Starobylý les – nová kategorie pojímání lesa

Prales a starobylý les

V mnoha jazycích existují termíny odpovídající pojmu „prales” (německy Urwald, anglicky virgin forest, maďarsky őserdő, polsky puszcza, rusky пүща). Jejich definice se liší podle období a podle autorů, kteří je používají (viz Vrška a Hort 2003). Dobrý přehled anglických výrazů uvádí Peterken (1996, 15–19). Vztahují se k lesům, které byly poměrně málo ovlivněny člověkem. Jde často o bezzásahové rezervace zhruba v období posledních 50–150 let. Definice pralesa je nicméně značně subjektivní rozhodnutí. To se odráží i v komplikovanosti definic, které je často třeba doplnit příklady lesů, které považujeme za pralesy.

Starobylý les byl jako termín poprvé použit v Anglii v sedmdesátých letech 20. století. Na rozdíl od komplexně pojatých definic pralesa jednoduše odkazuje ke kontinuitě lesa. Označuje pozemek, který je souvisle využíván jako les od určitého data dosud. Souvislé zalesnění znamená, že les nebyl v definova-ném období přeměněn na jiný typ využití krajiny (ornou půdu, pastvinu, louku, osídlení). Datum, od kterého jsme schopni na lokalitě určit existenci souvislého zalesnění, závisí na dostupnosti historických záznamů (starých map, psaných dokumentů). V Anglii je nejzazším datem zhruba rok 1600, protože od této doby jsou dostupné kvalitní mapy pro jednotlivé lesy (Rackham 1976). Je důležité zdůraznit, že nejzazší datum udává pouze minimální stáří lesa, které můžeme skutečně ověřit. Mnoho starobylých lesů je starších, avšak je velmi obtížné stanovit, jak jsou tyto lesy skutečně staré ve smyslu souvislého pokryvu (nikoli stáří stromů).

Otázky definic

Výhodou naznačeného přístupu je jednoduchost a transparentnost při označení lesa jako starobylého. Zahrnuje jen souvislost lesního pokryvu, což vyžaduje jako ověřovací materiál pouze externí (v tomto případě historické) zdroje, které nejsou závislé na vegetaci a na tom, co se o vegetaci soudí v rámci dané disciplíny. Definice starobylého lesa je také objektivní v tom smyslu, že není ohrožena kruhovým argumentem, kdy za předpoklad bereme stejnou věc, kterou chceme ověřovat.

Ačkoli je pojem starobylý les teoreticky vztáhnutelný na jakýkoli les, praktický vědecký, ochranářský či hospodářský význam má v územích, kde je les historicky jen jedním z typů krajinného pokryvu. Dokonce spíše tehdy, když v krajině převažují jiné typy využití půdy. V České republice většinou neposkytne užitečnou informaci sledování kontinuity lesa v horských oblastech, kde bylo vždy souvislé zalesnění a hranice lesa nepříliš ostré (s výjimkou poválečných zalesňování zemědělských pozemků v příhraničních oblastech apod.). Naopak v nížinách, které jsou intenzivně zemědělsky využívány už přes sedm tisíc let, je zajímavé identifikovat lesy, které vykazují dlouhodobou stabilitu v krajinné mozaice. V těchto podmínkách jde o relativně izolované „ostrovy“ poskytující například podmínky pro existenci lesních typů organismů. Ostrovní charakter lesa není nic nepřirozeného, ale důležitá a dlouhodobá charakteristika lesů v jinak zemědělských krajinách.

Zdroje informací v ČR

Pro Českou republiku navrhujeme, aby se za starobylý les považoval pozemek souvisle využívaný jako lesní půda alespoň od roku 1750. Müllerova mapa z let 1708–1720 zahrnuje celou zemi, a přestože její měřítko je příliš malé, ukazuje základní rozložení lesa. Tato informace je doplněna mapami panství a jednotlivých lesů (Roček 2005), které byly vytvářeny zhruba od poloviny 18. století, a také prvním vojenským mapováním z let 1760–1780 (http://oldmaps.geolab.cz). Z poloviny 18. století jsou dále ve velkých množstvích k dispozici popisy panství, pomocí nichž lze informaci obsaženou v mapách ověřit. Doporučujeme používání map stabilního katastru (2. čtvrtina 19. století), který představuje první přesnou mapu využití pozemků velkého měřítka pro celou zemi (http://archivnimapy.cuzk.cz). Tento typ map by však neměl být jediným zdrojem pro rozhodování. Existují dřívější mapy a další dokumenty, které by měly být vyhledány a použity. Hranice pro určení starobylého lesa by se tak mohla posunout oproti době pořízení stabilního katastru o 80 let do minulosti, do zmiňovaného roku 1750.

Má být kontinuita jediným kritériem?

Kromě délky kontinuity je jedinou, zejména v Anglii dříve diskutovanou otázkou, zda i les po úplném vykácení, zorání půdy a znovuosázení (zejména jehličnany) má být považován za starobylý les. Jinými slovy, zda ty nejintenzivnější formy obnovy lesa znamenají přerušení kontinuity či nikoli. Dříve se soudilo (Rackham 1976), že jde o podstatný zásah, což však bylo později (Peterken 1996) zpochybněno. Přikláníme se ke druhému názoru, protože:

- současná pozorování ukazují, že i po úplném přesázení lesa jinou (stanovištně nepůvodní) dřevinou v půdě zůstávají semena, výtrusy, oddenky a jiné diaspory po mnoho let a dřívější podoba lesa se může postupně navrátit; důležitý je také neustálý přísun diaspor z okolí,

- termín starobylý les je vhodné zachovat co nejvíce jednoznačný, jako technický pojem nezávislý na složení a struktuře vegetace, což vždy vyžaduje subjektivní stanovení hranic,

- ekologie je pouze jedním z hledisek, ze kterých nahlížíme na starobylý les; stejně zajímavé jsou například archeologické objekty, které bývají lesním hospodařením nedotčeny a jsou také součástí starobylého lesa.

Prostupnost kategorií

Na závěr můžeme obecněji konstatovat, že v pohlížení na les je možné uplatňovat několik východisek. Ta mohou vytvářet kombinované kategorie. První z možností je zaměřit se na kontinuitu lesa a z hlediska souvislosti lesního pokryvu (nikoli však stáří stromů nebo intenzity hospodaření) definovat starobylý les či jeho protějšek recentní les, který vznikl po určitém historickém datu na pozemku využívaném předtím jinak. Dalším hojně používaným kritériem je druhové složení a struktura. Při jejich uplatnění můžeme definovat lesy přirozené, přírodě blízké, či naopak lesy nepřírodní, umělé. Třetím stejnocenným pohledem na les je způsob a intenzita hospodaření. Při uplatnění těchto hledisek vymezujeme například samovolně se vyvíjející les, výběrný les, umělou výsadbu či pařezinu. Prales je tak zároveň i starobylý les, avšak převážná většina starobylých lesů nejsou pralesy, dokonce to ani nemusí být lesy s přirozenou druhovou skladbou. Samovolně se vyvíjející lesy mohou být jak pralesy, tak i pár desetiletí stará sukcesní stadia, pokud do nich hospodářsky nezasahujeme. Každý termín je zkrátka vhodný pro určitý kontext a obor zájmu, avšak neměli bychom je volně zaměňovat.

Seznam použité literatury je k dispozici u autorů.

Příspěvek byl podpořen grantem IAA600050812.

Autoři:

Mgr. Péter Szabó, Ph.D.

Mgr. Radim Hédl, Ph.D.

Botanický ústav AV ČR, v. v. i.

Oddělení vegetační ekologie

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Foto: autoři