Typologie antropogenně utvářených lokalit

Pavel Šamonil, Jiří Smejkal, Antonín Buček

Ve dnech 24.–25. 1. 2007 se na zámku v Kostelci nad Černými lesy uskutečnil již IX. ročník konference Problematika lesnické typologie. Konferenci spolupořádali katedra dendrologie a šlechtění lesních dřevin FLE ČZU v Praze a Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie LDF MZLU v Brně. Nosným tématem semináře bylo typologické hodnocení antropogenně ovlivněných lokalit.

Mezi 56 zúčastněnými byli zástupci FLE a Fakulty agrobiologie, přírodních a potravinových zdrojů ČZU v Praze, LDF MZLU v Brně, ÚHÚL Brandýs nad Labem, České inspekce životního prostředí, IDS Praha, Krajského úřadu Pardubického kraje, Městského úřadu Pelhřimov, Správy CHKO a NP Šumava. Jediný zahraniční zástupce byl z Lesnické fakulty TU ve Zvolenu.

Antropogenně silně ovlivněné lokality v ČR

Antropogenně silně ovlivněné lokality jsou vnitřně stejně heterogenní, jak proměnlivý je dopad lidské činnosti na krajinu. Ve vztahu k lesnické typologii se v České republice v prvé řadě jedná o plochy přímo dotčené těžbou nerostných surovin, především uhlí, rašeliny, kamene (žula, vápenec, pískovec aj.) nebo písku. Patří sem ale i deponia rybničního sedimentu, skládky komunálních, průmyslových a stavebních odpadů a částečně i zemědělská půda. Tyto části krajiny se vzájemně liší svou historií (mírou a způsobem přetvoření) i budoucností (typem rekultivace i rychlostí jejího postupu). Mimo odlišností „časových“ se antropogenně utvářené lokality značně liší svým rozsahem, materiálem (zrnitost, živinové poměry, kontaminace), tvarem terénu a erozně-sedimentačními poměry nebo ovlivněním vodou.

Podle statistické ročenky Ministerstva životního prostředí ČR (www.env.cz) za rok 2005 je v České republice celkem 63 784 ha ploch dotčených těžbou, 9640 ha ploch rozpracovaných rekultivací a 16 967 ha ploch s dokončenou rekultivací. Přibližně 40 % dokončených rekultivací tvoří lesnické rekultivace.

Těžbou nerostných surovin jsou nejvíce postiženy kraje Moravskoslezský (31 % z celkové plochy těžeb) a Ústecký (28 %). Významně jsou těžbou postiženy i kraj Středočeský (15 %) a Karlovarský (11 %). Největší plocha rozpracovaných rekultivací je v Ústeckém kraji (65 % plochy rozpracovaných rekultivací). V tomto kraji je i největší plocha dokončených rekultivací (49 % z dokončených rekultivací). Jejich podíl je významný i v Karlovarském (19 %) a v Moravskoslezském kraji (10 %).

Jaké jsou možnosti typologických systémů ?

V České republice byla vytvořena řada klasifikačních systémů, jejichž posláním je ohodnotit reálný, rekonstruovaný nebo potenciální stav krajiny (např. Moravec et al. 1995, Chytrý et al. 2001). V příspěvku se zaměříme na použití typologického systému ÚHÚL (Anonymus 1971/1976, Plíva 1991, Průša 2001), neboť ten je k hodnocení lesnicky rekultivovaných antropogenních lokalit legislativně povolán (viz níže). Posoudíme rovněž možnosti použití geobiocenologického systému (Zlatník 1956, Buček et Lacina 1999). Oba systémy jsou založeny na Zlatníkově (1956) teorii lesního typu, resp. typu geobiocénu. Typologický systém ÚHÚL byl již při svém vzniku úzce přizpůsoben potřebám lesního hospodářství. Geobiocenologický klasifikační systém se stal postupem času podkladem pro územní a krajinné plánování.

Oba zmíněné klasifikační systémy v podstatě hledají v reálné krajině její potenciální, klimaxový stav. Tím nazývají nejpřirozenější prvky současné krajiny, které ovšem rovněž nejsou zcela prosty vlivu člověka. V klasické Tüxenově (1956) definici potenciální vegetace je zcela vyloučen faktor času a klasifikována je taková vegetace, která je na daném místě tou nejrozvinutější. Oba zmíněné systémy čas zcela nevylučují. Zohledňují především vývoj stanovištních podmínek, částečně i vývoj vegetace. To u krajiny s předpokládaným dlouhým sukcesním vývojem nebo i nejasnou dynamikou klasifikaci znesnadňuje. Geobiocenologický systém vnímá stanovištní poměry jako trvalé, jsou-li „stabilní“ po dobu 100 let. Pak jsou určující pro klasifikaci. V případě typologického systému ÚHÚL není konvenční hranice trvalosti vymezena.

Při hodnocení potenciálního stavu reálných segmentů krajiny vycházejí oba systémy v různé míře ze současných půdních poměrů, růstových vlastností dřevin, druhového složení fytocenóz i poměrů klimatických. Geobiocenologická klasifikace je v člověkem utvářené krajině hendikepována větší „důvěrou“ k fytocenóze, klasifikace ÚHÚL naopak primárně úzkým zaměřením na hodnocení lesních ekosystémů. V krajině s vyšší mírou přirozenosti je přítomno více indicií, které poukazují na její „klimaxový“ stav. V krajině přímo přetvořené lidskou činností je takových atributů kritický nedostatek. Charakter deponovaného materiálu i způsob jeho uložení navíc často nemá obdobu na povrchu reálné krajiny. Při typologické klasifikaci antropogenně utvářených lokalit je tak velmi nesnadné použití jednoho z pilířů práce mapovatele – analogie. Oba klasifikační systémy jsou v případě člověkem přetvořené krajiny na hranici použitelnosti. Je proto nezbytné určit úroveň klasifikace, kterou je možné na těchto lokalitách korektně dosáhnout.

Proč typologicky klasifikovat antropogenní stanoviště?

Typologické hodnocení antropogenně silně ovlivněných lokalit je v prvé řadě společenskou objednávkou. Ta je pevně zakotvena ve stávající legislativě ČR. Zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu uvádí jako jednu z náležitostí žádosti o odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu plán rekultivace, má-li být půda po ukončení účelu odnětí rekultivována zalesněním. Rovněž lesní zákon č. 289/1995 Sb., ukládá v §14 zpracovateli nebo pořizovateli územně plánovací dokumentace návrhů na stanovení dobývacích prostorů mimo jiné povinnost navrhnout způsob následné rekultivace. Vyhláška č. 77/1996 Sb., o náležitostech žádosti o odnětí nebo omezení a podrobnostech o ochraně pozemků určených k plnění funkcí lesa uvádí (§2), že návrh plánu rekultivace mimo jiné obsahuje (písm. b) část biologickou s uvedením druhové a prostorové skladby porostů, množství a druhu reprodukčního materiálu, způsobu ošetření a ochrany, způsobu a intenzity přihnojování rekultivovaných ploch. Legislativním rámcem je rovněž zákon č. 114/1992 Sb., kde jsou mimo jiné definovány objekty ochrany přírody, včetně segmentů krajiny. Reálné uplatnění tohoto zákona vyžaduje celostní, integrované pojetí krajiny, antropogenně ovlivněné lokality nevyjímaje.

Z toho nepřímo vyplývá potřeba zařadit danou lokalitu do lesního vegetačního stupně, stanovit trofnost, ovlivnění vodou a odhadnout růstové možnosti jednotlivých dřevin.

Lesní zákon (289/1995 Sb.) a související vyhlášky přitom implicitně nabízejí způsob typologické klasifikace antropogenních lokalit (dle typologického systému ÚHÚL). V oddíle o kategorizaci lesů se mimo jiné uvádí, že mezi lesy ochranné (§7), konkrétně mezi lesy na trvale nepříznivých stanovištích, patří rovněž sutě, kamenná moře, prudké svahy, strže, nestabilizované náplavy a písky, rašeliniště, odvaly, výsypky apod. Ve vyhlášce MZe ČR č. 83/1996 Sb. lze pak pro tato „trvale nepříznivá stanoviště“ nalézt odpovídající soubory lesních typů (SLT). Z větší části se jedná o SLT extrémní a rašelinné ekologické řady (edafické kategorie X – xerotermní, Z – zakrslá, Y – skeletová, R – rašelinná).

Jak prakticky typologicky klasifikovat antropogenní stanoviště?

Problematika typologického hodnocení antropogenně ovlivňovaných lokalit je poměrně mladá a dosud neustálená.

Na základě striktního výkladu lesního zákona byly všechny rekultivované plochy zpočátku řazeny do lesa ochranného jakožto lesy na trvale nepříznivých stanovištích. Tomu odpovídala rovněž typologická klasifikace. Plochy byly klasifikovány především do SLT edafických kategorií X – xerotermní, Z – zakrslá a Y – skeletová.

V současné době je zřejmé, že tento uniformní přístup není pro řadu antropogenně utvářených lokalit vhodný. Ve velmi heterogenním souboru má značná část lokalit, zejména na hlubších, jemnozrnných, snadno zvětratelných substrátech, spíše charakter lesa zvláštního určení se zvýšenou funkcí půdoochrannou (ve smyslu §8, odst. 2, písm. e) lesního zákona).

Kloníme se k následujícímu diferencovanému přístupu ke klasifikaci antropogenních stanovišť dle typologického systému ÚHÚL.

Určení lesního vegetačního stupně (LVS) na antropogenně utvářených lokalitách je možné. LVS se tvoří na větším prostorovém měřítku, zejména podle klimatických poměrů. LVS lze určit analogií s okolní krajinou. Na základě popisu půdních profilů, jejich ovlivnění vodou a na základě laboratorních rozborů půdních vzorků lze určit půdní poměry. Laboratorní analýzy jsou v tomto případě nezbytné. Podrobně zjištěné půdní poměry jsou stěžejním kriteriem klasifikace, nejen pro určení edafické kategorie. Případy s abnormálními půdními poměry, zcela nejasnou dynamikou (kontaminace, toxicita některé z živin, zcela nepřirozený půdní substrát aj.) a ranná stadia vývoje deponovaného materiálu je vhodné klasifikovat v rámci exponované ekologické řady, tedy plně do lesa ochranného. V ostatních případech lze využít širší spektrum edafických kategorií. V případě ploch již zalesněných lze jako pomocné kriterium klasifikace využít i naznačenou růstovou dynamiku dřevin a druhové složení bylinného patra. Soubory lesních typů, určené propojením LVS a edafické kategorie, nebudou dále diferencovány. Vymezení lesního typu není u antropogenně utvářených lokalit možné.

Klasifikace diskutovaných lokalit do souborů lesních typů je méně exaktní v porovnání s hodnocením „přirozenější“ krajiny a odlišně uplatňuje klasifikační kriteria. Vymezené SLT je třeba více chápat jako předpokládané směry sukcesního vývoje než jako klimaxový stav. Společenstva vzniklá sukcesí, a pro zjednodušení i ta vzniklá umělým zalesněním na těchto lokalitách, je proto vhodné označovat jako „iniciální společenstva směřující k“ příslušnému souboru lesních typů (např. iniciální stadia směřující k bohatým bukovým doubravám, zkráceně iniciální stadia bohatých bukových doubrav). Tímto postupem budou zmíněné lokality separovány jako specifické případy uvnitř SLT, nikoli ovšem s označením lesního typu.

V symbolice pak doporučujeme vyhradit těmto stanovištím koncovou 0 (v uvedeném případě 2B0), v mapách souborů a podsouborů lesních typů pak koncové písmeno „k“ – jak již navrhoval Vokoun (2000) a Mikeska (2003), zde 2Bk.

Seznam literatury je k dispozici u autorů a bude zveřejněn v elektronické podobě článku.

Adresa autorů:

Ing. Pavel Šamonil, Ph.D.

Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i.

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Ing. Jiří Smejkal

ÚHÚL Brandýs nad Labem,

pobočka Jablonec nad Nisou

Doc. Ing. Antonín Buček, CSc.

LDF MZLU v Brně