Hospodaření v lesích - chybí „standardy správné zemědělské praxe“

Petr Havel

Stejně jako vyvolávají letošní povodně diskuse (pokolikáté už?) o potřebě stanovit a zejména dodržovat v krajině standardy správné zemědělské praxe, vyvolávají rostoucí škody zvěří na lesních porostech a majetku zemědělců diskuse (pokolikáté už?) o potřebě stanovit a zejména dodržovat v lesích optimální stavy zvěře. Obojí se dosud nepodařilo naplnit.

Standardy správné lesnické praxe
Zatímco v zemědělství se ale k dosavadnímu formálnímu dodržování zásad správného hospodaření v příštím roce přidá povinné dodržování zásad „Dobrého zemědělského a environmen-tálního stavu“ (GAEC), v lesnictví nás, i díky volnější politice EU v oblasti lesního hospodářství, nic podobného nečeká. To je podle všeho velká škoda. Smyslem GAEC je totiž omezit negativní vlivy průmyslového zemědělství na krajinu, stejně negativní vliv lze přitom pozorovat v průmyslovém lesnictví, respektive v průmyslové myslivosti. Vůbec teď nemám na mysli dlouhodobý a nikdy nekončící střet těžařských firem s ochránci přírody, ale střet vlastníků lesů s mysliveckou lobby, avšak – a to je třeba zdůraznit, nikoli nebo zdaleka ne tolik s myslivci samotnými. Hledáme-li přitom základní příčinu uvedeného sporu, neleží kupodivu na myslivcích, ale na státu, v případě lesního hospodaření zosobněném státním podnikem Lesy České republiky (LČR) pod patronací ministerstva zemědělství. LČR jako dominantní vlastník, fakticky však správce téměř dvou třetin lesů v ČR, nedodržují totiž zásady „Dobrého lesnického a environmentálního stavu“. Protože žádné neexistují.

Nikde nevykazované škody
Současná tuzemská legislativa přitom činí za stav lesa zodpovědného vlastníka, případně nájemce. To ve skutečnosti znamená, že za přemnožení zvěře a škody jí způsobené mohou ve dvou třetinách lesů na území ČR státní lesy, kromě LČR také lesy vojenské. Je skutečně pikantní, že pokud se odhady škod zvěří ve všech lesích v ČR pohybují v jednotkách miliard a tedy samotné LČR musí mít škody způsobené zvěří ve výši jedné až dvou miliard korun – nevykazuje státní podnik tuto ztrátu vůbec ve svém účetnictví. V souvislosti se zveřejněným hospodářským výsledkem LČR za loňský rok možná nejviditelnější příklad toho, že čísla ve výsledovce neznamenají fakticky nic. Podstatnější je ovšem to, že LČR nedokáží těmto ztrátám zabránit. To ale v praxi znamená, že LČR znehodnocují státní majetek, a jako odpovědný správce by měly čelit minimálně dotazům na porušování povinností při správě cizího (státního) majetku. Lze přitom namítnout, že LČR přenechávají starost o péči o les nasmlouvaným komerčním firmám. Pak je ale otázkou, nakolik jsou do příslušných smluv promítnuty povinnosti smluvních partnerů udržovat v lese optimální stavy zvěře tak, aby její přemnožení nezpůsobovalo škody samotným LČR, a především takzvaným třetím osobám, což jsou především zemědělci a vlastníci lesů v sousedství LČR.

Lukrativní honitby
Základní problém je, že LČR současný stav vyhovuje. I díky přemnožené zvěři mohou pronajímat státní honitby strategicky významným osobám z řad politiků, podnikatelů a obecně vlivných lidí, kteří pak na oplátku umožní prosadit strategické zájmy státních lesů například v legislativě. To z pohledu státních lesů bohatě kompenzuje ztráty na majetku – jenže majetku nás všech, kteří honitby nevyužíváme. Příklad LČR pak následují ostatní vlastníci, neboť při současném podílu státních lesů a státních honiteb v ploše lesů u nás ani jinak činit nemohou. Výsledkem je pak přemnožená zvěř, přičemž kompenzaci ztrát mají hradit myslivci, kteří na to ale nemají. Do hry vstupuje i zákonem nesmyslně stanovená minimální plocha honiteb, která fakticky bere vlastníkům lesních pozemků možnost optimalizovat stavy zvěře alespoň na nějakém privátním, menším území.

Pomůže pouze změna legislativy
Stejně jako prakticky ve všech oblastech podnikání v ČR vychází i v lesnictví tuzemská konstrukce zákonů, nařízení a vyhlášek ze zcela zbytečně rozpitvaného detailu a technokracie určující stromům, jak mají růst, aniž by zákon řešil některé podstatné věci. Taková filosofie musí být přitom co nejdříve opuštěna. Ve vlastním zájmu ČR, neboť dříve či později nás k tomu stejně donutí EU. Pro začátek by ale stačilo stanovit zodpovědnost státu, potažmo LČR a VLS, za škody způsobené zvěří všude tam, kde v lese nehospodaří smluvní partneři. A samozřejmě také sankce, včetně sankcí personálních. Na smluvních územních jednotkách by pak LČR delegovaly odpovědnost za optimální (normované) stavy zvěře na firmy, které tam zajišťují těžbu dřeva a obnovu porostů. Pokud by byly v příslušných SÚJ zjištěné nadlimitní stavy zvěře, měl by to být jeden z důvodů ukončit příslušný smluvní vztah. Při předpokládaných desetiletých smlouvách na práce v lesích by ostatně byla eliminace škod způsobených zvěří v zájmu samotných firem – za takovou dobu se totiž ztráty musí nutně promítnout i do ekonomiky pěstební činnosti a těžeb. Mimo jiné i proto je nutné změnit myslivecký zákon. V zájmu všech, a dokonce i samotných myslivců.

Autor: Petr Havel
zemědělský a lesnický analytik,
spolupracovník Lesnické práce
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.