Prevence škod zvěří
Petr Čermák
Rozsah škod zvěří přes opakované poukazování na jejich neúnosnost neklesá – podle celorepublikové inventarizace prováděné IFER v roce 2005 (viz str. 15–17) bylo průměrné zastoupení stromů poškozených zvěří v porostech téměř 20 %; pouze na cca 35 % rozlohy lesa bylo zastoupení poškozených stromů nulové. Stavy zvěře stoupají (např. stavy srnčí zvěře překročily dle myslivecké statistiky v letech 2005 a 2006 hranici 300 000 kusů) a lze tedy oprávněně očekávat, že i v následujících letech budou škody velmi vysoké. Kromě snížení stavů zvěře a tradičních ochranných opatření (mechanická a chemická ochrana) jsou častým předmětem diskuze mezi lesníky a myslivci možnosti preventivních mysliveckých a lesnických opatření – zvyšování úživnosti honiteb, přikrmování zvěře, využití přezimovacích obůrek, záštitných dřevin či širšího využití přirozené obnovy.
Úživnost honiteb
Celková rozmanitost potravní nabídky ovlivňuje intenzitu poškození dřevin (zejména okusem). Na velké ploše území ČR je v současné době kvůli převažujícím smrkovým monokulturám potravní nabídka pro zvěř silně omezená, což k vysokým škodám pochopitelně znatelně přispívá. Vliv pestrosti potravní nabídky na intenzitu poškození dřevin lze doložit například výzkumem realizovaným v Jeseníkách, Beskydech a na Drahanské vrchovině (Havránek 1997). V Jeseníkách, kde dochází k jednoznačně nejvyšším poškozením dřevin zvěří, byla zjištěna poloviční rozmanitost potravní nabídky ve srovnání s Beskydy a třetinová rozmanitost ve srovnání s Drahanskou vrchovinou.
Četné studie i lesnická empirie potvrzují, že vzácnější dřeviny jsou většinou intenzivněji poškozovány než dřeviny běžné. Poškození náletu cílových dřevin je znatelně ovlivněno také zastoupením nestromovitých zástupců dřevin, zejména ostružiníků a maliníku. Tam, kde jsou tyto dřevinné druhy dostupné v dostatečné kvalitě a kvantitě, mohou tvořit dominantní složku potravy, ostatní listnaté dřeviny jsou potom v potravě přežvýkavců zastoupeny jen méně či okrajově (jak dokládá např. Homolka a Heroldová 2003 z Beskyd).
V myslivecké literatuře nejčastěji doporučovaná opatření směřující ke zvýšení úživnosti honiteb, tj. vytváření políček a jiných produkčních ploch, jsou dnes ovšem realizovatelná jen částečně nebo vůbec; jejich pozitivní dopady by navíc zřejmě byly jen omezené. Vytváření políček, luk, pastvin a okusových ploch na rozlohách kolem 2 % lesních komplexů, jak navrhují např. Hromas 1995 či Mlčoušek 1995, je pro lesní hospodáře neakceptovatelné provozně i ekonomicky. Zvěř své potravní potřeby navíc uspokojuje bez ohledu na námi stanovené záměry využití pozemku, k poškození lesního porostu může dojít i přes sousedství okusové plochy či políčka. Náklady spojené s těmito plochami, včetně ušlého zisku z produkce dřeva, by výrazně převyšovaly případné snížení škod. Využití okusových ploch je problematické i z dalšího důvodu – zpevňující a meliorační dřeviny nelze považovat za dřeviny určené primárně jen k okusu a ohryzu.
Další opakovaně citované doporučení – výsadba keřů (např. Mlčoušek 1995) – nemůže vést ke snížení škod, pokud nebudou vytvořeny předpoklady pro to, aby se keře v porostech či porostních okrajích dlouhodobě udržely. To nebude možné, pokud intenzita okusu nepoklesne na úroveň, kdy jsou dřeviny schopné vlivu zvěře odrůst. Nelze zaměňovat příčiny za důsledky, absence keřového patra v lesních porostech není ve většině případů příčinou vysokých škod na lesních dřevinách, naopak je důsledkem dlouhodobého přezvěření.
Zvýšení úživnosti honiteb rozhodně může přispět ke snížení škod, preventivní opatření by ovšem měla směřovat k celkovému zkvalitnění lesního prostředí, k zlepšení jeho vertikální i horizontální struktury a k zvýšení biomasy a biodiverzity bylinného a keřového patra, nikoliv k vytváření speciálních ploch či výsadeb pro zvěř.
Přikrmování zvěře
Snaha o eliminaci škod prostřednictvím intenzivního přikrmování za využití speciálních krmných směsí či poměrně vysokých krmných dávek se ukazují velmi často jako jen částečně účinná či dokonce zcela neúčinná, jak konstatuje ostatně již Pfeffer a kol. (1961) v „Ochraně lesů“. Škody na dřevinách se sice intenzivním přikrmováním v řadě případů podařilo prokazatelně snížit, v jiných případech však může být výsledkem jen zvýšená intenzita škod a jejich kumulace v porostech v blízkosti přikrmovacích zařízení (byť tomu lze do značné míry zabránit vhodným umístěním krmelců ve starších porostech).
Problémem je mimo jiné také zajistit, aby bylo zajištěno krmivo v dostatečné kvalitě a pestrosti, což platí zvláště pro přikrmování srnčí zvěře. Největší efekt na snížení škod (zejména u potravního oportunisty jelena lesního) budou mít krmiva, která co nejvíce napodobují přirozené potravní zdroje – částečně různé řezanky a siláže (jejich vhodnost je závislá na složení, použité technologii a na kvalitě skladování), letnina (sušené letorosty dřevin) a především kůra (ořezané větve a předkácené kmeny). Kůra jehličnatých dřevin je navíc krmivem velmi kvalitním, energeticky bohatým (Malík 2006). Suchá či znatelně zavadlá kůra není pro ohryz příliš atraktivní, navzdory tomu, že se toto tvrzení objevuje opakovaně v myslivecké literatuře; k přikrmování by bylo tedy vhodné použít čerstvě nakácené kmeny či čerstvě uřezané větve, to však je problematické z jiných důvodů.
Podle našich zkušeností z Českomoravské vrchoviny ze zimy 2005/06 jsou porosty, ve kterých zůstalo ležící probírkové dříví z konce léta a podzimu, více poškozovány než porosty bez ležících kmenů – zvěř sice ohryže kůru ležících stromů, v porostech ovšem kvůli těmto kmenům dlouhodobě setrvává a opakovaně poškozuje stojící stromy (s měnící se výškou sněhu tak často na jednom stromě vznikly dvě až tři ohryzané plošky). Stejné zkušenosti s eskalací škod v takových porostech uvádí Malík (2006). Využití předkácených kmenů je tedy možné jen ve starších porostech, které bezprostředně nenavazují na mladé porosty a kultury. Účinnost pro snížení škod je tak rozhodujícím způsobem závislá na pohybu zvěře – v případě, že zvěř v zimním období do těchto porostů vychází jen sporadicky a stojí v rozsáhlých komplexech mladších porostů, bude efekt jen malý.
Aby mohlo mít jakékoliv přikrmování pozitivní efekt na množství škod, je důležité, kromě kvality krmiva a správného postupu jeho předkládaní, aby přikrmování probíhalo dostatečně dlouho, a to ve vhodně umístěných přikrmovacích zařízeních (jak bylo už výše zmíněno). I při splnění těchto podmínek ovšem může být vliv na škody jen marginální v závislosti na počasí a pohybu zvěře. Navíc, vše, co zde bylo řečeno, se bohužel prakticky netýká srnčí zvěře. Její potravní strategie okusovače velmi silně snižuje efektivnost naší snahy tuto zvěř přikrmovat a tak snížit např. okus semenáčů nebo vysázených sazenic.
Přezimovací obůrky
Přezimovací obůrky jsou velmi účinným opatřením pro omezení zimních škod jelení zvěří. Jejich uplatnění je vhodné zejména v horských podmínkách s výraznou sezónní migrací zvěře. Pozitivní působení přezimovacích obůrek konstatuje např. Mlčoušek (1995) či na území Krkonošského národního parku Pintíř a Tuma (2003), obůrky jsou jako jedno z řešení problému doporučovány také představiteli MZe ČR (Sloup, Balek 2002). O tom, jak mají obůrky vypadat a jaký má být jejich režim, bylo v minulý letech opakovaně referováno.
Záštitné dřeviny
Ponechávání náletových necílových dřevin (ať již stromů či keřů) v kulturách, a to co nejdéle je to možné (z pohledu výchovy) lze jednoznačně doporučit. Řada autorů (zejména ve starší literatuře, jako např. Kessl a kol. 1957) dokonce doporučuje výsadbu necílových dřevin jako tzv. záštitných rostlin. Tyto dřeviny jednak zlepšují prostředí dřevin cílových (zmírnění klimatických extrémů, úprava půdních vlastností), jednak je, pokud rostou bezprostředně u cílové dřeviny, mechanicky chrání před okusem nebo vytloukáním a zčásti i před buření. Pro tyto účely bylo doporučováno vysazování či podpora například bezu černého, bezu hroznatého, ostružiníků a maliníků či zimolezů. Finanční i provozní náročnost vysazování záštitných dřevin jsou ovšem natolik vysoké, že jejich využití zůstalo víceméně jen u pokusů. Každopádně stojí za to využít pro ochranu necílové dřeviny alespoň tam, kde se to samo nabízí, například při náletu buku do již pod porostem vzniklého zmlazení smrku, při náletu bezů do kultur, při výsadbách na kalamitní plochy s náletem břízy bělokoré, vrby jívy, olší, topolu osiky atd.
Preference přirozené obnovy
Vzhledem k výrazně vyšší početnosti dřevin v přirozené obnově a naopak vzhledem k vysoké atraktivitě umělé obnovy pro okus (Čermák 2000; Suchant a kol. 2000 atd.) lze pro snížení škod a zejména jejich dopadů na následný porost doporučit upřednostnění přirozené obnovy, při které (zejména je-li silný semenný rok a vytvoří se hustý nálet) mohou být škody relativně nižší a dřeviny budou mít vyšší šanci v dostatečné početnosti odrůst. Úspěšnost přirozené obnovy a její výhody ve srovnání s umělou obnovou budou přitom vzrůstat se vzrůstajícím podílem jejího využívání. Dokud se ovšem v daném území dřeviny zmlazují pouze sporadicky, bude jejich poškození velmi vysoké kdykoliv a přirozená obnova tak zřejmě bude poškozována stejně silně jako výsadby. Zkušenosti z řady lokalit ukazují, že pokud se z jakýchkoliv příčin stane, že i velmi preferované dřeviny jako jsou jedle či javory apod. začnou ve větší míře odrůstat, okus se většinou sníží, popřípadě je téměř neznatelný. To je nadějné pozorování, které naznačuje, že v současnosti nezbytné snížení početnosti spárkaté zvěře nemusí být na všech lokalitách nutně trvalé.
Primární cíl: snižování stavů zvěře
Možnosti prevence škod zvěří prostřednictvím biologické ochrany či dalších podobných opatření existují, jsou však omezené a jejich efektivita je závislá na celé řadě dalších faktorů. Rozhodně tato opatření nemohou kompenzovat důsledky nevhodného myslivecké hospodaření, tj. nezabrání škodám (ani je nijak významně nesníží) tam, kde početní stavy zvěře výrazně převyšují možnosti stanovišť, kde mají populace zvěře nevhodnou věkovou či sexuální strukturu apod. V případě srnčí zvěře je třeba vzít v úvahu rovněž nepominutelnou skutečnost, že jde o zvěř, která se chová teritoriálně. Pro její úspěšný chov není limitující pouze dostatek potravy, ale zároveň i přijatelný prostor, resp. dostatečně velká teritoria. Z výše uvedeného plyne, že směřování k únosným početním stavům zvěře a ke kvalitním populacím musí být vždy primárním cílem prevence škod. K cíli je možno dojít pouze souladem hospodaření mysliveckého a lesnického. Primární musí být ve většině případů snížení početnosti zvěře, lesní hospodář by ovšem měl zároveň usilovat o zlepšení prostředí zvěře, např. i změnou hospodaření a větší mírou uplatnění přirozené obnovy.
Práce byla realizována s podporou projektu MSM 6215648902 Les a dřevo.
Adresa autora:
Ing. Petr Čermák, Ph.D.
Ústav ochrany lesů a myslivosti
LDF MZLU v Brně
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.