Vidět výsledky svých výzkumů kolem sebe je můj největší úspěch

10. 7. 2007 se dožil osmdesáti let jeden z našich předních odborníků na lesnickou fytopatologii, dlouholetý zaměstnanec VÚLHM Jíloviště-Strnady a spolupracovník Lesnické práce Vlastislav Jančařík, jenž zasvětil svůj profesní život výzkumu a poradenství v ochraně lesa před houbovými chorobami. Redakce proto využila této příležitosti a zeptala se v rozhovoru na to, jak se s určitým nadhledem a bohatými zkušenostmi dívá na minulé i současné lesnictví a problematiku ochrany lesa.

Na počátku byl zájem o biologii

- Co vás přivedlo k lesnictví?

Na střední škole jsem před sebou měl jasnou vizi – být učitel přírodopisu, biologie. Ale můj středoškolský profesor přírodopisu mi to rozmluvil. A pravděpodobně nejblíže tomuto vědnímu oboru bylo lesnictví. Měli jsme vynikající pány pedagogy, v čele s panem profesorem Karlem Kavinou.

- Co jste tenkrát o lesnictví věděl, když jste ho šel studovat? Uměl jste si představit, co to je za práci?

S mým strýčkem jsme často hovořili o panu profesoru Konšelovi, který byl pro mě nedostižným ideálem. Jinak jsem toho moc nevěděl, co asi může pražský gymnazista vědět o lesnictví? Po absolutoriu gymnázia jsem jel na brigádu do lesů na Šumavu, bojovali jsme na Březníku s kůrovcem, tam jsou dodnes stopy mých mozolů. S pomocí loupáků jsme tenkrát kůrovce likvidovali, teď je tam jedno z největších ohnisek.

Na vysoké škole mě uchvátil pan docent Příhoda, který věděl úplně všechno přírodě, o houbách, o hmyzu, o ptácích... Když jsme jeli zalesňovat do Kostelce v rámci cvičení z pěstování lesů, ptal jsem se ho, co vezeme, co budeme sázet. Vážně na podíval na sazenice a řekl: „Žádná houba na tom neroste, tak nevím, podle čeho bych to poznal.“ 

- Jaké v té době bylo lesnictví? Jakou mělo pozici a úroveň ve srovnání s dneškem?

To je otázka, která by zajímala i mě. Já jsem se tenkrát nedíval na lesnictví jako na organizaci, já jsem se na něj díval především jako na pěstování a na biologickou stránku lesa. Dodnes, když listuji např. starými ročníky Lesnické práce, si často kladu otázku: jestlipak se takhle ještě lesy pěstují? Já to bohužel nevím. Mám na to podobný názor jako většina mých vrstevníků a učitelů: pěstovat les se rovná milovat les a starat se o něj. Ekonomika se vždy musela brát v potaz, ale dnes je, na rozdíl od dob, kdy jsem studoval a začínal pracovat, naprosto rozhodující.

- Proč jste si pro své zaměření vybral zrovna fytopatologii?

Dozvěděl jsem se, že na VÚLHM je volné místo ve fytopatologii. Říkal jsem si, že tam počkám, dokud se neuvolní místo v entomologii, a pak přejdu tam. Byl jsem v oddělení fytopatologie 14 dní a už by mě odtamtud nikdo nedostal, úplně jsem tomu propadl. Byl jsem vlastně první obyvatel nové budovy výzkumného ústavu, kde jsem byl nějakou dobu sám. Pak začaly akce v terénu a bohatá poradní činnost.

- Jak vlastně tenkrát ten ústav fungoval?

Celý ústav byla tenkrát jedna velká rodina. Myslím, že to, že jsme měli skvělý kolektiv v rámci útvaru i v rámci celého ústavu, bylo příčinou toho, že jsme dosahovali dobrých výsledků, např. i v ochraně proti sypavkám. Když jsem nastoupil, většinou se na jaře dvouleté sazenice borovice pálily. Když jsme potom díky našim pokusům získali 96 % naprosto zdravých sazenic, to už pro provoz něco znamenalo. Říkal jsem si tehdy: „Stačilo by mi 10 % z peněz, co ušetříme ve školkách, a mohl bych pracovat týden v roce a ostatní čas trávit na Kanárských ostrovech.“ 

Houbové choroby - můj hlavní objekt zájmu

- Vy jste se z velké části svého profesního života věnoval právě sypavkám, je to tak?

Spíše chorobám v lesních školkách obecně. Začal jsem u padání semenáčků, spolupracoval jsem s pracovníky mikrobiologického ústavu ČSAV, Univerzity Karlovy i zemědělskými fytopatology na výzkumech druhového spektra hub, jejich ekologie, ochrany před nimi. K sypavce jsem se dostal v období jejího kalamitního výskytu, kdy škody dosahovaly statisíců až miliónů korun.

- Zkuste nám popsat, jaký byl vývoj v oblasti boje se sypavkou, co se za ta léta vaší praxe změnilo?

Když jsem v lesnické fytopatologii začínal, byla jedinou obranou proti sypavce borové aplikace bordeauxské jíchy - směsi modré skalice a vápna. V té době se ve světě již začaly rozvíjet organické fungicidy. Např. i Spolana vyvinula přípravky, které svou účinností snesly srovnání se zahraničními prostředky. Samozřejmě jsme studovali biologii původce sypavky, v jakém období se vlastně šíří a co rozšiřuje infekci, protože pořád je nedořešená otázka významu a účelu anamorfního stádia - konidií. Těžko věřit, že příroda by dělala něco zbytečně, tak jsme si řekli, že si s tím prostě asi jen neumíme poradit. Dělali jsme testy pomocí sklíček, kdy se šíří askospory, které sypavku rozšiřují. Infekce vždycky začala v tuto dobu - kolem 10.–15. července, čili šlo o to, zajistit dokonale a včas pokryvnost ochranného prostředku. První postřik, po 14 dnech další dva a výsledky byly skutečně dobré. Zkoušeli jsme snižovat dávky, protože napřed se používaly hektarové dávky až tisíce litrů, skončili jsme u 5-8 litrů na ha, a mělo to stejnou účinnost. Ve VÚLHM jsme dělali celostátní instruktáže o nízkoobjemové aplikaci fungicidních přípravků pro lesníky i zemědělce na základě našich vlastních úspěšných výsledků. Jen lituji toho, že jsme nemohli tak volně cestovat jako dnes, protože např. v Maďarsku a v Polsku neměli tak dobré výsledky jako my a zkušenosti nebylo možné získat.

- A jaká je situace dnes? Je nějaký zásadní rozdíl v metodách boje proti sypavkám? 

Rozdíl je především v tom, že se mění fungicidní přípravky, jak je znát i z vydávaného Seznamu registrovaných přípravků na ochranu lesa. Sypavka se vyskytuje pořád, ale stejně jako u jiných škůdců má její výskyt cyklický charakter. Dnešní situaci podrobně neznám, ale zdá se, že kalamitní stav momentálně nehrozí.

Nezapomeňme, že při práci ve školkách je dnes možnost velice dobrého zásahu - zlepšila se úroveň techniky, dostupnost nosného prostředí - především vody, přípravky, k dispozici jsou velké postřikovače.

Velký obrat pak přinesly systémové přípravky. Zkoušel jsem, zda by nešly použít po vypuknutí infekce, ale preventivní postřiky byly vždy daleko účinnější. Když už sypavka jehlici napadne, tak už to nedokážeme zastavit. Dneska máme nové možnosti - můžeme sledovat, jestli sypavka v jehlici je, aniž by musela být vidět. My jsme tehdy museli čekat, až se projeví její příznaky.

- Jak se v souvislosti s těmito chorobami díváte na využití introdukovaných dřevin v našem LH?

Introdukované dřeviny mohou být našemu lesnímu hospodářství velice prospěšné. Např. douglaska, ta už téměř zdomestikovala. Bylo třeba samozřejmě zjistit, co jim škodí. Příkladem je třeba vejmutovka, když se u nás rozšířila rez vejmutovková, která je opravdu nebezpečná. V oblastech, kde se rozšířila, bude asi opravdu nutné pěstování vejmutovky omezit.

Další otázkou je problematika smrků pichlavých a stříbrných, na to já se dívám trochu skepticky. Ale chápu, že v té době se hledaly všechny možnosti, jak snížit škody imisemi.

- Myslíte si, že je jen otázkou času, kdy každou introdukovanou dřevinu postihne nějaký škůdce v kalamitním rozsahu?

Řekl bych, že je to přirozené. Např. Nový Zéland, to je typický příklad. Tam se pěstuje spousta introdukovaných dřevin a v 60.-70. letech se tam objevila kalamitně červená sypavka. Obrana byla úspěšná, snížila se hladina infekčnosti, ohrožení i ekonomické škody.

Douglaska u nás např. trpí především jarními mrazy. Její hlavní choroba – skotská sypavka douglasky – se u nás objevila v roce 1938, během války se rozšířila po celém území, někde je velice nebezpečná, někde je jenom “trápivá”. Nedávno se tu objevila druhá - švýcarská sypavka, která se na Novém Zélandě během pěti let rozšířila tak, že byla hrozbou pro celé pěstování této dřeviny.

Já bych se v žádném případě nebránil introdukci hospodářských dřevin, jde tedy především o to, naučit se každou introdukovanou dřevinu pěstovat a také zvolit správnou provenienci. Ale je pravdou, že nikdy nemůžeme předvídat, jak se bude jakýkoliv zavlečený škodlivý organismus chovat.

- Co považujete v současnosti za hlavní problém ochrany lesa?

Především otázku kůrovců. Z fytopatologie již trvale kořenové hniloby – tedy václavka a červená hniloba, dále pak systémové a tracheomykózní choroby. Myslím si, že otázka školek je pouze otázka poznání techniky a způsobu obrany, ovšem v porostech je situace úplně jiná. Tam bychom se potřebovali více věnovat podzemní části, ta je totiž stejně důležitá, možná že důležitější než ta nadzemní.

- Kdybyste měl lidem z praxe vzkázat jednoduchý návod, jak se kořenovým hnilobám bránit...

Zásah je potřeba učinit především na pěstební, nikoli ochranářské úrovni. Václavka napadá daleko méně listnáče než jehličnany. Tam, kde je rozšířená, by tedy bylo především potřeba změnit druhovou skladbu porostu. Vypracovali a vyzkoušeli jsme však i intenzivnější metody obrany proti václavce, vhodné pro klonové archivy, semenné plantáže apod., v lesních porostech však nejsou adekvátní.

Střet lesníků a ochránců přírody je smutný

- Jak vnímáte současný vyhrocený střet ochránců přírody a lesníků, je to “novinka”, nebo tomu tak bylo vždycky?

Především bychom si měli říct, že u nás nemáme původní lesy či pralesy, ale lesy blízké přírodě. Mně velice vadí, když tzv. ochránci přírody tvrdí, že bychom měli nechat samovývoji původní porosty na Šumavě. Zapomínají, že v předminulém století byla Šumava téměř bez lesů a z celého Rakouska-Uherska tam proudila semena a semenáčky. Opravdu původních lesů je strašně málo, ale jsou, a měly by se chránit zvlášť mimořádně. Ale nelze to paušalizovat, musíme diferencovat přístup k jednotlivým porostům.

V tom střetu vidím spíš smutek, já jsem se na počátku své práce v ústavu stal členem Tisu - svazu ochrany přírody, chodili jsme na přednášky, byli jsme s přírodovědci v úzké spolupráci, spolupracovali jsme s ochránci přírody... Když jsem se setkal s členy Hnutí Duha, říkal jsem jim: „Vy bojujete za přírodu srdcem, ale musíte bojovat i hlavou. Přijďte k nám, my vám dáme argumenty, popovídáme si o tom.“ Ředitel VÚLHM, pan docent Zahradník pak říkal, že měl možnost s nimi několikrát promluvit, že měli o ty lesnické argumenty zájem.

Myslím, že je potřeba vzájemně se poznat a informovat. Vždyť i lesníci často pracují v ochraně přírody. Např. pan inženýr Moucha - špičkový lesník, který v ochraně přírody udělal obrovskou práci. Hovořit bychom mohli o Karlu Plívovi, Eduardu Průšovi, Věroslavu Samkovi nebo profesoru Jeníkovi. Proč tenkrát spolupráce lesníků a ochranářů fungovala a dnes ne? Těžko se mi o tom hovoří, ale domnívám se, že dnes je to bohužel i hodně o politice.

- Jak by podle vás měli lesníci k postojům ochránců přírody přistupovat?

Když si dopisuji s některými lesníky, vím, že jsou z aktivit ochránců přírody nešťastní. Marně asi hledají společnou řeč. Kdybych ještě mohl cestovat, snažil bych se tu společnou řeč najít...

Jak napsal Voltaire: „Vůbec nesouhlasím s tím, co říkáte, ale do smrti budu hájit vaše právo to říkat.“ Ale to neznamená, že ti, kteří o lesnictví neví skoro nic a o ekologii ještě méně, mohou lesní hospodáře napadat a urážet! Vždyť za bohatství a vysokou biodiverzitu našich lesů vděčíme obětavé práci řady generací lesníků a ne několika ekologickým aktivistům, kteří svou neznalostí našim lesům více škodí než prospívají.

Mozaika názorů

- Jak byste s odstupem hodnotil transformaci LH? Považujete podnikatelské aktivity firem v oboru ještě za lesnictví?

Každý správce lesa z “mé” doby by vám řekl, že nejlepší je mít vlastní školky, vlastní pěstební činnost, těžbu, dopravu... a já bych toto hodnotil ze svého konzervativního pohledu, z pohledu své doby. Lesní hospodář se nesmí nechat odtrhnout od života jemu svěřeného lesa. Ovšem pokud už je současnost taková, jaká je, je třeba se s tím vyrovnat a najít nejlepší podmínky pro další rozvoj lesa. Základem jsou nakonec stejně především kvalita odvedené práce a její kontrola, nehledě na charakter subjektu, který ji vykonává. Nelze a priori říct, že by akciovka snad zalesňovala hůře než někdo jiný.

- Za dobu svého působení jste se setkával s různými typy vlastníků lesa, vypozoroval jste, že by někteří z nich dokázali dlouhodobě s lesem hospodařit lépe než ostatní? Dokáží podle vás např. státní lesy zabezpečit lépe stav lesa?

Lesníci jsou dobří a špatní, a je jedno, u jakého vlastníka jsou zaměstnaní či na jaké jsou pozici.

- Souhlasíte s tím, že lesnictví představuje jakýsi “cech” a je potřeba udržovat jej pospolitý i přes to, že moderní doba a kapitalismus do něj přinesly velmi silnou diferenciaci zájmů? Je vůbec možné udržet “stavovský” charakter lesnictví?

Myslím, že typickou stavovskou organizací je Česká lesnická společnost. Její setkání a semináře plní z mého pohledu spíše společenskou roli, jsou místem pro setkání lidí různého zaměření na neutrální půdě. Lesnictví má smůlu v tom, že nemá v čele výraznou osobnost, která by hájila zájmy celého oboru. Takovou osobností by mohl být náměstek pro LH, ten by měl lesníky nějak podpořit, zveřejnit, zviditelnit.

Jsem zástupce spíše konzervativních názorů. Dříve probíhala setkání lesníků ve velice přátelském duchu, dnes už nemám možnost to tak dobře posoudit, ale velice bych si přál, aby lesníci našli společnou řeč, jednotné vystupování apod.

- Co považujete za svůj největší profesní úspěch?

Vždycky jsem se především snažil přenášet svoje výsledky do provozu, aby podle nich lesní hospodáři mohli pracovat. To je největší úspěch vědeckého pracovníka - vidět výsledky svých výzkumů kolem sebe. Potěšilo mě, když pracovníci provozu nosili v brašně okopírované moje závěrečné zprávy dříve, než vyšly v tisku. Je to tedy především zájem lesních hospodářů a praktické využití výsledků mé výzkumné práce.

- S časopisem LP spolupracujete již řadu let, jste velmi dlouho členem redakční rady, co byste z této pozice na závěr rád vzkázal čtenářům?

Byl bych rád, aby se LP stala opět spojovacím článkem mezi pracovníky provozu a aby do ní daleko více přispívali. Ti totiž mají ze své každodenní práce spoustu zajímavých poznatků, ale z nejrůznějších důvodů o nich nemohou nebo nechtějí psát.

Děkuji za rozhovor (9. 7. 2007),

Veronika Lukášová