Úvodník 3/2008
Vážení čtenáři,
přání dovědět se, co nás v budoucnu čeká, patří k odvěkým lidským tužbám. Proto byli vyhledávaní vykladači osudu, věštci a jasnovidci, a proto se zdá být vhodná otázka ankety Lesnické práce – jakým směrem se budou vyvíjet způsoby těžby a těžební technologie v České republice?
V souvislosti s podobnými otázkami si vždy vzpomenu na Antoine de Saint-Exupéryho a jeden citát z jeho děl: „Budoucnost se nepředpovídá, budoucnost se tvoří!“ Autor v něm osobitou poetičností vyjádřil názor, že nemusíme předvídat to, co vlastní myslí a silami ovlivňujeme, protože to tak „k obrazu svému“ vytvoříme. A proto bych anketní otázku modifikoval – jaké způsoby těžby a jaké těžební technologie chceme? A pokud je takové chceme, pak neexistuje důvod, proč by takové nebyly. Nepotřebujeme tedy jasnovidce, ale jasnou vizi!
Ta se musí odvíjet od základního principu lesního hospodářství, kterým je samofinancování, tj. že tržbami za dříví se financují všechny lesnické činnosti. Lesníci tedy musí být schopni trvale udržitelným způsobem produkovat dříví v co největším množství a nejvyšší kvalitě, adjustované podle požadavků zákazníků a vytěžené technologiemi co nejméně poškozujícími lesní ekosystémy a „odčerpávajícími“ nízkou nákladovostí co nejmenší položku z tržeb za dříví. Předpokládáme-li, že i v budoucnu se bude největší podíl dodávek dříví realizovat v krátkých výřezech, máme odpověď na první otázku týkající se budoucích technologií.
Vyhovět požadavku na lacinost těžebních technologií je obtížnější. Nízké náklady na výrobu mohou být dosaženy za cenu poškození lesního prostředí, a to musí být sanováno. Celkové náklady na provedení těžby jsou pak tvořeny náklady přímými a náklady na povýrobní sanaci pracoviště. Technologie na první pohled laciná tak může být drahá.
Nákladovost technologie je významným vnitropodnikovým kritériem, ale není ideálním kritériem z celospolečenského hlediska, protože stát svými regulačními opatřeními (daněmi, odvody, dotacemi) deformuje jednotlivá hlediska pro posouzení vhodnosti technologie, např. cenu pracovní síly, finanční vyjádření spotřeby pohonných hmot atd. Celospolečensky rozhodujícím parametrem by se měla stát energetická náročnost technologie od výroby stroje přes jeho provoz až po jeho likvidaci. Jen důsledná aplikace LCA (Life-Cycle Assessment) může vnést jasno do hodnocení energetické náročnosti technologií.
Zdánlivě nesporná potřeba maximální výkonnosti technologie bude ustupovat ve prospěch její univerzálnosti jako schopnosti vyhovět i protichůdným požadavkům a utlumit chyby v přípravě a řízení výroby. Význam univerzálnosti narůstá v souvislosti s globalizací trhu služeb, kdy se firmy snaží získat zakázky ve všech druzích těžeb i mimo rámec republiky, a přitom tlaky na snížení počtu řídících pracovníků neumožňují detailní přípravu pracovišť a trvalé osobní řízení prací na nich.
Náročnost obsluhy strojů se přesunula z oblasti fyzické namáhavosti k neuropsychické zátěži, a je dlouhodobě neúnosné, aby nároky na obsluhu lesnické techniky byly srovnatelné s nároky na pilota bitevního letadla v bojové akci. Vývoj proto musí být zaměřen na poloautomatické režimy, algoritmizaci rozhodování operátora atd.
Bylo by hrubou chybou se domnívat, že budoucnost patří jen sofistikovaným, investičně náročným soustavám strojů. Při zachování drobné držby lesů budou nadále existovat vlastníci lesů, pro které je i naviják na univerzální traktor drahý. Ti potřebují jednoduché, na investice i odbornost nenáročné motomanuální, přijatelně pracné technologie, zajišťující alespoň minimální standardy bezpečnosti práce.
Při úvaze, jaké technologie těžební činnosti do budoucna chceme, nelze zapomenout, že stroj si může koupit každý, ale jen plně kvalifikovaný a motivovaný člověk mu vdechne život. A právě v oblasti kvalifikace obslužného a řídícího personálu vidím (snad díky své současné profesi) rizika. Celosvětová „beletrizace“ všech stupňů vzdělávání totiž preferuje schopnost filozofických úvah před exaktními technickými znalostmi a dovednostmi. Existuje tedy reálné nebezpečí, že sice budeme mít nadbytek doktorů přírodních věd, ale budou chybět technici, schopní výrobní proces naplánovat, řídit a vyhodnotit.
Vladimír Simanov
LDF MZLU v Brně
přání dovědět se, co nás v budoucnu čeká, patří k odvěkým lidským tužbám. Proto byli vyhledávaní vykladači osudu, věštci a jasnovidci, a proto se zdá být vhodná otázka ankety Lesnické práce – jakým směrem se budou vyvíjet způsoby těžby a těžební technologie v České republice?
V souvislosti s podobnými otázkami si vždy vzpomenu na Antoine de Saint-Exupéryho a jeden citát z jeho děl: „Budoucnost se nepředpovídá, budoucnost se tvoří!“ Autor v něm osobitou poetičností vyjádřil názor, že nemusíme předvídat to, co vlastní myslí a silami ovlivňujeme, protože to tak „k obrazu svému“ vytvoříme. A proto bych anketní otázku modifikoval – jaké způsoby těžby a jaké těžební technologie chceme? A pokud je takové chceme, pak neexistuje důvod, proč by takové nebyly. Nepotřebujeme tedy jasnovidce, ale jasnou vizi!
Ta se musí odvíjet od základního principu lesního hospodářství, kterým je samofinancování, tj. že tržbami za dříví se financují všechny lesnické činnosti. Lesníci tedy musí být schopni trvale udržitelným způsobem produkovat dříví v co největším množství a nejvyšší kvalitě, adjustované podle požadavků zákazníků a vytěžené technologiemi co nejméně poškozujícími lesní ekosystémy a „odčerpávajícími“ nízkou nákladovostí co nejmenší položku z tržeb za dříví. Předpokládáme-li, že i v budoucnu se bude největší podíl dodávek dříví realizovat v krátkých výřezech, máme odpověď na první otázku týkající se budoucích technologií.
Vyhovět požadavku na lacinost těžebních technologií je obtížnější. Nízké náklady na výrobu mohou být dosaženy za cenu poškození lesního prostředí, a to musí být sanováno. Celkové náklady na provedení těžby jsou pak tvořeny náklady přímými a náklady na povýrobní sanaci pracoviště. Technologie na první pohled laciná tak může být drahá.
Nákladovost technologie je významným vnitropodnikovým kritériem, ale není ideálním kritériem z celospolečenského hlediska, protože stát svými regulačními opatřeními (daněmi, odvody, dotacemi) deformuje jednotlivá hlediska pro posouzení vhodnosti technologie, např. cenu pracovní síly, finanční vyjádření spotřeby pohonných hmot atd. Celospolečensky rozhodujícím parametrem by se měla stát energetická náročnost technologie od výroby stroje přes jeho provoz až po jeho likvidaci. Jen důsledná aplikace LCA (Life-Cycle Assessment) může vnést jasno do hodnocení energetické náročnosti technologií.
Zdánlivě nesporná potřeba maximální výkonnosti technologie bude ustupovat ve prospěch její univerzálnosti jako schopnosti vyhovět i protichůdným požadavkům a utlumit chyby v přípravě a řízení výroby. Význam univerzálnosti narůstá v souvislosti s globalizací trhu služeb, kdy se firmy snaží získat zakázky ve všech druzích těžeb i mimo rámec republiky, a přitom tlaky na snížení počtu řídících pracovníků neumožňují detailní přípravu pracovišť a trvalé osobní řízení prací na nich.
Náročnost obsluhy strojů se přesunula z oblasti fyzické namáhavosti k neuropsychické zátěži, a je dlouhodobě neúnosné, aby nároky na obsluhu lesnické techniky byly srovnatelné s nároky na pilota bitevního letadla v bojové akci. Vývoj proto musí být zaměřen na poloautomatické režimy, algoritmizaci rozhodování operátora atd.
Bylo by hrubou chybou se domnívat, že budoucnost patří jen sofistikovaným, investičně náročným soustavám strojů. Při zachování drobné držby lesů budou nadále existovat vlastníci lesů, pro které je i naviják na univerzální traktor drahý. Ti potřebují jednoduché, na investice i odbornost nenáročné motomanuální, přijatelně pracné technologie, zajišťující alespoň minimální standardy bezpečnosti práce.
Při úvaze, jaké technologie těžební činnosti do budoucna chceme, nelze zapomenout, že stroj si může koupit každý, ale jen plně kvalifikovaný a motivovaný člověk mu vdechne život. A právě v oblasti kvalifikace obslužného a řídícího personálu vidím (snad díky své současné profesi) rizika. Celosvětová „beletrizace“ všech stupňů vzdělávání totiž preferuje schopnost filozofických úvah před exaktními technickými znalostmi a dovednostmi. Existuje tedy reálné nebezpečí, že sice budeme mít nadbytek doktorů přírodních věd, ale budou chybět technici, schopní výrobní proces naplánovat, řídit a vyhodnotit.
Vladimír Simanov
LDF MZLU v Brně