Pan profesor Simanov nemá pravdu - Reakce na článek v LP 7/2007, str. 9-11

Jan Mičánek

Před mnoha lety jsem si slíbil, že nebudu zneužívat toho, že vlastním časopis „Lesnická práce“ a nebudu na jeho stránkách exhibovat své většinou kontroverzní názory. Po přečtení stati Nekonečný příběh aneb povídání o neohlodané kosti od profesora V. Simanova jsem se však rozhodl, že tento slib poruším, protože to už prostě nejde vydržet.

Pro mne se debata o LČR v období od konce roku 2003 do dneška týká základních osobních, chcete-li politických postojů jednotlivých účastníků. To platí v lepším případě! Existují postoje a názory k téže věci, kde už jde o prostou lidskou  slušnost. Pro srozumitelnost a zjednodušení tyto postoje  rozdělme na pravicové a levicové, i když to nemám rád, protože většina věcí jednoduše buďto je pravda, nebo není.

V pozadí těchto sporů cítím totiž základní otázky dotýkající  se takových hodnot, jako je osobní svoboda a principy demokracie.

Ale k věci, vezměme to popořadě tak, jak to napsal pan profesor.

Spor kolem LČR je sporem o hranici mezi státním a privátním podnikáním

„Lesnictví je hospodářskou činností, jejímž základním principem je samofinancování.“ Je zjevné, že V. Simanov chce vlastně zastřeně říci, že lesnictví je způsob podnikání, které musí jako každé jiné tvořit zisk! Je to asi jediná věc, se kterou lze v jeho textu souhlasit.

Již v prvním odstavci se dotýká záležitosti, která zřetelně dokládá, že vůbec nechápe, o co jde. Spor „o LČR“ totiž vůbec neprobíhá po hranici: LČR obchod se dřevem - ano či ne. LČR samozřejmě obchoduje 100 % svého dřeva od svého založení až do dneška. (V době tzv. „zpětného odkupu“ dokonce obchodovaly LČR cca 150 % svých těžeb.)

O outsourcingu prodeje dřeva nebyla nikdy řeč (ani v případě HLDS) a pokud vím, takový požadavek nikdy nezazněl. Nevím tedy, s kým V. Simanov polemizuje. Postupuje metodou, kdy v článku popíše nesmysl a potom složitě prokazuje, že je to nesmysl.

Tento spor se totiž vede o něco zcela jiného; o to, kudy má vést hranice mezi státním a privátním podnikáním. Zda touto hranicí má být okamžik prodeje dřeva „nastojato“ či „naležato“ nebo „rozmanipulovaného” či „přiblíženého” atd.

Kdybychom se na problém dívali optikou „levé části dalekohledu“, což je ta Simanovova, potom by zajisté platilo, že například dopravu dřeva by si měly zajišťovat LČR, že by měly také provozovat vlaky (naše firma si již jeden vlak koupila a tři máme v pronájmu), LČR by měly zvážit, zda si nenechat všechno dřevo pořezat „ve mzdě“ (proč nechávat pilám „obchodní zisk“?) atd. V Simanovově logice by měly LČR nakonec postavit pily a celulózky (vždyť těží 8 mil. m3 dřeva!). Končím samozřejmě tuto úvahu tím, že státní může být nakonec všechno tak, jak tomu v nedávné minulosti bylo.

Můj názor je ten, že LČR mají samozřejmě obchodovat všechno svoje dřevo, ale všechny činnosti následující po skácení by měli vykonávat podnikatelé. Je pro to mnoho důvodů, které všichni známe.

Doktrína “stát má dělat všechno” je nesmyslná

Mrzí mě, že se autor článku místy uchyluje k primitivní demagogii. Příkladem je tvrzení, že: „Na evropském trhu se totiž obchoduje s asi 700 mil. m3 dříví pocházejícího z těžeb v evropských lesích a na tomto množství se LČR nepodílejí ani jedním procentem. To stabilitou evropského trhu se dřívím sotva otřese.“ V. Simanov samozřejmě ví velmi dobře, že cca 8 milionů m3 těžeb LČR je třeba vztáhnout k trhu, který je ve smyslu zákona tzv. relevantní. Tímto trhem není 700 mil. m3, ale součet 16 mil. m3 trhu ČR rozšířený o exportní a importní prostor, který „snese“ dopravní náklady, a který se bude počítat v jednotkách milionů. V rámci relevantního trhu je podíl těžeb LČR zcela jistě v desítkách procent. A to je zásadní informace, kterou tímto autor zamlčuje.

Tatáž demagogie je cítit v konstatování „nízké výnosnosti lesního hospodářství jako typické prvovýroby, kterou různí autoři udávají od 1 do 4 %. Současně je zjevné, že na zpracování dříví jako obnovitelné suroviny bohatnou resorty jiné.“ Z kontextu celého článku je zřejmé, že pan profesor bude spokojen tehdy, když nebude bohatnout pokud možno nikdo. S autory, kteří udávají rentabilitu lesního hospodářství od 1 do 4 % bych rád diskutoval, protože tato čísla považuji za jeden z úporných mýtů českého lesnictví. Dnešní realita je taková, že pokud budeme posuzovat rentabilitu nákladů, jsme někde mezi 15 a 20 %. Rentabilita lesa jako kapitálu se dokonce pohybuje někde okolo 10 %. To nakonec nepřímo potvrzují banky, které se chovají v těchto věcech velmi konzervativně, a přesto jsou ochotny při financování nákupu lesa v ČR jednat o splatnosti úvěru v rozmezí 7–10 let.

V duchu Simanovovy argumentace pro pozitiva státního podnikání by se dalo předpokládat, že se EU bude hemžit státními podniky. Ale tak tomu samozřejmě není. Proč? Podotýkám, že legislativa EU právnickou osobu „státní podnik“ vůbec nezná!

Za naprosto unikátní považuji prohlášení: „Když se oddělila správa lesního majetku od činností v něm, logickým následkem bylo, že od té doby musí jeden strom uživit dva subjekty.“ Marně přemýšlím o modelu, ve kterém by jeden strom neživil více subjektů. Napadá mě opět pouze ten jeden: stát musí vlastnit všechno. V EU jsem se nikde nesetkal (a to ani v Rumunsku, na Slovensku, ani u „přímo řízených“ závodů LČR, atd.) s tím, že by „jeden strom neživil více subjektů.“ Stejně skvělý je navazující výrok: „Peníze, které získá podnikatelský subjekt, se do lesa nevracejí.“ To ani nemohu slušně komentovat.

Nedávno jsem stál v Rakousku u privátní lanovky, která prováděla zakázku pro ÖBf (Rakouské státní lesy). Firma měla nasmlouvanou cenu za m3, samozřejmě se ziskem. Představoval jsem si nějaký způsob, jak vyhovět Simanovovu požadavku, aby tato firma „peníze, které získá, vrátila do lesa.“ Připadal jsem si naprosto hloupě.

Prodej dřeva u pně je pro podnikatele výhodný z jiných důvodů

Podobně „rozumná“ je obava, kterou Simanov vyjadřuje v dalším odstavci. Dovozuje, že v Evropě nebude produkce dřeva narůstat, a ceny tedy půjdou nahoru. To je dobrá zpráva pro vlastníky lesa!

Ale vzápětí říká: „I proto bude zajímavé, ze kterých rukou prodej dříví bude.“ Dá se vyvodit, že Simanov předpokládá, že vedení LČR se o tomto nárůstu cen nedozví. Jinou, horší alternativu, nemám odvahu domýšlet. Znovu zdůrazňuji: ve všech představitelných modelech budou samozřejmě LČR prodávat 100 % svého dřeva. A pokud tento prodej bude prováděn profesionálně, je zcela lhostejné, na jaké lokalitě tak činí. Pokud systém prodeje bude otevřený pro konkurenci a budou ho na straně LČR provádět profesionálové, kteří budou například „prodej nastojato“ opravdu umět, dostanou LČR nejvíce peněz za své dřevo, podnikatelé nejvíc vydělají a celý systém bude automaticky reflektovat i pohyby cen na trhu. Kdo předpokládá něco jiného, musí k tomu mít nějaký tajemný důvod.

Zúčastnil jsem se nedávno ve Francii aukce dřeva nastojato. Průběh byl velmi zajímavý a pro V. Simanova by byl zcela nepřijatelný. Zástupce vlastníka totiž vůbec nezjišťoval, kolik dřeva se prodává. Na můj dotaz, jak chce prodej uskutečnit dobře, mi s železnou logikou řekl:

„Pro nás je zcela nepodstatné, jestli tu je 8000 m3 nebo 8500 m3. Pro nás je zajímavá jen jedna informace: jak vypadá nejvyšší nabídka. Kubíky si tady zjišťuje a měří kupující.“

Jak prosté!

Citování V. E. Lenharta z roku 1793 v souvislosti s obchodem v dnešní době je opravdu úsměvné. V čase elektronických přejímek, harvestorů, atro tun a lutro tun, v čase, kdy „lesnicky měřený kubík“ slouží nanejvýš ke kontrole a k výpočtu mezd, ale až na naprosté výjimky neslouží jako podklad k prodeji dřeva, je tato argumentace nepochopitelná. Neodpustím si však poznámku: „Vždy užitečnější jest strom zvrátiti a vleže šacovaný prodati…“ Tady se dle mého názoru jasně popisuje lokalita „u pně“. Pokud touto cestou V. Simanov podporuje prodej státního dřeva u pně, potom je zcela nepochopitelný následující komentář: „Nyní často opakovaná prohlášení, že nejvýhodnější je prodej dříví u pně, nutně vyvolávají otázku, zda v průběhu uplynulých více než dvou set let nastaly důvody pro tak zásadní změnu hodnocení vhodnosti způsobu a lokality prodeje dříví.“

Pokud „vlastníci a správci lesů setrvávají u názoru formulovaného V. E. Lenhartem“, jak tvrdí V. Simanov (čemuž nevěřím), potom nemá nikdo problém a zavládne všeobecná něha. V Lenhartově době se dřevo u pně samozřejmě prodávalo běžně a náklady spojené s jeho přepravou hradil kupující.

Nákup dříví u pně je pro podnikatelský subjekt výhodný ze zcela jiných důvodů, než se Simanov domnívá. Uvedu alespoň ty zásadní:

- Podnikatel dostává pod kontrolu náklady související s logistikou výroby a obchodu. Sám rozhoduje o variantách, např. sortimentní výroba nebo manipulační sklad apod. Rozhoduje o nasazení a kombinacích technologií, např. v dopravě.

- Podnikatel získává prostor pro okamžité rozhodování o sortimentaci v závislosti na aktuálních změnách na trhu. Příkladů jsou desítky.

- Podnikatel získává prostor pro uplatnění svého know-how (např. způsoby motivace zaměstnanců, vytváření „pozice na trhu“ dlouhodobým prokazováním spolehlivosti v kvalitě zboží a dodávek just in time, schopností flexibilně reagovat na požadavky odběratele atd.).

- Podnikatel získává prostor a také motivaci pro inovace, a to je zásadní pro celý systém.

Mohl bych samozřejmě dlouho pokračovat. Stát nikdy těchto možností nedokáže využívat. Stačí nahlédnout do kterékoliv moderní učebnice ekonomie.

Tvrzení, že firmy ve výběrovém řízení v soutěži o veřejnou zakázku jdou „s kůží na trh“ pouze v případě, že se jedná „jen o službu“, je zcela nepravdivé. Je tomu právě naopak. Důkazy by autor článku, když o to bude stát, nalezl kdykoliv u nás ve firmě LESS.

Kdybychom prodávali pouze služby, je pro nás riziko daleko nižší. Teprve nákupem dřeva nesou firmy kůži na trh!  Symptomatické je, že V. Simanov snahu podnikatelů o získání „více stupňů volnosti daných fázovými kalkulacemi“ zřejmě považuje za téměř nemravnou a snahu obchodovat dřevo považuje za pojistku pro hru vabank. Vychází zřejmě z předpokladu, že když se „netrefíme“ do nasmlouvané ceny dřeva, tak nám LČR sleví, nebo to zkrátka pily koupí dráž!

Simanov považuje jediné kritérium, tedy cenu, ve výběrových řízeních za „nešťastnou“. Považuje tuto věc za absurdní zejména ve srovnání lesní zakázky a rohlíků. EU se v legislativě týkající se veřejných zakázek naprosto shoduje v tom, že kritéria soutěže musí být měřitelná. Ví proč. Pokud pan profesor argumentuje pro neměřitelná kritéria, jistě také ví proč.

Nepravdy a polopravdy v kapitole „Historie a hysterie”

V kapitole „Historie a hysterie“ jsem nalezl mnoho polopravd a nepravd, k nimž se vyjadřuji pouze heslovitě:

- V období počátku 90. let nikdo nezvažoval privatizaci státního lesa. Uvažovalo se pouze o pronájmu a neprivatizovaly se činnosti, ale majetek!

- Z toho vyplývá, že privatizace „technologického majetku“ nebyla nouzová varianta. Byla to jediná zvažovaná možnost.

- Doktrína stát nemá podnikat nebyla formulována proto, aby nové subjekty musely dostat zakázku, ale proto, že jsme byli přesvědčeni o tom, že stát podnikat neumí. Prokázal to jasně za socialismu a teď v tom úspěšně pokračuje.

- Není pravda, že akciové společnosti dostaly část majetku státních lesů. Tento velmi diskutabilní danajský dar dostali akcionáři. A to je zásadní rozdíl!

- Nevím, co v této souvislosti myslí V. Simanov pod takovými pojmy, jako je samofinancování LH nebo obchodní zisk. Chybí mi tady ještě chozrasčot.

- LČR po transformaci nesnížily těžby! Naopak. V prvních dvou letech své existence vytěžily cca 17 mil. m3 starých nahodilých těžeb, které byly dědictvím z dob, kdy v lesích podnikal jen stát! Proto byly výrazně omezeny mýtní těžby. Ke snížení celkového objemu těžeb v ČR sice došlo, ale byl to důsledek předávání restituovaných majetků.

- Pan profesor teď již zlepšení stavu lesů „nevidí“. Jak může profesor lesnické fakulty něco takového říct. Vyjmenovávat argumenty dokazující zlepšení stavu lesa v ČR (a to i toho státního) je pro mne skutečně úmorné. Takže např. poměr opakovaného zalesnění, objemy imisních těžeb, rychlost zpracování nahodilých těžeb (viz letošní kalamita), kvalita sadebního materiálu, údržba nemovitostí atd. - to vše a mnoho dalšího se změnilo jen a jen díky společenské změně v této zemi. A tato změna byla nepochybně změnou doprava. Tato změna je totiž založena na doktríně, že stát nemá podnikat!

- Není pravda, že akciové společnosti na tom byly „zpočátku velmi špatně.“ Pokud se takový případ vyskytl, musel to být důsledek naprosto neprofesionálního vedení. Akciové společnosti vykonávaly „všechny možné i nemožné nelesnické aktivity“ právě proto, že na tom byly velmi dobře a projevovalo se u nich něco, co bych nazval podnikatelským romantismem. Důkazem toho, že na tom byly ekonomicky velmi dobře, je fakt, že v mnoha případech managementy těchto společností skoupily akcie svých firem z výnosu těchto firem! Pokud tohle pan profesor neví, tak žil asi někde jinde.

- Není pravda, že „u podnikatelské sféry vyvolalo prudké projevy nevole představení nové ekonomické politiky“ LČR. Mimochodem, pokud V. Simanov četl onen dokument, musí se mnou souhlasit, že tento název vůbec nekoresponduje s obsahem. Vše de facto zůstává při starém. Podnikatelskou sféru pouze rozzlobilo, že vedení LČR spustilo zcela nekompetentně nepřipravené kroky, které z těchto důvodů firmy poškozovaly. LČR ostatně celý program nyní výrazně modifikují a korigují.

Stát je bez výjimky špatný hospodář a podnikatel

Jsem u kapitoly „Kudy, kudy cestička“. Zde se omezím pouze na konstatování, že výrok „Nedávno stát jako vlastník lesů dospěl k poznání, že jeho podpora podnikatelské sféře přesouváním části zisku generovaného ve státních lesích splnila svůj účel,“ se hrubě dotknul všech mých kolegů, kteří se ve firmě LESS již patnáct let touto věcí zabývají. Zakázka v LČR je pro ně často ekonomicky tvrdý chlebíček, a pokud na ní tvoří zisk (za což se panu profesorovi omlouvám), je to především jejich zásluha. Doporučuji autorovi, aby si vyžádal na LČR podrobné ekonomické výsledky přímo řízených závodů za posledních deset let, kde je od transformace uplatňován model všechno dělá stát, a porovná je s výsledky standardních lesních správ. Bude velmi překvapen! Zejména když si uvědomí, že tyto závody mají všechno dřevo zadarmo!

Netvrdím, že stát je a priori špatný vlastník lesa, jak je uvedeno v nadpisu předposlední kapitoly. Tvrdím, že stát je vždy a bez výjimky špatný hospodář a špatný podnikatel. Nesouhlasím s tím, že „nemá logiku snaha stanovit optimální podíl výměry státních lesů.“ Optimální podíl je totiž nula.

V kontextu shora řečeného se samozřejmě nedivím ani tomu, že se autorovi nelíbí možnost neustálého odvolávání neúspěšných účastníků výběrového řízení. To totiž zavání svobodou a demokracií!

Řečnické otázky a citát z filmu na oplátku

V závěru textu překvapuje volání V. Simanova po „vlastním etalonu pro pracnost a nákladovost jednotlivých činností“ pro pracovníky LČR. Jen tak lze podle jeho názoru poměřovat výhodnost cenových nabídek, kde jediným kritériem je cena!

Autor soudí, že „by bylo ideální, kdyby jeden a tentýž člověk lesnické činnosti (zde myšleno pěstební) plánoval i řídil.“ A jak myslíte, pane profesore, že to dnes u LČR je?

A teď profesorova řečnická otázka. Tady je odpověď: když už bohužel stát v ČR sebral lesy tolika lidem a institucím, že drží přes

60 % jejich celkové výměry, má samozřejmě právo podnikat. Ale v zájmu všech občanů by tak měl činit dobře. Současná debata hledá odpověď na otázku: co to je dobře? V této debatě bychom však měli používat pravdivé argumenty.

Moje závěrečné řečnické otázky tedy zní: Napsal Simanov tento text za účelem dosažení nějakého cíle? A jestli ano, jaký cíl to je? Přednáší tyto informace na vysoké škole? To není dobrá zpráva.

V úplném závěru učinil Simanov pokus zamezit bulvárním diskutérům v používání ostřejšího slovníku. Pane profesore, kdo se bojí, nesmí do lesa.

A na oplátku také citát z filmu pro pamětníky: „Všechno, co je státní, pochází od ďábla!“

Adresa autora:

Ing. Jan Mičánek

LESS, a. s.

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.