POZNÁVÁME FRANCOUZSKOU GUYANU

Eugen Král

Až do počátku 17. století bylo pod názvem Guyana chápáno obrovské území mezi řekami Amazonka a Orinoko u Atlantiku. Jižní část později připadla Brazílii a na zbylém území vznikla tři území pod koloniální nadvládou Anglie, Nizozemí a Francie. Z nich vyvinuly tři odlišné státní útvary: Kooperativní republika Guyana, Surinamská republika a Francouzská Guyana. Tyto státní úvary mají několik společných rysů. Jde o území s lesnatostí kolem 90 %, chybí v nich průmysl s výjimkou zpracování bauxitu, významnou roli hraje vývoz dřeva a tropický prales na jejich území není plně prozkoumán. Francouzská Guyana má statut zámořského departementu Francie (Département d’Outre-mer) s rozlohou 91 000 km2 (pevnina 89 150 km2) a 177 500 obyvateli (2001). V rámci Francie je tento departement součástí EU, platí se zde eurem a volí se zástupci do Evropského parlamentu. 66 % obyvatel tvoří černoši a mulati, zbytek připadá na Indy, Číňany a Indiány.

Přírodní podmínky země

Průměrná teplota dosahuje 25 0C, srážky kolísají mezi 1800–8000 mm ročně (země leží mezi 20–60 s. š.).

Podle nadmořské výšky rozlišujeme přímořskou oblast do výšky 100 m n. m., dále severní řetěz pahorkatin do 300 m n. m., jižněji nasedá centrální masiv do 500 m n. m., na který navazuje horská oblast Inini-Camopi s nejvyšší horou země – Mt. Bellevue (851 m n. m.). Nejjižnější část zahrnuje pahorkatiny s průměrnou nadmořskou výškou 250 m.

Již z malé výše se jeví tropický les jako jednolitá zelená plocha, její vnitřní složení a celá struktura je však velmi diferencovaná. Základem je nejvyšší patro s průměrnou výši 50 m (i více, např. Tetragastis altissima), v úrovni (25–50 m) se nachází běžně kolem 526 druhů dřevin na hektar. Na transektech až 4 km dlouhých a 1 km širokých byl sledován výskyt 57 druhů epifytů, 236 druhů stromovitých lián, 12 druhů stromových plavuní, 182 druhů stromových kapradin, 426 druhů jednoděložných rostlin ve 27 rodech a 1861 druhů dvouděložných rostlin (tým ORSTOM, 1979).

Lesy Francouzské Guyany

Lesy spadají do pásma stálezelených rovníkových ombrofilních lesů, pokrývají 93,2 % rozlohy země (plocha lesů: 82 167 km2, zdroj UNEP). Jsou charakterizované zejména obrovskou druhovou diverzitou, která zahrnuje přes 5000 druhů vyšších rostlin (z toho přes 750 druhů stromů). I v této druhové bohatosti můžeme rozlišit několik typických formací, a to:

- Lesy mangrovů – pobřežní lesy lemující vody nejen podél Atlantiku, ale i podél ústí velkých řek (Maroni, Cayenne, Mahury, Oyapocku). Zasahují až do hloubky 30–40 km od pobřeží a jejich šíře se zvětšuje zejména vlivem nánosů pevných částí. Jejich význam z hlediska ochrany pobřežních lokalit, ale i jako vhodného biotopu pro řadu živočichů je nesmírný. Průměrná výše stromů je jen 3–4 m (druhy Avicenia germinans, Laguncularia racemosa aj.). Skupinově podle nároků na salinitu se objevují vysoké byliny Spartina brasiliensis či Rhizophora mangle, některé zasahují až 30 km do vnitrozemí při ústí přitékajících řek, zejména v oblasti Kourou, Sinnamary aj.

- Lesy pobřežních písčin – velmi malé lokality s druhy Mariscus ligularis, Remirea maritima, Cordia macrostachya, Dahlbergia ecastaphyllum či Terminalia catapa, jehož dřevo je prosyceno éterickými oleji připomínajícími vůní mandle. Výška porostu nepřesahuje 4 m, řada těchto lesních enkláv je významných coby biotop pro některé druhy želv.

- Lesy skalnatého pobřeží – významná litorální stanoviště, druhově bohatší. Vyskytují se v úzkém pásu v oblasti Kourou a Montaby, a zejména na ostrově Cayenne. Ze 77 druhů patří k nejvýznamnějším Philodendron acutatum, Cydista aequinoctialis, Omphalea diandra, Ficus amazonica a Spondias mombin.

- Lesosavany – rozlohou malá formace (asi 20 000 ha), les není plně zapojený, stromy jsou jednotlivě až hloučkovitě rozmístěné po ploše, která je též zemědělsky využívaná. Stromy výškově nepřesahují 5 m, k nejznámějším druhům náleží Byrsonima crassifolia, Mauritia flexuosa či Montrichardia arborescens označovaná v nářečí moucou-moucou. Na nezapojených plochách vykvétají heliconie (Heliconia psitacorum), vysoké i přes 2 m.

- Tropický deštný les – jádro humidního lesa s výměrou přes 90 000 km2. I tento les má skupinovitě odlišný charakter, např. v bažinatých lokalitách nepřesahuje výšku 35 m, některá patra chybí. K nejznámějším zástupcům v těchto lokalitách patří manil (Symphonia globulifera), yayamadou (Virola surinamensis), u tekoucích potoků palmy Mauritia flexuosa či toulouri (Manicaria saccifera). Významné jsou i druhy stromu wapa (Esperula falcata) a tamalin (Pithecellobium corymbosum).

Deštný les je rozvrstven do řady etáží, předrůstaví jedinci, např. Ceiba pentandra s deskovitými kořeny (obr. 2), dosahují výšky přes 60 m. Dominantní etáž o průměrné výši kolem 45–50 m tvoří zejména stromy Terminalia amazonia, Dicorynia guyanensis, druhy dřevin Saint Martin rouge (Andira ssp), zástupci mahot rouge (Escheweria amara), mahot noir (E. odora), balata (Manilkara bidentata) nebo cedre jaune (Nectranda grandis). Dřeviny wacapou, grignon či gaulette noir jsou známé zejména v dřevařském průmyslu.

Ve vrůstavé etáži, kde je světelný požitek snížen, dosahují dřeviny výše kolem 10–15 m (druhy Iriartea oxorhiza, Miconia ssp.). Podrost je tvořen jedinci, kteří okamžitě využívají vhodné podmínky, např. po uvolnění korunového zápoje, k prudké růstové expanzi. Stále se nacházejí noví, neznámí jedinci, nové variety a poznatky získané na základě zkusných ploch (zpravidla 100 x 1000 m) jsou naprosto nedostačující.

Vyskytují se i některé další méně významné formace (porosty na lateritech nebo lesy vyšších poloh nad 500 m n. m. s rody Micropholis, Pouteria ad., převážně lokalizované v oblasti Trinity, hor Gaa-Caba či jižně od Saint-Laurent).

Vývoj lesnictví a legislativy

První poznatky o LH byly spojeny s kolonizací země po jejím objevení. V r. 1503 osidlují krajinu první farmáři a dochází ke klučení a vypalování lesů. Tento trend, včetně využívání dřeva pro zemědělské stavby, trval sice až do roku 1852, ale v podstatě lesy nikterak neohrozil. Také po roce 1852, kdy se datuje vznik trestanecké kolonie s galejemi, byly nucené práce více zaměřené na těžbu zlata než na využívání lesního bohatství.

První lesnický program je spojen s inventarizací zásob některých významných dřevin, kterou v letech 1952 a 1956 provedl úřad pro zemědělství a lesnictví Guyany (tzv. BAFOG). Zároveň vznikala první omezení těžeb, např. maximální velikost holiny – 3000 ha. V roce 1962 je prováděna další inventarizace na malé části lesů formou zkusných ploch. Přelom nastává po zřízení Office National de Foret (ONF) – Národního lesnického úřadu a sjednocení obhospodařování státních lesů. V roce 1975 vzniká program „Zelený plán“ a omezuje se maximální těžba v oblasti přirozených lesů na plochu 15 000 ha ročně. Jednotlivý výběr je omezen pouze druhově.

Celosvětově sílí tlak na ochranu a záchranu tohoto obrovského lesního komplexu, což se projevuje snížením exploatace některých cenných druhů dřevin, těžbou prováděnou v úzkých pruzích s následnou výsadbou rychle rostoucích dřevin.

Lesní produkty a těžba

Vedle těžby dřeva je významným produktem lesů latex, který produkují kaučukovníky. Zatímco běžné kaučukové mléko se těží převážně na plantážích ze stromů rodu Hevea brasiliensis, kvalitnější surovinu dodává latex stromů balata (Manilkara bidentata). První využívání této suroviny je uváděno již z r. 1898, kdy byly stromy po odběru zároveň káceny, či jinak hrubě poškozovány.

Dalším důležitým produktem deštného lesa je využívání dřeva druhu Aniba roseae-odora. Tyto veliké stromy se vyznačují vysokým obsahem vonného linalolu, který je od konce 17. století exportován do Francie. Produkce této vonné substance, destilované ze štěpek, činí v průměru 7 litrů na jednu tunu dřevní hmoty. Současný vývoz 1 600 000 litrů ročně je sice ekonomicky lukrativní, ale devastace přírodního lesa tomu odpovídá.

Mimo tři uvedené hlavní produkty poskytuje tropický deštný les další suroviny pro nejrůznější zpracování. Podrobněji je sledováno možné použití dalších stromových druhů pro získání kaučukového latexu (např. Manihot glaziowie, Pouteria carmito, Maximiliana regia).

Z kořenů stromů Lonchocarpus nicou se získává extrakt sloužící v ochraně proti škůdcům v zemědělství, zástupce mangrovových lesů Rhizophora mangle poskytuje surovinu pro vydělávání kůží. Palmy Elaeis guineensis či Ricinus communis poskytují olej, řada dalších slouží k výrobě léků nebo sběru ovoce a výrobě koření (Curcuma longa, Cinnamomum zeylanicum, Vanila glanifolia, Piper nigrum atd.).

Hospodářská úprava téměř chybí. Těžba je prováděna na základě časového a plošného etátu. Druhování sortimentů je v 98 % případů prováděno přímo na místě těžby. V zemi je celkem 23 pil, z nichž tři největší produkují přes 41 % řeziva a 11 z nich má roční produkci jen kolem 5000 m3. 290 firem se podílí na dalším dřevařském zpracovatelském průmyslu (nábytek, dýhy, parkety, lodní výřezy atd.).

Organizace LH, výzkum a školství

Lesy jsou v naprosté většině ve státním vlastnictví a jsou řízeny úřadem ONF, který byl založen v roce 1965 a organizačně spadá pod ministerstvo zemědělství. Pouze zanedbatelná výměra náleží do kompetence ministerstva spravedlnosti - jde o středisko pro vesmírné lety v oblasti Kourou (soukromí vlastníci v našem pojetí chybí, snad jen někteří farmáři vlastní skupiny stromů). Regionálnímu ředitelství ONF podléhají dvě samostatné divize v Cayenne a Saint-Laurent du Maroni obsazené vedoucím, technickým pracovníkem a dvěma administrativními pracovníky. Každé divizi podléhá vlastní technická skupina tvořená vedoucím a 6–7 pracovníky. Některé záležitosti (např. personální politiku, některé investiční akce v dopravní síti, cenové rozvahy atd.) řídí ONF přímo z Francie, z Paříže či Gondreville.

S ONF spolupracují na řadě projektů organizace CTFT (Technické centrum tropických lesů), CIRAD (Centrum pro mezinárodní spolupráci a výzkum v zemědělství), INRA (Národní institut pro zemědělský výzkum – lesnická stanice) a ORSTOM (Stanice pro výzkum zámořských departementů).

Centrum CIRAD má divizi specializovanou na pěstování lesů, technologii práce a divizi pro meliorace a půdoznalství. Výzkumem se zabývá i ENGREF (Centrum lesnického výzkumu a informací) při Národní zemědělské, vodohospodářské a lesnické škole (l’École nationale du génie rural, des eaux et des forets) v Kourou.

Jak hospodářská úprava, tak pěstování jsou v počátku rozvoje. V oblasti Saint-Laurent du Maroni jsou zřizovány pokusné plochy (o rozloze 4 ha), dále se sleduje možnost výsadeb karibských borovic Pinus caribaea (na 68 ha exploatovaných lesů).

Centrem vzdělávání je známá Antilská a Guyanská univerzita (Université des Antilles et de la Guyane), která má společné vedení pro Guyanu, Martinik a Guadeloupe v Karibiku. Sdružuje řadu fakult, včetně přírodovědecké, lesnická fakulta však chybí. Na universitě převláda humanitní a ekonomické zaměření. Odborné lesnické vzdělání zabezpečují speciální vzdělávací centra – campusy, které jsou lokalizovány v Saint-Denis a Kourou.

Ochrana přírody

Ve Francouzské Guyaně není žádný národní park - nejbližší je na ostrově Guadeloupe (viz pozn. k tab. 2), dále v sousedním státě Surinam (zde jsou dokonce dva a zaujímají plochu 3,5 % rozlohy státu, známější je Eilers de Haan o rozloze 2200 km2). Guyana má pouze „regionální národní park“ (Parc naturel régional de la Guyana), založený v roce 1991 se správním sídlem v Cayenne. V posledním decenniu se lesnicky zaměřená činnost stále více centralizuje do oblasti města Saül, která má výhodnou centrální polohu a jedno ze čtyř funkčních letišť s betonovou ranvejí. Zde se také nalézá středisko Fondu pro zlepšení životního prostředí a lesů (FFEM), dotovaného 5,23 mil. eur na období 4 let. Projekt s názvem Udržitelný rozvoj guyanských lesních zdrojů (spadá pod World Wildlife Fund – WWF) probíhá od srpna 2002 pod vedením 12 profesionálních výzkumníků. Řada méně nákladných grantů sleduje jednotlivá „ožehavá témata“.

Přínosem pro státní lesní hospodářství se stále více stává ekoturistika. Každé pondělí, středu a pátek odlétají letadla s turisty do výchozího města Saül, odkud jsou organizovány výlety na kajacích, pěšky či na koních do nitra lesů. Délka pobytu je většinou 11 dnů, nocování je zajištěno v turistických chatkách (carbets), cena se pohybuje kolem 2200 eur. V roce 2003 bylo uskutečněno 19 výprav.

V departmentu pracuje ještě celá řada malých zájmových skupin studentů, dobrovolníků, odborných pracovních skupinek, které jsou financovány různými subjekty, zejména pak chemickým průmyslem. Všechny mají plnou státní podporu a přispívají ke zkoumání stále dosud nepoznané oblasti. Zajímavé výsledky včetně fotodokumentace produkuje zájmová skupina pro výzkum lesnických ekosystémů SILVOLAB, založená v roce 1992.

Možnosti pro české lesníky

Je žádoucí upozornit na některé skutečnosti, které by mohly zajímat i české lesníky. V této oblasti Jižní Ameriky je absolutní nedostatek kvalitně vzdělaných lesníků. Existuje zde možnost zaměstnat české lesníky v rozvíjející se hospodářské úpravě lesů, při inventarizacích nebo při vedení lesnických školek. Obdobně je tomu i ve sféře zpracování dřeva či základního chemického výzkumu.

Adresa autora:

Dr. Ing. Eugen Král, CSc.

e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Foto: autor