Otázka užívání lesních cest jako pozemních komunikací
Petr Dvořák
V posledních době se množí dotazy na to, zda jsou lesní cesty účelovými komunikacemi podle zákona o pozemních komunikacích, a pokud ano, zdali jsou komunikacemi veřejnými, tedy zda na ně lze vjíždět a stát motorovými vozidly. V této souvislosti se objevují i spory mezi vlastníky lesa (lesních cest) a vlastníky jiných nemovitostí, ke kterým lze dojet motorovým vozidlem toliko přes lesní cestu. S tím souvisí i otázka možné sankce za vjezd a stání v lese. Níže uvedený článek je pokusem osvětlit, na základě dostupných pramenů, právní režim užívání lesních cest a materii s tím související.
K pojmu „lesní cesta“
Lesní zákon neobsahuje definici lesní cesty. V praxi lze zaměnit lesní cestu za přibližovací linku, tedy za prostor, kudy bylo odváženo vytěžené dřevo z lesa, a který nemá po uskutečněném odvozu dřeva sloužit k dopravě ani k jízdě na jakémkoliv dopravním prostředku. Skutečnost, zda se jedná o lesní cestu, či nikoliv, si tak lze ověřit pouze u vlastníka lesa, resp. u osoby, která les spravuje, ledaže by návštěvníci lesa o tom byli informováni jiným veřejně přístupným způsobem. Přibližovací linka nemůže být účelovou komunikací z toho důvodu, že pak by se účelovou komunikací musela stát jakákoli část jakéhokoli pozemku, která by byla dočasně využita k dopravě, což není logické ani žádoucí, protože podstatná část pozemků byla v minulosti využita alespoň jednou k dopravě či spojení mezi nemovitostmi.
Obecně k užívání lesních cest
V souvislosti se zákazem vjezdu a stáním motorových vozidel v lese je nutné se zabývat právním režimem lesních cest, na které se zákaz rovněž vztahuje, neboť jsou pozemky určenými k plnění funkcí lesa. Z definic jednotlivých kategorií pozemních komunikací uvedených v zákoně č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) vyplývá, že zpevněné i nezpevněné lesní cesty jsou účelovými komunikacemi ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 tohoto zákona, neboť se jedná o pozemní komunikace, které slouží k obhospodařování lesních pozemků. Pokud se na pozemcích určených k plnění funkcí lesa nachází pozemní komunikace (tedy i komu-nikace účelová), upravuje její užívání zákon o pozemních komunikacích. Nelze se však ztotožnit s názorem, že se z důvodu právní úpravy obsažené v zákoně o pozemních komunikacích nepoužije ustanovení § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona (zákaz vjezdu a stání motorovými vozidly v lese). Uvedené ustanovení lesního zákona je totiž speciálním ustanovením (lex specialis) vůči zákonu o pozemních komunikacích, protože zvláštním způsobem upravuje, resp. omezuje veřejný přístup na účelovou komunikaci, která se nachází na pozemcích určených k plnění funkcí lesa. Zákaz jízdy a stání motorovými vozidly na lesních cestách vyplývající z lesního zákona tedy trvá a orgány státní správy lesů jsou povinny jeho porušení sankcionovat v souladu s ustanovením § 54 odst. 2 písm. c) lesního zákona. K věci je však třeba poznamenat, že zmíněné ustanovení § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a jeho velmi volná interpretace v praxi jsou zneužitelné nejen proti ochraně lesa, ale i proti ochraně práv vlastníků všech pozemků, používaných svévolně coby účelové komunikace. Lesní zákon nezakazuje veřejné užívání lesních cest (chůzi, jízdu na kole, na koni, saních či lyžích), které se uskutečňuje v rámci užívání lesů veřejností (aniž by k tomu bylo potřeba zákona o pozemních komunikacích), neboť zákaz se vztahuje toliko k vjezdu a stání motorovými vozidly.
Judikatura vztahující se k problematice
Zákaz jízdy a stání motorovými vozidly v lese byl soudně napaden a ve věci byl vydán rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Odo 449/2005 ze dne 22. 2. 2006.
V uvedeném rozsudku je konstatováno zhruba tolik, že lesní zákon neomezuje provoz na pozemních komunikacích, kterými jsou mimo jiné i lesní cesty, které tedy lze užívat v rozsahu stanoveném zákonem o pozemních komunikacích (mimo jiné k vjezdu a stání motorovými vozidly). K tomu je třeba po-dotknout následující:
- uvedený rozsudek soudu je závazný pouze pro jeho adresáty a je vydáván toliko v konkrétní věci,
- předmětem sporu byla náhrada za užívání cizích pozemků, předmětná cesta se nacházela mimo jiné i na lesním pozemku (tedy nejen výlučně na něm),
- soudní spor probíhal podle občanského soudního řádu, v němž musí své návrhy a důkazy uplatnit strany sporu, tedy navrhovatel a odpůrce, a v průběhu sporu zřejmě nedošlo k argumentaci přímým odkazem na ustanovení § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona, které v rozsudku není vůbec zmíněno. Soud rozhoduje v občanskoprávních sporech nikoliv na základě úplně zjištěného stavu věci, ale jen na základě jemu předložených návrhů a důkazů.
Z výše uvedených důvodů nelze proto uvedený rozsudek, resp. právní názor uvedený v jeho odůvodnění považovat za závazný pro výkon státní správy lesů, tedy za názor negující zákaz vjezdu a stání motorových vozidel v lese (na lesních cestách).
K problematice obecného užívání účelových komunikací byl vydán též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, v němž se v bodě II. výroku uvádí: „Pokud vlastník pozemku zřídí účelovou komunikaci, vztahuje se na ni obecné užívání pozemní komunikace. Vlastník pak nemůže jednostranným vyhlášením zamezit jejímu obecnému užívání, aniž by k tomu neměl povolení příslušného správního úřadu.“
I když ve věci nešlo o účelovou komunikaci na lesním pozemku, je z této věty výroku zřejmé, že právo zamezit obecnému užívání účelové komunikace odepřel soud toliko vlastníkovi pozemku, ale neřešil otázku, kdy tak činí (omezuje) přímo zákon, jak je tomu v případě ustanovení § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona.
K důvodům omezování vlastnického práva v případě účelové komunikace zaujal pak stanovisko i Ústavní soud ČR – Nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II ÚS 268/06, v němž se mimo jiné uvádí:
„Ústavně konformní omezení vlastnického práva je možné pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu, přičemž míra a rozsah omezení musí být proporcionální ve vztahu k cíli, který omezení sleduje, a prostředkům, jimiž je omezení dosahováno. Tam, kde jedna z těchto podmínek nuceného omezení vlastnického práva absentuje (například zákon nepředpokládá poskytnutí kompenzace za jeho omezení), jedná se o neústavní porušení vlastnického práva. V takových případech lze ústavně konformně omezit vlastnické právo pouze se souhlasem vlastníka, proto existuje-li v zákoně veřejnoprávní institut omezující vlastnické právo, aniž by s tímto omezením spojoval poskytnutí náhrady, je nezbytnou podmínkou ústavní konformity souhlas vyjádřený vlastníkem. Tak je tomu i v případě tzv. veřejně přístupných účelových komunikací definovaných v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 13/1977 Sb., o pozemních komunikacích, v jejichž případě je vlastnické právo omezeno tím, že vlastník musí strpět obecné užívání pozemku jako komunikace (§ 19 zákona) a umožnit na něj veřejný přístup. Zákon o pozemních komunikacích však toto omezení nespojuje s poskytnutím finanční náhrady. S ohledem na shora uvedené lze tedy konstatovat, že jako jediný ústavně konformní výklad je ten, že s takovým omezením vlastnického práva musí vlastník příslušného pozemku souhlasit.“
Ani v tomto případě nešlo o účelovou komunikaci na lesním pozemku, ale i pro tyto komunikace by podle citovaného Nálezu mělo platit, že k jejich veřejnému užívání může dojít se souhlasem vlastníka, což lesní zákon řeší tím, že v § 20 odst. 4 dává vlastníkovi právo udělit výjimku ze zákazu veřejného užívání lesů k jízdě a stání s motorovými vozidly. Pokud by touto výjimkou byla porušena práva jiných vlastníků lesů, rozhodne na návrh vlastníka lesa orgán státní správy lesů (obecní úřad obce s rozšířenou působností).
K problematice užívání účelových komunikací zaujal stanovisko též ombudsman. Ve stanovisku ombudsmana však není uveden případ, kdy užívání účelové komunikace omezuje zvláštní zákon (lex specialis), v tomto případě lesní zákon.
Umístění zákazu vjezdu
Pokud vlastník lesa hodlá zabránit pochybnostem o tom, zda lze na lesní cestu vjíždět motorovými vozidly, je možné, aby požádal místně příslušný obecní úřad o umístění značky zákaz vjezdu motorových vozidel. Obecní úřad svolá místní šetření, obvykle za účasti Policie ČR, a následně rozhodne tzv. „stanovením“ podle ustanovení § 77 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., zákona o silničním provozu, o umístění dopravní značky. Řízení o umístění dopravní značky, resp. její umístění, je bezplatné.
Sankce za vjezd a stání motorovými vozidly
Z výše uvedeného vyplývá, že pokud kdokoliv bez souhlasu vlastníka lesa nebo orgánu státní správy lesů vjede nebo stojí motorovým vozidlem v lese, tedy i na lesní cestě, poruší lesní zákon. Skutečnost, zda tak učinil jako vlastník chaty či jiné nemovitosti za účelem přístupu k ní, není rozhodující. Vjezd a stání motorovým vozidlem v lese bez souhlasu vlastníka lesa by mělo být ze strany orgánů státní správy lesů postihováno spíše jako jiný správní delikt ve smyslu ustanovení § 54 odst. 2 písm. c) lesního zákona (činnost v lese zakázaná) pod sankcí až 100 000 Kč, než jako přestupek podle § 53 odst. 1 písm. g) lesního zákona (porušení zákazu vjezdu a stání motorovým vozidlem). Ve smyslu definice přestupku uvedené v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, je přestupkem zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Z této definice lze dovodit, že pokud je možné jednání považovat za jiný správní delikt, nejedná se o přestupek.
Závěrem
Pokud je tedy lesní cesta jedinou přístupovou (příjezdní) komunikací k majetku, např. k rekreační chatě, je třeba k vjezdu a stání motorovým vozidlem získat souhlas vlastníka lesa (orgánu státní správy lesů), aby bylo vyloučeno nebezpečí postihu ze strany státní správy lesů. Pro předejití možným pochybnostem je vhodné, aby byl souhlas vlastníkem lesa udělen v písemné podobě.
Autor:
Mgr. Petr Dvořák
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.