Smrk pichlavý a kůrovci

Smrk pichlavý

Smrk pichlavý (Picea pungens Engelm.) je pro svůj pyramidální habitus vyznačující se hustým zavětvením a barvou jehlic kultivarů považován za jednu z nejkrásnějších okrasných jehličnatých dřevin v městských aglomeracích. Řadí se k dlouhověkým, pomalu rostoucím taxonům, dožívá se 400–600 let, dorůstá běžně 21–27 (38) m. Pochází z centrální a jižní části Skalistých hor (USA), kde vytváří porosty podél vodotečí v polohách 1 800–3 000 m n. m. Růstové podmínky charakterizuje chladné a vlhké klima, s nejvyššími ročními srážkami v letním období. Snáší ale i suchá období. Ačkoliv toleruje podzimní a zimní silné mrazy, bývá při rašení poškozen pozdními mrazy. Jeho plochý kořenový systém je adaptován i na vlhká stanoviště, přesto netrpí sněhovými a větrnými vývraty (Vidaković 1991).

Vytváří dřevo neatraktivní pro dřevařský průmysl pro jeho křehkost a sukatost. Těžiště jeho významu bylo spojeno v imisních horských územích především s jeho ekologickou funkcí pro sníženou náročnost na půdní prostředí, vysokou toleranci k imisní zátěži oxidy síry a minimálnímu ohrožení spárkatou zvěří. První introdukce do Čech je datována r. 1910 (Jezeří v Krušných horách) a rozhodující uplatnění nastalo při zalesňování imisních holin na počátku 80. let minulého století v oblasti Českého lesa, Podkrkonoší, Jizerských hor a především v Krušných horách.

Ve východním Krušnohoří dosahuje rozloha porostů náhradních dřevin se smrkem pichlavým téměř 9 tis. ha (obr. 1) a jejich zdravotní stav je aktuálně ohrožen houbovými patogeny, např. kloubnatkou Gemmamyces piceae (Borthw.) usmrcující pupeny, václavkou Armillaria spp. ovlivňující kořenový systém. Přestože jsme zaznamenali v korunové fauně smrku pichlavého na 200 hmyzích druhů, je třeba věnovat zvláštní pozornost podkorním zástupcům, z nichž někteří mají gradační potenciál a mohou být mortalitním faktorem.

Podkorní a dřevokazná fauna na smrku pichlavém

Z podkorní a dřevokazné fauny původních stanovišť Skalistých hor jsou ze smrku pichlavého známi zástupci Dendroctonus rufipennis (Kirby), Ips pilifrons (Swaine), Dryocoetes affaber (Mannerheim), Poly-graphus rufipennis (Kirby) a dřevokazní brouci Gnathotrichus sulcatus (LeConte) a Buprestis aurulenta L. V evropských podmínkách byly zaznamenány na této dřevině druhy charakteristické pro smrk ztepilý (Picea abies /L./Karst.). Kromě druhů fakultativně primárních Pityogenes chalcographus (L.), Hylastes cunicularius Er., Pityo-phthorus pityographus Ratz., jsou významně zastoupeni latentně sekundární kůrovci lýkohub smrkový Dendroctonus micans (Kug.), nebo temporálně sekundární Dryocoetes autographus Reitt., Hylurgops palliatus (Gyll.), tesaříci Isarthron fuscum (Fabr.), Rhagium inquisitor (L.).

Šetření uskutečněné v r. 2009 ve východním Krušnohoří a Děčínské vrchovině na kůrovci usmrcených a napadených smrcích pichlavých přispělo k poznání synuzie kůrovců. V druhovém spektru se nachází zástupci, kteří působí jako mortalitní faktor na stojících stromech (nejen smrku pichlavého), z nichž někteří se mohou namnožit na nezpracované vytěžené hmotě při výchovných zásazích (včetně chemických) a při totální likvidaci porostů smrku pichlavého před aktuálním zakládáním nových porostů s hospodářsky významnými dřevinami.

Na souboru stojících smrků pichlavých o průměrné výčetní tloušťce 142 ± 34 mm a průměrné výšce 6,28 ± 1,2 m bylo analyzováno celkem 450 jeden metr dlouhých sekcí.

Ve fauně smrku pichlavého se z osmi zachycených druhů kůrovců vyznačoval velmi vysokou četností výskytu P. chalcographus (75,7 %), D. micans (75,7 %), Cryphalus abietis (Ratz.) (57,1 %) a Ips amitinus (Eichh.) (47,1 %).

O hospodářském významu svědčí i stupeň napadení kmene, kdy třetinu disponibilních sekcí obsadili shodně I. amitinus a P. chalcographus a pětinu sekcí D. micans. Zástupci čeledi Cerambycidae (Isarthron, Rhagium, Molorchus) nalétají na odumírající jedince a tvoří významnou dekompoziční složku fauny smrku pichlavého. Krasci (Anthaxia sp.), pilořitky (Urocerus gigas (L.)) měly méně významné zastoupení (tab. 1).

Výskyt lýkohuba smrkového

Dendroctonus micans (Kug.) byl v letáku LOS (LP 11/2009) popsán dle zahraničních pramenů s podrobností adekvátní škůdcům kalamitním, i když jeho míra škodlivosti v podmínkách ČR je doposud zanedbatelná. Pfeffer (LP/1995) jej zařadil mezi latentně sekundární škůdce, jehož vývoj probíhá pouze v lýku zdánlivě zdravých stromů a až na výjimky se nemůže přemnožit. Jak bylo vzpomenuto, existují oblasti, kde gradoval na rozsáhlém území (Gruzie, Turecko). V Anglii je považován za třetí hospodářsky nejvýznamnější druh po lýkožroutu smrkovém a lýkožroutu menším. Obecně v kontinentální Evropě platí, že tento druh atakuje oddenkovou část starých smrků ztepilých, které po několikaletém napadení hynou.

V porostech smrku pichlavého v LS Děčín, LS Litvínov a LS Boleboř jsme zaznamenali lokálně zvýšený výskyt lýkohuba smrkového (obr. 2, 3), což je plně v souladu s jeho etologií nevýrazného a pozvolného šíření mezi nejbližšími stromy. Příčinou aktivace mohlo být sucho v letech 2003 a 2007 a zastoupení stromů se silnou borkou a lýkem. V porostech 25–30letých byli napadeni vyváženě jedinci o výčetní tloušťce 80–250 mm. Atak se však soustředil podobně jako v Anglii (na smrku sitka) nejen do oddenkové sekce (27 %), ale vystupoval do výšky 2 metrů (28 %), případně až čtyř metrů (10 %) (obr. 4). Podle stavu požerků se jeví, že kmen smrku pichlavého je atakován souběžně v širším profilu v kratším časovém období, než aby se lýkohub postupně šířil ve víceletém období od oddenku po kmeni. Objem napadených metrových sekcí v profilu kmene neklesá pod 10 dm3. Napadá oslabené smrky pichlavé ještě bez vizuálních projevů defoliace. Běžně byly infikovány stromy lýkohubem smrkovým při defoliaci pod 20 % (13 % stromů) a s narůstající defoliací se zvyšoval jeho podíl (20–50 % – 24,5 %; 50–80 % – 51,5 % a 80–100 % – 87,5 %). V jarním období (V/VI) se napadení stromu odráží v intenzitě rašení, které bylo pouze 7,5 % na silně rašících jedincích, 22 % na středně a 46,2 % na slabě rašících. Celkem 94 % nerašících jedinců bylo napadeno lýkohubem. Bejer (1985) uvádí míru preference uvnitř rodu Picea u dospělců lýkohuba smrkového: abies > pungens > sitchensis = alba > omorica, zatímco úspěšnost napadení a vývoje je ve sledu: pungens = orientalis > sitchensis = alba > abies > omorica. Těžební odpad je pro rozvoj lýkohuba smrkového nevhodný.

Výskyt lýkožrouta menšího

Ips amitinus Eichh. intenzivním napadením kmene smrku pichlavého představuje v oblasti Krušných hor nové nebezpečí pro smrk ztepilý, neboť se jedná o hospodářsky významný druh bez aktuální možnosti kontroly feromony. Preferuje úrovňové a nadúrovňové stromy v předmýtných a mýtných porostech smrku ztepilého. Nalétá zpravidla na kmen ve středu koruny, vystupuje do vrcholku a sestupuje i do podkorunové části kmene. Na odlomech v porostech do 40 let má sporadický výskyt. Preferuje stojící stromy před vývraty, ale nalétá intenzivně na bleskové stromy (Kula, Ząbecki 1997, 1998, 2006).

I. amitinus byl zaznamenán v celém profilu kmene smrku pichlavého s dílčí preferencí spodní poloviny kmene, i když napadení terminální sekce nebylo výjimkou. Souběžné využívání prostoru hodnocených sekcí, stupeň konkurence a shoda v kvalitě lýka byla nejvyšší pro druhy I. amitinus, P. chalcographus (15,7 %), C. abietis, I. amitinus (10,8 %). Akceptoval všechny tloušťkové třídy a potvrdil schopnost se vyvíjet i v tenkých částech kmene včetně relativně tenkých větví. V sou-vislosti s výchovnými zásahy a odstraňováním smrku pichlavého je třeba očekávat zvýšený výskyt druhu I. amitinus, neboť byl jako dominantní klasifikován i na těžebním odpadu z prořezávek, zvláště zůstává-li hmota na osluněných místech. Na stromy ošetřené Roun-dupem nalétá a může se na nich vyvinout. Cílem dalšího šetření je stanovit vazbu mezi obdobím realizace mechanického nebo chemického výchovného zásahu a mírou atraktivity pro lýkožrouta menšího, který představuje nebezpečí pro smrk ztepilý. Existující zkušenosti s podkorní faunou na těžebním odpadu z prořezávek ve smrkových porostech nelze uplatnit u smrku pichlavého, neboť postup zavadání a odumírání lýka a opad jehličí je pozvolnější, čímž se mění atraktivita.

Řešení bylo finančně podpořeno z VZ MSM 6215648902.

Autor:

prof. Ing. Emanuel Kula, CSc.,

Jiří Polívka

Mendelova zemědělská

a lesnická univerzita v Brně

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. , Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Ing. Radek Kajfosz

ÚHÚL Brandýs nad Labem

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Foto: E. Kula