Šumava musí zůstat zelená
Marek Kerles
Minimálně deset let už trvá spor o způsob ochrany přírody v Národním parku Šumava. A po celou tuto dobu se snažím jako novinář pochopit, o co v celém konfliktu vlastně jde a která ze znesvářených stran by nakonec mohla mít pravdu. Poctivě proto chodím po Šumavě v doprovodu strážců parku, vědců i lesníků a zaznamenávám každé jejich slovo.
Rozpolcenost názorů na vývoj lesních ekosystémů
Kdo by ale čekal, že po deseti letech intenzivního školení už musí snad každý laik proniknout alespoň do základů lesnické vědy a udělat si tedy vlastní názor na to, zda by měly být některé šumavské lesy ponechány samovolnému vývoji či nikoliv, hluboce by se zmýlil. Musím sportovně přiznat, že nejsem o mnoho „moudřejší“ než na začátku. Možná nejsem učenlivý, s velkou pravděpodobností ale svůj díl viny nese i „škola“. Snad v žádném jiném oboru lidské činnosti jsem totiž za ta léta neslyšel tolik protichůdných názorů. Nemyslím tím ale postoje ekologů na jedné a lesníků na druhé straně. Mám na mysli „rozpolcenost“ v názorech na vývoj lesních ekosystémů ze strany samotné lesnické obce.
Vývoje lesa lze jen těžko plánovat
Když si občas čtu příspěvky v lesnické literatuře, a to jak soudobé, tak historické, připadá mi celý problém kolem Šumavy každopádně mnohem složitější, než jak ho někdy prezentují současní regionální i celostátní politici. Na jedné straně v této politické diskusi figuruje skupina „šílených“ vědců a ekologických aktivistů, která likviduje šumavské hvozdy kvůli neověřenému experimentu přeměny bývalého hospodářského lesa v prales. Na druhé straně stojí v téže politické prezentaci kvalifikovaní lesníci, kteří chtějí vrátit šumavským lesům jejich takzvaně přirozenou podobu postupnými kroky, vycházejícími ale z počáteční nutnosti aktivního boje proti škůdcům. Je však celý spor skutečně tak polarizovaný? Podle mých osobních zkušeností nikoliv. Snad žádný skutečný odborník totiž nemůže s vážnou tváří tvrdit, že odhalil s konečnou platností všechna tajemství tak nesmírně složitého organismu, jako je les. Před dvěma roky jsem se ptal jednoho z hlavních odpůrců současné koncepce ochrany přírody na Šumavě a známého lesníka, jak je možné, že uprostřed desítek hektarů uschlého lesa někde na úpatí Mokrůvky stojí ostrůvek na první pohled zdravých smrků. Proč zrovna tyto smrky přežily, když žily ve stejném prostředí jako jejich stejně staří, ale dnes už „mrtví“ druhové? A odpověď? Já nevím. Vůbec si přitom nemyslím, že by právě tento lesník trpěl nedostatkem odbornosti. Jen jsou zkrátka věci mezi nebem a zemí, které v lese nelze jednoduše popsat, natož naplánovat na desítky let dopředu. A opravdu zkušení lesníci to dobře vědí.
Krize smrku
Jako poučený laik nikdy nemohu jednoznačně hodnotit, zda současný koncept ochrany přírody na Šumavě, který počítá s ponecháním části šumavských lesů samovolnému vývoji, bude v budoucnu znamenat vznik mnohem odolnějšího lesa, než jaký by dokázal svou péčí vybudovat člověk. Nedokážu ani zaujmout jasné stanovisko k některým obavám z toho, že kůrovec z nezpracovaných polomů „sežere“ celou Šumavu. Stejně tak mi ale připadá velmi nezodpovědné balamutit veřejnost tvrzením, že lesníci znají dokonalý recept, jak udržet hluboké hvozdy na Šumavě v prakticky nezměněném stavu po další stovky let. Kdyby to tak bylo, nepsalo by se v lesnické literatuře o takzvané krizi smrku, která se projevuje pokračujícím rozpadem smrkových porostů i v mnoha hospodářských lesích. Ať už jsou na vině klimatické změny, nevhodná druhová skladba uměle vysázených porostů či rozmary přírody, smrk prostě zažívá ústup ze slávy. A potvrzují to nikoliv ekologičtí aktivisté, ale vědci a lesníci.
Vývoj lesních ekosystémů není černobílý problém
Ze samotné podstaty této diskuse vyplývá, že debata o vývoji šumavských lesů musí vycházet z mnohem širších souvislostí než z několika fotografií, poukazujících na uschlé stromy u pramenů Vltavy. Pokud totiž budou politici používat slovní spojení jako „zkáza Šumavy“ či „zachraňme Šumavu“, dopředu tím jakoukoliv smysluplnou debatu o budoucnosti šumavského a vlastně i českého lesa jako celku vylučují. Už jen letmý pohled do lesnické literatury, včetně třeba mnoha odborných článků v tomto časopisu, totiž napovídá, že problém budoucího vývoje lesních ekosystémů v České republice vůbec není tak jednoznačně černobílý jako některé politické proklamace ve stylu „Šumava musí zůstat zelená“.
Autor:
Marek Kerles
Lidové noviny
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.