Dub na kalamitních holinách?
Milan Košulič st.
Na jaře tiskem proběhla zpráva, že ministr Petr Gandalovič si na Královéhradecku prohlédl a vyzkoušel zalesňování duby. V tiskové zprávě MZe uvádí, že tato dřevina představuje při zalesňování holin zhruba desetiprocentní podíl. V běžné druhové skladbě je dubu zhruba sedm procent. Ročně vysází LČR, s. p., zhruba sedm milionů sazenic dubu. Jedná se o druhou nejzastoupenější listnatou dřevinu při obnově lesa v podmínkách ČR.
V květnu 2006 jsem uveřejnil v internetovém časopisu „Přírodě blízké lesnictví“ stať, z níž cituji: „Během několika posledních let jsem zaznamenal zmínky o zcela protichůdných způsobech obnovy porostů s hlavní dřevinou dubem: holosečí, clonnou i výběrnou sečí. Žádná se však ne-dotkla dlouhodobě možných změn genetického potenciálu dubu vlivem toho či onoho obnovního způsobu – a tedy i možných změn k horšímu v protistresové a protipatogenní odolnosti této dlouhověké dřeviny. Za situace, kdy mnohé její populace dnes chřadnou, jsou to souvislosti velmi důležité.”
Ročně vysázených cca 7 mil. dubových sazenic, což odpovídá cca 800 ha zalesněné plochy, není malicherná věc, která by nestála za řeč. V sázce je osud charakteru trvalé udržitelnosti jedné významné dřeviny a s ní i českého lesnictví. Nejen proto, že už podle lesního zákona má být trvale udržitelné hospodaření u nás podporováno, ale hlavně pro možné ohrožení zdravotního stavu a výnosovosti dubu, když se nedbá na jeho využití v souladu s bioekologickými a genetickými vlastnostmi. A to se jeho kultivací na holiny nedbá. Nejde o jediné důvody, proč dub na holiny nepatří – známá je jeho vysoká citlivost vůči pozdnímu mrazu, dokonce snadné vytváření mrazových lišt, keřovatění, když je poškozen mrazem nebo okusem zvěří, za jistých podmínek náchylnost k chorobám a napadení škůdci, zahnívání kořenového systému ve vyšším věku apod.
Život dubu v přírodním lese
Korpeľ a Saniga (1995) píší o přirozených dubinách: „Stadium rozpadu … je jednou pomístné, rozptýlené odumírání dubů, jednotlivě nebo v hloučcích (sněhem, námrazou, větrem) … ale druhou, častější formou obnovy je urychlený a velkoplošnější rozpad horní dubové vrstvy časově úzce vymezený urychleným dožíváním staré dubové generace (ve věku 250–300 roků, zpravidla napadené hnilobou). Společenstvo trvale zůstává jako klimaxový les, i když jsou při rychlejším rozpadu možnosti uplatnění dřevin přípravného lesa.“
Jinak řečeno: dub se v přírodních lesích obnovuje za jistého stupně porostní clony buď mateřského porostu, nebo přípravného lesa.
Míchal (1994, 1999) o obnově dubu v přírodních lesích píše: „Stadium rozpadu trvá 70–220 roků na ploše 19–50 %; tj. dost dlouho a na dost velké ploše, aby dub mohl poměrně dlouho vyrůstat v jistém stupni zastínění. Maximální překryv dvou generací je v dubových porostech 40 roků na ploše 9–11 %. I pro tento překryv platí řečené v předchozí větě.
Na velké holině po náhodné velké disturbanci probíhá autogenní sukcese s dřevinami intermediárního typu (doubravy a smrčiny) podle tohoto schématu: stadium nedřevnaté vegetace – přípravný les – les přechodný – les závěrečný (klimax). Přípravný les je ve fázi stárnutí postupně podrůstán dřevinami středních vlastností (duby, lípy, jasany, habry, ad.). Sukcese tohoto typu probíhá spontánně na většině stanovišť doubrav.
Světelné nároky semenáčků dřevin závisejí na souhře všech ekologických faktorů a neplatí univerzálně. Zatímco na vyprahlém svahu je nutno nárosty rychle uvolňovat, na vodou i živinami obohacené svahové bázi téhož porostu mohou někdy suverénně přežívat v hlubokém zástinu. Narušení přirozeného ekosystému se obvykle projevuje ústupem organismů rázu K-stratégů a nástupem organismů rázu r-stratégů se silně kolísajícími populacemi bez vyhraněných nároků.“
Výše uvedené platí i pro dub, většinou lesníků považovaný za slunnou dřevinu, ačkoliv je jen poloslunnou. Protože se jednou zmlazuje za mírného přímého nebo rozptýleného světla, jindy ve větším či menším stínu, podle toho, jak dochází k jeho reprodukci, zda prostým opadem nebo roznosem sojkami apod., jeho charakteristika poloslunnosti je výstižná. Často jsem se přesto střetával s názorem, že dub ke své obnově vyžaduje holoseč, protože v přírodních lesích je jeho obnova často vídána ve větších skupinách až na malých holinách, ale ve smíšení s pionýrskými dřevinami, což se (nevím proč) neuvádí. A tak se holoseč pro obnovu dubu často využívá. To však odporuje jeho přirozenosti a přírodní reprodukci.
Vývoj dřevin za různých růstových poměrů
K pochopení námitky proti přímé kultivaci dubu na holiny jsou zapotřebí jisté teoretické poznatky:
- Růstový rytmus je charakteristika převážně časových projevů růstu během vývoje populace od vzniku po zánik. Opírá se o Backmanův růstový zákon, který rozlišuje tři růstové typy:
- Prostorově-časový: růst je zpočátku rychlý, brzy kulminuje a poměrně brzy ochabuje, rychlé stárnutí a krátkověkost (v podstatě r-stratégové, pionýrské dřeviny).
- Časově-prostorový: růst je zpočátku pomalý, kulminuje později, zůstává dlouho na vysoké úrovni, pomalé stárnutí a dlouhověkost (v podstatě K-stratégové, klimaxové dřeviny, k nimž patří i dub).
- Typ s rovnoměrným růstem po celý život.
Dřeviny disponují různým růstovým
rytmem. Ten je na holinách zpravidla pionýrského, pod porostem klimaxového typu. Rozdílnost růstového rytmu vyjadřuje i strukturní charakteristika některých dřevin pěstovaných při různých hladinách osvětlení (vyjádřené procenty intenzity světla na volné ploše): např. u dvouletého dubu nejlépe roste terminální prýt a listová plocha je největší při relativním ozáření 14 %, to znamená značně nízkém. Naopak u devítiletého smrku je to až při 100 %, u sedmiletého buku při 45 % (Larcher 1984).
- Genetická (evoluční) adaptace ke světlu je druh adaptace k převládající kvantitě a kvalitě záření, zakódovaná v buněčném jádru a cytoplazmě s určitým typem metabolismu. Je dána rozsahem genetické variability
a má základ v genotypových odlišnostech. Genetické adaptace vyústily dlouhodobým vývojem v rozdělení na základní druhy rostlin – sciofyty (stinné) a heliofyty (slunné), s tomu odpovídajícími morfologickými a fyziologickými rozdíly. Toto rozdělení vystihuje genotypové odlišnosti v nárocích na světlo a odolnosti vůči intenzivnímu ozáření jako důležitých komponent metabolického chování rostlin. Na úrovni populace je vztah k intenzitě záření řízen zastoupením slunných (v podstatě pionýrských) a stinných (v podstatě klimaxových) genotypů, které mají v pěstění lesa velký význam (W. Larcher 1984). (Genotyp = genetická konstituce organismu; vrozený typ metabolismu zakódovaný v buněčném jádru a cytoplazmě.)
- Genetická proměnlivost se vyznačuje tím, že souborná hodnota určité vlohy v populaci jako celku má v rámci svých jedinců určité rozpětí vyjadřující jejich variabilitu. Tu lze znázornit křivkou podobnou křivce Gaussově. To znamená, že každý jedinec nedisponuje celou šířkou proměnlivosti určité vlohy (genu), ale jen její určitou částí, úsekem. Vnitřní genetická podstata populace druhu není tudíž jednotná. Takovou se jeví jenom navenek.
- Genetická struktura populace je dána zastoupením různých genotypů v populaci, takže je proměnlivá. U klimaxových dřevin spočívá v tom, že se v ní vyskytují jak jedinci adaptovaní na standardní, tj. stinné prostředí v mládí (klimaxoví), tak jedinci druhého krajního adaptačního typu (pionýrští), dokonale přizpůsobení na extrémní prostředí. Pionýrské genotypy vytvářejí pro populaci existenční pojistku pro přežití v extrémních podmínkách, v nichž se populace náhodně ocitne. Široké spektrum přechodů mezi oběma krajními populačními typy vyplňuje Gaussovu křivku četnosti mezi flexibilitou a adaptací (Kaňák 1988).
- Genetická odezva populace (odpověď rostliny) je její proměnlivá reakce na změny prostředí: např. je-li světla nedostatek, pionýři vůbec nevznikají, resp. ti již v něm žijící postupně ustupují; přechodové genotypy víceméně snižují růst a postupně jsou podle svých momentálních adaptačních schopností z populace vytěsňovány; klimaxoví jedinci si v něm „libují“ a rostou normálně, příp. mírně snižují přírůst, hynou až v krajním případě, což bývá výjimkou. Při nadbytku světla rostou pionýři nejlépe, přechodové genotypy různě, přírodním výběrem jsou odstraňovány až při větším růstovém tlaku, klimaxové genotypy rostou obvykle nejpomaleji.
- Genetický posun je druh genetické odezvy populace, v podstatě změny genotypových frekvencí. Dochází-li totiž ke genetickému tlaku ve stejném směru, např. k přebytku světla, i v následujících cyklech, proces genetického posunu pokračuje. Jsou potlačováni další jedinci s menší adaptační schopností (třeba zpočátku jen snižováním růstu). Nejdříve jedinci klimaxoví, poté s přibývajícím světlem různě přechodoví, a naopak jsou podporovány genotypy pionýrské. Takže populace původně převážně klimaxová se může změnit na převážně pionýrskou se zúženou genetickou proměnlivostí. Tím se dočasně mění její adaptační potenciál, který v mládí stoupá a ke stáří klesá. Genetický posun se markantně projevuje např. u smrku ztepilého, již dvě století pěstovaného na holinách. V mládí tam roste velmi dobře velkými přírůsty a brzy plodí, avšak počínaje raným stářím je náchylný k chorobám a škůdcům (k tomu pochopitelně přispívají monokultury). Na holinách má tedy výrazně jiný růstový rytmus než smrk staletí rostoucí v klimaxovém typu lesa. Je z něj dnes v podstatě pionýrská dřevina. To se pravděpodobně týká všech klimaxových dřevin, ačkoli nevíme, za jak dlouho u nich k tomu dochází a s jakými konkrétními důsledky. Jen tušíme, že mohou být osudné.
Jak se to týká dubu?
Přiznáme-li dubu přirozenou povahu klimaxové dřeviny, k jejíž reprodukci spontánně dochází pod porostem, nebo na holinách s pomocí přípravného porostu pionýrů, pak zásadní kultivační odchylky od toho jsou přírodě vzdálené, a tudíž pro dub škodlivé. Je pravděpodobné, že při jejich cyklickém opakování se postupně snižuje zastoupení určité skupiny genotypů. Takže např. při opakujícím se nadbytku světla změní populace dříve nebo později genetickým posunem svůj klimaxový charakter, podobně jako smrk, a stane se z ní populace pionýrská. Dlouhodobý cyklický vývoj lesa probíhá se specifickým růstovým rytmem podle povahy růstového prostředí. Klimaxový i pionýrský typ lesa, tj. na holině a pod porostem, se projevuje rozdílnými typy růstového rytmu. Tyto rozdíly jsou nejvýraznější u jedle, mírnější u buku a smrku, u dubu je průběh růstového rytmu vcelku obdobný růstovému rytmu v pasečném lese (Míchal 1995). Podle mě je toto zařazení dřevin do jistého typu chování u dubu zavádějící a nikoliv zcela v souladu s jeho přírodním průběhem, jak je shora popsán. Svádí totiž k benevolentnímu připouštění jeho obnovy i na velkých holinách, jak k tomu dnes v ČR dochází, pravděpodobně k jeho podstatné újmě. V této souvislosti uvádím konstatování Míchala (1995): „Jednorázovou obnovou lesa přirozené druhové skladby na holé ploše bychom dali další generaci lesa do vínku růstovou dynamiku lesa přípravného a předurčili do budoucnosti existenci souvislých ploch stadia „optima“ – zralosti, které se v přírodním lese nevyskytují a mají – při všech myslitelných provozně technických výhodách – minimální ekologickou stabilitu.“ To znamená, že bychom i dubu dali do vínku nežádoucí charakter pionýrské dřeviny.
Aktuální zdravotní stav dubu ve střední Evropě
Genetický posun k pionýrskému typu se u klimaxových dřevin projeví zkrácením fyzického věku a s ním spojeným zhoršením zdravotního stavu. Obojí je spojeno s poklesem vitality a větší náchylností k uvedeným jevům. Mám důvody domnívat se, že to je i případ dubu. Z oficiálních zpráv o škodách na lese v roce 1991 (Horndasch 1993) totiž vyplývá, že „u dubu dochází ke značnému vzestupu zřetelných škod ve směru od západu k východu; přitom jde až o čtyřnásobné rozdíly… V jihoněmeckých zemích jsou zřetelné škody dvojnásobné (proti severozápadnímu Německu); škody od roku 1984 (10 %) ve většině zemí stále vzrůstají.“ AFZ č. 7/1992 uvádí, že bylo pozorováno nevysvětlitelné odumírání dubu v Baden-Württembersku s těžištěm v r. 1984 a 1991… Bavorské státní ministerstvo pro výživu, zemědělství a lesnictví má za to, že roky pozorovaný trend k epidemickému průběhu onemocnění lze vztáhnout na komplexní onemocnění, jemuž předchází akutní ztráta vitality. Příčinné souvislosti nejsou dosud vysvětleny. Pozorovaná onemocnění dubu se zřejmě již vyskytovala v dřívějších desetiletích na rozsáhlém evropském území; zdá se však, že v poslední době se jeho význam zvyšuje, jak ukazují následující příklady. Z vyjádření mnoha autorů uvádím jediné: Gash, Pekny a Krapfenbauer píší v roce 1991, že dub vykazuje nejen v Rakousku nejvyšší stupně škod v porovnání s jinými hospodářskými dřevinami. Holandsko v roce 1988 registrovalo 80 % a Německo o rok později 70 % poškozených dubových ploch. Příčiny se hledají v klimatických extrémech, v půdních změnách, biotických škůdcích a ve vlivech imisí. „Silně poškozené stromy vykazují typické symptomy. Listy jsou menší, mají nekrotické deformace a zežloutnutí. Ve spojení s opadem části větví se koruny prosvětlují.“ Na silně poškozených dubech našli autoři v posledních letech velký počet mykoplasmům podobných organizmů, které byly známé jako rostlinné, lidské a živočišné patogeny.
Závěr
Z principu předběžné opatrnosti je proto vhodné ustálit obnovní postupy klimaxových dřevin včetně dubu v intencích přirozené reprodukce. To bude přispívat k zachování přirozeného zastoupení genotypů, růstového rytmu a adaptační kapacity. Odolnostní potenciál populace je ovládán šířkou genetické proměnlivosti. Čím je užší, tím méně může populace reagovat na změny prostředí. I to je důvod k takovému nakládání s populacemi dřevin, které bude zachovávat jejich genetickou proměnlivost v přirozeném rozpětí. Opačně působí kultivace dubu na holinách. Holosečná nebo clonosečná obnova s rychlým odcloněním náletů může být pro dub geneticky a zdravotně zákeřná, protože tyto změny jsou dlouho neviditelné a jako časovaná bomba mohou třeba za 100 let zdecimovat celé populace dubu na rozsáhlých územích, jako se to v současnosti děje u smrku.
Místem dubu při obnově jsou malé mezery mateřských porostů, resp. místa s řídkým zakmeněním, nebo holiny v řídkém přípravném porostu, třeba s olší.
Autor:
Ing. Milan Košulič st.
Foto: Milan Košulič ml.