Seminář dřevo a jeho surovinová základna v ČR

V rámci 10. ročníku veletrhu Wood-tec proběhl seminář na téma Dřevo a jeho surovinová základna v České republice, který pořádala Nadace dřevo pro život. Na semináři zaznělo mnoho zajímavých příspěvků.

V tomto čísle uvádíme příspěvek Zajištění rovnováhy mezi využíváním lesů jako zdroje obnovitelné suroviny plněním ostatních funkcí lesů a ochranou přírody od Jiřího Olivy (Lesnická a dřevařská fakulta Praha).

Odborné i laické kruhy, veřejnost i média dnes skloňují pojmy jako například trvalost, trvale udržitelný rozvoj, přírodě blízké způsoby hospodaření, návrat k přírodě atd. ve všech pádech, jejich propagaci a realizaci se věnuje mnoho aktivit, včetně aktivit podnikatelských. Tento „návrat k přírodě“ je často spojován s vynakládáním velkých finančních prostředků a nezasvěcený pozorovatel již ztrácí přehled o tom, zda jde skutečně o trvale udržitelný rozvoj a boj proti globálnímu oteplení, nebo o velký byznys.

Přitom však existuje cesta, která nestojí žádné astronomické částky (možná proto je na okraji zájmu), cesta, která je historií ověřená, vyzkoušená, v mnoha zemích světa používaná, a tou je návrat ke dřevu jako přírodnímu materiálu, jehož výroba nemá žádné škodlivé vlivy na životní prostředí, ba naopak, při jeho produkci dochází k plnění dalších užitečných funkcí.

Je proto obtížně pochopitelné, že produkce dříví je často dávána do protikladu s plněním externalit, tedy dalších prospěšných funkcí lesa. Přitom nám historie často ukazuje, že tyto dvě úlohy se spíše vzájemně doplňovaly, než by si odporovaly. Podívejme se ve stručnosti do historie vztahu člověk – dřevo.

Protože dřevo je materiálem, který podléhá biologickému rozpadu (což je nesporným kladem pro vztah k životnímu prostředí), je téměř nemožné najít první nástroje a dřevěné artefakty, které člověk vyrobil. Přesto víme, že člověk už v paleolitu dřevo využíval.

Archeologové někdy nazývají období mezi dobou kamennou a bronzovou jako dobu dřevěnou. Rovněž Keltové v posledních dvou tisíciletích před Kristem dřevo hojně využívali a málokdo ví, že mnoho latinských názvů stromů pochází z keltštiny.

Tak například latinský název olše – Alnus – je odvozen z keltského „lan“, což znamená v keltštině „soused vodního toku“; habr – Carpinus je složenina keltských výrazů „car“ (dřevo) a „pen“ (hlava), a je to považováno za narážku na použití tohoto dřeva pro výrobu jha pro volský potah; dub – Quercus je odvozen z keltského výrazu „kaer quez“, což znamená v keltštině „krásný strom“; a konečně vrba – Salix je název složený z keltského „sal“ (blízký) a „lis“ (voda), tzn. stromy rostoucí na vlhkých půdách.

Je zbytečné vyjmenovávat všechny způsoby použití dřeva od počátku našeho letopočtu po dnešek. Dřevo provázelo člověka na každém kroku, ať už v průmyslu, venkovském hospodářství nebo v domácnostech. Je pravdou, že tlak člověka na les byl velký. Např. na výrobu 1 kg skla se spotřebovaly až 2 m dřeva. Stavba středně velké lodi spotřebovala 350 ha tehdejšího dubového lesa. Velké nároky na les kladla stavba sídel, hutnictví, hornictví i potřeba palivového dřeva. Není proto divu, že na mnoha místech docházelo k odlesnění a následnému nedostatku dřeva. Příkladem může být např. odlesnění Dalmácie Římany a Benátčany, nebo u nás prakticky dvojí odlesnění Krkonoš v 16. a 18. století. Někdy se tyto historické události používají jako argument proti těžbě dřeva a pro laickou veřejnost to jsou argumenty velmi líbivé, protože některé důsledky historických odlesnění jsou patrné do dneška (viz právě Dalmácie).

Zapomíná se však na jednu zásadní skutečnost, a to, že tyto věci se udály v době, kdy neexistovala prakticky žádná regulace těžeb, byly téměř nulové znalosti o zásobách, přírůstech. Stav lesa se po exploatačním tlaku nakonec vždy zlepšil, ale ke zlepšení vedly různé důvody.

Až do poloviny 18. století to byly především doby útlumu hospodářství nebo vleklé válečné konflikty, kdy byl hospodářský život v rozvratu a les se na holinách přirozenou cestou obnovil. Od poloviny 18. století to pak bylo plánovité zlepšování stavu lesů na základě jeho vynucení právními normami, počínaje tereziánskými lesními řády z roku 1745 přes císařský patent z roku 1852, přes všechny zákony první republiky a poválečné zákony až po zákon dnešní.

Celou tuto dobu dochází ke zlepšování stavu lesů a nic na tom nezmění ani dílčí problémy typu kalamit nebo lokálního poškození, které zaujímají většinou omezenou plochu. Když slyším někdy vyjádření různých odborníků o tom, jak má ČR nejpoškozenější lesy v Evropě, vždy si kladu otázku, jak mohou mít tyto „zdevastované lesy“ čtvrtou nejvyšší zásobu v Evropě (246 m3/ha). Pokud bychom vzali v úvahu výsledky NIL, které lze považovat za vysoce objektivní, pak je to 330 m3/ha, což je za Švýcarskem druhá nejvyšší zásoba, třetí nejvyšší roční přírůst (7,13 m3/ha), proč se zvyšuje podíl melioračních a zpevňujících dřevin, proč stoupá procento přirozené obnovy a externality naše lesy plní jako nikdy předtím.

Ještě jedna skutečnost stojí za povšimnutí. V dobách, kdy bylo dřevo společností intenzivně využíváno v podstatě ke všem činnostem včetně topení, rozhodně nedocházelo k devastaci životního prostředí populace. K tomu začalo docházet až rozvojem produkce umělých, syntetických a biologicky neodbouratelných materiálů, rozvojem petrochemie a dalších odvětví, náročným na kvanta energie, tedy materiálů, na kterých dnešní život v podstatě stojí.

Cesta ke zdravé přírodě však rozhodně nevede přes další dominanci těchto materiálů, následné masivní investice do jejich likvidace, recyklace a dalších procesů, jejichž provedení spálí další megawatty energie, vyráběné často velmi neekologickými způsoby. To je začarovaný kruh, který sice možná posouvá technické možnosti lidstva, avšak k naší planetě není nejšetrnější. Návrat k přírodním, biologicky odbouratelným materiálům je šance pro budoucnost a dřevo je mezi nimi na prvním místě.

Dnes můžeme říci, že lesy v lesnicky významných evropských zemích jsou obhospodařovány obecně velmi odpovědně. O to víc nepřirozená je skutečnost, že vztah produkčních a neprodukčních funkcí lesa je řazen v lesopolitické literatuře jako jeden z nejčastějších lesopolitických konfliktů. Důležitým znakem těchto konfliktů je, že neprobíhají v rámci odborné lesnické veřejnosti, ale mezi lesníky a laickou veřejností, ochranářskými iniciativami, ba dokonce probíhají mezi jednotlivými složkami státní správy, např. MZe, MŽP, MPO apod. To je politováníhodné.

Orgány státní správy mají přístup ke všem objektivním informacím. Mohou je získat z databáze, kterou spravuje ÚHÚL a která patří k nejlepším na světě. Pokud nejsou tato data v odpovídající míře využívána při řešení těchto konfliktů, pak je zřejmé, že se jedná spíše o boj o mocenské pozice než o snahu vyřešit problém a informovat objektivně veřejnost o produkčních možnostech lesů a jejich využití. Dnes si stále ještě většina občanů myslí, že těžba dřeva je odsouzeníhodným činem a je třeba ji omezovat co možná nejvíce. Bohužel lze očekávat, že tento názor bude veřejnosti i záměrně podsouván z různých důvodů. Tyto důvody mohou být konkurenční, ale i mocenské.

Má-li se dřevo ve větší míře prosadit v životě společnosti a v konkurenci ostatních materiálů, je samozřejmé, že jeho produkce nemůže omezovat plnění ostatních neprodukčních funkcí (externalit) a obě skupiny funkcí musí být ve vzájemné rovnováze. Tato rovnováha byla v minulosti a je i dnes zajištěna celou řadou fungujících mechanismů. S nimi je třeba laickou veřejnost seznamovat a na úrovni odborné veřejnosti s nimi argumentovat. Tyto mechanismy jsou jednak hospodářské, jednak legislativní.

Z hospodářských mechanismů je to hlavně princip úplavu. Ten spočívá ve zjištění, že řádně obhospodařovaný les plní samovolně většinu neprodukčních funkci (stejně samovolně, jako se šíří vodní brázda za lodí – úplav – odtud pojmenování tohoto principu). Je skutečností, že funkce ochranné, rekreační, hygienické, krajinotvorné, estetické, klimatické, hydrologické a další plní řádně obhospodařovaný les stejně, a v některých případech i lépe než les v bezzásahovém režimu. Tento jev popsalo mnoho významných odborníků, např prof. Konšel nebo v době nedávné i prof. Poleno, a je to důkazem, že hospodářská činnost v lese (tedy i těžba) není omezena plněním externalit.

Další skupinou jsou mechanismy legislativní, ať již na úrovni národní nebo evropské. Na evropské úrovni je to jednak Strategie EU pro lesní hospodářství z roku 1998, ale hlavně pak na Strategii navazující Akční plán EU pro lesnictví z roku 2006.

Akční plán, stejně jako většina evropských dokumentů, akcentuje v lesnictví pilíř ekonomický, ekologický a sociální a zaměřuje se na tyto čtyři cíle:

- zlepšit dlouhodobou konkurenceschopnost;

- zlepšovat a chránit životní prostředí;

- přispět ke kvalitě života;

- podporovat koordinaci a komunikaci.

Těmto cílům musí odpovídat i národní lesnické programy a stát má dostatek mechanismů k motivaci, nebo i k vynucení jejich plnění.

Na národní úrovni je to především zákon 289/1995 Sb., o lesích, který řeší zajištění mimoprodukčních funkcí v několika paragrafech, a sice § 6, 7, 8, 9, 35 a 36. Svým obsahem se spolu se zákonem švýcarským a rakouským řadí v tomto směru k nejvyspělejším evropským zákonům. Zde je namístě ještě uvést další regulaci, kterou náš lesní zákon nese:

- jako jediný evropský lesní zákon určuje maximální výši těžby;

- jako jediný evropský lesní zákon ukládá povinnost výchovy porostů;

- jako jediný evropský lesní zákon ukládá povinnost biodiverzity porostů, a to dokonce tak, že ji kvantifikuje;

- jako jeden ze dvou evropských zákonů omezuje velikost holých sečí.

Všechny tyto věci souvisejí i s plněním externalit a náš lesní zákon je v tomto ohledu jednoznačně nejpřísnějším evropským zákonem. Navíc, této problematice věnují pozornost ještě další zákony, např. zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny nebo zákon č. 282/1991 Sb., o inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa.

Významným nástrojem pro udržení rovnováhy mezi oběma skupinami funkcí je i úroveň jejich monitoringu. Dnešní databáze, zejména ÚHÚL a jeho NIL, poskytují celou řadu údajů a dat, z nichž si lze o plnění všech funkcí udělat podrobný obraz.

Jedná se např. o zastoupení kategorií lesa, význam stromu pro ochranu přírody, poškození a výskyt dutin, stupeň přirozenosti porostu, druhovou skladbu, stupeň eroze, zatížení lesa antropogenní činností, údaje o lesních cestách a celou řadu dalších údajů.

Z uvedeného vyplývá, že naši občané nemusí mít obavu o to, že těžba dřeva je překážkou pro plnění externalit, stejně tak, že konflikt mezi hospodářským využíváním lesa a plněním externalit je ve většině případů konfliktem umělým. Při prokazatelné vysoké úrovni lesnicko-taxačních veličin, při úrovni jejich sledování a při dnešní úrovni legislativní ochrany jsem přesvědčen, že rovnováha mezi produkčními funkcemi a externalitami je v ČR zajištěna jako málokde ve světě.

Hlavně tuto skutečnost bychom měli využít při naplnění prvního cíle Akčního plánu EU pro lesnictví, kterým je posílení konkurenceschopnosti lesnictví vůči ostatním oborům. Je to totiž i posílení konkurenceschopnosti lesnického stavu i zpracovatelů dřeva. A pokud dokážeme vrátit do našeho života ve velké míře tak ekologický, přírodní a obnovitelný materiál, jakým je dřevo, bude to v konečném důsledku i posílení prestiže ekologických aktivit. Je to pro všechny zúčastněné velká příležitost, kterou by lesníci, zpracovatelé i ekologové neměli v žabomyších válkách prohrát.

Autor příspěvku:

Doc. Ing. Jiří Oliva, Ph.D.

Lesnická a dřevařská fakulta ČZU v Praze