Úvodník 8/2006

Vážení čtenáři,

politická situace v ČR je natolik nepřehledná, že jsou velmi rozdílné i prognózy politologů, natož pak politických laiků, mezi které většina lesníků patří. Právě rozuzlení povolební situace se však nás lesníků může znatelně dotknout. Může znamenat změnu náhledu na některé lesopolitické otázky, např. na přístup k dotační politice, na legislativní omezování vlastnických práv, existenci státního lesního majetku apod. Právě poslední otázka - existence a rozsah státního vlastnictví lesa je téměř vždy živým povolebním tématem a lesníci jej obyčejně považují za jedno z témat nejzásadnějších.

V prvé řadě můžeme diskutovat o tom, zda jde opravdu o jedno z nejzásadnějších lesopolitických témat. Roztříštěnost soukromého vlastnictví lesů, neochota vlastníků ke sdružování a jeho nedostatečná podpora ze strany státu, extrémní omezení vlastnických práv ze strany státu, stejně tak jako negativní náhledy na podnikání v lesnictví, jsou rovněž zásadní problémy, které mohou být příčinou ztráty konkurenceschopnosti českého lesnictví v Evropě, a proto se mohou jevit jako důležitější, než to, jestli stát vlastní lesy a kolik.

Otázku státního vlastnictví bych rozdělil na dvě části. Za prvé: zda je prospěšné, aby stát lesy vlastnil, a za druhé: jakým způsobem by v nich měl stát hospodařit.

Na první část odpovídám jednoznačně ano. Důvody jsou obecně známé a patří k nim všechny ekonomické aspekty, vyplývající z vlastnictví výnosového majetku, ochotnější a hlavně levnější plnění neprodukčních funkcí, možnost příkladného plnění státní lesnické politiky apod. Státní vlastnictví je obvykle vlastnictvím největším a při správné ekonomické politice muže být stabilizačním faktorem cen, a tím i přínosem pro ostatní druhy vlastnictví.

Bohužel, stát se vždy tak nechová a trpí obecně známými systémovými nectnostmi, které jsou v ekonomické literatuře mnohokrát popsány. Mnoho státních zaměstnanců - dříve nebo později - začne realizovat pohodlná řešení, namísto těch nejracionálnějších, která jsou pracnější a komplikovanější. Často je měřítkem chování i vlastní prospěch. V lesnictví se to projevuje např. výběrem porostů na bezproblémové plnění dodávek, pohodlné a bezpečné sortimentace tzv. „na jistotu“ („hlavně žádné reklamace“), přesuny sortimentů do nižší kvalitativní třídy („aby se snadno a hlavně rychle plnilo“), vytváření místních obchodních vazeb za různé benefity včetně cenových atd. Na centrální úrovni se pak podnik často stane předmětem politických tlaků a různých forem klientelismu. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Ve zprávě ředitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu p. Kubiceho mají výběry předchozích ředitelů u LČR svoje místo, stejně tak jako stovky milionů Kč, vynaložených na nesmyslné reklamní kampaně.

Pokud má tedy stát vlastnit lesy, pak by je měl obhospodařovat formou, která uvedená negativa vyloučí, nebo alespoň eliminuje. Tato forma by měla obsahovat nejnutnější správní pravomoce a ekonomické řízení. Maximum činností (včetně činnosti obchodní, která je u státu bez diskuse vždy největším korupčním prostorem), by měla přenést na základě objektivních a veřejně kontrolovaných tendrů na externí subjekty. Organizační struktura takového subjektu musí být racionální a personálně „štíhlá“. Pokud se však takový subjekt stane personálně nabubřelým molochem, vytvářejícím teplá a dobře placená místa pro „skvělé manažery všeho druhu a odbornosti“, kteří v rámci svých zásluh putují od podniku k podniku bez jakéhokoliv vztahu k lesnické problematice, je to nejenom další projev kvality státního podnikání, ale i rozpor s jednou z hlavních zásad lesnické politiky – zásadou lesnické odbornosti. Tím však velmi vzrůstá pravděpodobnost onoho povolebního hledání jiných řešení pro správu státního lesního majetku. Bude o to intenzivnější, čím budou uvedené problémy státního podnikání výraznější.

Ing. Jiří Oliva, PhD.

Katedra ekonomiky a řízení LH

FLE ČZU Praha

člen redakční rady LP