Ochrana, nebo devastace?
Lubomír Šálek
Lužní lesy v oblasti soutoku řek Moravy a Dyje (lesní závod Židlochovice) se opět staly oblastí střetu mezi lesními hospodáři a ochránci přírody. Ekosystém lužních lesů v oblasti je skutečně unikátní a to díky téměř dvousetleté intenzivní práci generací lesníků, kteří v této oblasti působili. Nyní se však dovídáme, že v oblasti je špatně hospodařeno, že ubývají druhy na solitérních starých stromech, které už pouze dožívají na loukách, a že je nutné změnit systém hospodaření v lesích, aby tyto druhy přežily.
Problém odumírajících starých stromů na loukách je překvapivě přesunut na lesníky a ze strany ochrany přírody jsou navrhovány a tvrdě prosazovány úpravy hospodaření, které mají údajně zachránit populace ohrožených druhů hmyzu. Přitom problém odumírání starých solitérních stromů je dlouhodobě známý a zajímavé je, že ochrana přírody ho hodlá řešit až teď a samozřejmě na úkor lesního hospodářství. Jsou tedy navrhovány managementy území v lesních porostech s odkazy na minulost, kdy se údajně hospodařilo tak, že tyto druhy prosperovaly. A tak se dovídáme o řídkých pastevních lesích, výběrném hospodářském způsobu, dlouhých obmýtích, pařezinách a podobně a veřejnosti je podsouváno, že intenzivní lesnictví ničí přírodní prostředí. Jaká je skutečná pravda o historii vývoje lužních lesů v oblasti Soutoku? Na to odpoví lesní hospodářské plány (LHP) v dané oblasti, respektive jejich historické průzkumy.
Historie Soutoku podle lesních hospodářských plánů
První dochované zařízení lesů oblasti břeclavských lesů je z roku 1764 a týká se lesů lednických. Tehdy byla provedena taxace, les rozdělen na tratě, dále byly provedeny popisy jednotlivých tratí z hlediska stáří, druhů dřevin a pokynů pro lesní hospodaření. Jednalo se o lesy sdružené a obmýtí bylo stanoveno na 20, 28 a 40 let. Výstavky se ponechávaly jen pro stavební účely. V oblasti Soutoku je první lesní plán dochován z roku 1808, kdy je obmýtí stanoveno na 200 let u dubových výstavků, dále na 90 a 80 let u porostů dubových, jasanových a jilmových, 40 let u olšových a topolových a 6 let u vrb. Plán z roku 1844 hovoří o obmýtí u výstavků dubových 180 let a pro ostatní porosty obmýtí 60 let. Z hlediska těžeb se zařizovatel snažil o přednostní obnovu přestárlých a méně kvalitních porostů. V roce 1852 byl ustanoven nový lesní hospodářský plán, kde se opouští doba obmýtí u výstavků 180 let a zavádí 100letá doba obmýtí pro dubovou kmenovinu, 60 let pro les střední a 30 let pro pařezinu. Přitom podle výkazů je pařezina v oblasti Soutoku výjimečná a objevuje se hlavně v lesích panství mezi Břeclaví a Lednicí. Oblast Soutoku byla v různých dobách označována jako hospodářské celky Rabensburg (Ranšpurk), Cahnov, Břeclav dolní les, Lanžhot dolní les a Pohansko. Zalesňovací plán doporučuje zalesňování sadbou pro dřeviny dub a jasan, ale také zalesnění močálů a jezírek řízky vrb. Od roku 1952 platí zákon o lesích, který zakazuje lesní pastvu. V lesích se skutečně běžně páslo, ale již v roce 1672 navrhuje mikulovské panství, které sdílelo s panstvím lednickým majetkově části lednických lesů, aby se v lesích pásti přestalo.
Obmýtí 100 let u dubových porostů přetrvalo prakticky celé století, to znamená, že nynější mýtní porosty byly zakládány již v době zavedených LHP, které měly platné toto obmýtí. Pouze LHP z roku 1899 snižuje u dubové kmenoviny obmýtí na 80 let.
Výsledky sumarizace LHP v roce 1920
V roce 1920 byla provedena sumarizace údajů z LHP pro jednotlivé (lesní) celky a z nich vyplývá, že v oblasti Soutoku pařeziny prakticky neexistovaly. Celá oblast byla řazena do vysokého lesa s obmýtím 100 let. Podle těchto výkazů se pařeziny s obmýtím 25 let vyskytovaly v Kančí oboře (48 ha) a v Horním lese (135 ha). V roce 1945 při konfiskaci lichtenštejnského majetku bylo převzato obmýtí 100 let a při obnově LHP v roce 1952 toto obmýtí bylo dodrženo pro les vysoký v luhu (hospodářská skupina A1). Celkový přehled doby obmýtí je v tabulce 1.
Z hlediska vývoje dřevinné skladby jsou první záznamy z břeclavského panství z roku 1764, kdy v trati Horní les zaznamenali 20 let staré duby, habry, lípy, osiky, javory mléčné, jilmy polní, vrby a jívy. Vrby a jívy podle instrukce měly být vysekány a nahrazeny olší. Pro obnovu lesa byla doporučena síje žaludu a semene habrového, jilmového i olšového, přičemž bylo upozorněno na značné škody zvěří. Na Lednicku se v záplavových oblastech vůbec nepokoušeli pěstovat dub, ale olši. V lesní směrnici pro panství vydané v roce 1790 se nařizuje co nejvíce šetřit duby, jejich pěstění věnovat nejvyšší pozornost, zařídit sběr semen a starat se o zalesnění pasek i holin síjí a výsadbou sazenic, pokud toho nebylo možné docílit náletem. Už tehdy se hovoří o zalesnění pasek a holin, což znamená holosečné hospodaření v dnešním slova smyslu.
Zápis z jednání a exkurze valného shromáždění moravskoslezských lesníků ze 7. 10. 1874 hovoří o tom, že lesmistr Harms dal na Břeclavsku v inundačních oblastech co nejhustěji sít žaludy a tak založil krásné dubové porosty. V lanžhotském revíru se sázely jasany a duby v poměru 1:5 a bylo doporučováno, podle zkušeností ze Strážnického panství, sázet v lužních lesích kanadské topoly.
Hospodaření ve 20. století
Kolem roku 1900 se jeví značný vzestup jasanu, který v holosečném hospodaření nejvíce nalétal na minerální půdu a nebyl omezován výchovnými zásahy. Z této doby je možné konstatovat omezení zájmu na pěstování dubu. Volba dřevin v lužních lesích v LHP z let 1934 a 1940 hovoří o dubu a jasanu jako hlavních dřevinách stejnorodých porostů a dále o topolech (zelený, kanadský a černý), jilmech (polní, vaz), lípě velkolisté, olši, habru, javoru, ceru, vrbě, ořešáku černém, akátu a jednotlivě také o hrušni. Dub letní jest považován za nejdůležitější dřevinu, které zdejší stanovištní poměry odpovídají v největší míře.
Zajímavý údaj je z roku 1951 ohledně stavu holin, kdy se v oblasti vyskytují staré holiny z důvodů záplav a z důvodů prosvětlování starých porostů, aniž by byla zajištěna jejich obnova a naplnění zalesňovacích úkolů. V luhu byl úhrn těchto holin vyčíslen na 60 ha. Vývoj dřevinné skladby ilustruje dřevinná skladba v první věkové třídě v jednotlivých decéniích v tabulce 2.
Zalesňování
Z hlediska zalesňovacích praktik byla počátkem 19. století upřednostněna síje a dokonce u přestárlých proředěných porostů se při obnově používala podsíje dubu. V roce 1852 byla místo síje doporučována sadba dubu a jasanu. Zato v letech 1884 až 1899 se ročně v lužních lesích vysévalo 168 kg žaludů. Naopak z LHP v roce 1934 se dovídáme, že mnohdy bylo použito sazenic 1-2letých a že bohužel nebyla až do nedávné doby volbě semene věnována náležitá pozornost a bylo používáno žaludů z přestárlých a sukovitých dubů, převážně z dubů rostoucích na loukách. Z hlediska původu semenného materiálu do roku 1896 převažovala vlastní provenience, cizí semenný materiál byl dovážen v menším množství, ale od roku 1896 existuje značná invaze cizího materiálu z Rakouska a ze Slavonie (dub letní slavonský).
Lesnicky spravovaná oblast Soutok
Lze tedy konstatovat, že území Soutoku je již skutečně 200 let velmi intenzivně lesnicky spravováno, a to i přes obtížné přírodní podmínky, zejména záplavy. Porosty v současné době dospělé, tedy mýtní, jsou převážně z umělé obnovy a v minulosti byly intenzivně vychovávány. Podrostní způsob byl doplňkem holosečného způsobu a přirozená obnova nahrazována podsíjemi, eventuelně podsadbami. Prosvětlování porostů často nevedlo k výsledku, nýbrž vyžadovalo umělé zalesnění a zalesnění starých holin. Dospělé dubové porosty byly mýceny v podstatně nižším věku než nyní. A přesto se v oblasti dochovala fauna vázaná na lužní lesy všech věkových tříd, a to včetně organismů vázaných na mrtvé dřevo či na dutiny. Nejen kvůli existenci starých dubů na loukách, ale také kvůli hospodaření, kdy předkové ponechávali aleje a staré stromy na křižovatkách cest, vysazovali aleje jírovců, které jsou schopny nejen dát úrodu kaštanů jako krmiva pro zvěř, ale také vytvářet v poměrně mladém věku dutiny a stát se tak útočištěm pro mnohé druhy organismů vázaných na dutinové stromy.
Experiment – řídké pastevní lesy
Nyní se ale připravuje experiment s pastevními řídkými lesy, které zanikly cca v polovině 19. století a před tím existovaly jen v omezené míře, s pařezinami, které v oblasti prakticky neexistovaly, s výběrným způsobem, který se uplatnil naposledy snad jako toulavá seč počátkem novověku, či s přirozenou obnovou, kdy výsledkem budou háje babyky, která se v oblasti zmlazuje vskutku masově. Pochopitelně ve vyšším zájmu ochrany přírody. Podobné argumenty pro tzv. ochranu přírody a lesních ekosystémů zazněly při vyhlašování NP Šumava a výsledek známe všichni. Je skutečně nutné tyto experimenty stále opakovat a před tlakem samozvaných aktivistů neustále ustupovat? Ochranu živočichů vázaných na všechny fáze lesa lze uskutečnit i v rámci intenzivního lesního hospodaření, jak dokládají příklady z historie i současnosti, jenže to vyžaduje znalosti a dlouhodobý a stálý management udržující veškeré funkce lesa včetně funkce produkční. Stačí přitom pouze drobné úpravy hospodaření a využití zkušeností našich předků i současných hospodářů, kteří v této krajině pracují. Kdyby minulé hospodaření bylo špatné, jak je tedy možné, že po dvousetletém intenzivním lesnickém hospodaření byla oblast Soutoku vybrána jako jeden z nejdůležitějších prvků soustavy NATURA 2000?
Seznam použité literatury a materiálů je k dispozici u autora.
Autor: Ing. Lubomír Šálek
Katedra hospodářské úpravy lesů
FLD ČZU v Praze
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Foto: autor