V tomto směru lze poukázat na pozoruhodnou studii Langa a Mayera (1968) ze severozápadní části Vídeňského lesa (geologickými poměry – flyš – i klimatickými podmínkami se blíží poměrům jižní Moravy, zejména jihozápadní části Bílých Karpat).

Cílová struktura dubových porostů

Cílené využívání lesa je doloženo již z dob panování císaře Maxmiliána (existence sdruženého lesa s dubem doložena r. 1512). Pěstební podklady pro produkci cenného dubového dříví byly získány na základě fytocenologicky charakterizovaných stanovištních jednotek v r. 1967. Samotná volba optimálních stanovištních podmínek nestačí – musí na ni navazovat cílevědomá pěstební péče (je ovšem nutno počítat s tím, že náklady na ni vynaložené se zúročí až v budoucnu; redukovat ale výrobní náklady pouze na kácení a soustřeďování a spoléhat na autoregulaci není na místě).

Přirozeně vzniklé nárosty je třeba doplnit uměle, pokud jsou mezernaté. I při umělé obnově musíme zajistit dostatečnou hustotu, nejlépe jedno až dvouletými semenáčky ve sponu 1 x 0,5 m, a podle potřeby je doplnit stinnými dřevinami (2 x 2 m). Při výchovné péči od mlazin až po tyčoviny se pak přechází od výběru nežádoucích jedinců k podpoře vybraných kvalitních stromů. Prostorové uspořádání porostu je třeba usměrňovat tak, aby se dub uplatňoval především v úrovni a doprovodné dřeviny v podúrovni. To pak umožní uvolňovací probírkou zvýšit světelný požitek v horní části korun a přitom podporovat čištění kmene.

O stadiu dorůstání se hovoří tam, kde postupně proniká nová generace do rozpadající se horní vrstvy starého pokolení. U nárostů a mlazin přirozeně vzniklých za přiměřeně dlouhé obnovní doby (rozumí se dílčí) a po jejich osamostatnění (podobně jako u porostů založených uměle) je možno probíhající procesy označit jako odrůstání. To je doprovázeno výškovou diferenciací a postupným vylučováním růstově zaostávajících jedinců. U dubu v nižších polohách tento proces pokračuje i přes uvolnění zápoje v úrovni. Intenzita tohoto procesu výrazně klesá po překročení kulminace běžného výškového přírůstu, což vede k relativnímu vyrovnávání výškových rozdílů (Chroust 1997). Podle rozborů dat, získaných na demonstračních objektech školního polesí SLŠ Hranice a zpracovávaných v rámci středoškolské odborné činnosti (Foltýn et al, Kadlus et al), k tomu dochází i ve smíšených porostech buku s dubem, původně výškově diferencovaných. Přesun růstově zaostávajícího dubu do nižších tloušťkových stromových tříd je doprovázen zkracováním délky korun ve srovnání s bukem i lípou a poklesem tloušťkového přírůstu.

Význam sdruženého lesa při pěstování dubu

Výše uvedené potvrzuje oprávněnost Konšelova názoru o přednostech sdruženého lesa pro docílení cenných výřezů dubu. Po smýcení výmladkové etáže naholo vzniká možnost přežití semenáčků nalétlých v předcházejících letech, možnost doplnit výsadbou žádané dřeviny a vyřadit přestárlé pařezy. Výmladky rychle zakryjí půdu a vyplní kmenový prostor, což podporuje tvárnost kmene a zabraňuje výstřelkům, „vlkům“. Zároveň je umožněn plný světelný požitek pro horní části korun dubu, což podle Chrousta (2001) významně podpoří jeho tloušťkový přírůst.

Pro pěstování dubu v semenném (vysokokmenném) lese vyplývá nutnost respektovat nejen při obnově, ale zejména při výchově jak různé vztahy dřevin ku světlu měnící se s věkem, tak i odlišný růstový rytmus podle vývojové etapy.

 V praxi se u nás – zejména na stanovištích „tvrdého luhu“ – setkáváme se zakládáním nesmíšených kultur dubu s tím, že budou později podsázeny stinnými dřevinami. To zajistí nepochybně kryt půdy, méně ale již výplň kmenového prostoru.

Napříště by přípravná seč pro přirozenou obnovu dubu měla spočívat právě v odstranění spodní etáže, a umožnit tak uchycení a odrůstání nové generace v souvislé vrstvě.

Tvar sdruženého lesa slučuje tedy jak přírodě blízké uspořádání druhové a prostorové skladby, tak racionalizační prvky porostní obnovy (převážně výmladkové) – použití holé seče, technologie kácení (od motomanuální po harvestorové), odvětvení, sortimentaci a vyklizení vytěžené dřevní hmoty. Samozřejmě nelze opomíjet odlišné socioekonomické podmínky za časů profesora Konšela a skutečnost, že trhu se dřívím stále více dominuje odběratel.

Nevolám po návratu k tvaru sdruženého lesa, ale po jeho pokračování tam, kde se dodnes udržel. Setkáme se s ním u nás na více místech. Např. v CHKO Litovelské Pomoraví by bylo možné porovnat jej s lesem vysokokmenným a zároveň jeho problematiku přiblížit na stávající naučné stezce širší veřejnosti. Ta přinejmenším ocení větší prostor pro širokou biodiverzitu ve sdruženém lese. Připomeňme, že i jinde v Evropě je sdružený les stále obhospodařovaným tvarem lesa. Nedávno také Utinek (LP 11/2004) připomněl význam sdruženého lesa u nás. Tento tvar lesa může být v určitých podmínkách i hospodářsky výhodný.

Seznam použité literatury:

Aichinger, E.: Vegetationskunde der Karawanken. Jena, 1933, 329 s.

Foltýn, M. et al.: Variabilita ukazatelů jakosti ve smíšeném listnatém porostu středního věku. Lesnická práce, 1984, s. 172-173

Chroust, L.: Ekologie výchovy lesních porostů. VÚLHM – Výzkumná stanice Opočno, 1997, 277 s.

Kadlus, Z. et al.: Přírůst a zmlazování smíšeného porostu. In: 50 let pěstebního výzkumu v Opočně. (Sborník z celostátní konference 12.-13. 9. 2001), s. 145-158

Korpeĺ, Š.: Pralesy Slovenska. Veda, Bratislava, 1989, 330 s.

Lang, H.P. – Mayer, H.: Waldbauliche Grundlagen für die Eichenwertholz – Produktion im nordöstlicher Flysch – Wienerwald. Centralblatt für das gesamte Forstwesen Wien, 1968, Heft 4, s. 222-243

Leibundgut, H.: Über Zwech und Methodik der Struktur- und Zuwachsanalyse von Urwäldern. Schweiz. Z. Forest, III., 110, 3, s. 11-124

Málek, J.: K otázce původního areálu smrku v českých zemích. Lesnictví, roč. 7, č. 1, 1961, s. 35-54.

Nožička, J.: Původní výskyt smrku v českých zemích. Praha, 1972, 180 s.

Průša, E.: Přirozené lesy České republiky. Praha, 1990, 248 s.

Řehák, J.: Vývoj stromů a porostních útvarů v přirozených lesích. Ochrana přírody 19, 1964, s. 105-113

Vacek, S. et al.: Struktura původních bučin ve Východních Krkonoších. Lesnictví, 30, 1984, č. 9, s. 767-782

Vyskot, M. et al.: Československé pralesy. ACADEMIA, Praha, 1981, 272 s. + přílohy

Adresa autora:

Ing. Zdeněk Kadlus

Lesnická společnost při SLŠ Hranice

Jižní 1968, Hranice I.

Foto: autor