Co to je lesnictví, a co se od něj očekává v tomto století?
Vladimír Simanov
Chybou lesníků je, že neopodstatněným požadavkům ustupují v naději, že se tím nynější špatný mediální obraz lesnictví zlepší. Lesnictví tak deformují, aniž by jeho skandalizování ustávalo. Klíčové je proto ujasnění, co vůbec znamená termín lesnictví. Pak je možné posoudit, které požadavky je vhodné vzít v úvahu, a které ne.
Lesnictví ve výkladovém slovníku
Ověřit věcný obsah jakéhokoliv termínu lze ve výkladovém slovníku. A tak nalezneme, že lesnictví „je název pro široký obor lidské působnosti, která se zabývá udržením a zvelebením lesů a plným využitím jejich užitků ve prospěch vlastníků i společnosti (M. Lasák, Naučný slovník lesnický, Minister-stvo zemědělství ČR, 1994).
Ze slovníkového hesla vyplývá, že lesnictví je udržitelným způsobem prováděná hospodářská činnost, zaměřená na užitky hmotné i nehmotné. Environmentalisté přesto namítají, že lesnictví akcentuje produkční funkci lesů a nedostatečně reflektuje ochranu přírody a ostatní užitečné funkce lesů. Pochopení faktické náplně lesnictví i jeho poslání si proto zaslouží podrobnější pohled na jeho minulost, současnost i budoucnost.
Minulost lesnictví
Dřevo bylo společně s kostmi a kamenem prvním materiálem, který začali lidé využívat. Jeho všestranná použitelnost pro výrobu nástrojů, jako stavebního materiálu i paliva vedla k tak intenzívní exploataci lesů, že se nestačily obnovovat, a proto jich v blízkosti lidských sídel ubývalo již ve středověku. V novověku se tempo jejich úbytku stupňovalo s růstem počtu obyvatel, nástupem průmyslové velkovýroby a rozšiřováním způsobů využití dříví. Na neutěšený stav lesů reagovali osvícení vládci, snažící se jejich devastaci zabránit legislativní ochranou a tresty za nelegální těžby. Historie ale prokázala, že pasivní ochrana lesů, byť vynucovaná drakonickými tresty, nevede k cíli, pokud nelze poptávku po dříví ničím nahradit.
Vznik lesnictví byl logickou reakcí na stav, kdy přírodní lesy nebyly schopné krýt poptávku po dříví, a objem těžeb předstihl schopnost jejich samovolné přirozené obnovy. Lesům tak hrozil zánik, což by vyvolalo kolaps lidské společnosti, protože na tehdejším stupni vývoje byla na dříví téměř úplně odkázána energeticky i materiálově. Cílem lesnictví proto bylo docílit rovnováhu mezi produkcí a spotřebou dříví – v soudobé terminologii dosáhnout trvale udržitelného rozvoje. Toho naši předchůdci dosáhli zvýšením produkce dříví a aktivní ochranou lesů jako přírodního zdroje. Les musel být chráněn, aby mohl poskytovat dříví a ostatní produkty, a část realizované produkce byla reinvestována do ochrany lesů a jejich obnovy a zvelebení. Od počátku tak lesnictví spočívá v jednotě hospodářského využívání a ochrany lesů. Nadřazování ostatních funkcí lesů nad funkci produkční (i naopak) je nelogické, i když se v průběhu vývoje lidstva zdá, že podle úrovně okamžité společenské poptávky po určité funkci je tato funkce nadhodnocována.
V počátcích lesnictví, kdy byl kritický nedostatek dříví a jiných produktů lesů, dominoval požadavek na rychlé zvýšení produkce, s následným zajištěním její trvalosti, vyrovnanosti a jistoty. Lesnictví se orientovalo na produkci, ale ochrana lesa a přírody byly rozvíjeny souběžně, jako opatření k zajištění její trvalosti – tj. k udržení ekologické stability porostů. Názor, že lesníkům jde jen o trvalou produkci dříví bez ohledu na ekologickou stabilitu lesních porostů je mylný, protože trvalost, vyrovnanost a jistotu produkce lze zajistit jen v ekologicky stabilních porostech. Trvalost produkce a ekologická stabilita porostů jsou tak dvě strany téže mince, a nelze je od sebe odtrhovat.
Samofinancování – základní ekonomický princip lesnictví
Základním ekonomickým principem lesnictví je samofinancování, což znamená, že tržbami za dříví, ostatní komodity a služby jsou kryty náklady na lesnická opatření (včetně nákladů na celospolečenské funkce lesů a sanaci škod vichřicemi, požáry, povodněmi a imisemi); režijní výdaje; a podnikatelský či vlastnický zisk. Protože tržby za dříví činí 80 až 95 % tržeb lesního hospodářství, je prodej dříví zcela zásadní podmínkou jeho existence, tj. udržení koloběhu života lesa od založení porostu k obnovní těžbě. Proto musí lesník uplatnit produkci dříví na trhu a nemůže tak pěstovat cokoliv, ale jen dřeviny komerčně zajímavé. Obchodně opomíjené dřeviny vkládá do porostů v rozsahu nezbytném pro udržení jejich ekologické stability a v množství neohrožujícím samofinancování lesního majetku. Na světě je známo 30 000 dřevin, využívá se jich 4 000, a obchoduje se jen s 200 dřevinami. V ČR pak počet hromadně obchodovaných dřevin nepřekračuje desítku. Odlišnost druhové skladby hospodářských lesů od lesů přírodních tak není příznakem „dřevožroutství“ lesníků, ale objektivní nutností.
Státní administrativy si uvědomují, že lesy souběžně s hmotnou produkcí poskytují další obtížně ocenitelné služby, které lze těžko hradit individuálními platbami, a proto na lesnické činnosti různou formou přispívají. Příspěvky ale pokrývají jen nepodstatnou část nákladů, a to jen činností spojených s udržením či zvýšením úrovně plnění společenské objednávky. Jsou tak všude na světě jen doplňkovým zdrojem financování lesního hospodářství.
Počátkem novověku (přibližně od. 16. st.) obývalo Zemi 0,5 mld. lidí, dnes 6 mld., a do roku 2100 se očekává přes 10 mld. I kdyby spotřeba dříví na obyvatele planety a den stagnovala (nyní cca 1 kg), znamená to dvacetinásobné zvýšení poptávky. Přitom již v 10. století bylo zjevné, že přírodní lesy nejsou schopné krýt ani poptávku tehdejší. Návrat k původní dřevinné skladbě a neobhospodařování lesů by tak znamenal potřebu 20 zeměkoulí! K dispo-zici je jediná, a proto lesníci řeší problémy umělých ekosystémů - hospodářských lesů (produktivnějších než přírodní), kompromisně ekologicky stabilních, složených jen z určitých dřevin a s prostorovou a časovou úpravou zajišťující trvalost a vyrovnanost produkce. Že takové porosty v ČR existují, je důkazem odbornosti, a ne fachidiotství lesníků.
Dálnice nemůže mít stejný povrch jako pěšina přes louku
Odlišnost druhové skladby lesů hospodářských od přírodních je démonizována, aniž by bylo bráno v úvahu, že lesnictví (spočívající na ekosystémových základech) používá ke konstrukci dřevinné skladby hospodářských lesů (kompromisně přijatelné z hlediska produkce, ekologické stability a biodiverzity) nástroje lesnické typologie. Těmito nástroji jsou vegetační stupně, přírodní lesní oblasti, ekologické řady, edafické kategorie, lesní typy a soubory lesních typů. Z nich vycházející hospodářské soubory a modely základních rozhodnutí obsažené v oblastních plánech rozvoje lesního hospodářství, lesních hospodářských plánech a osnovách, omezují možnost chyby lesního hospodáře při volbě cílové druhové skladby a lesnických opatření.
Hlavní poslání lesních porostů zohledňuje zařazení do kategorie lesů hospodářských, ochranných a zvláštního určení. Konflikt laiků s lesníky je důsledkem nepochopení, co to je hospodářský les, a jaké má funkce. Ad absurdum se požadavek na přiblížení druhové skladby hospodářských lesů lesům přírodním podobá přání, aby měl povrch dálnice stejnou skladbu bylinného patra jako pěšina přes louku. Nelogičnost požadavku je zřejmá, protože obě komunikace mají odlišné funkce. Srovnávání nesrovnatelných funkcí hospodářských a přírodních lesů, resp. pralesů je absurdní stejně. Závidět lze zemědělcům, kterým zatím nikdo nediktuje, jakou výměru smí mít lán pšenice, kolik v něm má být koukolu a na kolik arů musí být jeden sysel.
Téměř na polovině výměry lesů v ČR je lesnické hospodaření výrazně omezeno
Význam kategorizace klesá nejen proto, že všechny lesy plní do jisté míry všechny funkce, ale i proto, že v hospodářských lesích stále přibývá omezení s oporou v zákonu i jdoucích nad jeho rámec. Laická představa, že si v hospodářských lesích dělá lesní hospodář, co chce, a že to jsou továrny na dříví, je značně vzdálena od reality. Statistické přehledy udávají, že 75 % výměry lesů v ČR jsou lesy hospodářské, ale protože jsou od roku 1996 do této kategorie přesouvány lesy pod vlivem imisí (zařazené do té doby do lesů zvláštního určení), je výstižnější údaj z roku 1996, podle kterého je lesů hospodářských 60 %. Téměř na polovině výměry lesů je tedy lesnické hospodaření výrazně omezeno ochranou přírody nebo vlivem imisí. Oficiálně uváděná výměra hospodářských lesů tak vyvolává nereálné naděje, pokud se týká výše těžebních možností.
Mylná očekávání budí i údaje o růstu produkční základny. Oproti 2 369 tis. ha lesní půdy v roce 1920 je současná výměra 2 651 tis. ha, a nynější zásoby dříví 673 mil. m3 b.k. jsou více než dvojnásobné proti roku 1930, kdy byly 307 mil. m3. ÚHÚL však opakovaně prohlašuje, že legislativním rámcem dané výše těžeb bylo dosaženo a nelze ji dále zvyšovat. Protimluv „zásoby dříví se zvyšují, ale více těžit nelze“ je možné vysvětlit tím, že se zásoby hromadí v porostech, ve kterých je realizace těžeb z různých důvodů zablokována.
Kontroverzní, dobrovolně povinná certifikace lesů, kterou středoevropské lesnictví nijak naléhavě nepotřebovalo, vede mimo komplikování a zdražení lesnického hospodaření a zpracování dříví k tomu, že se na trhu setkává dříví zatížené certifikací s jinými, i neobnovitelnými materiály, na které se certifikační systémy nevztahují, což je pro dříví konkurenční nevýhodou.
Změny druhové skladby lesů
Druhová skladba byla v 50. letech minulého století označena za příčinu vysokých nahodilých těžeb, a od té doby je měněna. Zatímco v roce 1950 bylo zastoupení jehličnatých dřevin 85,8 %, do roku 2007 kleslo na 74,8 %
(o 11 %), a podíl listnatých dřevin se za totéž období zvýšil z 12,5 % na 24,2 % (o 11,7 %). Přestože se zastoupení listnáčů zdvojnásobilo, nahodilé těžby se následkem tak zásadní změny druhové skladby nesnížily, což znamená, že je vliv druhové skladby na četnost a objem nahodilých těžeb přeceňován.
Evidentně nedoceněn je ale vliv změn druhové skladby na budoucí odbyt dříví. Chybná je domněnka, že až v blízké budoucnosti na-bídne české lesní hospodářství méně dříví a listnáče místo jehličnanů, že se s tím zpracovatelé dříví „budou muset vyrovnat“. To by snad mohlo fungovat v řízené ekonomice, při uzavřeném trhu, systému bilančních gescí a merkantilismu, ale na globálním trhu platí diktát odběratele. Pro představu, jaké obtíže české lesnictví čekají, stačí uvést, že největší pilařské provozy řežou jen smrk, a že se v ČR spotřebovává listnaté kulatiny (včetně importu exotických dřevin) 9 % spotřeby jehličnaté kulatiny, listnatého řeziva (včetně řeziva z exotických dřevin) 12 % spotřeby jehličnatého řeziva a listnaté vlákniny 5 % spotřeby jehličnaté vlákniny. Změna druhové skladby ve prospěch listnáčů tak není z hlediska budoucího samofinancování lesního hospodářství nejlepším marketingovým tahem. Pokud požadované sortimenty nenabídne vlastník českého lesa, udělá to vlastník lesa odjinud. Co se pak stane, když český lesník produkci dříví neprodá a lesnictví ztratí schopnost samofinancování? Protože se zatím v obchodu dřívím změny druhové skladby neprojevily, zdá se být otázka nepatřičná. Změny totiž probíhají 60 let, takže zvýšený podíl listnáčů teprve začíná vstupovat do produkce. „Svačinův paradox“: „Celý život jsem sázel listnáče a dodával smrkovou kulatinu.“ (Omlouvám se, pokud jsem bývalého ředitele Západočeských státních lesů necitoval přesně.) Tento paradox ale skončí, až výrazně zvýšený podíl listnáčů dosáhne mýtního věku.
Změny druhové skladby nezhoršují jen perspektivu odbytu dříví, ale i v současnosti vlastníky lesů zatěžují. Protože je pěstování listnáčů pracnější a nákladnější než jehličnanů, a objem produkce a zpeněžení dříví zůstávají za jehličnany, stojí vlastníky lesů na zvýšených nákladech každé procento zastoupení listnáčů 22 mil. Kč, a na snížení tržeb
1,5 mil. Kč ročně.
Veřejnosti je podsouváno, že jedině úpravou druhové skladby se může lesnictví vyrovnat s globálními změnami klimatu. Tento názor neuvažuje evoluční vývoj ani další možnosti. Lze přece zvýšit podíl přirozené obnovy jako způsob biologické selekce, zkrátit dobu obmýtí a zvýšit tak počet cyklů selekce, a je možné si konečně přiznat mimořádnou plasticitu smrku (ekotypy na vápencích, schopnost povrchových kořenů využít i krátkodobé srážky atd.).
Zastoupení smrku se od roku 1950 snížilo o 12,3 %, ale v šesti Přírodních lesních oblastech je nižší než cílové, a v šesti se od cílového téměř neliší. Nediferencované plošné snižování zastoupení smrku tedy nerespektuje ani českou lesnickou typologii, na kterou jsme tak hrdí.
I první lesníci si uvědomovali důsledky přeměny přirozených lesů na hospodářské, a nebylo proto náhodné, že právě oni přesvědčili některé vlastníky lesů o vhodnosti vyčlenit z hospodaření některé pralesní porosty jako studijní objekty a přírodní monumenty. Žádný z nich však nepřesvědčoval vlastníka, aby uplatnil bezzásahový režim na celém panství!
Bezzásahovost
Hospodářský les (jako všechny umělé ekosystémy) není a priori příliš stabilní, a proto musí být v kvazistacionárním stavu udržován lesnickými opatřeními. Podobně nestabilní jsou ale i ekosystémy člověkem ovlivněné, což jsou v Evropě téměř všechny, a proto i ony vyžadují určitou míru lidské intervence. Bezzásahovost je nezastupitelná v rezervacích určených ke studiu sukcesního vývoje
ekosystému bez ovlivňování člověkem, ale v ostatních případech zpravidla nevede k žádoucímu výsledku. Snad každý zná rezervaci vyhlášenou za účelem ochrany určitého fenoménu, který však s odstupem let v této rezervaci neexistuje, protože vývojem ekosystému zanikly podmínky jeho existence. To byl třeba osud orchidejových luk, na kterých se přestalo sklízet seno, a chráněné rostliny vymizely. Podobně varovným příkladem jsou ochranné lesy, ve kterých bylo s cílem jejich ochrany omezeno lesnické hospodaření na minimum (zejména těžby). Protože v nich nevznikla ohniska obnovy, tak se porosty po dosažení fyziologické životnosti plošně rozpadají, aniž by bylo možné je včas nahradit následnými porosty přejímajícími jejich funkce.
Dostatečně chránit významný fenomén je možné bez vyjmutí zájmového území ochrany přírody z lesnického hospodaření, protože lesník umí lesnická opatření modifikovat ve prospěch jeho ochrany – např. těžební a dopravní technologie při ochraně krajinného rázu, geomorfologie a bylinného patra; dobu těžby při ochraně živočichů; atd. Při ochraně celého ekosystému bezzásahovým režimem vzniká nebezpečí, že se ekosystém „vymkne z rukou“ a sukcesí se transformuje na jiný (např. lesní na travní). Jako čítankový příklad může posloužit Šumava. Při vyhlášení národního parku panovala euforie, že teď bude Šumava ještě krásnější. Rozčarování nastalo poté, co bylo zřejmé, že Národní park nerealizuje ochranu dosavadního krajinného rázu, ale přísnou ochranu samovolných přírodních procesů. Ty mohou vést i k tomu, že bude chráněné území bez stromů i několik století (jako vrchol Luzného). Budiž to impulzem k ujas-nění, že ochrana přírody není totéž co ochrana přírodních procesů. Pak budou poslanci snáze rozhodovat, kde bude stát chránit přírodu (přírodní fenomény), a kde bude pod jeho garancí dán volný průchod přírodním procesům, ať to dopadne jakkoliv.
Tři pilíře lesního hospodářství
V helsinské deklaraci H1 se svět sjednotil v názoru, že lesy je nutné obhospodařovat a využívat tak, aby byla zachována jejich biodiverzita, produktivnost, regenerační potenciál, vitalita a schopnost plnit současné i budoucí požadavky ekologické, ekonomické a sociální. Tyto požadavky splňuje funkčně integrované lesní hospodářství, jako kompromis zabezpečující spotřebu dřeva, ekologickou stabilitu i zisk. Proto se hovoří o třech pilířích lesního hospodářství: ekonomickém, environmentálním a sociálním. Protože je stabilita systému podmíněna třemi pilíři, nesmí ani jeden z nich „zmohutnět“ na úkor zbývajících, protože by to vedlo k nestabilitě systému. A právě udržení vyrovnanosti tří pilířů lesního hospodářství je kardinálním problémem s ohledem na střet mezi neoliberálními exploatátory a zastánci totální bezzásahovosti, při přehlížení slábnoucího pilíře sociálního.
Život člověka v souladu s přírodou
V konzumní společnosti příroda vždy nakonec prohraje, protože „život člověka v souladu s přírodou“ je mýtus, skončený érou člověka – sběrače, jehož negativní vliv dokázala příroda ještě tlumit díky jeho nízké populační hustotě. Proto ochránci přírody zpravidla považují území, nad kterým získají skutečné či domnělé pravomoci, za dobyté území, a uplatňují na něm okupační správu – režim co nejvíce se blížící bezzásahovosti. Je to typický emocionální přístup vycházející z obavy, že příroda bude těžce poškozena, pokud se v ní připustí nějaká lidská aktivita. Omezení či vyloučení lesnických opatření však nesnižuje jen produkci, ale ohrožuje i plnění dalších funkcí lesů, protože mezi produkčními a ostatními funkcemi je úzký vztah. Paradoxně tak může za jistých okolností vést posilování ekologického pilíře na úkor ostatních až ke zhroucení všech funkcí lesního ekosystému.
Příkladem jsou již zmíněné ochranné lesy, jejichž průměrná doba obmýtí je 148,3 roku, zatímco lesů hospodářských 110,9 roku. Protože se zdravotní stav dřevin výrazně zhoršuje po překročení 80 let věku, je zdravotní stav lesů ochranných horší než srovnatelných lesů hospodářských. Dále je prokázáno (Kouba, 1997), že prodlužováním obmýtní doby se přibližuje stav, kdy prakticky všechny těžby budou těžbami kalamitními! Věk porostu, ve kterém je pravděpodobné, že bude zničen kalamitou, je cca 125 let (s výjimkou dubu). Pasivní ochrana (omezení těžeb a zvýšení věku porostu) tak vede téměř k jistotě, že ochranný les bude zničen kalamitou dříve, než bude obnoven. Jinak řečeno, kalamitou jeho funkce zaniknou. Absurditou je, že zatímco z hlediska produkce znamená kalamita „jen“ narušení těžební vyrovnanosti (dříví lze využít), z hlediska plnění ostatních užitečných funkcí lesa je to dlouhodobější kolaps. Pro ilustraci jevu, kdy přemíra ochrany vede k destrukci, se tak nabízí přísloví „Všeho moc škodí“. U ekosystémů ovlivněných člověkem musí být lesnická intervence tím jemnější a častější, čím je ekosystém citlivější (nestabilnější), a čím více na trvalosti jeho funkcí záleží. Naopak, bezzásahový režim je příliš riskantní. Ke snížení kalamitních těžeb a zlepšení zdravotního stavu lesů pak vede jediná cesta – zvýšení těžeb a přiblížení k normalitě věkových tříd (které nebylo od roku 1950 dosaženo).
Budoucnost lesnictví
V ČR ještě pamatujeme poslední období nedostatku dříví, vyvolané válečnými přetěžbami. Reakcí na deficit dříví byla kampaňovitá výsadba rychlerostoucích dřevin (později nazývaná topolovou mánií), štěpkování a zpracování tenkého dříví, ale i radikální snížení spotřeby dříví ve stavebnictví, podpora recyklace papíru a výchovné a vzdělávací programy zaměřené na šetření dřívím. Po inventarizaci lesů v 50. letech se ukázalo, že následky válečného hospodaření jsou zacelené a dříví je relativní dostatek. Od té doby počínající masívní vyhlašování ochranných lesů a vyčleňování lesů z produkce lze vnímat tak, že pomine-li bezprostřední hrozba nedostatku dříví, ustupuje význam produkční funkce lesů do pozadí a lesnictví se přiklání k ochraně přírody.
V přesvědčení, že dříví je dostatek, žijeme dosud, i když tomu tak není. Pocit nadbytku posilují kalamity s periodickým přetlakem nabídky dříví na trhu nad poptávkou, a nyní i světová hospodářská krize snižující dočasně poptávku. Přestože jsou v ČR i Evropě historicky nejvyšší výměry lesů a nejvyšší těžební možnosti, nepotrvá tento stav dále. Výměra hospodářsky využívaných lesů se snižuje, a navíc v Evropě klesl následkem změn druhové skladby a dalších opatření „ve jménu ochrany přírody a biodiverzity“ přírůst o cca 80 mil. m3 dříví ročně. Těžby v působnosti UNECE (Ekono-mické komise OSN pro Evropu – regionálního úřadu OSN pro Evropu, Střední Asii a Severní Ameriku) se přitom zvyšují každých pět let o 10 %. V Evropě se tak následkem protisměrných tendencí – rostoucí poptávky po dříví a omezování těžeb – vyrovnají do roku 2010 těžby s přírůstem. Nedostatek některých sortimentů následovaný absolutním nedostatkem dříví se očekává před rokem 2020. V roce 2060 se předpokládá roční objem těžeb
730 mil. m3 dříví, což bude natolik převyšovat přírůst, že se začnou zásoby dříví v porostech snižovat. Evropské lesnictví tak svou neschopností reakce přispěje k tomu, že se dříví jako teoreticky obnovitelná surovina stane surovinou vyčerpatelnou. (Ve zprávě „Living Planet Report 2008“ vydané organizací World Wide Fund for Nature je uvedeno, že lidstvo spotřebovává více obnovitelných surovin, než kolik dokáže planeta obnovit, a že tento stav trvá déle než 20 let.)
Je možné, že se uvedené předpovědi nenaplní, ale také mohou být „díky“ energetickému využívání dříví překonány. Nelze zapomenout, že se našim předchůdcům podařilo vytvořit rovnováhu mezi produkcí a spotřebou dříví i proto, že do zdrojů energií byla zařazena fosilní paliva, výrazně snižující spotřebu palivového dříví. Po roce 1970 poptávka po palivovém dříví prudce roste, což nebývale zvyšuje jak celkovou poptávku po dříví, tak podíl paliva na dodávkách. V Evropě se tak nyní pálí minimálně 80 mil. m3 užitkového dříví ročně, což vyvolalo napětí na trhu užitkových sortimentů. Cenový skok ropy v roce 2008 vyvolal další tlak na energetické využívání dříví, jehož dopady na trh s užitkovými sortimenty jsou zatím do určité míry tlumeny hospodářskou krizí. Na straně druhé přináší energetické využívání dříví šanci zvýšit druhovou pestrost hospodářských lesů, protože spálit lze jakoukoliv dřevinu, a to nyní při přijatelné prodejní ceně. Bohužel se zdá, že této šance lesnictví zatím nevyužilo, a dotace z veřejných prostředků proudí do zakládání jednodruhových lignikultur s krátkou dobou obmýtí – do energetických lesů na nelesní půdě.
Pomalé reakce konzervativního lesnictví
Vývoj v globalizovaném světě je rychlý a turbulentní. V posledních desetiletích se stalo dřevo strategickou surovinou, na což jen některé státy reagovaly surovinovými a ob-chodními koncepcemi. To dokazuje, že lesnictví je konzervativní lidská činnost, reagující na změny neúnosně pomalu, pokud reaguje vůbec. Přitom vzhledem k délce reprodukční doby by mělo mít lesnictví dokonalejší prognostický systém i způsob reakce, než průmyslová výroba. A tak v situaci, kdy nedostatek dříví klepe na dveře a lesnictví by mělo mobilizovat všechny zdroje, oslabuje zatímní dostatek dříví na trhu ČR (Evropy) vnímání produkční funkce lesů, vyčleňování stále dalších území z produkce pokračuje, a realizuje se návrat k lesům blízkým přírodě, které nestačily potřebám už před 500 lety. Zásahy zvenčí snižují rentabilitu lesního hospodářství, ale pokud vlastní lesnická opatření způsobují totéž, je možné to považovat za profesní selhání. Lesník není ochráncem přírody z povolání, ale je lesním hospodářem, který má les hospodářsky využívat v souladu s přírodou. Sou-časný stav se však přibližuje pasivní ochraně přírody, jdoucí proti hospodářským zájmům vlastníka lesa. Lesnictví se tak ocitlo na rozcestí – buď bude finančně nezávislým produkčním lesnictvím zabezpečujícím z vlast-ních finančních zdrojů i ochranu přírody, nebo ekonomicky ztrátovým nástrojem ochrany přírody.
Společenská pseudopoptávka
Lesní hospodář by měl hledat způsoby, jak lesnickými opatřeními omezit známé negativní vlastnosti hospodářských lesů, a ne pod vnějšími tlaky bez ohledu na hospodářský výsledek přibližovat hospodářský les pralesům. Tento trend v rozvinutých zemích (ČR nevyjímaje) je ovlivněn tím, že 40 % světových lesů leží na území rozvinutých zemí s 20 % světové populace, zatímco 60 % je na území rozvojových zemí s 80 % populace. Většina občanů rozvinutých zemí žije ve městech a ztratila vazby s výrobní a sociální dimenzí venkova. Proto se domáhá dalšího vyčleňování krajiny z hospodářského využívání a vytváří společenskou pseudopoptávku na tlumení produkční funkce krajiny. Lesníci a zemědělci se stávají veřejnými nepřáteli, protože v krajině hospodaří, a to se přece nemá! Probíhá útlum produkce obnovitelných surovin s nutností vynakládat finanční prostředky na samoúčelnou údržbu krajiny, spočívající v kosení luk bez využití travin, pěstění lesů bez využití dříví atd. (Kácení stromů, jejich odvětvení a odkornění, a poté ponechání ke shnití na místě, není nic jiného než pokrytectví.) Plíživým způsobem se obyvatelům venkova přestává vyplácet v krajině hospodařit, následkem čehož odumírá produkční funkce krajiny, na kterou jsou navázány funkce ostatní. To je zjevný následek nerespektování sociálního pilíře. Nastává paradoxní stav, kdy vlivem deformované společenské pseudopoptávky klesá produkce obnovitelných zdrojů a bude muset být nahrazena vyšším využíváním zdrojů neobnovitelných. Evropské představy o přísně přírodě blízkém hospodaření v lesích, předpokládající návrat k původní dřevinné skladbě, vyloučení šlechtění lesních dřevin, záměrné nevyužívání produkčního potenciálu lesů a vymezování dalších bezzásahových území, jsou ve světovém měřítku nereálné, a je nejvyšší čas proti nim postavit alternativní management lesů sledující maximalizaci produkce dříví jako všestranně použitelné obnovitelné suroviny. Bohužel je vzhledem k blížícímu se nedostatku dříví a délce obmýtí dřevin spíše „15 minut po dvanácté“ než „nejvyšší čas“!
Lesnictví bylo, je a musí zůstat hospodářskou činností využívající trvale udržitelným způsobem krajinu. Jeho transformace na pasivní ochranu přírody bez respektování základních ekosystémových vazeb, ekonomických pravidel a sociálních (demografických) vztahů bude mít katastrofické následky.
Použitá literatura je k dispozici u autora. Zdroj dat v tabulkách: Zprávy o stavu lesa a lesního hospodářství ČR.
Autor:
Prof. Ing. Vladimír Simanov, CSc.
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.