Státní vlastnictví lesa - ano, nebo ne?

Je dobré, aby stát vlastnil lesy, a proč? To je závažná lesopolitická otázka, na níž své zcela rozdílné názory a argumenty předložilo několik lesníků ze státních lesů, soukromých firem i akademické sféry.

Přivítáme i další vaše příspěvky do ankety, neváhejte své odpovědi posílat na redakční adresy.

Ing. Jan Svoboda (Česká jednota lesnická)

Státní vlastnictví lesa je dobré. Proč?

Protože stát garantuje občanům existenci a trvale udržitelný rozvoj lesních ekosystémů jako základní a nenahraditelné složky životního prostředí. Z toho pohledu by bylo ideálním stavem stoprocentní státní vlastnictví lesa. Stát by tak měl možnost profitovat na ekonomické podstatě lesního hospodářství a mohl na své náklady a plnou odpovědnost zajišťovat svoji výše zmíněnou základní povinnost.

- Současný stav: Protože les je kategorie majetková, vznikla historickým vývojem pestrá paleta druhů vlastnictví lesa. Plošné zastoupení druhů vlastnictví lesa je různé podle politického a hospodářského vývoje té které země a nelze jednoznačně prokázat optimální procentické zastoupení jednotlivých druhů. Proto ani v poměrech ČR nelze považovat za relevantní kritiku vysokého podílu státního vlastnictví lesa s odkazem na nižší podíl státního vlastnictví v jiných zemích s odlišným politickým a hospodářským historickým vývojem.

V současných poměrech existují výhrady vůči státnímu lesnímu hospodářství a jsou kritizovány i poměry v soukromých, zejména drobných lesích.

V historii českého státního LH lze najít absenci systémových problémů od roku 1918 do roku 1948. Ty, které vznikly po roce 1948, pak nebyly založeny chybnou podstatou systému LH, ale byly obecně politické, a lesnictví se jim usilovně a velmi úspěšně bránilo.

Problémy po roce 1989 jsou uměle vytvořené a jsou důsledkem principiálně chybného přístupu ke správě a obhospodařování lesního majetku, uplatňovaného výhradně ve státních lesích (ne všech).

- Rozšiřování státního vlastnictví: Základní investiční strategií by mělo být rozšiřování státního lesního vlastnictví. Tato cesta je s ohledem na finanční náročnost velice nesnadná a zdlouhavá a měla by být koordinována s koncepcí arondací a tvorbou komplexů jak státních, tak soukromých lesů.

- Privatizace: Privatizace státního lesního vlastnictví by měla mít stejnou ideu jako předešlý záměr. Především by měl být preferován prodej fyzickým osobám, což by garantovalo osobní odpovědnost za stav lesa a vymahatelnost práva. Zásadně je třeba odmítnout privatizaci ve prospěch právnických osob. Tento druh vlastnictví přímo odporuje požadavkům na odpovědnost a vymahatelnost práva vzhledem k omezenému ručení za závazky (s. r. o.), nebo anonymitě vlastníků (a. s.).

Je třeba zcela odmítnout transformaci byť jen části státního lesního majetku na akciovou společnost, neboť potom hrozí privatizace lesního majetku nikoliv za reálnou tržní cenu lesa, ale za aktuální cenu akcií lesního podniku.

Státní lesní vlastnictví má své jednoznačné a nesporné výhody. Aby mohly být uplatněny, je třeba ve správě a hospodaření uplatňovat určité obecné hospodářské a správní principy. Ty byly původně do hospodaření Československých státních lesů převzaty z velkých soukromých lesních podniků. Dnes je bohužel státní podnik opustil, naopak jsou trvale uplatňovány prakticky ve všech významných soukromých lesních podnicích. Tato skutečnost je výrazným a trvalým dluhem české lesnické politiky.                                 

Prof. Ing. Jaroslav Herynek, CSc. (LDF MZLU v Brně)

Jsem jednoznačným zastáncem státní a celospolečenské garance za tento vzácný a významný objekt přírodního a permanentně obnovitelného surovinového zdroje a souběžně nezastupitelný veřejný statek, ovlivňující již svojí vlastní existencí celkovou kvalitu přírodního a životního prostředí i celkový krajinný ráz ČR. Nesporné a již historicky a vědeckovýzkumně prokázané jsou vlivy lesních půd a porostů, a tedy i lesnického hospodaření, na hydrické a vodohospodářské, protierozní, hygienické, sociální i kulturní a rekreační i revitalizační potřeby a prostředí naší současné společnosti.

Po smutných a bohužel nevratných zkušenostech s celou řadou privatizačních a transformačních kroků u výrobních a zpracovatelských podnikových kapacit nesmíme připustit, aby se podobné kroky a přístupy uplatnily i vzhledem k lesním půdám a porostům. Vždyť již realizované transformační kroky a nutné restituční akty podstatně ovlivnily lesnické hospodaření na významných plochách lesů ČR. Měl by tedy zůstat zachován rozhodující vliv na cílevědomé, koncepční a odpovědné hospodaření na podstatné rozloze lesních půd ve vlastnictví českého státu a měl by být svěřen státnímu podniku při garancích našich historicky osvědčených lesních inženýrů a lesních hospodářů. Naše LH vykazuje již několik staletí trvající tradice a náleží dlouhodobě ke špičkám středoevropských hospodářských metod a přístupů. I přes uskutečněnou technizaci a ekonomizaci výrobních, technologických i řídících procesů v LH současné doby totiž stále těží z tradičního a zažitého souběhu zájmů výrobních i ochranářských a ekologických při respektování daných přírodních a hospodářských předpokladů a podmínek, vycházejících z typologických a fytocenologických hodnocení a podkladů. A záruky setrvání tohoto žádoucího stavu i do budoucnosti spatřuji pouze pod garancí státu a jím daných a řízených institutů - odborných, právních, správních a věřím, že i politických a hospodářsko-ekonomických.

Ing. František Morávek (dříve LČR, nyní v důchodu)

Obhajovat potřebu existence státních lesů v době, kdy je jejich strategie a budoucnost vzhledem k vývoji posledních 3 let až do současnosti velice nejasná, není zrovna vděčný úkol. Protože však moje odpověď zní “státní lesy” ano, tak se o to pokouším.

Odpověď na otázku existence státních lesů je současně odpovědí na otázku, zda privatizovat státní lesy, případně v jakém rozsahu.

Již v roce 1994 Oborová studie LH zpracovaná firmou Landell Mills Ltd., zastávala názor, že privatizovat by se mělo, a to ve významném rozsahu.

O jaké hlavní myšlenky se studie opírala:

- „Jsou silné důvody k víře, že management bude účinněji využívat zdroje, bude v soukromých rukou lépe odpovídat na požadavky trhu a obecně bude komerčně efektivnější.“

- „Ekologické a s nimi související cíle oficiální lesnické politiky mohou být efektivně dosaženy hlavně uvážlivou kombinací předpisů a subvencí.“

- „Pokud se neuskuteční podstatná privatizace, jsou tu všechny důvody myslet si, že LH se stane velkým a rostoucím břemenem veřejných financí.“

Dnes jsme o 12 let dál, LH se nejen nestalo rostoucím břemenem veřejných financí, ale naopak, bohužel, LH ve svém celku dostává od státu na naplňování mimoprodukčních funkcí čím dál méně prostředků, v porovnání s EU v nesrovnatelné výši.

Po zkušenostech z platnosti nového lesního zákona a z úvah o jeho novelizaci lze jen těžko hovořit o u nás uvážlivé kombinaci předpisů a subvencí pro soukromé vlastníky, aby tímto způsobem mohlo být dosaženo cílů lesnické politiky. Subvence do LH se neustále snižují a hlavně neexistuje zákonná garance státu na jejich nárokovost. Totéž se týká i daňové zátěže soukromých vlastníků lesů.

Pokud se budou zdroje využívat jen dle požadavků trhu a komerční efektivity, mohla rovnou zůstat zachována Státní plánovací komise. Nezapomeňme, jak se začalo těžit dle potřeb lesa po jejím zrušení na počátku transformace a nevracejme se k přícestnému hospodaření a vybírání sortimentů jen podle diktátu odběratele.

Proč je tedy dobré, aby stát spravoval lesy (i mimo národních parků) či proč by je neměl ve zvýšené míře privatizovat?

- Environmentální priority a cíle lesnické politiky mohou být lépe zajištěny ve státních lesích přímým vlivem zakladatele a to bez potřeby náhrad, neboť jejich naplňováním je v podstatě státu hrazena dividenda z jeho vlastnictví. Plnění zadání lesnické politiky u státních lesů svým plošným podílem významně ovlivňuje celostátní údaje o její realizaci.

- Oblasti lesů zdevastované průmyslovými exhalacemi vyžadují a budou vyžadovat nadále zvýšenou péči. Náklady na obnovu a výchovu těchto lesů by byly pro jiného vlastníka než stát neúnosné.

- Plnění nákladných úkolů v ekologicky citlivých oblastech je hrazeno z výnosů hospodářských lesů v majetku státu. Významné snížení tohoto podílu výnosových lesů v majetku státu by stejně znamenalo přímé vkládání prostředků státu do těchto oblastí, neboť dojde-li ke ztrátě možnosti kompenzací, nutně vzroste tlak na finanční účast státu.

- Není záruka, že prostředky získané prodejem státních lesů budou k dispozici zpět pouze pro LH, aby se tak v budoucnu kryly náklady v oblastech nevýnosných lesů. Neexistuje totiž státní fond s takovouto garancí.

- Neustále se snižují vklady státu do LH a negarantují do budoucna příspěvky jiným vlastníkům, nezbytné pro naplňování lesnické politiky státu, a už vůbec ne kompenzaci ztrát (zejména u podílu MZD). Subvence do lesů soukromých vlastníků, plnících cíle požadované státem, jsou nesrovnatelné s vyspělými zeměmi EU.

- Úvahami o možné privatizaci lesů bude započat tlak ochrany přírody na zvýšené vyčleňování hospodářských lesů do lesů zvláštního určení. Důvodem budou obavy o zabezpečení zájmů ochrany přírody v soukromých lesích (případně zvýšená potřeba náhrad). Tím se opět sníží vliv lesníků na způsoby obhospodařování lesů.

- Neúspěšné zkušenosti z pokusů o větší privatizaci lesů ve Velké Británii, Německu apod. nabádají nepouštět se do tohoto experimentu. Privatizaci se vůbec nepodařilo uskutečnit ve zvažovaném rozsahu, a navíc narazila na ohromný odpor veřejnosti. Lesníci by opět nahráli na smeč ochraně přírody a přírodovědcům.

- Pokud v omezeném rozsahu privatizovat lesy, tak jen proto, aby se zlepšila struktura pro hospodaření jak ve zbývajících státních lesích, tak o existujících soukromých či obecních lesích – neboli pouze arondační privatizace.

Ing. Jaroslav Rygl (Lesní společnost Ledeč nad Sázavou, a. s.)

Je třeba především položit si otázku, zda je úlohou státu vlastnit les. Na tuto otázku je, v případě lesů zařazených do kategorie hospodářských lesů, jednoznačná odpověď. Ne. Státní les neslouží v našich podmínkách k uspokojování celospolečenských a veřejně prospěšných zájmů větším dílem než lesy ostatních forem vlastnictví, a nemají ani strategický význam z pohledu obrany státu. To potvrzuje i již více než patnáctiletá zkušenost s ostatními formami vlastnictví lesa v ČR. Z tohoto pohledu nenaplňuje les ani pojem veřejného statku, jímž je tak často zastánci státního vlastnictví lesa nazýván, protože nesplňuje kriterium nevyloučitelnosti při spotřebě a nezmenšitelnosti spotřebou, jakož i neexistenci trhu s ním.

Za přijatelné je možno považovat státní vlastnictví lesa v případech, kdy je omezeno z důvodu posílení celospolečenských, strategických či veřejně prospěšných zájmů (toto omezení na právech vlastníka je pak nutno kompenzovat ekonomicky), nebo kdy je jiná forma vlastnictví vážnou překážkou tyto funkce naplnit, například pro účely obrany státu.

Státní vlastnictví v kategorii lesů hospodářských naopak vytváří problém, jak tyto lesy efektivně spravovat. Lesy ve vlastnictví státu jsou předmětem zájmu politických sil a lesnických lobby, a to samo o sobě nevytváří podmínky pro jejich nejefektivnější spravování. Ke správě lesů si musí stát najmout zaměstnance a vytvořit systém jejich motivace a kontroly, a zde již několikrát stát prokázal svoji rigiditu. Problematická je i forma outsourcingu, a to zejména při definici zakázky (obsahu), o formě ani nemluvě. Současný stav je toho tím nejlepším důkazem. Zkusme si například položit otázku: Jaký je rozdíl mezi nečestně jednajícím zaměstnancem a nečestně jednající outsourcingovou firmou? Nečestně jednajícího zaměstnance se zaměstnavatel s ohledem na jeho nadstandardní právní ochranu nedokáže zbavit, pokud mu nenabídne dohodu s tučným odstupným, kdežto firma jednoduše dostane výpověď. Již zde je vidět patrný rozdíl v jednoduchosti řešení. O co jednodušší by to stát měl, pokud by lesní majetek zprivatizoval? Prodejem by získal nemalé finanční prostředky, legislativně by si nadstandardně zajišťoval ochranu celospolečenských a veřejných funkcí lesa a politici by se mohli věnovat tomu, čemu by se věnovat měli.

Pokud se na otázku státního vlastnictví lesa díváme z jakéhokoliv úhlu pohledu, nenacházíme žádný racionální argument pro to, proč by stát měl lesy v kategorii hospodářských vlastnit. Naopak máme mnoho racionálních důvodů, proč by tomu tak nemělo být, z nichž nejvážnějším je riziko jejich ekonomického zneužívání, ať ve prospěch nečestně jednajících či nekompetentních politiků, zaměstnanců nebo jiných osob či zájmových skupin, jimž pochopitelně státní forma vlastnictví vyhovuje a zdatně se umí zaštítit všemi laiky a bohužel i některými odborníky, kteří jsou ve své naivitě přesvědčeni o tom, že státní vlastnictví lesa je jedinou možnou formou, jak zajistit jeho řádné obhospodařování. Jich se pak ptáme, k čemu máme takové množství právních norem, včetně jednoho z nejpřísnějších lesních zákonů v Evropě?

Ing. Richard Slabý (ÚHÚL Brandýs nad Labem)

Lesy jsou poněkud zvláštním majetkem. K vlastnictví něčeho hmotného nás vede snaha vydělat nezbytné peníze pro realizaci některých základních životních potřeb, jako je se najíst, splnit si své sny, realizovat představy či provozovat koníčky. Toto platí pro továrny, domy, obrazy, auta či zahrady a pro mnoho jiných hmotných statků. S lesem je to, jak známo, trochu složitější. Kromě toho, že většinou nesloužil ke krátkodobým obchodním spekulacím, stále více se do popředí zájmu dostávají jeho užitečné funkce, které potřebují i ti, kteří jej bezprostředně nevlastní. Obecně se jim říká ostatní celospolečenské funkce a les je charakterizován jako národní bohatství. Les vlastněný soukromou osobou z podstaty věci podléhá v rámci zákonných předpisů především subjektivním zájmům vlastníka. Veřejnoprávní vlastnictví lesů by mělo vyjadřovat zájmy širší.

Důvodů, proč stát, celosvětově mnohými považovaný za nejhoršího hospodáře, vlastní lesy, je mnoho. Od toho, kdy si to političtí představitelé státu nemyslí, až po ten, kdy se o lesy, které nikdo pro výše zmíněné důvody nechce, stát starat musí. Někde uvnitř spektra důvodů jsou také historické okolnosti, které výrazně ovlivnily procento státních lesů. A nejsou to jen důvody vzniklé v nedávných dobách vlády jedné strany. Jde mimo jiné o první pozemkovou reformu z dvacátých let minulého století a konfiskáty Němců a kolaborantů po roce 1945, díky kterým je dnes státní vlastnictví lesů v ČR na úrovni 60 %. Lesy ve vlastnictví našeho státu se na rozdíl od mnohých jiných zemí nacházejí ve všech regionech a ve všech přírodních lesních oblastech – zasahují celé spektrum našich lesů, včetně různých kategorií.

Z výše uvedeného je patrné, že tedy nejde o lesy špatné a historicky nechtěné. Naopak mnohde jde o lesy s dlouhodobě příkladným obhospodařováním, které osvícení hospodáři a taxátoři uchránili krátkodobým politickým tendencím a které mohou být dnes vzorem pro moderní pojetí obhospodařování lesů s maximálním využitím přírodních procesů.

Lesy by stát měl vlastnit zejména v následujících případech:

- Celospolečenské zájmy na vybraném území, kde by účel osobního vlastnictví a očekávaný profit byly v přímém rozporu s hlavním zájmem společnosti (národní parky, přírodní rezervace, území pro potřeby armády, lesy v oblastech akumulace vod atd.).

- Lesy výzkumné, lesy odborných škol, genové základny a ostatní lesy mající konkrétní celospolečenský či odborný význam.

- Vzorové a reprezentační lesy pro demonstraci českého lesnictví pro zahraniční návštěvníky a potenciální obchodní partnery jako demonstraci různých pěstebních postupů a opatření, obory a bažantnice, včetně lesů, na kterých by se dalo ukázat, že hospodářské lesy nemusí bezprostředně přinášet užitek jen z prodeje dřeva.

- Lesy, které společnost historicky zatížila takovým poškozením, že jde převážně o finančně výrazně ztrátové vlastnictví.

- Potřeba postarat se o lesy z různých důvodů „nechtěné“.

Většina z vyjmenovaných důvodů rozhodně nevylučuje současně osobní, či obecní vlastnictví, ale omezení v běžném, zákonem stanoveném hospodaření přináší různé, doposud uspokojivě neřešené problémy.

Jako komplex by se lesy vlastněné státem, ať již jsou spravovány jakýmikoliv organizacemi a patřící pod různé resorty, měly podílet na „public relations“ v oblasti přínosu lesů pro společnost a přijatelným způsobem vysvětlovat veřejnosti principy lesnických zásahů v zájmu plnění všech funkcí lesů.

Důvodem pro vlastnictví lesů státem by neměl být jen prostý zisk. Jsem přesvědčen o tom, že vlastnění lesů státem je opodstatněné všude tam, kde má být dlouhodobý zájem společnosti na plnění všech „ostatních“ funkcí nadřazen zájmům skupinovým či zájmům jednotlivce. S tím se však musí počítat v náhledu na očekávaný hospodářský výsledek organizace státní les spravující. V ostatních případech stačí určitá morální úroveň společnosti, přiměřené zákonodárství a motivační nástroje k tomu, aby lesy plnily při běžném a ziskovém obhospodařování i společností požadované funkce na přiměřené úrovni. Vzájemný poměr jednotlivých podmínek je závislý na situaci v konkrétní zemi.

Je nutno si uvědomit, že s neustálým nárůstem celospolečenských funkcí roste i význam lesa coby veřejného statku. Je naprosto přirozené, aby veřejné statky ve státě vlastnil stát. Navíc naše tradiční a naprosto volné užívání lesů bez rozdílu vlastnictví není v Evropě všude tak úplně běžné a časem by mohl za určité politické situace vzniknout tlak na podobné změny i u nás.

Tato upozornění by však rozhodně neměla bránit v oprávněných arondacích a žádoucímu scelování majetků.

Ing. Karel Šmíd (LČR)

Na otázku, jestli je dobré, aby stát spravoval lesy, odpovídám jednoznačně ano. Les patří mezi naše nejpřirozenější ekosystémy a funkce lesů pro společnost jsou nezastupitelné i rozsáhlé. Všichni máme zájem na tom, aby plnění těchto funkcí bylo trvalé a rovnoměrné. Přestože stát vydá zákonem základní cíle hospodaření v lesích, soustavu zásad a postupů, zůstává v popředí stále lidský činitel, a to odborný lesní hospodář. Je škoda, že stát upustil od povinných zkoušek na lesního odborného hospodáře (je zavedeno pouze u LČR, s. p.). Je jen otázkou, jaké lesy by stát měl obhospodařovat. Již delší dobu se požaduje, aby lesy v příměstských oblastech obhospodařovaly obce, magistráty, dále aby se uskutečnil prodej lesních pozemků v chatových osadách a případný prodej tzv. malolesů (např. remízy, pruhy kolem vodotečí apod.). Stát by měl obhospodařovat pouze lesy, které tvoří ucelé komplexy a tam uplatňovat ověřené metody pro naplnění programu trvale udržitelného hospodaření.

Ing. Jan Mičánek (Less, a. s.)

Osobně neznám žádný objektivní argument pro to, aby stát vlastnil a spravoval lesy, ani pro to, že stát je lepším hospodářem než ostatní vlastníci lesa. Argumentace ve smyslu, že státní lesy by více než ostatní měly plnit mimoprodukční funkce lesa, je pouze otázkou dostatečné opory v legislativě. Např. hrazení bystřin se v našich krajích řešilo už před dvěma sty lety a žádné státní lesy tehdy neexistovaly. Lesní zákon a jeho ustanovení se přece týkají všech lesů bez rozdílu vlastnictví. Plnění sociálně-zdravotních funkcí lesa garantují lesy v různých formách vlastnictví stejně – když vstoupíte do lesa, nepoznáte, komu patří. Houby rostou všude stejně, kyslíku je také všude stejně. Naštěstí máme v ČR - na rozdíl např. od anglosaského práva - to, co se dá nazvat „vydržené právo volného vstupu do lesů“. Proto u nás výše zmíněný argument padá, každý má právo na volný vstup do lesa a využívání jeho mimoprodukčních funkcí bez ohledu na vlastníka. Státní lesy v tomto směru neposkytují nic navíc. Naopak v mnoha případech omezuje stát jako vlastník lesa občana více, než ostatní vlastníci, např. zákaz vstupu do lesů národních parků či jiných chráněných území, vojenských lesů atd. Přitom v případě zprivatizování státních lesů by statut národních parků aj. byl zachován, stejně tak je tomu v jiných evropských zemích, kde existuje v chráněných oblastech bez větších problémů soukromé vlastnictví lesa.

Oproti tomu existuje mnoho argumentů pro tvrzení, že je stát horším vlastníkem než ostatní. Hitler i Stalin byli nepochybně stát, komunistický režim byl také stát a já nepochybuji, že bychom takové správce státního majetku nechtěli. Žádné státní lesy v Evropě nedokázaly doposud úspěšně vyřešit korupci a problémy okolo obchodu s dřevem (a jejich vedení to často samo přiznává – např. rakouské, bavorské či polské státní lesy). Skutečnost, že díky velké rozloze státních lesů může stát jako hospodář přelévat finanční prostředky z více produktivních oblastí do těch problematičtějších, se dá vyřešit náhradami a příspěvky do lesního hospodaření.

Při ruce máme skvělý příklad, jak lze vyřešit otázku státních lesů – v býv. NDR se stát rozhodl státní lesy rozprodat a učinil tak; privatizace probíhá bez větších problémů. Nicméně privatizace státního lesa je v ČR v současné době politicky neprůchodné řešení. Musím dodat „bohužel“, protože je to jediné dlouhodobě funkční řešení problému kolem státních lesů. Proto zní otázka spíše takto: jak by mělo vypadat optimální obhospodařování státního vlastnictví? Už v 90. letech jsem svůj názor vyjádřil tím, že jsem byl spoluautorem návrhu na pronájem státních lesů. Byl by to za daných okolností nejčistší, nejlevnější a zcela funkční model, jehož úspěšnost lze posoudit podle mnoha příkladů v jiných zemích. Myslím si, že odpor, který vůči této variantě panuje, je nepodložený věcnými argumenty; máme přece poměrně dokonalé nástroje (lesní zákon a LHP), jimiž by se každý pronájem lesa musel řídit a které garantují, že se les nebude exploatovat a devastovat. Osobně neznám jediný příklad toho, že by v dlouhodobě pronajatých lesích docházelo k rabování lesů. Pokud ovšem i pronájem státních lesů nebude v nejbližší době politicky přijatelný, řešením je jedině stoprocentní outsourcing a prodej dřeva nastojato. Udělejme všechno proto, aby státní úředník co nejméně rozhodoval o tom, komu, co a za co prodá, aby co nejméně obchodoval s dřívím. Bude mít totiž vždycky tendenci upřednostňovat jiná řešení než ta správná, má zdeformovaný žebříček priorit, jak se ukazuje v současné situaci kolem LČR. Např. je nepochopitelné, jak mohly být některé přímo řízené lesní závody LČR ve ztrátě. Přitom fungují přesně tím způsobem, po kterém lesnická veřejnost volá a jaký se nám předkládá jako optimální řešení. Jak to, že ostatní lesní správy na tom byly ekonomicky daleko lépe než tyto, přímo řízené LZ?

Jako privátní firma dokážeme v aktuálních poměrech zpeněžit dříví v průměru o 200 Kč za m3 lépe než Lesy České republiky, s. p., což mě opravňuje k výše uvedeným tvrzením. Důležité totiž je, aby lesnictví jako celek vydělávalo a peníze v rámci jeho koloběhu zůstávaly.

Připravila

Veronika Lukášová