Čestí lesníci ve světě - Tradice a budoucnost
- Jaká tedy byla tehdejší situace?
Prof. Václav: Československo v té době prodávalo know how svých expertů prostřednictvím podniku zahraničního obchodu Polytechna. Středem zájmu byly země s tendencí nastolení socialistického zřízení, neboť naše země byla součástí socialistického bloku. Přestože tomu bylo tak, neztratili jsme renomé u zemí na druhé straně fronty studené války.
Další možností našich expertů, jak se uplatnit vně hranic, bylo navázání spolupráce prostřednictvím školství našeho a zemí, jimž měla být pomoc určena.
Středem zájmu se staly někdejší kolonie světových mocností, které směřovaly svým vývojem k nastolení společenského zřízení blízkého socialismu, přesto ale v setrvávajícím zájmu bývalých koloniálních mocností.
Hlavní hybnou silou v té době bylo úsilí jednotlivých osob, touha po poznání nových zemí. Možnosti byly omezené, jednotlivci se pokoušeli nějakým způsobem dostat mezi kandidáty, kteří by mohli vycestovat. Činnost na místě určení byla podporována, protože ta už odpovídala tehdejším principu prodávání expertů přes PZO Polytechna, která z toho čerpala svoje zisky. Když už tam jednou určitý expert pracoval, pak záleželo také na tom, aby jméno republiky nebylo spojované s nezdarem. To souviselo i s tím, že ne všechny země, kde čeští experti působili, byly ve sféře sovětského zájmu.
- Jaký byl první popud, který vás nasměroval ven z českých luhů a hájů?
Prof. Jeník: Mně podnět k zájmu o zahraniční přírodu dala kniha „Tropický deštný les“, ve které anglický botanik P. W. Richards v r. 1952 shrnul dobové znalosti o dramatickém životě lesů kolem rovníku. Tuto knihu mi zapůjčil prof. Jaromír Klika, můj tehdejší školitel na Univerzitě Karlově, známý to zakladatel československé rostlinné sociologie a autor první lesnické dendrologie.
Jmenovaná kniha mne hluboce zasáhla popisem složité struktury a procesů v tropických lesích a po jejím pročtení jsem nabyl přesvědčení, že bez přímých zkušeností z tohoto biomu se ani na české univerzitě vědecky nemohu uplatnit a s nadhledem učit světovou geobotaniku, v níž jsem byl vědeckým aspirantem. Důvody mého zájmu tedy byly čistě kognitivní: prostě jsem chtěl získat znalosti ve specializaci, která po druhé světové válce neměla v bývalém Československu žádné zástupce.
- Kdo vám v tom pomáhal a kdo naopak kladl překážky?
Prof. Jeník: Setkání se jmenovanou knihou a rozhodnutí odjet do tropů se událo v roce 1954. Padesátá léta byla v Československu dobou velmi omezené mobility odborných pracovníků, učitelů i lesníků. Hranice byly zavřené, nebyly směnitelné peníze, nebyly styky se zahraničními univerzitami a hlavně nebyla ochota pouštět mladé odborníky do rozvojových zemí, kde trval vliv koloniálních velmocí. Po vícenásobných pokusech vycestovat za různými expertízami došlo k realizaci mých plánů až po deseti letech, v roce 1964. V té době se osamostatnila západoafrická Ghana a místní vládce Nkwame Nkrumah požádal československého prezidenta o výpomoc pro univerzitu v Akkře. Po průtazích mi naše úřady povolily podepsat smlouvu s ghanskou univerzitou a já jsem i s manželkou a dcerkou odjel učit botaniku a ekologii do země pokryté z jedné poloviny tropickým lesem a z druhé savanami.
- Jak Vás přivedl osud od tropů?
Ing. Setzer: Kongo, kde jsem strávil drahnou část svého života, je bývalá francouzská kolonie. V šedesátých letech došlo ke svržení kolonialismu. Kongo se ocitlo na programu kolonizace ze strany sovětského bloku. Hlavní kandidáti na projekt v Kongu u OSN byli však Francouzi, ale to Kongo v tehdejší době nepřipustilo, takže jsme dostali šanci my. Podmínkou bylo, že od Francouzů načerpáme jejich znalosti o lesích. Místním lesníkům nešlo o znalosti lesa, těm šlo hlavně v té době o změny režimu, o úřednické postavení a podobně. Takže my jsme museli začít tím, že jsme získali projekt jako Češi, ale bylo jednoznačnou podmínkou, že konzultanti budou francouzští. Pak už byla otázka osobních styků, abychom se uchytili, protože Francouzi by nás za pro ně nevýhodných podmínek odřízli od informací. Jelikož jsme měli štěstí na dobré partnery z francouzské strany, chtěli nám pomoci a byli jsme si vzájemně sympatičtí, tak potom spolupráce, navíc i přes FAO, trvala až do mého odchodu do penze.
- Dalo by se říci, že Česká republika byla pro Francii přijatelnější než třeba Sovětský svaz.
Ing. Setzer: Zcela určitě, kulturně jsme byli za první republiky s Francií velice úzce provázáni. A navíc, my jsme projevovali značný zájem, protože pro nás to byl větší problém než pro Francouze a Angličany, z těchto tradičních koloniálních zemí. My jsme si toho působení daleko víc vážili a byli jsme ochotni pro něj víc udělat než Francouz, který dostal příkaz, kdežto my jsme to měli vysněné za mnoho let.
- Podílely se ještě nějaké jiné země sovětského bloku na podobných projektech?
Ing. Setzer: Skoro bych řekl, že ne, protože pokud jiné země pronikly, tak spíš bilaterálně. Jako příklad uvedu rumunský závod na těžbu dřeva v severním Kongu. Jelikož neměli podporu předávání zkušeností od starých francouzských těžařů nebo francouzského lesnického výzkumu, tak jejich práce byla těžká. Navíc Rumuni dopustili, aby měli odbory mezi dělníky. Můj základní poznatek byl pokud možno toto utlumit, protože to byl základní kámen neúspěchu. Tam, kde soukromá francouzská firma pracovala se třemi francouzskými techniky a sto místními zaměstnanci, tam daleko menší objem těžby realizovali Rumuni s 22 vysokoškolsky vzdělanými experty a třemi stovkami zaměstnanců. Sto bylo zaměstnanců, kteří organizovali odborářsky, a další, kteří v životě neviděli les. Navíc si to Rumuni ještě ztížili tím, že chtěli bez nějakých zkušeností prosadit výrobky vlastní, zavedli vlastní technologii do tropických podmínek, poslali 220 zemědělských traktorů Universul a všechny ztroskotaly během jedné sezóny.
- Polytechna vyvážela taxátory. Vyvážela také vědecké pracovníky?
Prof. Václav: Polytechna např. měla nabídky na konkursy FAO. Oni vypsali konkurs na vybudování výzkumného ústavu v Bangladéši, my jako lesnická fakulta ve spolupráci se Zvolenem jsme podali nabídku, ta přes několik kol prošla a my jsme vyhráli a jeli tam realizovat projekt za půl milionu dolarů.
- Myslíte si, že nám tedy nějaký podobný podnik jako Polytechna chybí?
Prof. Václav: Už na semináři ve Křtinách v roce 2004 padlo, že potřebujeme lesnickou agenturu při zahraničním obchodu - takovou novou Polytechnu bez politického podtextu té doby.
Potřebujeme lesnickou agenturu, která by know how propagovala a pak zrealizovala i administrativu. Hlavním partnerem by měly být Lesy ČR, ale tak, aby se k tomu mohly přihlásit i menší firmy, které nemají na to, aby odletěly do Mexika dělat propagaci.
Agentura by mohla mít i aktivní podíl na školení, postgraduálním studiu, na různých kurzech atd.
Nabídkové portfolio by se rozšířilo, všechno by podlehlo certifikaci. Bez certifikátu dneska nikdo nikam neprorazí. Žádné zahraniční peníze z rozvojových bank západních, amerických, či asijských neplynou bez toho, aniž by podporované technologie byly certifikované, protože to je pro ně také záruka, že neinvestují do technologií, které jsou k ničemu. Jsme už členové EU, jsme členy FAO, jsme členy UNESCO, máme mnoho výhod. I tyto světové organizace vyžadují certifikaci výrobků a technologií v projektech, které podporují.
Portfolio stálých členů této agentury je celkem jasné. Potřebujeme školkaře, genetiky, hospodářskou úpravu lesů, informatiky, tzn. programátorské firmy, které jsou zaměřené na lesnický software, hospodářské lesníky, dřevaře.
Činnost expertů a jejich know how je zvláště dnes činností výsostně komerční, a tím se musí zabývat vyhledávání a nabízení profesionální organizace s profesionálními pracovníky v zahraničním obchodu a s bohatými kontakty se všemi zahraničními instrukcemi, jichž se to týká. Na mysli jsou hlavně instrukce a kontakty na agencie OSN, EU a jednotlivých států.
Založení nové instituce nebude ovšem nijak snadné. V prvé etapě je zapotřebí najít instituci, která se této otázky iniciativně ujme a zahájí jednání na ministerstvu průmyslu a obchodu. K tomu má nejblíže má sesterské ministerstvo zemědělství a mohlo by pomoci i ministerstvo zahraničí.
Domnívám se, že LH je v oblasti exportu knot how trochu zvláštní. Na jedné straně žádný jiný obor nemá tak dlouhou “produkční” dobu, čímž je dána i poměrně dlouhá doba k získání zákazníka a na druhé straně žádný nemá tak velký státní podnik (navíc bez smlovy se státem, co mu bude za možnost hospodařit se státním majetkem poskytovat). Právě úlohu státní agentury Czech Trade by podle mne nejlépe sehrály v našem oboru LČR (třeba ve spolupráci s ním). Czech Trade nikdy nebude mít pro propagaci lesnického know how srovnatelné prostředky. Myslím tím zejména odbornost, demonstrační objekty a reprezentativní prostory.
Stát by mohl celý proces přes LČR iniciovat. Ty by potom oslovily potenciální partnery z oboru a všichni společně, ve spolupráci s MPO a MZV by mohly zahájit cílevědomou prezentaci v zahraničí. Proces by měl být maximálně otevřený a transparentní.
Celá situace je urgentní a nelze dále čekat a otálet.
- Je o experty z České republiky stále zájem?
Prof. Václav: Vždycky byl. Neznám příklad, kdy český expert zklamal. Oni se těžko dostávali k projektům. Já jsem měl tři akademické tituly, než stát přestal váhat mě někam poslat, to už jsme však něco znamenali. My jsme měli jenom jediný handicap, a to že jsme byli nejdál v Hradci Králové, kdežto každý Angličan z Oxfordu byl v Indii. U nás máme stále ve službách 15-20 expertů, kteří mohou jet zítra kamkoliv, umí jazyky, umí všechno.
Institut tropického a subtropického zemědělství v Praze dělá projekt, který se dostal už i do sdělovacích prostředků, byl se na něj podívat ministr Cyril Svoboda. Je možné, že se rozšíří i o lesnictví.
Jako příklad úspěšnosti českých expertů mimo lesnictví můžeme uvést hydrogeology. V 50. letech jsme zahltili Českou republiku hydrogeology, spousta expertů provrtala zem skrz na skrz, když se hledal uran. Najednou zjistili, že ta země je na to vrtání už malá, tak je Polytechna vyvezla po celém světě, ale oni si to udrželi a dneska v soukromých firmách zaplavují svět a jsou úspěšní. Ale ono nejde jenom o to tu vodu najít, jde o to vodu udržet a to už je úloha lesáků. Jak se globalizuje svět, tak se také všechno spojuje se vším, takže lesnictví bychom měli do těchto projektů také zapojit.
Čeští lesničtí experti nebyli úspěšní jenom v tropických zemích, za příklad vezměme Kamčatku; Kanada byla v jisté době na českých lesnících skoro závislá, tam máme 5-6 lesníků zvučných jmen.
První typologická mapa na území Severní Ameriky vznikla díky české lesnické škole Krajina – Klinka – Kusbach – Macků v Britské Kolumbii.
Univerzita Vancouver a profesor Klinka, emeritní profesor, který začínal v Lesprojektu v Karlových Varech, k sobě patří. Učí i na Aljašce a v Utahu atd. Utah pak např. nabídl českému lesníkovi Antonínu Kusbachovi dvouleté magisterské studium.
České lesnické experty v zahraničí (zejména působící v tropech a subtropech) obsáhne chystaný almanach českých lesníků v zahraničí, připravovaný ve spolupráci s ÚHÚL.
- Kdo si myslíte, že by měl proces vzniku vývozní agentury iniciovat?
Prof. Václav: Stát prostřednictvím LČR a dalších státních lesnických institucí. Je to v globálním světě jedna z možností, aby se Češi dostali k příležitostem. Budoucí agentura se svou propagační činností musí dostat do nějakých velkých projektů, protože Kanaďané jsou schopní vymyslet projekt, zafinancovat ho, ale Kanaďané do nepříznivých podmínek nechtějí jít. To znamená, že by nás teoreticky, tak jako tehdy Francouzi, mohli použít z důvodů politických.
- Takže proto, že jsme otužilí.
Ing. Setzer: Že jsme použitelní do všech podmínek. Dnes už mladí možnosti k cestování mají, můžou se podívat nejenom pracovně, ale i soukromě. Takže zájem dostat se tam tímhle způsobem bude trošku nižší, ale stále je tady spousta lidí, kteří by venku chtěli pracovat. A možná že prostřednictvím nějakých zemí, které jsou na zahraniční projekty lépe zařízené, jsou ve světě známé. Dneska hrají velkou roli kontakty a dobrá pověst.
Dnes je situace jiná, za nás existovaly funkce jako dobrovolník OSN, kam však mohli jen lidé ze svobodného světa. To byli lidé, kteří jezdili skoro zadarmo a byly na ně kladeny dost tvrdé jazykové požadavky. Když jeli do Konga, znali minimálně jedno místní nářečí a žili někdy v nedůstojných podmínkách pro vzdělance. Ti zkušenější si doplnili za třetinový plat experta vzdělání a získali první zkušenost. Českým expertům chybělo, že ve svém curriculum vitae neměli: „Působil jsem dva roky jako dobrovolník v OSN třeba v Angole, v Kongu nebo v Etiopii.“ S takovýmto životopisem měl lepší výchozí pozici jako expert junior. My jsme na to museli jít jinak. Když se člověk v jedné zemi trošku rozkoukal a zabydlel, tak pak už to měl v té konkurenci daleko jednodušší. Já jsem si to zažil v Kongu, za prvé jako expert, už jsem tvořil náměty a zadání jiných projektů. Jsa si vědom svého mateřského ústavu v Brandýse. Když se mu zadalo pouhé vytištění map nebo svázání dokumentů nebo podobné práce, týkající se spíš polygrafie, či fotogrammetrie, tak podnik byl vděčný. Tehdy jsem moduloval projekty k obrazu našemu, k obrazu tehdejšího Lesprojektu. Potom, když se vybíral expert, tak se uvedlo, že musí splňovat minimálně pětiletou znalost poměrů v Kongu v nějaké lesnické funkci, a ejhle, člověk byl bez konkurence. Tím se to zajistilo pro dalších pět let. Takže takhle se to také tvoří a to dělají všude a všichni.
- Lesnické experty musí někdo vzdělat. Jak vyhovět tomuto požadavku?
Prof. Václav: Není pochyb o tom, že by se měl připravit ucelený systém výchovy nových expertů – od zavedení příslušných předmětů na lesnických fakultách, přes institucionální semináře na ÚHÚL, VÚLHM, LČR aj., až po zaměření doktorandů a obnovení postgraduálního studia na lesnických fakultách. Do systému se musí vejít i různé formy výchovy od krátkodobých odborných a jazykových kurzů po specializovanou přípravu dlouhodobějšího charakteru. To by se týkalo i dálkového studia, různých kvalifikačních kurzů, celkově bohatší palety forem výchovy budoucích expertů. Bez toho se nepohneme dopředu. Naštěstí pro výchovu expertů máme ještě dosti širokou paletu zkušených pedagogů, či praktiků.
Ing. Setzer: V roce 1959 byla katedra světového lesnictví na lesnické fakultě, která v tomtéž roce byla zrušena.
Všechno převzal potom nově vznikající tropický institut, který se přejmenoval z katedry světového lesnictví. Takže ve chvíli, kdy byla v Praze zrušena Lesnická fakulta, se stal institut samostatným v rámci VŠZ v Praze a časem se lesnictví ztratilo. Dnes máme od roku 1990 mezeru a kurz tropického a subtropického lesnictví nebo „agroforestry“ tady chybí.
I když právě pražská fakulta zve tu a tam experta z tropického lesnictví. Existuje jeden předmět, který přednáší několik expertů. Každý měsíc pozvou někoho jiného. Jezdil jsem tam několik let a přednesl zkušenosti z inventarizace lesů. Vždycky jsem to dělal na příkladu Konga, protože pochopitelně zkušeností jsem měl nejvíce odtamtud
- Jak by se pedagogicky naplnil lesnický tropický vzdělávací program?
Prof. Václav: To samozřejmě není tak úplně jednoduché. V denním studiu nezaručíme stálé kantory, protože to si nikdo nedovolí, a pozvat experty je také drahé. Navíc do světa by měli jít lidé až po určité praxi z lesů u nás. V postgraduálu ano, to už učíte hotového inženýra lesníka. Ze své zkušenosti mohu uvést, že jsem navrhoval osnovy tropickému institutu pro krátký kurs, ale zůstalo tam jen pojištění, právo, ale o lese ani slovo.
Prozatím převládl názor, že o lese nemusíme učit, protože to všichni znají. Takto jednoduché to ale není. Jistě, konkrétní znalosti biotopu musí člověk nastudovat až podle příslušné lokality, nebo přímo od domorodců, ale zásady a odlišnosti od našeho lesnictví je potřebné v sobě mít před odjezdem. Ale chápu fakulty, že v posledních letech tropické lesnictví vymizelo, protože od státu nebyl žádný impuls. Nebyla společenská objednávka, která nám tady chybí i ke vzniku té agentury, o které jsme mluvili. Až tato společenská objednávka zazní, fakulty budou určitě reagovat.
- Pro studium je důležitá i literatura, jak ošetřit tento aspekt?
Prof. Václav: Literatury z oboru tropického lesnictví už čeští experti publikovali hodně – o tom svědčí bibliografie jejich prací. Lze ale říci, že jí není nikdy tolik, aby zachytila dramatický osud dnešních tropických lesů, těchto zelených plic naší planety, a jejich chmurné budoucnosti.
Možnosti vydávání byly dříve mnohotvárné a není pochyb, že by tomu tak mělo být i dnes. Není od věci navrhnout fakultě lesnické a environmentální ČZU v Praze, aby obnovila vydávání úspěšného sborníku Silvaecultura tropica et subtropica, zvláště, když jeho oba zakladatelé ještě žijí a jistě by se rádi do příprav nového vydání zapojili.
- Odborná literatura vychází z výzkumné činnosti. Jaká je situace?
Prof. Václav: Dosavadní výzkum v oboru tropického lesnictví se většinou prováděl v rámci činnosti expertů v rozvojových zemích a v menší míře pak na lesnických fakultách a výzkumných ústavech, na ÚHÚL a ITS.
Činnosti by prospělo i vypisování témat diplomových a disertačních prací na lesnických fakultách při současném využívání grantů EU, a jiných projektů. Otázkou je koordinace výzkumné činnosti, která instituce by měla držet gesci. K ní by měla patřit i dokumentace výzkumu a zpráv z této činnosti, snad nejlépe na VÚLHM.
- Tato literatura by se měla někde shromažďovat. Máte již něco připraveno?
Prof. Václav: Snažíme se o zřízení archivu a dokumentačního střediska při Fakultě lesnické a environmentální ČZU v Praze. Zde se budou shromažďovat cenné materiály, které naši experti přivezli ze zahraničí, jako jsou knihy, mapy, publikace, studie a další, které by budoucím expertům usnadnily činnost. Zdrojem takového archivu by měly být jak publikované, tak i rukopisné materiály z knihoven expertů, stážistů a jiných osob, dříve působících v lesnictví rozvojových zemí. K tomu bych požádal všechny experty, aby věnovali nebo zapůjčili vhodné materiály včetně map, fotografií, vzorků dřeva, semen, herbářů a podobně.
- Pokud byste se mohli znovu rozhodovat, co s profesionálním životem, jaká by byla vaše volba?
Prof. Jeník: V případě, že bych disponoval podobnými geny a zdravím, moje přednostní volba by pravděpodobně směřovala ke specializaci v některém terénním oboru botaniky anebo lesnictví. Evropské lesy a hory jsou jistě plné geobotanických a lesnických problémů, ale tzv. „africká nemoc“, tj. citová i racionální závislost lidí, kteří prožili několik let v Africe, by mne nejspíše přivedla – přes tamní složité politické a socioekonomické poměry – k zaměstnání na některé africké univerzitě, kde bych mohl bádat v málo známé přírodě a prakticky realizoval solidaritu mezi rozvinutou a rozvojovou zemí. To není planá fráze, to je má opravdová výzva ke vzdělaným českým lesníkům!
Zpracoval Jan Bercha