Řešení situace v LH nespočívá v tahání králíků z klobouku
Redakce Lesnické práce tentokrát požádala o rozhovor člověka, který má jako bývalý dlouholetý generální ředitel s. p. Lesy České republiky a jeden z mála odborníků v oblasti lesnické politiky u nás dobré předpoklady pokusit se zhodnotit, proč se současné lesnictví nachází v tak komplikované situaci. Jiří Oliva působí na katedře ekonomiky a řízení LH na FLE ČZU v Praze, protože kvůli atmosféře, která kolem něj vznikla v době jeho odvolání z funkce GŘ LČR v roce 2003, to pro něj byla jedna z mála reálných možností uplatnění. Jak sám tvrdí, tohoto kroku nelituje, protože mu přinesl možnost pohledu na lesnické problémy z jiné, nezávislé roviny a svobodu v názorech i jednání, což je dnes ve státní sféře velká výjimka.
- V čem vidíte dnešní hlavní problémy lesnického sektoru?
Lesní hospodářství částečně mění svoji funkci. Dochází k většímu příklonu k externalitám, což vyžaduje i změnu chování nejenom vlastníků, ale především státu, který má v rukou nejvíce nástrojů k regulaci těchto procesů. Problémem je, že stát jich využívá vůči vlastníkům problematicky, nebo vůbec. Navzdory světovým trendům se používají autoritativní přístupy a omezení, nejlépe zákonná, namísto motivačních nástrojů k žádoucímu chování vlastníků lesů.
V jiných evropských zemích, kde je vyšší podíl soukromého a obecního vlastnictví lesů, jsou tito vlastníci také výraznějším tvůrcem lesnické politiky. V ČR je to naopak. Stát vlastní většinu lesů, a proto je také politicko-administrativní systém státu hlavním tvůrcem praktické lesnické politiky. A to je problém zásadní. Státní úředník nebývá obvykle tím nejefektivnějším prvkem a v souvislosti s dnešní politickou kulturou je výsledkem nikoliv vyvážený vztah, ale řešení, které je vždy k užitku pouze někomu, samozřejmě pod kuratelou tzv. veřejného zájmu. Příkladem je i současný stav státních lesů, který je skutečně katastrofální.
- Takže si myslíte, že stát je špatným tvůrcem lesnické politiky a špatným vlastníkem?
Nemyslím, že stát je apriorně špatným tvůrcem politiky a špatným vlastníkem. Zahrnuje však pro tyto věci nepoměrně více rizik zneužití než privátní sféra. Míra jejich projevu je přímo úměrná politické kultuře, a ta se zase projevuje vztahem k odbornosti stěžejních protagonistů.
Neumíme si představit, že velký soukromý vlastník jmenuje do čela svého majetku neodborníka, protože by se o majetek řádně nepostaral. Stát však hledá někoho, kdo splní jím požadovanou roli a zadání. A jsme u jádra problému. Pokud takové zadání není, slušně řečeno, v souladu s dobrými mravy, špičkový odborník by se k jeho plnění nesnížil. Proto se hledá někdo, kdo jej naplní bez ohledu na jeho odbornou úroveň. Je to takové tahání králíků z klobouku, a to nejen v oblasti lesů.
- Hledání těch “poslušných” vidíte i za neustálými změnami ve vedení LČR?
Jednoznačně, a to nejen na LČR. LČR byly apolitickým podnikem 10 let své existence. Během nich se však staly podnikem bohatým, a to byl také konec jakékoliv kontinuity a preference odbornosti. Tlaky, které začaly být vyvíjeny ze strany tehdejšího vedení MZe, byly extrémní a rozhodně se netýkaly zlepšení funkcí lesů. Bylo jen otázkou krátkého času, kdy dojde ke změnám ve prospěch těch poslušnějších. Tento stav trvá v podstatě do dneška, navzdory změně politického rozložení sil a navzdory všem předvolebním slibům. Vezměme si, kolik lidí se za tu dobu vystřídalo na důležitých postech LČR a MZe. Jaké projevy odbornosti mohla lesnická veřejnost zaznamenat? Kolik napsali odborných výstupů a řešení, kolikrát vystoupili na odborných konferencích? Takováto personální řešení lze uskutečnit pouze pod hlavičkou státu a to je pro mě, který jsem byl zastáncem státního lesního majetku, velkým zklamáním. Chci věřit, že se jedná o přechodný stav.
- Potřeba státu ovlivňovat jeho majetek je však logická a přirozená. Nebo by se státním majetkem měl zacházet někdo jiný?
Ne, samozřejmě jej musí ovládat stát. Měl by jej ale ovládat na základě legitimních a demokratických mechanizmů. A ty bohužel dnes nefungují. Vezměme za příklad transformaci z roku 1990. Měla mnoho příznivců, ještě více kritiků, nakonec úspěšně fungovala do nedávné doby. V samotném začátku však proběhlo nepřeberně diskusí a setkání a nakonec byla reforma schválena vládou a Parlamentem ČR. Kdo dnes schvaluje kotrmelce, kterými různé managementy LČR mění politiku podniku ze dne na den, bez jakýchkoliv ekonomických analýz a objektivních šetření? To jsou doslova amatérské hazardy s majetkem stamiliardových hodnot, kterým stát přihlíží, a pokud nastane kolapsový stav, řeší se vytažením dalšího králíka z klobouku. Odstranění tohoto stavu je velkou výzvou nejenom pro vládu, ale i pro odbornou lesnickou veřejnost.
- Podle vašeho názoru je tedy hlavním viníkem současného stavu v LČR stát...
Nikoliv stát jako institut, ale ti, kdo stát v této oblasti v době vzniku problémů zastupovali, nebo zastupují.
Svoji velkou příležitost promarnila i podnikatelská sféra. Všude v zahraničí jsou profesní uskupení typu ČAPLH velkou politickou silou, která při jednotném postupu může mnoha věcem zabránit. Čeští podnikatelé se ani dnes nedohodnou na jednotném postupu a rozpadají se na různé skupiny, vzájemně proti sobě bojující, což se v konečném důsledku obrátí proti všem.
- Domníváte se, že řešením by mohlo být kvalitní personální obsazení stěžejních funkcí ve vedení LČR?
Dnes už ne. Je to však základní podmínka úspěchu. Ani nejkvalitnější management nic nezmůže, jestli nebude mít politickou podporu. To se v plné míře ukázalo v případě generálního ředitele F. Koníčka. Mohlo se nám nelíbit to, že nebyl lesník, ale jeho způsob řešení kolapsové situace ve smluvních vztazích byl podle mého názoru jediný možný a v souladu se zákonem. Neměl však politickou podporu a nakonec byl přinucen k rezignaci. Svoji negativní roli v celé věci sehrál i Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS), jehož postup nepovažuji za korektní a apolitický. Úřad si musel být vědom toho, že vydáním předběžného opatření tendry na rok 2007 prakticky zruší. Učinil tak na základě velmi sporných argumentů, zatímco kroky současného vedení jsou jednoznačně v rozporu se zákonem a ÚOHS taktně mlčí.
- V čem vidíte protizákonnost kroků dnešního vedení LČR?
Kalamita je pouze zástupným důvodem pro zrušení tendrů. Hlavním důvodem byla nespokojenost s jejich výsledky. LČR mohly přece provádět na základě těchto tendrů všechny potřebné práce za vysoutěžené ceny. Kapacitní problémy na kalamitních správách bylo možno řešit v jiném režimu. Ceny, které jsou domlouvány při zadávání zakázek formou jednacího řízení bez uveřejnění podle § 23 zákona č. 137/2006 jsou citelně nižší než ceny vzniklé soutěží. O tento rozdíl, který může činit cca 1 mld. Kč, současný management LČR stát připravil. Není pochyb o tom, že je to porušení péče řádného hospodáře při správě státního majetku. Dalším střetem se zmíněným zákonem je, že veřejnou zakázku je možno tímto způsobem zadat v krajně naléhavém případě, který zadavatel svým jednáním nezpůsobil. Předběžné opatření ÚOHS, které nedovolilo podepsat smlouvy z výběrových řízení konce roku 2006, je totiž zdůvodněno právě tím, že napadené zadávací řízení nese některé znaky porušení zákona č. 137 ze strany LČR. Proto § 23 nelze použít. Pokud by tedy tzv. „definitivní řešení“, jak LČR nazývají tento protizákonný postup, mělo projít, pak jen proto, že jej ÚOHS bude velkomyslně tolerovat a žádná firma jej, z obavy o svůj budoucí osud, nenapadne. První žaloba však toto řešení pošle ke dnu.
- Odpor k výsledkům tendrů na jednoleté smlouvy byl však společný velké většině podnikatelského sektoru.
Ano, avšak nikoliv proto, jak byly vypsány, ale proto, jaké měly výsledky. Pokud zvítězí v nadpolovičním počtu případů jedna firma, je logické, že konkurenti se seřadí do jednoho šiku. Skutečností je, že firma Less měla i v době mého vedení LČR nejlepší nabídky. To mohl kdokoliv prověřit a také to bylo při pokusech o moji kriminalizaci prověřováno. Pokud by se na LČR v té době vztahoval zákon o veřejných zakázkách, byly by výsledky stejné jako v roce 2006. My jsme však tehdy měli možnost projednat s firmou odstoupení od některých jednotek tak, aby výsledky byly méně konfliktní a speciálně u firmy Less byl takový výsledek jednání poměrně častý. Je paradoxem, že jsem byl firmou Less kritizován za to, že nerespektujeme jejich nejlepší nabídky, z druhé strany jsem byl podezírán z nadstandardních vztahů. Firma ale dosáhla největšího objemu zakázek až po mém odvolání.
Když se v roce 2003 dodatečně hledaly důvody, které vedly k výměně vedení LČR, jako jeden z nich byla uváděna netransparentnost výběrových řízení. Pokud byla archivována jejich dokumentace, i dnes lze dokázat, že to byla pomluva a hlavně nespokojenost s tím, že pro určitou skupinu firem nebyly výsledky dobré. To měl nový management napravit. Učinil to s takovou dávkou prokazatelného klientelismu, že nakonec musel ÚOHS na zásah Evropské komise (!) prohlásit výsledky za neplatné a současně prohlásit LČR za veřejného zadavatele. Tím vlastně začal dnešní kolapsový stav a také past, do které se firmy, podílející se lobbingem na výsledcích řízení v roce 2004, resp. 2005, chytily. Zákon o veřejných zakázkách stěží umožňuje tzv. vítězství ze zadních pozic, jak to bylo v těchto řízeních běžné. A protože nové tendry pro rok 2007 tento výdobytek z roku 2005 vyloučily, vyvinuly tyto firmy extrémní politický lobbing na jejich zrušení. To, že se jim to ve spolupráci s ÚOHS a novým vedením LČR povedlo, je neblahým znamením prorůstání hospodářské a politické moci.
- Současné vedení LČR mluví o reorganizaci, decentralizaci a přenosu části kompetencí na krajské inspektoráty. Může to pozitivně ovlivnit chod podniku a odstranit politické vlivy?
Jsem přesvědčen, že ne. Přenos kompetencí je možná pokusem o uchlácholení hejtmanů, kteří se chtějí ve správě státních lesů angažovat. Krajský ředitel bude vždy v přímé a existenční vazbě na generálního ředitele a jeho přání bude beze zbytku plnit. Pokud ne, může být snadno vyměněn. Možná korupce bude jen rozmělněna, a tím méně viditelná. Řešení je pouze ve vytvoření takového řídícího mechanizmu, který v případě tak velkého majetku zajistí kolektivní rozhodování na základě státem schválené koncepce. Tyto systémy, které jsou podstatně méně zneužitelné, ve světě fungují a stačí se z nich poučit.
- Jak hodnotíte kauzu kolem současného výrobně-technického ředitele V. Dolejského (reportáž na ČT1 ze dne 19. 3. 2007, pozn. red.)? Jestliže jsou informace poskytnuté médiím bývalým krajským inspektorem V. Malíkem pravdivé, proč nedošlo k jeho potrestání a vymáhání způsobené škody?
Mediální kauzu V. Dolejského mi nepřísluší hodnotit. Mohu se vyjádřit pouze ke kontrolnímu případu lesního správce V. Dolejského na LS Telč v roce 2001, možná 2002. Kontrolou oblastního inspektora bylo zjištěno cca tříleté neoprávněné zadávaní melioračních prací bez výběrového řízení stále stejné firmě, a to v cenách, které byly nejméně dvojnásobné proti běžným zvyklostem. Zjištění inspektorátu nezávisle potvrdil i odbor kontroly GŘ. Proto jsem V. Dolejského odvolal z funkce a přeřadil na LS Znojmo. Tamní správce byl pro mne zárukou toho, že se nic podobného nebude opakovat. Je pravdou, že při rigorózním postupu by měly LČR celou věc předat Policii ČR. Výsledky kontroly byly nezpochybnitelné, avšak byly zjištěny s velkým časovým odstupem, a tím byla dána i obtížnost přesného vyčíslení ztráty. Proto jsem zvolil způsob tradiční pro Československé státní lesy a statky v období 1. republiky, kdy se podobné případy řešily přeložením na Zakarpatskou Ukrajinu.
Tyto věci lze sice zpětně prověřit, ale byl bych velmi překvapen, kdyby se potřebné doklady a zápisy bez problémů našly a nebyly „skartovány“. Existují však jejich kopie.
Děkujeme za rozhovor (20. 3. 2007),
Jan Příhoda a Veronika Lukášová