Úvodník 1/2006
Vážení a milí čtenáři,
jako pravidelný čtenář časopisu Lesnická práce jsem se rozhodl inspirovat se v lednových číslech minulých let. Zjistil jsem, že je téměř tradicí začínat větou „Na prahu nového roku...“ Tak tedy, dovolte mi, abych Vám nejprve na prahu nového roku, jménem svým, ale i jménem celé redakční rady Lesnické práce popřál hodně pevného zdraví, štěstí a úspěchu ve věcech osobních, lesnických i pracovních. Té části čtenářů, kterou tak či onak živí i naše státní lesy, bych navíc popřál, aby se nám rozháraná situace uklidnila a vztahy mezi námi lesníky se začaly opět navracet k profesionalitě a korektnosti, na kterou jsme byli léta zvyklí.
Netroufám si při svých znalostech a zkušenostech hodnotit podrobněji události v lesnickém sektoru v roce 2005. Ale myslím, že můžeme konstatovat jedno. V případě největšího vlastníka lesů v ČR, tedy státu, který v tomto případě představuje podnik Lesy České republiky, jsme mohli v minulém roce pozorovat snahy o zestátnění činností a procesů, které v devadesátých letech minulého století byly z rozhodnutí téhož státu privatizovány. Dle mého názoru zestátňování nelze nikdy provádět slušně, ale je to ještě horší v případě, že k takovémuto procesu neexistuje jasná a čitelná strategie či koncepce.
V minulém roce jsme prožívali v této části českého lesnictví celou řadu okamžiků, které nakonec spojoval a zastřešoval právě tento hlavní motiv – snaha o opětovné zestátnění služeb, výroby bez zřetelně stanovených transparentních pravidel a cílů. Touto cestou souvisí bohužel i návrat totalitních praktik v mezilidských vztazích. Kolegové lesníci, odlišující se pouze pozicí a zaměstnavatelem, se bojí diskutovat o aktuálních problémech lesnictví, protože veřejné hlásání jiného názoru než toho jediného pravého může být potrestáno výpovědí nebo jinou osobní, případně i kolektivní represí. Otevřenost postupně nahrazuje vynucené pokrytectví. A v této atmosféře se pak stává, že to mnohdy ti slušní vzdávají a ustoupí křiklounům.V tomto čísle se můžete dočíst něco málo o zkušenostech českých firem při zpracování kalamity v Tatrách. Kolegové, kteří se pod Tatrami pohybovali, jistě potvrdí, že pomalé a nekompetentní zásahy státu (a s tím související politická rozhodnutí nebo spíše nerozhodnutí) do pravidel zpracování kalamity a obchodu s těženým dřívím ve skutečnosti budou stát Slovensko částku, která může mít ve výsledku i devět nul.
Můžeme se utěšovat: „Jinde to není lepší.“ Slovenští lesníci to taky nemají lehké. I na Slovensku v těchto dnech pod tlakem politiky odchází z funkce člověk, který se svou čestností a nadčasově pokrokovými přístupy zasloužil o to, že je slovenské lesnictví na rozdíl od českého na cestě vpřed; i když je to cesta pomalá a trnitá. Rád bych využil tohoto prostoru k silnému poselství: nestůjme nečinně a mlčky, když musí svá místa opouštět slušní lidé či odborníci z politických důvodů nebo v důsledku tlaků klientelismu. Nebojme se říkat svůj názor a naslouchat názorům jiných, i když je odlišný od našeho. Musíme se o to pokoušet, i když riskujeme, že to postihne nás nebo firmu, kde jsme zaměstnáni. Cokoliv jiného je nakonec stejně „cestou do pekel“. Voltaire kdysi řekl: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu bránit vaše právo říkat to.“ Veďme v tomto duchu diskusi o budoucnosti českého lesnictví. Já jeho zdravou budoucnost vidím pouze v případě, že role státu zůstane omezená pouze na ty aktivity, které jsou předmětem strategického nebo veřejného zájmu a mají pouze regulační podstatu.
Stát by naopak neměl podnikat. Role státního podniku Lesy České republiky v nekomunistickém pojetí nemá být v konkurování soukromým podnikatelům. Máte jiný názor? Pojďme na to téma diskutovat. Mimo stránky tohoto časopisu se rozšiřuje prostor k diskusi i na stránky lesnicko-dřevařského serveru www.silvarium.cz, který přichází do nového roku s novou filozofií, která otevřené diskusi vychází vstříc. Nás všechny živí les. Na závěr bych přidal přání, aby nám i v roce 2006 přinášela naše práce radost a uspokojení. Je zřejmé, že proto musíme něco málo udělat. Ale je to naše odpovědnost vůči budoucím generacím, které budou těžit to, co my nyní zasadíme...