NP ŠUMAVA

Radomír Mrkva

Dá se říci, že jedním z výstupů názorového kvasu, který probíhal kolem národním parku (NP), je také větší akcentování požadavků zdejších obyvatel. Je to pochopitelné, neboť tak velké chráněné území zahrnuje také sídelní struktury a aktivity místních obyvatel. Ukazuje se, že plnění cílů ochrany přírody (OP) není pouze záležitostí příslušných orgánů, ale je třeba pro ně získat také v příslušné oblasti žijící lidi. Krajina byla vždy poznamenána lidskou činností a získala určitý ráz, který nyní obdivujeme a který je často předmětem ochrany. Tak jako se v ochraně přírody nesnažíme pouze o management konzervace, rovněž v případě lidských aktivit na ně nemůžeme nahlížet pouze rustikálně. Případná omezení a újmy by měly být minimalizovány, popřípadě finančně kompenzovány. V rámci podpory je možné vytvářet pracovní příležitosti a umožnit rozvíjet vhodné podnikatelské aktivity. Ty musí být pochopitelně usměrněny tak, aby negativně neovlivnily chráněnou přírodu, ale naopak z ní těžily. Smyslem ochrany přírody totiž není pouze striktní ochrana vybraných fenoménů, ale také osvětová činnost.

Lidské aktivity jako součást plánu péče

Generelem, podle nějž se management OP v NPŠ uplatňuje, je plán péče. Právě zde by se měl promítnout naznačený trend. Plán péče se vytváří tak, že se na zadané území nanášejí jakési informační vrstvy, týkajících se např. charakteristik prostředí, fytocenóz a jejich zvláště cenných částí, společenstev živočichů apod. Z těchto informací se nakonec dospěje k zonaci, stanovení intenzity a způsobu ochrany na vytipovaných územích. Bylo by ale velmi užitečné právě s ohledem na integraci obyvatel doplnit naznačené informační vrstvy také o lidské aktivity, resp. je skloubit s požadavky OP. Jedna z vrstev by proto mohla např. obsahovat vymezení tras a možných území pro provozování měkké poznávací turistiky, dále turistiky sportovní (letní, zimní), vedení cyklostezek a hipostezek, možný rozvoj ubytovacích, stravovacích a rekreačních kapacit, jakož i možnosti průmyslového podnikání apod. Prostorově by měl být vymezen možný rozvoj osídlení, infrastruktury, obchodních sítí a jiných aktivit. Z tohoto pohledu bude ale nutné, aby zastupitelé obcí a vyšších orgánů v regionu, zasedající v radě NP, reálněji a koncepčně definovali své potřeby, aby je bylo možno do plánu péče opravdu zapracovat.

Zelená Šumava

Naše představy jsou patrně ovlivněny klasickou literaturou, kde se obdivují hluboké šumavské hvozdy a nekonečná záplava lesů, ale je skutečností, že právě to zde většina návštěvníků nepochybně hledá. Ti, kteří zde žijí, si patrně ani jinou Šumavu nedovedou představit. Nehledě na plnění zadání daného cíle OP je proto jedním z významných úkolů správy NPŠ dbát o zachování lesů, zvýšení atraktivity území, lepší poskytování informací o chráněné přírodě a smyslu OP vůbec. V souvislosti s požadavkem „zelené Šumavy“ ovšem oživujeme kauzu KŮROVEC. Přes veškeré snahy přesvědčit veřejnost, jak je uhynulý les v bavorském NP atraktivní, lze jen těžko přijmout představu, že uhynulé smrčiny na celém území NPŠ budou návštěvníky a obyvateli oceněny.

Cíle ochrany přírody v NPŠ

Posláním NPŠ (podle zřizovacího právního předpisu) je mj. „uchování a zlepšení jeho přírodního prostředí, zejména ochrana či obnova samořídících funkcí přírodních systémů ...“ Hlavním předmětem OP jsou pak „typické ekosystémy ve všech svých složkách a proces jejich přirozeného vývoje.“ Odhlédneme-li od záměny termínů, kdy se neodlišuje přírodní a přirozený (viz slovníček pojmů), není zřejmé, o jaké ekosystémy by mělo jít; označení „typické“ je velmi neurčité. Je správné, že se ve všech diskusích a návrzích zdůrazňuje „ochrana procesů“; zcela matoucí je ale zároveň nedodat, že z pohledu OP bude nutno za kýžený přirozený proces považovat jen takový, který probíhá v přirozeném ekosystému, tj. v takovém, který se během evoluce vyvinul v panujících přírodních podmínkách a byl popřípadě jen nevýznamně antropicky ovlivněn. Na Šumavě je v současné době pouze cca 13 % území lesů přirozených a necelá třetina území lesů, kde se očekává dosažení přirozeného stavu během relativně krátké doby.

V diskusích, nových návrzích apod. (např. „Strategie dalšího postupu MŽP ...“ ze dne 24. 9. 2003 a posléze i 28. 4. 2004 nebo „O Šumavě společně“, 30. 9. 2004) se bohužel nedozvímee nic o tom, že v souvislosti s výše uvedenými cíli je hlavním úkolem zejména přeměna nepůvodních, dříve hospodářsky využívaných, převážně smrkových lesů. Teprve pak zde mohou probíhat vskutku přirozené (samořídící) procesy.

Zatímco konečný cíl OP, tj. vznik cílových, přirozených (klimaxových) lesních ekosystémů, je všem aktérům vášnivých diskusí víceméně jasný, spor panuje ve věci cesty, která k němu vede. V té souvislosti se sluší upozornit, že současným hlavním cílem snažení v NP by nemělo být pouze vyhlášení jednotlivých zón o doporučené velikosti, resp. velkého jádrového území. Zásadním úkolem je v prvé řadě dosažení přirozených ekosystémů v přijatelném časovém horizontu.

Dále je uveden dvojí přístup k naplnění cílů.

„Romantismus“ v OP

Tento přístup je poznamenán hlavně zápalem až fanatismem a „svatým“ nadšením pro věc i bojem proti „zkostnatělým a přízemním“ poznatkům, např. lesnickým. V tomto názorovém proudu nechybí ani typický prvek romantismu - běsnění živlů a nemilosrdná destrukce (revoluce) jako očista před nastolením nového řádu. Méně se používá chladný rozum, zkušenost, vědecké poznatky a analytický kalkul. Lze uvést bezbřehé používání pojmu přirozený proces. Za něj se vydává jakákoli strategie života vedoucí k zachování organismů, ale je třeba zdůraznit, že zájmem OP je nepochybně je pouze ochrana procesů vlastních původním a tudíž přírodním nebo přirozeným ekosystémům. V případě rostlinných společenstev by se rovněž neměl považovat za přirozený např. proces sukcese rostlin na uměle odlesněných plochách nebo v uhynulých hospodářských smrčinách. Nejde o přirozený proces v biomu středoevropského opadavého širolistého lesa. V listnatém nebo smíšeném lese s dominancí buku a jedle dochází ke generační obměně průběžně v zastínění starého lesa. Uhynutí nepůvodních smrčin vlivem lýkožrouta a následná sukcese je zde proto nepřirozený proces a „přirozené“ je pouze uhynutí stromů smrku bez lidského zásahu. Naopak, proces náhlého rozpadu lesa s pomocí lýkožrouta je přirozený pouze v horských smrčinách (cca od 1200 m n. m. a výše). To ale horliví zastánci „přírodních procesů“ nerozlišují a považují smrk na převážné části území NPŠ za „nepřátelský element“, který je třeba ničit. Je také zpochybňováno, že lýkožrout je nebezpečný; uvedení protagonisté „věří“, že existují odolné smrky nebo populace méně nebezpečného lýkožrouta a že lýkožrout startuje autoregulační procesy a chová se selektivně. Věří se rovněž např. v to, že buk i jedle se mohou přirozeně šířit na větší vzdálenosti, takže proces sukcese může rovněž vést v dohledné době k vytvoření klimaxového typu lesa. Za „přirozenou“ je možno považovat rovněž konzumaci semenáčů dřevin spárkatou zvěří, přitom její nadměrná intenzita je limitujícím faktorem pro přeměnu porostů a vůbec pro nastolení přirozených procesů reprodukce lesa. Stále ještě nedostatečně zvládnutý (myslivecký) management zvěře je problémem všech lesů u nás. Také v tomto případě musíme vycházet z toho, že skutečně přirozená by byla pouze taková intenzita konzumace, kterou by uplatnily populace pouze autochtonních druhů přežvýkavců, regulovaných predátory, v početnosti rovněž vybalancované potravní nabídkou.

NP Bavorský les

Nelze se nevyslovit k prezentaci managementu uplatněného v NPBL (Holub R., Valenta M.: Dát šanci divoké přírodě..., Bláha J.: Ad nová zonace...). V souvislosti s cíli NPBL se zmiňuje dosažení „divoké přírody“, prosazuje se „politika divočiny“, „ponechání přírody přírodě“, „návrat vzhledu, výrazu a barevnosti“, „dát šanci přírodě, aby využila kůrovce jako činitele obnovy,“ a velebí se „pozoruhodná džungle obnovujícího se pralesa“. Vůbec se neakceptuje, že management NP by měl směřovat hlavně k dosažení přirozených ekosystémů klimaxových smrčin, acidofilních horských bučin anebo květnatých bučin a jedlin.

Situace v Bavorském lese byla z celé řady důvodů mnohem příznivější pro dosažení cílů a je s podivem, že se na to nepoukazuje. Zásadní rozdíl oproti NPŠ spočívá v tom, že je zde víceméně zachována přirozená zonalita lesa. Co je ale zásadně odlišné od situace u nás: smrčiny jsou obklopeny bukovými lesy, sice dosud znatelně ovlivněnými hospodařením, ale na nejlepší cestě k přirozené struktuře. Za takové situace nelze vcelku nic namítat proti uhynutí a rozpadu smrkového lesa pomocí kůrovce, neboť zde jde opravdu o přirozený proces, který neohrozí smrkové lesy v nižších polohách.

Za tento experiment byla na „české“ straně zaplacena neúměrně vysoká daň v podobě holin. Je to názorná ukázka a předpověď toho, co je možné očekávat v NPŠ, v okolí tzv. „jádrové zóny“ (dle kategorizace IUCN) se striktně dodržovaným režimem bezzásahovosti.

Kdo je lýkožrout smrkový?

Tento druh je přirozenou součástí boreálních, severských přirozených lesů. Zde má nezastupitelnou roli jako nástroj uhynutí a rozpadu, který musí ve „zralém“, dospělém lese nastat, aby mohlo dojít k jeho reprodukci. Světlomilný smrk se totiž může obnovit pomocí semenáčů pouze na velkých plochách uhynulého mateřského lesa. Kromě rozvrácení větrem totiž neexistuje jiný způsob rozpadu a proto není divu, že se během evoluce vytvořily u lýkožrouta takové strategie chování, které vylučují např. uplatnění rezistence stromů. Proto jsou běžné případy, kdy z roku na rok došlo ke zvýšení počtu napadených stromů až na desetinásobek. Ostatně sama Šumava je toho příkladem – po nastartování přemnožení tohoto škůdce v důsledku polomu v roce 1868 došlo k rozpadu, vytěžení a umělému zalesnění smrkem v celém regionu (cca 100 tis. ha).

Nebezpečným škůdcem v našem LH se tento druh stal proto, že hospodaření se smrkem muselo akceptovat také přirozený vývoj severského lesa. Jen rozpad byl nahrazen těžbou a přirozená obnova výsadbami.

Management „měkké“ přeměny

Dosáhnout cíle – přeměny smrkových porostů – lze opět pouze napodobením přirozených procesů generační obměny, která je vlastní středoevropskému listnatému či smíšenému lesu s dominancí buku. Zde hynou stromy vysokým věkem a postižením dřevokaznými houbami mozaikovitě na ploše lesa. K přeměně je ale zapotřebí živý porost, byť smrkový, který je třeba uměle pomístně prosvětlit a zde vysít nebo vysázet jedli a buk. Jinak se tyto dřeviny nemohou na svá původní stanoviště vrátit. Naznačený management představuje jedinou schůdnou a relativně rychlou cestu k dosažení cíle.

Nechat náhle uhynout nepůvodní smrčiny nepovede ke vzniku smíšeného nebo listnatého lesa; v náhle uhynulých smrčinách po napadení lýkožroutem se opět obnoví pouze smrk a některé krátkověké dřeviny (jeřáb, bříza, vrby apod.). Dodatečné výsadby jedle a buku by zde byly problematické kvůli travní buřeni, nedostatku zastínění, ohrožení výsadeb drobnými hlodavci a nepřístupnosti. Buk a jedle se totiž k údivu některých zastánců nezasahování nejsou schopny významněji šířit, když není živočich, který by semena přenášel na větší vzdálenost a větrem se tato těžká semena šířit také nemohou. Pomocí sukcese by odpovídající typ lesa vznikal staletí.

Návrhy strategie managementu

Dosud byly zveřejněny dokumenty: „Strategie dalšího postupu MŽP...“ ze dne 24. 9. 2003 a 28. 4. 2004, ve kterém se klade za cíl „definovat problémové okruhy a zahájit diskusi o zásadních otázkách, spojených s naplňováním cílů ochrany přírody,“ a „O Šumavě společně“ ze dne 15. 10. 2004, kde se vágně definují cíle „ochrany v NPŠ“ (?) a harmonogram k jejich naplnění. V části „Péče o území NP“ se již odvolává na „novou strategii“ (?) a klade se cíl mj. „definovat platné zásady péče o území NPŠ“ (?), revidovat plán péče a vylišit nové zóny. Tzv. nová strategie stojí hlavně na změně původní zonace a přiblížení se kritériím IUCN, hlavně pokud jde o jednorázové zvětšení tzv. bezzásahové (jádrové) zóny. Zaznívají odkazy na misi IUCN, popřípadě doporučení dvou zástupců této organizace, kteří NPŠ předloni navštívili. Mise probíhala dva dny, během nichž byl navštíven pouze omezený počet lokalit (převážně holin a kůrovcem postiženého lesa), zatímco ukázky zdařilých přeměn lesa na původní stav byly (účelově ?) pominuty. Doporučení - v žádném případě ne rigorózní - se týkala zejména zonace a sloučení dosavadních rozdrobených prvních zón do velkého bezzásahového území, a to bez ohledu na možnost přemnožení lýkožrouta se všemi negativními dopady. Toto doporučení se později stalo argumentem pro snahu rychle vytvořit rozsáhlé bezzásahové zóny (75 % plochy NP), aniž by se ale současně s tím prosazovalo další doporučení, a to vymezit také ochrannou (nárazníkovou) zónu (viz níže). V dokumentu „Strategie dalšího postupu MŽP...“ se uvádí, že „máme ideální možnost sledovat, která z cest (aktivní management nebo bezzásahový režim, případně jejich kombinace) povedou k procesům vytvářejícím cílový stav v NPŠ.“ V Návrhu opatření (bod 4.3.3) je uloženo „definovat jasný věcný a časový sled kroků potřebných k dosažení stavu daného území, po jehož dosažení by mohlo být zařazeno do tzv. bezzásahového pásma“ a navíc „definovat přesně podmínky pro vymezení bezzásahového pásma s ohledem na jeho minimální rozlohu, stávající fragmentaci plochy a slučovat je do větších celků s bezzásahovým režimem“ (termín: prosinec 2004). Pro jednání rady NPŠ dne 2. 12. 2004 a následně pro jednání u kulatého stolu dne 3. 12. 2004 byla připravena „Pracovní verze návrhu zonace“ (k datu 1. 11. 2004). Podle této verze by měla být I. zóna rozšířena z 13 % na 36 %, II. a III. zóna by se zmenšila. Bližší informace o zonaci, a zejména o managementu v jednotlivých zónách byla neformálně publikována (MÁNEK, 2004) a sdělení o podílu jednotlivých ekosystémů v navržené první zóně jsou obsažena v interní informaci NPŠ. Jiný konkrétní materiál k tak závažné otázce dosud presentován nebyl.

Navrhuje se neslučovat zonaci s managementem, a již v současně vytvářeném plánu péče vymezit první zóny jako velké arondované celky. Péče o přeměnu nepůvodního lesa a nastartování přirozených procesů by měly být soustředěny právě na tato území, která by se mohla stát jako první bezzásahovými. Časový rámec by ovšem neměl být unáhlený a měl by akceptovat přirozený cyklus generační obměny daných typů lesa. V předloženém návrhu se sice předpokládá, že v nepůvodních smrčinách bude početnost lýkožrouta smrkového tlumena, a to alespoň do doby druhové přeměny dřevin, avšak způsob nebo postup regulace se určitěji nedefinuje. To vyvolává diskusi jak ze strany obhájců „nezasahování“ (BLÁHA 2004), tak odborné, převážně lesnické veřejnosti a zároveň obcí, vlastnících lesy, které by mohly být ohroženy.

Rizika přemnožení lýkožrouta

Odstranit možná rizika ohrožení lesů v okolí NP řeší IUCN tak, že doporučuje vytvořit ochrannou (nárazníkovou) zónu v rozsahu asi 25 % území NP. V případě NPŠ, kvůli jeho tvaru, by šlo patrně o území ještě větší, o rozloze více než 17 tis. ha, pokud by šířka takového pruhu měla mít vůbec smysl. To je ale zřejmě pro všechny protagonisty sporu obtížně představitelné. Vedlo by to k silnému ovlivnění záměrů, které OP na celém území sleduje, ke změnám dosavadní zonace apod. Nejen z toho důvodu, ale také kvůli potřebě prosazení záměrů OP je proto třeba lýkožrouta omezovat všude tam, kde není přirozenou součástí smrkových ekosystémů. Řešení je dvojí:

- Považovat ho za introdukovaný druh (podobně jako na naprosté většině území smrk a některé invazní rostliny), a proto ho zde rigorózně hubit, jak jinak než klasickými způsoby. Takový přístup není u živočichů, kteří nectí námi vymezené hranice výskytu, až tak nenormální. Podobně bude totiž třeba permanentně regulovat početnost býložravých přežvýkavců nebo divokého prasete, pokud jejich přirozenou početnost nebudou „kontrolovat“ predátoři, včetně vlka. Podobně by měli být hubeni jiní zavlečení živočichové (norek americký, mývalovec kuní apod.).

- Nastolit režim regulovaného rozpadu (MRKVA 1997), který byl formulován původně pro maloplošná chráněná území (např. NPR Praděd). V tomto případě se vychází z poznatků, získaných na Slovensku a Ukrajině (Tatry, Roháče, Pop Ivan). V přirozených horských smrčinách je běžná přítomnost 40–60 % uhynulých stromů, jak jinak než s účastí kůrovců. Takový rozpad lesa je zde přirozeným procesem, včetně následné přítomnosti krátkověkých dřevin, jeřábu, vrb a nebo břízy. Dosáhnout v NPR takového stavu je ale v našich silně pozměněných lesích s vysokým zastoupením smrku problematické. Jednak může lýkožrout z NPR napadat nepůvodní smrčiny v nižších polohách, na druhé straně přemnožený lýkožrout z okolí může vyvolat úplné zahubení cenné autochtonní (původní) populace smrku. „Regulace“ spočívá v neustálé kontrole početnosti a omezování lýkožrouta pomocí odchytu do feromonových lapačů, zároveň monitorování počtu kůrovcových souší v okolí jednotlivých ohnisek. V případě zvýšeného nebezpečí rozpadu lesa je třeba klasicky hubit. Přípustný stav, kdy početnost populace může být udržována v přijatelné početnosti díky rezistenci stromů, tzn. kdy zavrtávající se kůrovci jsou z větší části zaliti a zahubení pryskyřicí, lze vymezit podle následujících kritérií:

- početnost brouků odchycených v lapačích během rojení nepřesahuje 2 tis. jedinců;

- na napadených stromech nedosahuje hustota závrtů v kůře hodnoty 1 ks/dm2;

- hmota kůrovcových souší nepřesahuje průměrné množství 1–2 m3/1 ha.

Hlavně ale nesmějí v okolí kůrovci opuštěných stromů vznikat ohniska, hynutí lesa musí být pozvolné s tím, že některé stromy jsou kůrovcem zdolávány alespoň 2 roky. V případě panujícího sucha (kdy úhrn srážek nedosahuje 50 % normálu) a minimálně v následujícím roce je nutno od tohoto režimu upustit.

Především transparentní management

Je na vedení NPŠ, kterou ze tří variant (včetně oddělení managementu od zonace) zvolí, v každém případě by však management měl být transparentní.

Ponechat lýkožrouta bez regulace by nastolilo otázku úhrady škod za uhynutí lesa jiných vlastníků, nehledě na možné žaloby o náhradu škody, kterou by utrpěli v oblasti podnikatelé. O nebezpečnosti lýkožrouta svědčí nárůst kůrovcové hmoty: rok 2002 – 8 tis. m3, 2003 – 11 tis. m3, 2004 – 33 tis. m3 (a navíc asi 14 tis. m3 v I. zónách), rok 2005 – ? (200 tis. m3 nebo i více???).

Pozn.: Příspěvek vyjadřuje názor členů Výkonného výboru Rady NPŠ (za nepřítomnosti ředitele NPŠ), která se sešla dne 3. 2. 2005.

Pozn. red.: V rozhovoru v LP 8/2004 zmiňoval ředitel NP Šumava A. Pavlíčko odborný návrh zonace NP s tím, že jeho dokončení je otázkou několika měsíců. Tiskový mluvčí NP Šumava R. Holub ke konkrétnímu obsahu tohoto dokumentu 5. 4. 2004 LP napsal: „Zatím máme jen návrh s obcemi ještě neprojednaný a oficiálně neprezentovaný. Počítám, že během měsíce budu moci sdělit podrobnosti.“

Adresa autora:

Prof. Ing. Radomír Mrkva, CSc.

Ústav ochrany lesů a myslivosti LDF MZLU Brno

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.