Úvodník 8/2008
Vážení čtenáři,
pokud něco nejde změřit, neměřme to, a pokud něco není rozbité, neopravujme to. Určitě pravdivé věty, bohužel v dnešní době se s nimi názorové proudy v lesním hospodářství snaží polemizovat. Je zde patrná až zoufalá snaha měřit neměřitelné a počet „opravených“ věcí se zvyšuje geometrickou řadou a generuje nutnost nových oprav. Samozřejmě záleží na úhlu pohledu, ze kterého se věc jeví rozbitá nebo v pořádku.
Právě na příkladu státních lesních majetků můžeme sledovat různé pohledy – tu je porucha v nedostatečné ziskovosti nebo v nedostatečném přístupu k environmentálním a mimoprodukčním funkcím, případně je problém v příliš malé podpoře zaměstnanosti nebo její nevhodné struktuře. A tak se opravuje. Kde a jaký je ale ten kýžený bezporuchový stav? Kdy jen nasedneme a pojedeme? Existují koncepce založené jak na akcentaci zisku, upřednostnění mimoprodukčních funkcí lesa, ale i podpoře zaměstnanosti. Klasik praví, že vše už tady bylo. Bezesporu všechny přístupy mají své důvody, místo i význam, ale vzhledem k nutnému času k jejich úspěšné realizaci a velmi časté změně orientace mezi jednotlivými stanovenými cíli působí chaoticky a nekoordinovaně.
Každá náhlá změna politiky vyvolává částečnou nevoli. V lesnictví jako velmi konzervativním oboru obzvlášť. Pokud je ovšem těchto změn následujících rychle za sebou více a kormidlo se točí prudce tam i zpět, dojde k sečtení částečných nevolí do nevole celkové. Cesta z ní vede jediná, udržet nějakou dobu jasně stanovený kurz a připravit tak půdu pro další částečnou nevoli při jeho změně. Neb změna je život.
Zpět k bezporuchovému stavu – v současné době se debatuje o zvláštním zákonu o státních lesích. Po počátečním odporu, kdy mé liberální já odmítalo diferencovaný přístup a různá pravidla hry pro stejný majetek s různými druhy vlastnictví, jsem dnes jeho zastáncem. Dle mého názoru je třeba jasně stanovit pravidla a pokusit se definovat cíle a prostředky hospodaření ve státních lesích, ale nutně to musí být ve státních lesích jako celku.
Tedy ve všech lesích ve správě státu. Bez ohledu na právnickou osobu, která k jednotlivým kategoriím lesů vykonává právo hospodařit a nese s sebou nedílnou odpovědnost za jejich stav a za plnění zadání, které musí být logicky k povaze těchto majetků různé.
Jasnou definicí cíle a postupů jeho dosahování odpadne snaha posuzovat hospodářské výsledky tam, kde jejich posuzování vůbec nemá smysl, a naopak. Jestliže se stát jako reprezentant svrchované moci nad svým majetkem rozhodne, že s určitou částí nechce ekonomicky disponovat, a že zde je primárním účelem jiné využití, nechť tomu tak je.
Stejně tak nemá smysl tato jiná využití nutit hospodářskému lesu, kde již z názvu vyplývá určité upřednostňování ekonomické složky. Jsem si vědom, že jednotlivé přístupy se nevylučují a v zásadě sbližují (vždyť určitě nejekonomičtější je přírodě blízké hospodaření spojené s autoregulační a autoobnovní schopností lesa), nicméně není možné je v současné době a s uvědoměním si současného stavu a druhové skladby lesů aplikovat stejnou měrou a stejnými postupy a nástroji. Trvale udržitelné hospodaření ve všech lesích je společným cílem, zastoupení a forma jednotlivých pilířů je proměnná.
Pokud by tedy stát provedl takovou inventuru, rozhodl se, které lesy chce a které nechce, určil a jasně definoval lesy, které mají plnit úlohu rekreační, vzdělávací a další, které úlohu ochrannou v krajinotvorbě a účelovém využití (například vojenském, samozřejmě) a které jsou určeny k hospodářskému využití a k takto jasně rozděleným majetkům přiřadil příslušná pravidla, pověřené správce a základní definice bezporuchového stavu, odpadla by mnohdy schizofrenní otázka jejich oprav.
Problém je samozřejmě také ve velikosti tohoto majetku, v historických souvislostech a ve faktu, že vše, kromě ekonomických ukazatelů, je jen obtížně měřitelné, a také čas, kdy lze výsledky změřit objektivně (i ty ekonomické), je velmi dlouhý. A to je v dnešní době, kdy je třeba prezentovat výsledky okamžitě, těžko obhajitelné. Podle mého názoru ale nemůžeme do nekonečna srovnávat ekonomické výsledky soukromých a státních lesních majetků a diskutovat o mimoprodukčních a environmentálních faktorech hospodářských organizací a ekonomických faktorech organizací nehospodářských, to neopravíme nikdy. Pokud něco nejde změřit, neměřme to, a pokud něco není rozbité, neopravujme to...
Josef Vojáček
ředitel státního podniku Vojenské lesy a statky ČR
pokud něco nejde změřit, neměřme to, a pokud něco není rozbité, neopravujme to. Určitě pravdivé věty, bohužel v dnešní době se s nimi názorové proudy v lesním hospodářství snaží polemizovat. Je zde patrná až zoufalá snaha měřit neměřitelné a počet „opravených“ věcí se zvyšuje geometrickou řadou a generuje nutnost nových oprav. Samozřejmě záleží na úhlu pohledu, ze kterého se věc jeví rozbitá nebo v pořádku.
Právě na příkladu státních lesních majetků můžeme sledovat různé pohledy – tu je porucha v nedostatečné ziskovosti nebo v nedostatečném přístupu k environmentálním a mimoprodukčním funkcím, případně je problém v příliš malé podpoře zaměstnanosti nebo její nevhodné struktuře. A tak se opravuje. Kde a jaký je ale ten kýžený bezporuchový stav? Kdy jen nasedneme a pojedeme? Existují koncepce založené jak na akcentaci zisku, upřednostnění mimoprodukčních funkcí lesa, ale i podpoře zaměstnanosti. Klasik praví, že vše už tady bylo. Bezesporu všechny přístupy mají své důvody, místo i význam, ale vzhledem k nutnému času k jejich úspěšné realizaci a velmi časté změně orientace mezi jednotlivými stanovenými cíli působí chaoticky a nekoordinovaně.
Každá náhlá změna politiky vyvolává částečnou nevoli. V lesnictví jako velmi konzervativním oboru obzvlášť. Pokud je ovšem těchto změn následujících rychle za sebou více a kormidlo se točí prudce tam i zpět, dojde k sečtení částečných nevolí do nevole celkové. Cesta z ní vede jediná, udržet nějakou dobu jasně stanovený kurz a připravit tak půdu pro další částečnou nevoli při jeho změně. Neb změna je život.
Zpět k bezporuchovému stavu – v současné době se debatuje o zvláštním zákonu o státních lesích. Po počátečním odporu, kdy mé liberální já odmítalo diferencovaný přístup a různá pravidla hry pro stejný majetek s různými druhy vlastnictví, jsem dnes jeho zastáncem. Dle mého názoru je třeba jasně stanovit pravidla a pokusit se definovat cíle a prostředky hospodaření ve státních lesích, ale nutně to musí být ve státních lesích jako celku.
Tedy ve všech lesích ve správě státu. Bez ohledu na právnickou osobu, která k jednotlivým kategoriím lesů vykonává právo hospodařit a nese s sebou nedílnou odpovědnost za jejich stav a za plnění zadání, které musí být logicky k povaze těchto majetků různé.
Jasnou definicí cíle a postupů jeho dosahování odpadne snaha posuzovat hospodářské výsledky tam, kde jejich posuzování vůbec nemá smysl, a naopak. Jestliže se stát jako reprezentant svrchované moci nad svým majetkem rozhodne, že s určitou částí nechce ekonomicky disponovat, a že zde je primárním účelem jiné využití, nechť tomu tak je.
Stejně tak nemá smysl tato jiná využití nutit hospodářskému lesu, kde již z názvu vyplývá určité upřednostňování ekonomické složky. Jsem si vědom, že jednotlivé přístupy se nevylučují a v zásadě sbližují (vždyť určitě nejekonomičtější je přírodě blízké hospodaření spojené s autoregulační a autoobnovní schopností lesa), nicméně není možné je v současné době a s uvědoměním si současného stavu a druhové skladby lesů aplikovat stejnou měrou a stejnými postupy a nástroji. Trvale udržitelné hospodaření ve všech lesích je společným cílem, zastoupení a forma jednotlivých pilířů je proměnná.
Pokud by tedy stát provedl takovou inventuru, rozhodl se, které lesy chce a které nechce, určil a jasně definoval lesy, které mají plnit úlohu rekreační, vzdělávací a další, které úlohu ochrannou v krajinotvorbě a účelovém využití (například vojenském, samozřejmě) a které jsou určeny k hospodářskému využití a k takto jasně rozděleným majetkům přiřadil příslušná pravidla, pověřené správce a základní definice bezporuchového stavu, odpadla by mnohdy schizofrenní otázka jejich oprav.
Problém je samozřejmě také ve velikosti tohoto majetku, v historických souvislostech a ve faktu, že vše, kromě ekonomických ukazatelů, je jen obtížně měřitelné, a také čas, kdy lze výsledky změřit objektivně (i ty ekonomické), je velmi dlouhý. A to je v dnešní době, kdy je třeba prezentovat výsledky okamžitě, těžko obhajitelné. Podle mého názoru ale nemůžeme do nekonečna srovnávat ekonomické výsledky soukromých a státních lesních majetků a diskutovat o mimoprodukčních a environmentálních faktorech hospodářských organizací a ekonomických faktorech organizací nehospodářských, to neopravíme nikdy. Pokud něco nejde změřit, neměřme to, a pokud něco není rozbité, neopravujme to...
Josef Vojáček
ředitel státního podniku Vojenské lesy a statky ČR