Druhová skladba a trvale udržitelné hospodaření
Miroslav Mikeska, Stanislav Vacek
Trvale udržitelného hospodářství není možné docílit bez důsledného respektování přírodních zákonitostí, uplatňovaného pomocí ekosystémových přístupů. V tomto pojetí je trvale udržitelné hospodaření reálné pouze jako hospodaření přírodě blízké. Tím dochází zároveň ke sjednocení obou principů, kdy přírodě blízké hospodaření je prostředkem k dosažení trvalé udržitelnosti hospodaření. Dílčí rozdíly deklarované zastánci jednoho či druhého pojetí jsou z tohoto hlediska zcela nepodstatné (Zatloukal 1998).
Vývoj a principy TUOL
Pozn.: TUOL = trvale udržitelné obhospodařování lesů
Pod pojmem trvalé udržitelnosti rozumíme snahu o zachování stavu působení určitého systému na sledované úrovni při dlouhodobém udržení nebo zlepšení systémových zdrojů. Tato definice naznačuje, že trvalost je třeba chápat v souvislosti s lidskou činností, je ji možno aplikovat na nejrůznější systémy a má i určitou etickou náplň.
Jednotlivé dílčí prvky trvalosti jsou prastaré. Nejpozději již při přechodu od loveckého a nomádského způsobu života se museli naši předkové naučit dlouhodobým dimenzím myšlení a naučit se také umění zříkat se některých okamžitých užitků ve prospěch užitků budoucích. Také v lesnictví je princip trvalosti v podstatě znám již od středověku. Je možno zmínit v této souvislosti především Karla Velikého, zakladatele Francké říše (na přelomu 8. a 9. století), která byla spravována jednotným zákonodárným systémem. V jedné z hospodářských instrukcí se můžeme dočíst: „Chceme, aby naše lesy a lesíky byly pod dohledem a nepřipustíme, aby jejich části byly kryty jen křovinami. Kde lesy mají být, tam si nemůžeme dovolit ani jejich velké odlesňování či znehodnocování“. U nás je možno uvést kodex Karla IV., který se tento panovník (někdy kolem roku 1355) neúspěšně pokusil zavést v českých zemích, a později i celou řadu ustanovení různých lesních řádů (taktéž již ve 14. století). Podle nařízení České královské komory z roku 1569 se měl při kácení stromů brát hlavní zřetel na dlouhodobé zachování lesů.
V současnosti ovládá idea trvalosti veškeré dění v lese, jak zdůraznil významný švýcarský vědecký pracovník Zürcher (1993) již názvem svého článku: „Lesní hospodářství bude buď trvale udržitelné, nebo nebude vůbec“. Dnes se v souvislosti s kritickým stavem většiny lesů na celém světě jeví jako nutnost překonat tradiční pojem trvalosti, zaměřený pouze na výstupy z lesa (ať již hmotné či nehmotné) a zaměřit se na trvalost ekosystémů lesa. Přitom se však trvalosti hospodaření v lesích či trvalostí obhospodařování lesů zdůrazňuje, že nejde o fundamentalistický ideál návratu k člověkem neovlivňované přírodě a k přírodním lesům, ale o trvalé udržení hospodářských lesů se všemi jejich atributy (včetně regulované těžby dřeva).
Bohužel se však v minulosti nikdy nepodařilo princip trvalosti zcela rozvinout do všeobecné platnosti, která je ideálu trvalosti bezpochyby dána. I když je možno princip trvalosti rozumově vydedukovat a odůvodnit, historie ukazuje, že k jeho důslednému prosazení musela vždy přispět nouze – o dřevo, o ostatní užitky lesa a nakonec i nouze o les sám. Je tomu tak proto, že okamžité zřeknutí se určitých statků, užitků a výnosů ve prospěch pozdějších, o nichž není vůbec jisté, zda skutečně budou k dispozici a v jakém množství, je vždycky těžké. Nyní dosahovaný výnos je pro člověka cennější než výnos budoucí, později přicházející škoda se jeví méně zlou než škoda současná. Tento lidsky pochopitelný myšlenkový pochod nese odpovědnost za mnohé nebezpečné a těžko řešitelné problémy současnosti, jejichž hodnocení se taktéž vyvíjí.
Teorie současného TUOL
Obecná formulace trvalé udržitelnosti byla dále rozpracována a zpřesněna v rezoluci H-1, přijaté na ministerské konferenci v Helsinkách (1993) za účasti ministrů zodpovědných za lesní hospodářství ve všech státech Evropy. K definici TUOL, které znamená „správu a využívání lesů a lesní půdy takovým způsobem a v takovém rozsahu, které zachovávají jejich biodiverzitu, produkční schopnost a regenerační kapacitu, vitalitu a schopnost plnit v současnosti i v budoucnosti odpovídající ekologické, ekonomické a sociální funkce na místní, národní a globální úrovni, a které tím nepoškozují ostatní ekosystémy“ byly připojeny Všeobecné zásady, které ve 12 bodech obsahují hlavní principy tohoto způsobu hospodaření. Patří k nim zejména:
- vyloučení takové lidské činnosti, která vede přímo či nepřímo k nevratným poškozením lesních půd a stanovišť, flóry, fauny a funkcí lesa;
- zvyšování odolnosti a přizpůsobivosti lesních ekosystémů vůči stresům (včetně ochrany proti hmyzím škůdcům, chorobám, zvěři a dalším škodlivým činitelům);
- při pěstování lesů podpora způsobů napodobujících přírodu;
- preference původních dřevin a místních proveniencí, které by neměly být využívány vně areálu svého přirozeného rozšíření;
- genetickým výběrem upřednostňovat adaptační vlastnosti na úkor vlastností produkčních;
- podpora využívání dřeva a ostatních produktů lesa.
Termín TUOL bohužel nevystihuje to nové a nejdůležitější v tomto systému – ekologické pojetí hospodaření v lesních ekosystémech; trvalá udržitelnost je již pouze důsledek ekologického přístupu a celostního pojetí lesních ekosystémů. Termín „trvale udržitelné hospodaření“ je příliš podobný termínu trvalost, což vzbuzuje někdy dojem, že pod tímto pojmem nejde o nic nového.
Určitou slabinou helsinských Všeobecných zásad je absence jakéhokoliv náznaku vhodných způsobů hospodaření či hospodaření optimálního; minimálně měl být vyjasněn poměr k holé seči a její velikosti. Je to zřejmě nutný kompromis, aby bylo možné dosáhnout shody mezi středoevropskými a severoevropskými názory na nejvhodnější způsob hospodaření.
České pojetí trvalého hospodaření
V návaznosti na citované Základní principy státní lesnické politiky, které schválila vláda ČR svým usnesením č. 249/1994 k Zásadám státní lesnické politiky, zpracoval Poleno (1997) zásady TUOL formou metodické příručky pro uživatele.
Stěžejní prvky TUOL v našich podmínkách dle prof. Polena jsou:
- hospodaření s lesem jako ekosystémem, tj. přechod od výlučné péče o lesní dřeviny a jejich porosty na péči o celé lesní ekosystémy;
- přestavba (přeměny, převody, rekonstrukce) poškozených a chřadnoucích lesů;
- vytvoření optimální struktury lesních ekosystémů (druhové, genetické, prostorové, věkové) diferencovaně podle stanovištních poměrů a cílů hospodaření;
- diferencovaný přechod od plošného ke skupinovitému až individuálnímu způsobu hospodaření;
- využívání a podpora spontánních procesů, zejména pak přirozené obnovy, kompetice i dalších principů tzv. biologické automatizace, tj. autoregulace;
- podpora a tvorba pružných víceúčelových způsobů obhospodařování, a to diferencovaně podle funkčního poslání a možností lesních ekosystémů s cílem dosažení jejich funkční vyrovnanosti.
Mezi českými lesníky panovala po určitou dobu nejistota, zda přírodu sledující a trvale udržitelné lesní hospodářství jsou totožné pojmy, nebo zda je mezi nimi nějaký rozdíl. Mezi oběma těmito způsoby hospodaření jsou zásadní rozdíly. Oba systémy hospodaření v lesích se však liší nejen svým vznikem a charakterem, ale i obsahem. Předpoklady TUOL v ČR jsou vytvořeny zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích a zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
TUOL vychází sice také ze špatného stavu lesů, nikoliv však na jednotlivých konkrétních lesních celcích, ale v celostátním globálu, který nejvyšší správní a řídící orgán zjišťuje, analyzuje a navrhuje lesopolitické závěry. V Lisabonu (1998) byly přijaty Celoevropské směrnice pro TUOL na provozní úrovni (MZe 1999). Tyto směrnice jsou zcela odtržené od lesního provozu, poněvadž vycházejí ze šesti celoevropských kritérií a řady ukazatelů, zpracovaných experty jako pomůcka k posouzení a hodnocení dalšího pokroku při uplatňování TUOL, nikoliv z konkrétního stavu lesů. K výraznému kvalitativnímu posunu v přístupu k TUOL došlo na čtvrté ministerské konferenci o ochraně lesů v Evropě (Vídeň 2003). Zde již TUOL v pěti rezolucích (V1–V5) získalo relativně celostní, konkrétnější i provozně uchopitelnější podobu.
Z těchto rezolucí vychází Národní lesnický program II, který usiluje o nastolení ekonomické, ekologické a sociální rovnováhy TUOL v ČR. Stát má totiž zájem na trvalém a vyrovnaném využívání lesa jako obnovitelného přírodního zdroje a na využívání veřejně prospěšných funkcí lesa. Přetrvávající problémy jsou zvláště v nevyvážené dřevinné skladbě lesních porostů a ve značných škodách spárkatou zvěří na přirozené obnově a lesních kulturách (okus, loupání, ohryz) a často i nepochopení podstaty přírodě blízkých způsobů obhospodařování lesních porostů (s maximálním využíváním přírodních procesů a s minimálními vklady přídavné energie).
Jsou smrkové monokultury naším provozním ideálem?
Přestože pojem TUOL se všude kolem nás skloňuje ve všech pádech, tak pro lesního hospodáře, který na svěřeném úseku lesa u nás stráví v lepším případě 10–20 let, tedy 1 až 2 lesní hospodářské plány, je to pojem dosti těžko uchopitelný. Praktičtí lesníci si navíc pod tímto pojmem při škále různých teorií představují ledacos. Při délce průměrného obmýtí porostů nad 100 let je obtížné přesvědčit vlastníky lesa a jejich hospodáře, jaký les mají zakládat a obnovovat, aby následovníci za 100 let toto konání ocenili.
Jakýmsi hospodářským ideálem a nepsanou normou v myšlení u většiny lesních hospodářů a tím i vlastníků v dosavadní lesnické praxi u nás jsou lesy v podobě smrkových, případně borových monokultur s modřínem. Ostatní dřeviny jsou brány (pokud vůbec) jako doplňkové a tzv. meliorační a zpevňující dřeviny (MZD) jako nutné zlo, které se při současné legislativě dá poměrně zdárně obejít. Smrk ztepilý (SM), borovice lesní (BO) a modřín evropský (MD) jsou dřeviny, které rostou prakticky všude. Nejlépe těmto dřevinám vyhovuje velkoplošný jednorázový systém geometricky pravidelných pasečných obnov, je s nimi nejlepší manipulace, dobře na volných plochách odrůstají a jsou stále ekonomicky nejvýhodnější. Jednoduchost jejich pěstování ani nevyžaduje lesnické vzdělání a zbytečnou se tímto stává i stanovištní diferenciace. Vzhledem k dlouhodobosti cyklu obnovy lesních porostů je produktivní věk člověka natolik krátký, že ho nic zpravidla nenutí k posuzování ekologických dopadů hospodaření na stav porostů, na půdu a prostředí vůbec. Je příznačné, že z hlediska ekologického či přírodě blízkého stavu lesa jsou u nás na tom zpravidla nejlépe lesy velkých starých šlechtických rodů, kde kontinuita vlastnictví existovala po staletí.
Rozvojové země jsou pranýřovány za kácení přírodních lesů, na jejichž místě jsou v lepším případě zakládány plantáže jehličnanů, nicméně u nás se na místě středoevropských smíšených listnatých lesů dávno pěstují jehličnaté lignikultury. Podíváme-li se totiž na parametry pojmu les jako ekosystém, tak většina lesních porostů u nás má z tohoto pohledu charakter jehličnatých lignikultur, tedy prostých kulticenóz zpravidla stanovištně nepůvodních dřevin. Neustále přetrvává tendence dívat se na les v rámci státu jako na jednolitý celek. Specifikace, co na lesním pozemku všechno připustit či nepřipustit, musí vycházet jednak ze zcela jasně definovaného, deklarovaného a hlavně výrazně diferencovaného veřejného zájmu, jednak ze zcela jasných, podporovaných a ověřitelných kriterií TUOL. Z toho pak musí vycházet regulativní a především dotační politika a certifikace dříví.
Diferenciace druhové skladby dle stanovišť
Naprosto zásadním východiskem pro přírodě blízké a tím i trvale udržitelné hospodaření je stanovištní diferenciace. Málokdo si uvědomuje, že od poloviny 50. let 20. století, kdy se začalo přírodě blízké hospodaření uplatňovat v praxi, se v rámcových směrnicích hospodaření všech lesních hospodářských plánů cílové druhové skladby dřevin podle HS podstatně neměnily. Téměř nikdy v nich neměl SM či BO zastoupení vyšší než 70–80 %. A výsledek v praxi? Teprve až lesní zákon 289/1995 Sb. ukládá, že vlastník je povinen obnovovat lesní porosty stanovištně vhodnými dřevinami, což je rozvedeno jinde jako „závazný minimální podíl MZD při obnově porostu“ a rozpracováno ve vyhláškách MZe 83/96 Sb. a 84/96 Sb. Podle významu pojmu stanoviště se logicky jedná o dřeviny formace středoevropských smíšených listnatých lesů včetně dřevin sukcesních stadií. Naprosto chybným zahrnutím introdukovaných dřevin – dubu červeného (DBČ), jedle obrovské (JDO), douglasky tisolisté (DG) – do MZD nemá smysl se zde zabývat. V našich podmínkách teprve stanovení MZD jako závazného ukazatele LHP spolu s dotačními tituly pohnulo s druhovou skladbou zalesňovaných ploch při obnově smrkových monokultur k určitému podílu listnáčů a JD.
Terénní praxe však ukazuje, že příklon ke SM a BO je natolik silný, že na udržení snah pro důsledné zabezpečení minimálního podílu listnatých dřevin a JD bude potřeba značného úsilí. Nelze však předpokládat, že by se opakovala situace z 50. let 20. století, kdy snahy o přírodě blízké hospodaření nakonec skončily jen u oněch cílových druhových skladeb uvedených v rámcových směrnicích hospodaření LHP, snad i díky tomu, že se znovu diferencovalo vlastnictví a hospodaření dostalo pestřejší podobu. Příchod ekologických trendů ze zahraničí je dalším momentem pro zavádění podílu listnáčů při zalesňování po roce 1996. Je velmi důležité ovšem připomenout, že údaje o podílu jednotlivých dřevin na zalesňování podle vlastníků či území vůbec nedávají obrázek o struktuře zalesňování. Podíly z obnovy stávajících bukových či dubových porostů (pokud jsou obnovovány znovu BK a DB a listnáči vůbec) jsou zahrnuty pochopitelně do celkových podílů a i kdyby ve zbylých obnovovaných jehličnatých porostech nebyl podíl listnáčů žádný, výsledný vykazovaný podíl listnáčů při zalesnění může dosahovat třeba i 40 % s tím, že lesnická praxe považuje fakticky za hospodářské dřeviny pouze jehličnany (kromě JD). Podíváme-li se dále na terénní lesnickou praxi, tak pokud jsou vůbec minimální podíly MZD na obnovovaný porost dodržovány, tak se stejně jedná pouze o podíl při prvním zalesnění, v lepším případě i včetně druhého zalesnění. V zajištěných kulturách se však v průměru podíl MZD pohybuje kolem 10 %, po prořezávkách se ještě dál zmenšuje a není problém při probírkách podíl MZD vypustit úplně (případy, kdy je používán jako MZD DBČ, JDO, DG nelze ani uvažovat, byť jsou uvedeny ve vyhlášce MZe 83/1996 Sb.).
Dřevinná skladba je nejdůležitějším kriteriem přírodě blízkého hospodaření. Měřítkem (edifikátorem) přírodě blízkého podílu dřevin mohou být pouze domácí stanovištně vhodné dřeviny. Nejjednoznačnějším je pak termín stanovištně vhodné dřeviny přirozené skladby (SVDPS). Rekonstrukcí a potenciálem lesních stanovišť ve smyslu přirozené dřevinné skladby se zabývá lesnická typologie od 50. let 20. století. Nejnižší jednotkou, na kterou je rekonstruována přirozená dřevinná skladba, je lesní typ v lesnické typologii. Tyto rekonstruované potencionální skladby vycházejí ze tří zdrojů: výzkum přirozených lesů, historické údaje s přispěním pylových analýz, a konečně v současnosti nejpoužívanějším zdrojem jsou ekologické nároky a konkurenční schopnosti jednotlivých dřevin.
Při diskusi nad úrovní a spolehlivostí těchto rekonstrukčně stanovených skladeb a na téma co je to přirozené, přírodní a původní a jaký byl a je vliv člověka lze rámcově vycházet z tabulky 1, kde je uvedena zjednodušená struktura dřevin přirozené skladby půdně a vertikálně klimaticky členěného středoevropského smíšeného listnatého lesa.
Problematická terminologie a podíl MZD
Pro praxi TUOL je optimální použít z přirozené dřevinné skladby odvozený výčet a minimální podíl stanovištně vhodných dřevin přirozené skladby podle souborů a podsouborů lesních typů (SPLT). Změna z nevhodného termínu meliorační a zpevňující dřeviny (MZD) na stanovištně vhodné dřeviny přirozené skladby (SVDPS) vůbec neznamená zásadní změnu v podílech a výčtech dřevin. Původní záměr předkladatelů přílohy 4 vyhlášky MZe č. 83/1996 Sb. byl víceméně totožný. Praxe tvorby LHP a LHO jasně potvrdila, že výčet a podíly SVDPS je nezbytné stanovit jasně pro SPLT a teprve ty pak sdružovat do různě utvářených hospodářských souborů. Zatímco stanovištní složení (v podobě výčtu SLT a LT) stejných hospodářských souborů se liší vlastník od vlastníka a LHC od LHC, SPLT je možno definovat v rámci ČR poměrně jednotně.
Skutečný dosažený podíl SVDPS by měl být vztažen na porost či dílec jako jednotky trvalého rozdělení lesa a na stadium zajištěné kultury. Tento podíl by měl být situován především do okrajů porostů a na prvky ÚSES.
Co se týče celkového minimálního podílu SVDPS, v podstatě dostačuje zhruba ten, který vychází z přílohy 3 a 4 vyhlášky MZe 83/1996 Sb. Uvedená struktura je však v mnoha cílových hospodářských souborech (CHS) naprosto nevhodná. Nejproblematičtější přitom jsou:
- CHS 19 a 25: Je nemyslitelné, aby SLT 1. a 2. LVS na lužních a živných stanovištích měly minimální podíl MZD (SVDPS) jeden z nejnižších. Představa, že stačí uvést jako jedinou základní dřevinu DB (JS, TP) k omezení pěstování SM, je chybná. Domácí duby (DB) a buk lesní (BK) nejsou praxí brány jako plnohodnotné hospodářské dřeviny a přitom to jsou zcela zásadní dřeviny přirozené skladby. Proto je třeba z titulu dotací stanovení podílu SVDPS nerozlišovat na dřeviny hospodářské, ale vždy je obecně považovat za SVDPS (koneckonců se tak v praxi většinou děje). Např. ve všech SLT uvedených v CHS 19 a 25 by se podíl musel otočit na 80 % SVDPS a zbytek by zbýval na hospodářské jehličnany.
- CHS 21 a 43: Je zbytečné, aby se chudé SPLT ze 3. LVS nutně řadily do CHS 21, 23, tj. stanovišť
2. LVS jen kvůli pěstování BO a DB. Zrovna tak na svahových chudých SPLT 2. a 4. LVS, kde se pěstuje BO s DB či BK, je zbytečný podíl až 30 % listnáčů. Obecně platí, že na chudých stanovištích 2. a 4. LVS, kde je i BO v příměsi považována za SVDPS bez ohledu na svažitost, by podíl listnatých SVDPS (spolu s JD) nemusel přesahovat 20 % (jsou to tyto SPLT: 2–4M, 3Km, 4Km, 3Nm, 4Nm, 2-4Me, 3-4Im).
- CHS 51 – 53: Je rovněž zbytečné, aby na chudých stanovištích SPLT: 5-6M, 5Km, 6Km, 5Nm, 6Nm musel být podíl listnáčů a JD ze SVDPS vyšší než 20 %. Rovněž není třeba nutit více jak 20 % listnáčů a JD ze SVDPS v 6. LVS na kyselých stanovištích obecně.
- Ve výčtu dřevin tím, jak jsou vázány na celé CHS či na hrubě sdružené SLT, došlo v tabulce přílohy 4 vyhlášky 83/1996 Sb. k mnoha chybám (např. LP je vedena jako MZD i v 6. LVS na kyselých stanovištích, mnohde chybí OL či BR atd.). Také dvojími odlišnými seznamy zkratek dřevin ve vyhlášce 83/96 Sb. a vyhlášce 84/96 Sb. dochází zbytečně k četným zmatkům. Za základ je třeba vzít zkratky z přílohy 4 vyhlášky 84/96 Sb. s doplněním druhových a odlišením rodových zkratek pro domácí duby, jilmy, lípy, olše a javory.
Poznámka: Příspěvek vznikl v rámci řešení projektu NAZV 1G58031 Význam přírodě blízkých způsobů pěstování lesů pro jejich stabilitu, produkční a mimoprodukční funkce.
Citace jsou k dispozici u autorů příspěvku.
Adresa autorů: Ing. Miroslav Mikeska
ÚHÚL Brandýs nad Labem, pobočka Hradec Králové
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Doc. RNDr. Stanislav Vacek, DrSc., FLE ČZU Praha
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.