Vybrané keře našich lesů
Jedním z úkolů Národního lesnického programu podle usnesení vlády č. 53 ze 13. 1. 2003 je uchování biodiverzity lesních ekosystémů, kam jistě náleží i problematika keřů.
Význam pěstování a ochrany ohrožených druhů lesních dřevin a zájem o zvyšování biodiverzity lesních ekosystémů využíváním dosud opomíjených dřevin včetně keřů je nyní zahrnut v Koncepcích LČR – Zachování a reprodukce genových zdrojů lesních dřevin (2000–2009). Kromě mnoha rozmanitých funkcí v lese i mimo něj mají keře také velký význam při tvorbě systému ekologické stability v krajině (např. biokoridory).
Značné množství druhů keřů je zařazeno do seznamu chráněných dřevin podle vyhlášky MŽP ČR č. 395/1992 Sb. k zákonu č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny a do seznamu ohrožených druhů. V rámci projektu výzkumného záměru MZe „Šlechtění lesních dřevin a záchrana genových zdrojů cenných a ohrožených populací včetně využití biotechnologických postupů v lesním hospodářství“ byla pozornost zaměřena mimo jiné také na tyto druhy: Cornus mas, Euonymus europaeus, Euonymus verrucosus, Staphylea pinnata, Viburnum lantana a Viburnum opulus. Klokoč zpeřený je v uvedené vyhlášce zařazen mezi ohrožené druhy
– druhy se slabším, ale trvalým ústupem. Dřín obecný, brslen bradavičnatý a kalina tušalaj se uvádějí jako vzácnější druhy vyžadující pozornost – jejich ohrožení se předpokládá vzhledem k určitým rizikovým faktorům, relativně vzácnějšímu výskytu a vazbě na stanoviště různým způsobem ohrožená. Jsou také označeny jako taxony nedostatečně prozkoumané (Maděra, Úradníček, 2001).Významné druhy keřů v lesích ČR
Dřín obecný (Cornus mas L.)
Rozkladitý keř nebo malý strom až 10 m vysoký s okrouhlou, rozvolněnou korunou, tloušťka na úrovni paty kmene může dosáhnout až 25 cm. Borka je tmavohnědá, tenká, odlupuje se v dlouhých šupinách, dřevo velmi tvrdé, těžké. Letorosty jsou přímé, tenké, tuhé, v mládí ochlupené. Listy vstřícné, řapík 5–10 mm dlouhý, čepel listů eliptická až vejčitá, zašpičatělá. Květenství je kulovitý, okoličnatě stažený vrcholík v obalu ze čtyř listenů, květy stopkaté, malé, žluté, čtyřčetné. Plody jsou peckovice vyrůstající jednotlivě nebo jen v malém počtu z jednoho květenství, oválné, převislé, s velkou dvousemennou peckou. Kvete dlouho před vyrašením listů v únoru až dubnu, plody zrají v srpnu až září.
Roste na teplých výslunných křovinatých stráních, skalnatých svazích, na okrajích lesa, v prosvětlených suchých lesích, hlavně ve světlých šipákových a subxerofilních doubravách, častěji na vápnitých podkladech. Vyhovují mu půdy kamenité, mělké, vysýchavé, neutrální až slabě alkalické.
Hranice rozšíření tohoto druhu se kryje s hranicí výrazné xerotermní květeny. Výskyt je rozdělen do dvou oblastí. Jsou to střední a severozápadní Čechy a jižní a střední Morava, mezi nimi je rozsáhlá oblast bez výskytu druhu. V Čechách je nejčastěji zastoupen v Českém krasu, dolním Povltaví a v Českém středohoří, na Moravě hlavně v pahorkatinách lemujících moravské úvaly, v předhůří Českomoravské vrchoviny, v Moravském krasu a Jihomoravské pahorkatině.
Geologický podklad zájmové oblasti tvoří zvětraliny karpatského flyše místy s překryvy sprašových hlín. Výjimečně se objevuje vápenec (Pálava) nebo andezit (Bojkovicko). Jelikož se dříny objevují na těchto rozdílných stanovištích, můžeme se domnívat, že se jedná o různé formy druhu.
Klokoč zpeřený (Staphylea pinnata L.)
Vzpřímený keř nebo menší strom do 5 m výšky, s modravě hnědou kůrou a výraznými bílými podélnými proužky. Pupeny jsou vstřícné, vejcovitě kuželovité, lysé, zelené s fialovým nádechem. Má dlouhý, na líci žlábkovitý řapík, listy lichozpeřené, 2–3jařmé, lístky přisedlé, podlouhle vejčité, jemně zoubkovité. Laty květů jsou dlouze stopkaté, složené až ze 60 květů bílé nebo narůžovělé barvy s 5 korunními lístky. Zelené puchýřovité tobolky kulovitého nebo hruškovitého tvaru obsahují velmi tvrdá asi 1 cm velká semena okrové až světlehnědé barvy. Kvete v květnu až červnu, semena dozrávají v říjnu.
Vyskytuje se v okrajích mezofilních suťových lesů na zastíněných úpatích severně orientovaných svahů, vzácněji v teplomilných doubravách a křovinných porostech. Roste na kamenitých i hlinitých, živinami bohatých vlhkých půdách, především na vápnitých podkladech.
Přirozený výskyt klokoče zpeřeného podle skupin lesních typů je zachycen v Nástinu lesnické typologie na biocenologickém základě (Pěstění lesů III – Zlatník 1956). Uvádí se zde přirozený výskyt klokoče v těchto skupinách lesních typů: Carpineto-Aceretum, Tilieto-Aceretum, Ulmeto-Fraxinetum carpinetum a Corneto-Quercetum a v některých meziřadách: přechod Carpineto-Aceretum do Fageto-Querceta a Corneto-Querceta a přechod Corneto-Querceta do Carpineto-Querceta. Původní rozšíření tohoto druhu se uvádí jako pravděpodobné pouze v teplých oblastech Moravy, jeho výskyt na lokalitách v Čechách je spíše nepůvodní, druhotný.
V Květeně České republiky se uvádí těžiště rozšíření klokoče v moravském termofytiku (Znojemsko-Brněnská pahorkatina, Dyjsko-svratecký úval, stepní Bílé Karpaty, Hustopečská pahorkatina, Pavlovské vrchy, Chřiby). Celkově však pro jižní Moravu platí konstatování z knihy Teplomilná květena jižní Moravy (1996): „...klokoč je dnes v přírodě ohroženým druhem“. V oblasti Moravských Karpat se tento druh uchoval na vyvinutých půdách rázu humózní kambizemě, nejčastěji na úpatích svahů, kde jsou příznivé vlhkostní poměry. Ke zdárnému růstu potřebuje klokoč také vhodné světelné podmínky, při plném zapojení hlavního porostu ustupuje. Stručně by bylo možné nazvat klokoč zpeřený keřem úrodných deluvií.Brslen evropský (Euonymus europaeus L.)
Keř 2 až 7 m vysoký, má hladkou šedou kůru. Větve jsou v mládí oblé, starší okrouhle čtyřhranné, zelené, ve vyšším věku tmavě šedé až černé. Pupeny jsou zašpičatělé, vejcovité, se zelenými šupinami, na okrajích s hnědavým až černým lemem. Opadavé vstřícné listy jsou podlouhle vejčité, kopinaté až eliptické, na bázi klínovité, na okraji drobně pilovité. Řapík je 5–10 mm dlouhý, kratičce chlupatý. Květy má bílé až žlutozelené, čtyřčetné. Plody jsou čtyřhranné, růžové až červené tobolky, světlehnědá oválná semena jsou obklopená oranžovým míškem.
Roste v křovinách, křovinných lesních pláštích, doubravách, habřinách, lužních lesích, na skalnatých svazích. Upřednostňuje půdy vlhké, humózní, slabě kyselé až zásadité, hojný je na půdách kamenitých i písčitohlinitých. Je značně odolný vůči mrazu. Je to typická dřevina křovin podél potoků, lužních lesů, lesních lemů a remízků, smíšených habrodubových a dubobukových lesů. Areál zabírá podstatnou část Evropy a zasahuje do Malé Asie a na Kavkaz.
Žluté, hedvábně lesklé pevné dřevo bez rozlišení jádra a běli se zřetelně patrnými letokruhy na příčném řezu se dříve používalo na drobné řezbářské výrobky. Kůra kořenů obsahuje kaučukovou šťávu, kůra větví i semena jsou jedovatá.Brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosus Scop.)
Menší, hustě větvený keř 1–3 m vysoký s tenkými, oblými, zprvu zelenými, později hnědými větvemi, které jsou hustě pokryté tmavě hnědými až černými korkovými bradavičkami. Pupeny jsou zašpičatělé, 2–4 mm dlouhé. Vstřícné listy jsou krátce řapíkaté, eliptické až vejčité, na bázi klínovité až zaoblené, pilovité. Květenství má 3–7květé, vyrůstající po celé délce větviček v paždí listů, s růžově hnědými, žilkovanými, čtyřčetnými květy 6–8 mm v průměru. Semena jsou vejcovitá, černá, po 1 (2) v pouzdře, 5 až 7 mm dlouhá, neúplně obklopená cihlově červeným míškem, který po puknutí tobolky visí na dlouhém poutku.
Roste ve světlých listnatých lesích, lesních pláštích, světlinách, chráněných údolích, na křovinatých slunných svazích, na rovinatém terénu vzácněji, většinou na svazích nebo skalních ostrožnách. Dává přednost vápenci, ale roste též na granodioritech, fylitech a rulách, půdách humózních, hlinitých, občas s příměsí skeletu. Přirozeně se vyskytuje pouze na jižní Moravě, s vysunutými lokalitami např. v okolí Hranic, Zábřehu a Hlučína.Kalina tušalaj (Viburnum lantana L.)
Středně velký keř až 4 m vysoký, větve oblé, s nápadnými plstnatými pupeny bez krycích šupin. Palisty zakrnělé, listy jsou vstřícné, široce vejčité, měkké, vroubkovaně pilovité, na rubu a na řapíku hustě šedoplstnaté. Květenstvím je vrcholík okoličnatý o průměru 6 až 10 cm na stopce 1–3 cm dlouhé. Květ je malý, pětidílný, barvy špinavě bílé až žlutavé, stejně jako plody nepříjemně páchnoucí. Plodem jsou peckovice 8–10 mm dlouhé, 5–6 mm široké, zprvu zelené, při dozrávání červené a za plné zralosti lesklé černé. Kvete v květnu až červnu, plody dozrávají v září.
Přirozené rozšíření je vázáno na světlé mezofilní až subxerofilní lesy, šipákové lesostepi, slunné křovinaté stráně a okraje lesů. Upřednostňuje výhřevné hluboké, hlinité, humózní půdy s vyšším obsahem živin. Dává přednost neutrálním až slabě zásaditým podkladům.
V Čechách se původní výskyt uvádí v severozápadní části, s těžištěm rozšíření v Českém středohoří a dolním Poohří. Na Moravě roste jen v její jižní polovině, a to hlavně ve středním Podyjí, na Pavlovských kopcích, v Hustopečské pahorkatině a v Bílých Karpatech, nejčastěji v nadmořských výškách 250 až 500 m.Kalina obecná (Viburnum opulus L.)
Opadavý keř, vzácněji strom 1–4 (5) m vysoký, s šedavou až šedohnědou, podélně rýhovanou borkou. Mladé větve jsou dlouhé, tenké, žlutavě hnědé až červenohnědé. Pupeny krátce stopkaté, špičaté, kryté červenavými až červenohnědými šupinami. Čepel listů na bázi široce klínovitá až slabě srdčitá, nepravidelně dlanitě 3-5laločná, laloky špičaté, nepravidelně pilovitě zubaté. Květenství ve tvaru chocholičnatých vrcholíků na koncích zkrácených postranních větévek, květy jsou dvojího druhu. Ve středu květenství jsou drobné, nenápadné plodné květy, na obvodu větší, ale sterilní květy s bělavými korunními plátky, které slouží k lákání hmyzu. Plody jsou kulovité až elipsoidní, zelené, později jasně červené, nepříjemně páchnoucí peckovice, 8–10 mm velké, jednosemenné.
Kalina snáší zastínění, roste v křovinách u potoků a řek, v lužních lesích, vlhkých listnatých lesích, zpravidla na těžších jílovitých a hlinitých, někdy i hlinitopísčitých půdách bohatších na živiny, slabě zásaditých až slabě kyselých. Vyskytuje se roztroušeně až dosti hojně v planárním až submontánním stupni celé republiky.
Ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare L.)
Opadavý až poloopadavý keř, 2–5 m vysoký, větvičky prutovité, ohebné, zelené až žlutavě šedé, letorosty lysé nebo pýřité, pupeny často šikmo vstřícné. Podlouhlé až podlouhle kopinaté, shora tmavozelené, na rubu žlutozelené listy jsou celokrajné, slabě kožovité. Květenství je vzpřímená lata, 4–8 cm dlouhá, květy oboupohlavné, bílé, čtyřčetné. Plodem jsou kulovité až elipsoidní, 6–8 mm velké, černé lesklé bobule, které obsahují zpravidla dvě podlouhlá, hnědofialová semena.
Ptačí zob je polosvětlomilná dřevina, odolná k suchu i nízkým teplotám. Vyskytuje se v teplomilných doubravách, lesostepi, okrajích lesů, mezích, křovinatých stráních. Nejlépe se jí daří na živinami středně bohatých až bohatých půdách, hojněji na bazických podkladech. Vegetativně se šíří kořenovými výmladky, polehlé větve snadno zakořeňují.
Roste roztroušeně až hojně v termofytiku a nižších polohách mezofytika ve středních, severovýchodních a severozápadních Čechách a na jižní a severovýchovní Moravě, ojediněle až vzácně v západních a jižních Čechách.Svída krvavá (Swida sanquinea (L.) Opiz)
Keř nebo malý strom je 2–5 (7) m vysoký s krvavě červenými, na zastíněné části zelenavými letorosty. Pupeny zelenavé, jemně plstnaté, vejčitě kuželovité, postranní stopkaté, užší než pupen vrcholový. Listy jsou vstřícné, krátce řapíkaté, se 3–5 páry výrazných postranních žilek. Čepel je eliptická až široce vejčitá, zpravidla tužší, svěže zelená, na podzim nachově červená. Květenství - 3–6 cm široký, plochý nebo slabě vypouklý vrcholík - se vyvíjí současně s listy, stopkaté květy jsou špinavě bílé, páchnoucí. Plody jsou modročerné až černé, světle tečkované, kulovité peckovice 6–8 mm v průměru.
Svída krvavá je hojně se vyskytující druh, roste na půdách minerálně dobře zásobených, čerstvě vlhkých až vysychavých, hlinitých až kamenitých, slabě kyselých až slabě alkalických na minerálně bohatých substrátech. Vyhýbá se oblastem s kyselým geologickým podkladem a písčitými půdami. Najdeme ji na výslunných křovinatých stráních, mezích, v okrajích lesa, ve světlých a lužních lesích a křovinách v teplejších oblastech.Lesnický význam keřů
Sledované druhy se vyskytují především jako spodní patro v lesních porostech v mnoha souborech lesních typů, v lesních a porostních okrajích. Řadu z nich nalezneme v ekosystémech, které nemají charakter lesa, zejména na plochách lesostepního charakteru, např. na skalnatých svazích s mělkou půdou. Tam dřeviny stromovitého růstu nemají vhodné podmínky pro vznik zapojených porostů. Některé rostou na mezích mezi zemědělskými pozemky, na neplodných nebo málo úrodných plochách, které jsou při obdělávání vynechávány (lokality s velmi mělkou půdou, skalní výchozy, zamokřené až zbahnělé plochy). Pokud se jedná o vodoteče protékající lesem, bývá v některých případech při březích lesní porost uvolněn a disponibilní prostor (mj. snížená konkurence dřevin stromovitého růstu a zvýšený světelný požitek) umožňuje vznik a existenci keřového patra těsně při březích, případně i do určité hloubky stromového porostu (Šindelář, 2003).
Keře jsou často hojné v křovinách, které jsou na Moravě většinou náhradní vegetací po lese, obvykle ve formě lesních plášťů (křovinaté okraje lesa) nebo sukcesních stádií směřujících k lesu - dřín obecný, brslen evropský, brslen bradavičnatý, ptačí zob obecný, svída krvavá a další (Novák, Hudec a kol., 1997).
Nelze pochybovat, že na biodiverzitě lesních ekosystémů se křovinné patro významně podílí hlavně v nižších lesních vegetačních stupních a v lesích ochranného charakteru nižších poloh. Přesto praxe hospodářské úpravy lesa a jeho pěstování v minulosti nepočítala s péčí o křovinné patro ani tam, kde je přirozenou součástí lesních společenstev.
Při odvozování zásad pro péči o keře v lesích je třeba vycházet ze dvou charakteristik výskytu daných druhů. Je to jednak hustota (denzita) keřů – výskyt souvislý, hustý, roztroušený, velmi roztroušený a ojedinělý, současně je nutné zohlednit jejich soudržnost (sociabilitu) – ojediněle, ve skupinách, menší, větší skupiny. Soudržnost je značně závislá na stanovištních a konkurenčních podmínkách. Mimo uvedené posouzení je nutné přihlédnout ke stromovému patru a zvážit vliv úrovňových a podúrovňových dřevin na růst sledovaného druhu keře.
Vzhledem k tomu, že lesní keře jsou velmi často hostiteli některých přirozených nepřátel hmyzu nebo poskytují těmto organismům životní prostor, je jejich význam v lesním společenství nezastupitelný. Např. výskyt dravých roztočů na svídě (Euseius finlandicus (Oud.), Typhlodromus pyri Scheuten) jako přirozených nepřátel mšic a křísů představuje cenný přírodní ekologický zdroj predátorů škodlivého hmyzu (Hluchý a kol. 1997, Papaioannou-Souliotis, Markoyiaannaki-Printziou, Zeginis 2000).
Lesnická péče o keře?
V současné době je iluzorní očekávat systematickou lesnickou péči o udržení a záchranu keřů (jakkoli vzácných). Teoreticky můžeme počítat se záměrnou péčí o lesní keře jen v lesích ochranných a lesích zvláštního určení, kde je možné očekávat pokrytí zvýšených nákladů ze státních zdrojů. Přesto nejvýznamnějším způsobem, jak přispět k záchraně a reprodukci genových zdrojů keřů, je jejich umělá výsadba jak při obnově porostů, tak i při tvorbě prvků ekologické stability v krajině. Např. při zalesňování extrémních stanovišť se dobře uplatní dřín, bohatší deluviální polohy je možné využít pro klokoč. K záchraně některých více ohrožených druhů keřů a ke zvýšení biodiverzity lesních fytocenóz přispěje v rozhodující míře ekologický přístup lesních hospodářů.
Pozn.: Článek vznikl s finanční podporou MZe, v rámci výzkumného záměru č. MZe-M06-99-02.
Seznam použité literatury je k dispozici u autorek.
Adresa autorek:
Ing. Marie Benedíková
Ing. Jolana Kyseláková
VÚLHM Jíloviště – Strnady, VS Uherské Hradiště
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. ,
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Hodnocení vnitrodruhové variability keřů
Práce na výzkumném záměru, řešeném v letech 2001–2004, byla zahájena inventarizací druhů Cornus mas L., Viburnum lantana L a Staphylea pinnata L, postupně byly přiřazeny druhy Swida sanquinea L., Euonymus europaeus L., Euonymus verrucosus Scop., Ligustrum vulgare L. a Viburnum opulus L. V oblasti jižní a střední Moravy (PLO 33, 35, 36, 38) byly vytipovány lokality s přirozeným výskytem uvedených druhů keřů. Výběr lokalit pro sběr reprodukčního materiálu byl především soustředěn na oblast Moravských Karpat, a to konkrétně na jejich jihozápadní část, kde se uvedené keře nejčastěji přirozeně vyskytují. Na každé lokalitě byli vybráni kvalitní plodící jedinci, z nich byl následně sbírán reprodukční materiál, ze kterého jsou pěstovány sazenice pro další sledování. Největší pozornost byla věnována dřínu obecnému a klokoči zpeřenému, u těchto druhů byl výzkum zaměřen na podchycení morfologické variability jejich plodů a semen.
Dřín obecný roste v Moravských Karpatech z hlediska půdotvorného substrátu na třech stanovištích. Nejčastěji na půdách vzniklých z magurského flyše, v Pálavských vrších na zvětralinách vápence a v oblasti Bojkovic na zvětralinách andezitu. Jedná se o tři rozdílné půdní typy: hnědozem, rendzina a ranker. Je možné předpokládat, že rozdílné půdní podmínky vytvořily u sledovaného keře různé formy (ekotypy, edaekotypy). Dlouhodobým cílem výzkumné práce je zjistit, zda lze předpokládané formy odlišit. Prvním krokem bylo na základě měření morfologických znaků plodů a vážením 100 plodů podchytit jejich morfologickou variabilitu. Rozdíly mezi hodnotami byly sledovány uvnitř lokality, mezi lokalitami a mezi stanovišti (flyš, vápenec a andezit). Nejvyšší průměrná hmotnost 100 plodů 144,59 g byla zaznamenána u dřínů rostoucích na vápencovém podloží, na flyši dosahovala hmotnost 134,79 g a nejnižší byla zaznamenána na andezitu 124,73 g. Celková průměrná hmotnost 100 plodů činila 131,28 g.
Cílem hodnocení semen klokoče zpeřeného bylo zjistit, do jaké míry se liší jedinci z lokalit v pahorkatinách od jedinců z lužních poloh. Práce byla zaměřena na podchycení variability plodů a semen hodnocením jejich morfologických znaků a zjištěním absolutní hmotnosti (hmotnost 1000 semen), která se pohybovala v rozmezí od 278,6 g do 459,8 g. Byly sledovány rozdíly mezi plody a semeny uvnitř i mezi sledovanými lokalitami a mezi stanovišti (pahorkatiny, lužní polohy). V případě délky a tloušťky semen nebyly zjištěny žádné statisticky významné rozdíly mezi stanovišti, u šířky semen se rozdíly projevily u více než poloviny vzorků. V počtu semen v tobolce se stanoviště mezi sebou lišila jen velmi málo. Zjištěné poznatky k této problematice byly podrobně prezentovány ve Zprávách lesnického výzkumu 2/2005.
Z dosud zjištěných výsledků vyplývá, že odlišná stanoviště pahorkatin a lužních poloh u klokoče nebo rozdílné půdní podmínky u dřínu nemají žádný vliv na variabilitu plodů a semen. Pro ověření by bylo nutné pokračovat v dalším sledování a hodnocení morfologických, fenologických a fyziologických znaků potomstev dřínu a klokoče na srovnávacích plochách.