Vietnamské lesnictví realita i mýty

Jindřich Pavliš, Zdeněk Čermák, Tomáš Holík, Radim Adolt

Od dob, co český lesnický facír prošlapal za prací od Hoverly k Terstu hájem a lesem střední i vzdálenější Evropy nejeden poctivý kožený střevíc, až po dnešní globalizované letecké cestování, snad doposud v nejedné svobodomyslné lesnické povaze prosvítá kromě lovecké touhy i touha po dobrodružné službě v dalekých krajích. Některým se takové přání splnilo, jiní na jeho realizaci dosud čekají.
Článek shrnuje víceleté lesnické a osobní zkušenosti s regionem bývalé imperiální Indočíny – dnešním Vietnamem, překvapivě životaschopnou popelkou mezi dožívajícími socialistickými dinosaury.

Práce pro regionální centrálu FAO v Bangkoku na mapování změn zemského pokryvu v jihovýchodní Asii v rámci projektu Asiacover poskytla mezi lety 1999–2004 příležitost poznat lesní ekosystémy a lesnictví pěti zemí subkontinentu a připravit ve spolupráci s vietnamskými lesníky i návrh smysluplného projektu. Od konce r. 2003 odkládaný trilaterální zalesňovací projekt ve Vietnamu, financovaný českou stranou v partnerství s FAO a jeho odborně-technickým zázemím, byl nakonec za poměrně úsměvných okolností – interpretovatelných jako mezinárodní ostuda – zahájen až v r. 2006 a bez FAO. Důvodem byrokratických manévrů byl pocit „kompetentních“ českých ministerských úředníků, že náš lesník nesmí být rozmazlován platovými sazebníky OSN, ale měl by pracovat za stravu a byt.

Reálie Vietnamu
Vzhledem ke geografické poloze má Vietnam podnebí tropické a monzunové s výraznějším obdobím dešťů a sucha (za 24 h někdy naprší i 500 mm) a ročním úhrnem srážek v průměru kolem 2000 mm. Z fytogeografického hlediska spadá Vietnam do Indomalajské oblasti a je floristicky dosti bohatý s cca 11 tisíci druhy cévnatých rostlin a údajně nejvyšším endemismem JV Asie. Význačnou a převažující čeledí tropické Asie i Vietnamu jsou Dipterocarpaceae, pro subkontinent jsou dále hojní zástupci čeledí Moraceae, Anacardiaceae či Dilleniaceae.
Také fauna VSR je neobyčejně bohatá s popsanými cca 7000 druhy živočichů, přičemž za posledních 15 let přibyly unikátní zápisy 3 nově objevených savců (muntžak a turovití). V centrální části při hranicích s Kambodžou a Laosem dosud žije několik tygrů, asi 20 nosorožců jávských a desítky slonů, kterých za svůj dlouhý život za účelem domestikace pochytal na 300 proslulý 90letý sloní muž Yprong Eban z Yok-Don.
Vietnam se za poslední půlstoletí přerodil z krajiny tygrů a obávaných zřídka pokořených bojovníků v 13. nejlidnatější zemi světa s průměrnou hustotou 250 obyvatel/km2 a ekonomického tygra subkontinentu s meziročním ekonomickým růstem okolo 9 %, i k cenám 1 m2 půdy převyšujícím v hlavním městě Hanoji ceny v New York City. Tento zrychlený vývoj nastartovaný tržní reformou „doi moi“ měl jistě dopad na rozlohu lesa, ale ve srovnání s africkými zeměmi nikoli na životaschopnost a přizpůsobivost obyvatel. Je zřejmý rozdíl mezi mladší anglosaskou civilizací s důrazem na svobodu jednotlivce a civilizacemi odvozenými nebo inspirovanými čínskou Říší středu s důrazem na blaho společenského celku a úspěšně administrované po tisíce let prototypem rozvážného císařského úředníka. Tento princip je zřejmě také důvodem, proč v Číně a Vietnamu lidé přijímají sice pokorně jistotu jedné strany, ale současně velmi iniciativně gigantický ekonomický boom. Čech vnímá podprahově Vietnamce zřejmě především jako navzájem si dosti podobné dělníky a trhovce – obchodníky, ale opak je pravdou – na ploše státu činící 331 114 km2 žije přes 86 mil. obyvatel
54 etnických skupin. Ačkoli vzal Západ zemi na vědomí až při válce s USA, místní za sebou měli staletí spíše úspěšných bojů s Číňany, Khméry, hinduistickými Čamy, Mongoly i Francouzi.
Vietnam je dosud tradiční zemědělská země, a ačkoli podíl zemědělství na tvorbě HDP v posledních letech klesá, jedná se stále o významný ekonomický sektor sezónně zaměstnávající přes 70 % práceschopného obyvatelstva. Povolení soukromého podnikání, technologická pomoc FAO a postupné uvolňování domácího i zahraničního obchodu umožnilo, aby se VSR změnila ze země závislé na dovozu základních potravin na druhého největšího světového exportéra rýže (po Thajsku) a kávy (po Brazílii).

Historie a současnost vietnamských lesů
Produkční lesnictví započalo ve Vietnamu už za dob francouzské koloniální éry na konci 19. století, s lesnatostí oscilující kolem 50 % země a průměrnou roční těžbou dosahující 600 tis. m3, a to až do r. 1940, kdy začala s nástupem 2. sv. války moc Francouzů v Indočíně slábnout. Dlouhé období válek (1945–76) a silný tlak drobných zemědělců v bouřlivém demografickém vývoji jsou hlavními faktory, jež způsobily značné odlesnění země. V posledních padesáti letech ztratila tato země reálně více než polovinu lesního pokryvu, a to, co z lesů zbylo, není často lesem, jak mu rozumíme my. Znárodnění lesů od r. 1954 do otevření ekonomiky v osmdesátých letech přispělo významně k nelegální těžbě, jelikož jakýkoli lokálně rostoucí lesní porost byl využíván jako národní vlastnictví. V průběhu druhé „indočínské“ války pak bylo aplikováno kolem 80 mil. litrů defoliantů, které zasáhly 10–14 % území (především středního a jižního Vietnamu) a okolo 1,7 milionů hektarů lesa nejméně jednou dávkou. Jednalo se především o směs herbicidů označovanou jako Agent Orange, využívanou k likvidaci lesních porostů ve snaze o odhalení a zničení jednotek Vietkongu, které operovaly v nepřehledných džunglích. V tomto období bylo použito také 14,3 mil. tun munice, představující asi dvojnásobek množství, které USA použilo ve druhé světové válce. Navzdory populárním úvahám o vlivu války na odlesnění však zřejmě jeho kulminace nastala až v období 1976–90, kdy bylo třeba znovu postavit či opravit okolo 10 milionů domů a export dřeva sloužil také jako zdroj kapitálu pro národní ekonomiku. Během tohoto období dosáhla roční těžba vrcholu v r. 1984, s hodnotou 5,4 milionů m3 realizované v naprosté většině tzv. státními lesními závody (obdoba LZ v ČR). Během roku 1990 byl pro omezení nelegálních těžeb vyhlášen dílčí zákaz těžby v přírodních lesích, ale ani ten nezaznamenal výrazný úspěch. Venkované jednoduše k tomu „co je všech“ takto i přistupovali a dodnes využívají příležitostí ke generování příjmů z lesního pichu. Od roku 1943 do roku 1995 se tak snížila rozloha lesa z 14,3 milionů hektarů na 8,25 milionů hektarů. Statistické údaje poskytované centrální vládou nicméně nezachycovaly zcela přesně reálnou situaci v terénu, protože ačkoli uvádí VSR jako oficiální 33% lesnatost, dle FAO činil podíl zapojeného lesa v r. 2000 jen 12 % z rozlohy krajiny a v reálu pak zbývá jen asi 1 % člověkem neporušeného přírodního lesa (tzv. hosp. kategorie „rich forest“ se zásobou nad 120 m3/ha). To při cestování lidmi ovlivněnými a i zdánlivě neovlivněnými částmi Vietnamu, včetně národních parků, znamená pocit hraničící s jistotou, že zcela převládá mozaika různověkého sekundárního lesa a zbývajících 5 tygrů a 20 nosorožců v odlehlých oblastech má oprávněné potíže najít mizející prales.

Mapování a inventarizace
Inventarizace lesních zdrojů zde má sice tradici od 60. let min. stol., leč v návaznosti na technologický rozvoj je poukazováno na nízkou věrohodnost a přesnost výstupních informací (převládající „provozní“ měřítko map je 1:100 000). Přesto byly výsledky inventarizačních cyklů do r. 1990 natolik alarmující, že vedly vládu VSR k vyhlášení smělého budovatelského programu na obnovu 5 milionů hektarů lesa. Komponentem níže podrobněji zmíněného českého projektu byla také pilotní spolupráce s FIPI (Forest Inventory and Planning Institute) – místní obdobou ÚHÚL – při níž se s pomocí snímků z družice ASTER (60x60 km) realizovalo mapování části provincie Yen-Bai s výstupem do analýzy změn vegetačního pokryvu jako podkladu k zlepšenému využití krajiny a k ochraně půdního fondu.
Vietnam klasifikuje lesy podle jejich hlavního účelu dosti podobně jako našinec na:
- lesy pro ochranu povodí, půdy, pobřeží atd.,
- lesy zvláštního využití pro uchování přírodního prostředí a cenných ekosystémů,
- lesy hospodářské pro produkci dřeva, dřevařských výrobků a ostatního zboží.
Lesnický a dřevařský sektor nicméně přispívá národnímu HDP jen cca 1 % a jeho technologická úroveň, potažmo úroveň produktivity, zůstává velmi nízká. Od zmíněného zákazu těžby z přírodních lesů v r. 1990 je tedy činnost regionálních lesních závodů, kterých je na 400, směřována především do zalesňovacích aktivit, případně do obhospodařování existujících plantáží rychlerostoucích dřevin.

Zalesňování
Asijsko-pacifický region dosáhl v letech 2000–2005 každoročního zalesnění na 600 000 ha a stojí tak osamoceně po boku Evropy jako oblast globálně zvyšující lesnatost planety. VSR samotná patří dle FAO mezi
10 zemí s největším podílem znovu zalesněných ploch na světě (v r. 2005 např. 245 mil sazenic na 184 tis. ha – tj. meziroční nárůst lesnatosti o 1,9 %). Pozitivní roli hraje i specifikum centrálního plánování socialistické země, jež se odráží v detailním rozplánování zalesňovacích úkolů v jednotlivých okresech. Z plánovaných 5 miliónů připadá 3 mil. ha na plantáže a hospodářský les a 2 mil. ha na les ochranný (1 mil. zalesňováním a 1 mil. ha přirozenou obnovou). Hlavním stimulačním nástrojem obnovy lesa je nicméně systém vysoce motivujících státních dotací na zalesnění rychlerostoucími (min. obmýtní doba 8 let) i pomaleji rostoucími autochtonními multifunkčními druhy (min. doby obmýtí 20–30 let). Z využívaných ekonomicky vysoce efektivních druhů lze zmínit introdukované australské eukalypty, hybridy Acacia mangium a příp. tropické borovice (P. kesiya, P.caribaea, P. merkusii), ale i domácích cca 30 druhů (např. Michellia mediocris, Erythrophleum fordii, Dipterocarpus alatus, Canarium album či Chukrasia tabularis). S vlivem 30leté rozvojové pomoci australských a švédských specialistů lze říci, že postupy technologie šlechtění a vegetativního množení jsou vcelku perfektně zvládnuty. Nedokonalá je stále kontrola kvality původu osiva komerčně využívaných introdukovaných i místních druhů, ale existuje vcelku osvícenost v zalesňování vázaném na znalosti o podmínkách stanovišť a nárocích dřevin. Dle dostupné literatury a svědectví spolupracujících pamětníků probíhaly pokusy s výsadbou slibných autochtonních druhů dle stanovištních kritérií a obohacovací podsadby i výchova porostů již před 50 lety, leč zkusné plochy vzala válka a výsledky a metodiky se spíše kamsi poztrácely, aby jistý řád do systému vnesla až systematická činnost evropských lesníků z rozvojových agencií (GTZ, SIDA atp). Funkčních produkčních školek bylo dle vietnamského ministerstva zemědělství v r. 2006 v celé zemi na 2000, a kolem asfaltových cest ve většině provincií je bezpočet viditelných venkovských školek s vegetativním sadebním materiálem eukalyptů a akácií z kvalitních genetických zdrojů. Celková rozloha zakládaných komerčních plantáží dosahuje dnes kolem 2 mil. ha s potenciálem produkce 2–3 mil. m3, přičemž chybějící 3 mil. m3 poptávky dřeva jsou zajištěny importem ze sousedních států, jako jsou Indonésie, Malajsie, Čína, ale i daleké Švédsko a Brazílie.

Těžba dříví
Přes trvající zákaz těžby je při zajištění obnovy u nemnoha lesních závodů umožněna i legální těžba z přírodních lesů, dosahující ročně cca 300 000 m3. Reálně ale nabízí
současná VSR především „kulatinové“ sortimenty do 25 cm průměru pocházející z rychlerostoucích exotů. Kromě importem uspokojované poptávky po stavebním dříví je v horizontu příštích let zapotřebí uspokojit i stabilní roční poptávku 24 mil. lidí po 25 mil. m3 palivového dříví, ačkoliv zvolna i venkov přechází stále více na vaření na plynových vařičích. Ve VSR dosahuje cena 1 m3 vlákninového dříví z rychlerostoucích hybridů akácií u prostředníka 12 dolarů, zatímco cena u brány největší Švédy založené celulózky Bai-Bang (ročně produkující 100 tis. t papíru a 61 tis. t celulózy) několikanásobku. Pro zalesňování jsou přitom státem nastaveny vcelku štědré dotační tituly (vzhledem k ceně nákladů na zalesnění) dosahující 200–2200 USD/ha (vyšší dotace pro místní druhy s dobou obmýtí 25+), a to dokonce při vyšší zpeněžitelnosti vlákniny než v Evropě a začátku těžby rychlerostoucích druhů již po 5 letech.

Český projekt ve Vietnamu

Projekt rozvojové pomoci s názvem „Revitalizace odlesněných území místními druhy jako nástroj rozvoje venkova v oblasti Centrální vrchoviny VSR“, realizovaný v letech 2006–7 týmem MZLU společně s odborně silným partnerským FSIV (Forest Science Institute of Vietnam), byl úředním omylem MZe zkrácen ze 3 na 2 roky. Cílem projektu bylo – jak z názvu vyplývá – realizovat nejen zalesnění, ale pokusit se i o pilotní zvelebení toulavou těžbou ochuzených lesů. Projekt byl pro opožděné zahájení a z důvodů politických nepokojů etnika Bahnarů vůči vládě nucen nakonec kromě provincie Giai-Lai s hlavním městem Pleiku operovat i v dalších třech severně situovaných provinciích Yen-Bai, Hoa-Bin a Son-La. V Centrální vrchovině se přitom nachází jeden z největších komplexů přirozených tropických lesních ekosystémů VSR – les Kon Ha Nung. Zásoba na 1 ha činila původně 384–584 m3, přičemž v porostech zůstalo po toulavé „výběrné“ těžbě válečných a poválečných let cca 159–235 m3/ha. Obohacovací podsadby jsme zde prováděli v 15 m vzdálených pruzích s přípravnou mačetovou čistkou podrostu o šířce 5 m a hloubením jamek (standard 40x40x40 cm), připravených minimálně týden dopředu k vypuzení podzemního hmyzu a termitů. Poté byla na dno jamky aplikována tableta startovacího hnojiva a následně vysazena vitální sazenice o min. velikosti 70 cm. Projektové výstupy ve 4 provinciích nakonec obsáhly 350 ha – představující zalesnění, založení komunitních výsadeb směsí domácích i introdukovaných rychlerostoucích dřevin, obohacovací podsadby i výchovné pročistky. Sympatickou koncovkou byla i jistá pomoc s přípravou prvního ze 3 dílů unikátního Atlasu lesních dřevin Vietnamu a smluvní závazek praktické spolupráce FSIV a MZLU v příštích
5 letech, zahrnující i výměnu studentů.
Během realizace projektu všichni členové prošli zajímavou zasvěcovací fází „learning by doing“, při níž člověk jednak pokorně vstřebával nové informace, ale i trpělivě
vysvětloval svá stanoviska v množství stresových i úsměvných situací. Jednou z nejúsměvnějších technologií, připomínající plánovitou minulost naší vlasti, bylo oplocování založených plantáží proti okusu dobytka mechanizovaným hloubením mnohakilometrových příkopů – prostě asi soudruzi na bagru vypomáhali bratrsky lesníkům využitím přebytečné nafty. Stručně řečeno je sice VSR ve vztahu k lesním zdrojům někde mezi obdobím r. 1854 zemí Koruny české a obdobím úsvitu socialismu, ale pracovitostí obyvatel a jejich logicky podmíněným ekonomickým chováním vcelku přehledným teritoriem, oproti např. zaostalejšímu Jemenu, kde MZLU také dlouhodobě působí. Vietnamský venkov, představující 3/4 obyvatel země, sice následuje pokynů centrálního plánování, ale motivovat jej k dlouhodobému zájmu o lesnictví lze spíše systémem promyšlených dlouhodobě uvolňovaných dotací, stimulujících ochranu investic, práce a majetku namísto tzv. expresní sklizně/prodeje rychle narostlého dřeva akácií po 5–8 letech.

Ochrana přírody
Odborné agencie OSN typu FAO, UNEP, IUCN nemají na vývoj v rozvojových zemích jiný než doporučující vliv. Hovořit o funkční ochraně přírody v rozvojové krajině s tak
velkým podílem venkovanů bez jejich motivace a zapojení je nesmyslné. Vztahování se k přírodě mělo ostatně zajímavý vývoj i v evropském civilizačním okruhu, kde z původního ideálu městských států a pionýrsky neomezeného využívání lesních zdrojů přešel „člověk blahobytný“ k romantismu a idealizování si přírody jako „krásné divočiny“ a domorodců jako „čistých divochů“ (J. J. Rousseau). Tento historicky asynchronní model poskytuje východiska i současným NGO, ignorujícím často fakt, že až teprve jistá úroveň národního blahobytu (např. Japonsko s lesnatostí až 70 %) mění společenskou objednávku směrem k ochraně přírodních krás. Ochrana přírody dnes přitom představuje jednu z nejvýznamnějších forem lidského využívání planety (přes 100 000 chráněných území pokrývajících 12,2 % povrchu) a dávný cíl MAB ochránit alespoň 10 % nejcennějších biomů byl tedy „na papíře“ dosažen. Nominálně je již chráněno 18 % tropických a subtropických lesů, čímž se řadí mezi potenciálně nejlépe chráněné biomy vůbec. Zbývá tedy „jen“ nastolit funkční národní management zbývajících lesů, který dnes často opomíjení praktičtí lesníci mnohokrát zvládli mnohem lépe než akademicky či mediálně líbivě ladění aktivisté. V posledních letech v ČR prezentovaná koncepce „divočiny“ a tzv. „bezzásahovosti“ (MŽP, Duha), inspirovaná tradicí velkoplošných amerických národních parků (průměrná hustota obyvatel: USA – 31/km2, Kanada – 3,26/km2, ČR – 130/km2) nemá v zemích jako Vietnam – s velkou hustotou obyvatel a nižší úrovní HDP, žádnou reálnou šanci na úspěch.

Závěrem
Lze jen doufat, že se současný zájem tzv. programovacích diplomatických misí ČR přesune z dioxiny navěky postižených, ale impozantních plážových resortů provincií Hue a Danang také do venkovských provincií,
kde je lesnická akce ještě stále jednou z pěšinek z chudoby a degradace krajiny. Subjektivní dojem realizátorů zmíněného projektu o nekompetentnosti a amatérismu v administrativě rozvojové pomoci, vyhlašování výběrových řízení i evaluaci projektů samotné, snad souvisí i s tím, že je realizována politicky a bez odborné garance lesníků z MZe.

Autoři: Doc. Dr. Ing. Jindřich Pavliš
Ing. Zdeněk Čermák
Ing. Tomáš Holík
Ing. Radim Adolt Ph.D.
LDF MZLU v Brně
E-maily: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. ,
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. , Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. a Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Foto: Jindřich Pavliš