Problematika vyváženého vztahu mezi lesem a zvěří - Těžká zkouška NLP II

1. Jak hodnotíte vliv zvěře na lesní ekosystémy v ČR?

2. Pokládáte navržené změny uvedené expertní skupinou KA 11 v NLP II za potřebné?

3. Jaké hlavní efekty je možné očekávat od případného zmenšení minimální plochy honitby?

4. Jaký způsob určení výše lovu považujete v podmínkách ČR za optimální?

5. Kdo by měl dle vašeho názoru hodnotit vliv zvěře na lesní ekosystémy (vlastníci a správci lesa, státní správa, nezávislý auditor...)?

Jiří Novák, Ministerstvo zemědělství

1. Zvěř je nedílnou součástí přírody, tedy všech ekosystémů, a to jak lesních, tak polních. To, že zvěř vždy patřila do krajiny a svou přítomností a životními projevy se krajině přizpůsobovala, umožnilo její druhový vývoj. Naopak někdy zvěř lokálně velmi omezeně působila zpětně i na přírodu. Relativně vyvážený stav „zvěř kontra les“ se začal měnit až na základě industrializace společnosti a požadavku lidí na úzce specializované hospodářské dřeviny a sortimenty. Vznikem rozsáhlých monokulturních porostů se zmenšil a hlavně změnil výživový potenciál krajiny. Zvěř byla a je nucena využívat dostupné zdroje potravy, nebo hledat náhradní. Dalším neoddiskutovatelným faktorem působícím na zvěř v lesních ekosystémech je soustavný rekreační tlak vyúsťující v její permanentní rušení, stresování a lokalizaci zejména do mladých porostů, kde může způsobovat škody.

Zvěř je obnovitelné přírodní bohatství národa. Předpokládám, že se nenajde nikdo, kdo by chtěl zvěř úplně eliminovat z krajiny a lesa. V současnosti je asi nejvíce diskutovanou věcí hledání optimálního, nebo chcete-li únosného množství zvěře na daném území. V případě nerovnovážného stavu se začnou vyskytovat lokální škody na lesních a polních porostech, ve většině případů způsobené účelovým mysliveckým, lesnickým a zemědělským hospodařením. Tato odpovědnost tedy není na zvěři, ale na nastavení řádného a odpovědného přístupu lidské populace ke krajině jako celku, včetně živočichů a rostlin zde žijících. Pokud držitel nebo uživatel honitby opravdu chce, aby životní projevy zvěře na prostředí byly únosné – tedy vlastníkem pozemků akceptovatelné, musí svůj zájem projevit, legislativa možnosti dává. Jako první musí své požadavky vlastník pozemku uplatnit u uživatele honitby. Orgány státní správy myslivosti jsou připraveny v případě zájmu vlastníků věc vstřícně řešit.

2. Klíčová akce 11 je soustředěna na vztah lesa a zvěře. Doporučení expertní skupiny a závěr Koordinační rady (KR) k této problematice nejsou shodné. Závěry KR neberou na vědomí skutečnost, že většina vlastníků je pasivní a do problému „les a zvěř“ nechce vstupovat. Pokud je KR předpokládanou novelou zákona myšleno, že se zákonem pod hrozbou sankcí nařídí a vymůže snížení stavů zvěře, tak je otázka, zda tuto novelu vlastníci chtějí. Otázkou zůstává, kdo tedy snížení stavů chce, když vlastníci většinou současný stav buď tolerují, nebo jim vyhovuje. Ministerstvo zemědělství (MZe) je připraveno diskutovat nad každým vylepšením plánovací vyhlášky ve smyslu rozpracovat podrobněji systém, jak upravit plán lovu podle toho, jak je les zvěří ovlivňován.

MZe si uvědomuje, že nevhodný způsob mysliveckého hospodaření vede v některých případech ke zvýšení škod zvěří na lesních porostech a zemědělských plodinách. Jsme však přesvědčeni, že jak současný zákon o myslivosti, tak jeho prováděcí vyhláška č. 553/2004 Sb., o podmínkách, vzoru a bližších pokynech vypracování plánu mysliveckého hospodaření v honitbě, dávají uživatelům a držitelům honiteb, ale i jednotlivým vlastníkům honebních pozemků možnost a nástroje, jak myslivecky hospodařit v souladu s požadavky lesního hospodářství a zemědělství. Je potřeba však chtít tyto možnosti z obou stran využívat. Co však postrádáme ve změnách navrhovaných v NLP II pro úspěšnost naplnění úkolu KA 11, je akceptování stanoveného cíle přímo držiteli honiteb, tj. samotnými vlastníky honebních pozemků. Toto je právě klíčový moment při snaze o snížení poškození lesních porostů a zvýšení jejich ekologické stability. Opatření navrhovaná KR by jej měla řešit především. Zatímco aktivity státní správy myslivosti jsou veskrze pozitivní, tak aktivity držitelů honiteb, tj. vlastníků honebních pozemků, jsou takřka nulové. Jen pro srovnání. V 2. pololetí roku 2008, kdy byly tyto aktivity sledovány, státní správa myslivosti řešila na 5,5 tisíce žádostí o přijetí mimořádných opatření ke snížení početních stavů zvěře a 100 % těmto požadavkům vyhověla. Na druhou stranu stěžejní možnost držitelů honiteb, tj. vlastníků honebních pozemků, nepustit špatně navržené plány cestou jejich neodsouhlasení, bez kterého se jinak nemůže v honitbě hospodařit, byla využita takřka nulově. Z uvedeného lze jednoduše usoudit, že jakýkoliv kvalitní systém mysliveckého hospodaření, který by nebyl využíván držiteli honiteb, tj. vlastníky honebních pozemků, jako systém stávající, by neznamenal žádné zlepšení. Toto si plně uvědomujeme, a proto jsme od KR opakovaně požadovali, aby tento problém byl v rámci NLP II řešen. Očekáváme, že KR i v etapě pokročilé rozpracovanosti NLP II k jeho řešení přistoupí a bude ho prosazovat jako úkol prioritní před změnami mysliveckého zákona.

3. Hlavním důvodem pro novelizaci zákona o myslivosti je zájem zmenšit minimální hranici stanovenou pro vytvoření honitby. Tento názor je prosazován ze strany nevelké skupiny vlastníků a některých nevládních organizací vyhraněně ochranářsky orientovaných. Nejčastěji využívaný argument pro otevření zákona není požadavek vlastníků mít malé vlastní honitby s výměrou 115, 150, 250 hektarů, protože ani sami vlastníci se nejsou schopni dohodnout na optimální výměře, ale právě škody způsobenými zvěří na lesích a zemědělských plodinách. Každý vlastník zpravidla jako minimální vidí výměru, kterou ve skutečnosti vlastní.

Některá fakta ohledně výměr honiteb:

- Biologická – přirozený areál spárkaté zvěře přesahuje navrhovaných 115 až 250 ha. Na takto malém území by se nemohlo hospodařit a pečovat o zvěř. Zde by se jednalo pouze o lov přecházející zvěře, až v tzv. „újednické“ chování.

- Ekonomická – škody v malých a velkých honitbách nekorespondují s velikostí honitby, ale s přístupem k hospodaření. Máme informace o honitbách, které mají více než 2 000 ha a nejsou zde vykazovány škody zvěří, a na-opak honitby těsně nad hranicí 500 ha a škody jsou zde enormní.

- Administrativní – vlastníci musí nést náklady na vytvoření honiteb, které se pohybují mezi 30 až 40 tis. Kč. Domnívám se, že dvacetiletá porevoluční legislativní smršť by již měla ustat a měli bychom umožnit vlastníkům řádně se starat o svůj majetek.

Reálná fakta taktéž ukazují, že průměrná výměra honitby se v posledních letech pohybuje kolem 1 260 ha. Pokud by se blížila k číslu 500, jistě by se to dalo považovat za signál od většiny vlastníků, že menší honitba je lepší. Druhou skutečností je, že vlastní tvorbou honiteb se řada vlastníků nezabývala.

Jedním ze zásadních efektů případného zmenšení honitby by byl nový proces tvorby honiteb, spojený s úměrně větším počtem správních řízení, a tedy i potenciálních opravných prostředků, jako jsou odvolání a přezkumy mimo odvolací řízení nebo soudní řízení. Proces v řadě případů trvá měsíce i roky. Na závěr malé srovnání. V řadě zemí Spolkové republiky Německo je výměra honitby významně pod hranicí 500 hektarů, přitom počet kusů například srnčí nebo černé zvěře ulovených na hektar je zde vyšší. Škody zvěří jsou tomu regionálně odpovídající.

Zmenšení hektarové výměry honitby s ohledem na výše uvedené nepodporujeme a stejný názor vyslovilo ve svém požadavku v podobě dopisu adresovaném premiérovi vlády a ministru zemědělství 151 424 vlastníků honebních pozemků vlastnících 646 045 ha a přes 1 029 subjektů (honebních společenstev a mysliveckých sdružení).

4. Ten, na kterém se shodne držitel a uživatel honitby. Ostatně, je to přímo zákonná povinnost a orgány státní správy myslivosti vítají konsenzuální řešení obou stran. Zákon o myslivosti neumožňuje státní správě, aby mohla rozhodovat proti společnému zájmu vlastníků, tedy držitelů honiteb a uživatelů honiteb.

5. Zde je odpověď jednoduchá – vlastník. Ten je hlavním, jediným a neoddiskutovatel-ným článkem rozhodování. Vlastník si stanoví priority užívání a nakládání se svým majetkem v souladu se zákony ČR.

František Pelc, Ministerstvo životního prostředí

1. Vliv spárkaté zvěře na lesní ekosystémy hodnotím jako zásadní. Z pohledu využívání přírodě bližších forem hospodaření je přemnožená spárkatá zvěř faktorem limitujícím. Postrádám rovněž, a to v době ekonomické krize a zhoršující se ekonomické situace a konkurenceschopnosti odvětví lesního hospodářství, širší diskusi o zásadních dopadech tohoto fenoménu na ekonomiku lesního hospodářství.

2. Samozřejmě považujeme změny navržené v rámci KA 11 za potřebné. Změna přístupu, kdy by byl konečně stav lesního ekosystému hlavním kriteriem v rámci procesu mysliveckého plánování, je nezbytná. Rovněž se domnívám, že bez současného zásahu do zákona o myslivosti, který by zvýšil pravomoci orgánů státní správy např. při schvalování plánů mysliveckého hospodaření, nebude změna příslušné vyhlášky dostatečným řešením.

3. V případném zmenšení minimální plochy honitby spatřuji možnost pro vlastníky honebních pozemků více ovlivnit charakter mysliveckého hospodaření na svém majetku.

4. Jednoznačně ten, který umožní velmi operativně, a to na základě stavu lesa, regulovat a měnit výši lovu a povede k nastolení únosných stavů zvěře, kterou pak již bude možné jednoznačně považovat za přírodní bohatství, a nikoliv faktor poškozující lesní ekosystém. Zároveň jsem přesvědčen, že metodika vyvinutá v rámci projektu MŽP je pro tento účel plně využitelná.

5. V souladu s připravovanou metodikou MŽP by hlavním podkladem pro hodnocení měla být data Národní inventarizace lesů, v mezidobí doplněná nezávislým šetřením Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů. Domnívám se, že tento přístup je ekonomicky velmi efektivní a získané podklady jsou jen těžko zpochybnitelné, neboť data budou zjišťována relativně nezávislým auditorem s jednotným pohledem na území celého státu.

Vladimír Krchov, Lesy ČR

1. Vliv zvěře na lesní ekosystémy kolísá podle oblastí a aktuálního způsobu mysliveckého hospodaření, i podle míry vlivu změny prostředí na jednotlivé druhy zvěře.

2. Klíčové akce by se neměly uzavírat samostatně, ale až se znalostí výstupů ostatních expertních skupin. Navíc systém přijímání „závěrů“, kdy práce členů expertní skupiny může být, nebo je změněna hlasováním koordinační rady, mi nepřijde správný. Nepovažuji proto KA 11 za uzavřenou.

3. Případné snížení minimální výměry honiteb by na jedné straně vedlo postupně k ná-růstu počtu honiteb a tím k většímu přimknutí vlastníků k hospodaření v honitbě, ale na druhé straně i k prodloužení délky „sporných“ hranic a tím pravděpodobnému nárůstu správních řízení a sporů včetně zhoršení mezilidských vztahů.

4. Způsob stanovení výše lovu se má odvíjet od stavu ekosystému. Současný systém to umožňuje, ale není plně využíván.

5. Vliv zvěře na lesní ekosystémy může hodnotit kdokoliv, ale obdobně jako v zemědělství, především vlastník nebo správce musí vědět, zda utrpěl škodu.

Jaroslav Kostečka, Českomoravská myslivecká jednota

1. Jelikož v uměle založených lesních ekosystémech neexistuje stadium klimaxu chránící přirozenou obnovu lesa, může být vliv zvěře na člověkem přeměněné a ovlivněné lesy významný. Způsobený potravní tlak volně žijících organismů, které definujeme jako zvěř, je přímo úměrný a závislý na produkci biomasy v daném prostředí. Zcela zásadně však není vyšší než například škody způsobené při těžbě, přibližování a dopravě dříví. Už vůbec nelze porovnávat tlak zvěře na lesní porosty s tlakem jiného biotického činitele – kůrovce. V ČR jsou lokality, kde po působení kůrovců uschlo již několik tisíc souvislých hektarů lesa, a přesto je to považováno za přirozený projev přírody. Vlivem zvěře neuschl ještě ani jeden hektar... Zkušení lesníci jsou schopni vliv zvěře omezit na minimum. Poměrně dobře vypovídající výsledky mají v ČR velké privátní majetky. Chov zvěře může být při komplexním hospodaření v lesních ekosystémech i ekonomicky efektivní.

2. Expertní skupina navrhla Koordinační radě několik postupů při řešení současné situace. Zcela zásadně většinovým poměrem jmenovaných expertů byla proti novele zákona o myslivosti 449/2001 Sb. – včetně zdůvodnění. Koordinační rada neakceptovala názory stanovených odborníků z ES. Navzdory argumentům zástupců, kteří aktivně hospodaří v české krajině, KR odhlasovala stanovisko s návrhem k otevření platného zákona o myslivosti. ČMMJ v současnosti požádala zpravodaje ES Miroslava Sloupa o svolání ES k projednání návrhu revokace usnesení KR.

3. ČMMJ vynaloží veškeré úsilí, aby ke snížení minimální výměry honiteb nedošlo! Proto neočekáváme žádné efekty. Nedopustíme, aby došlo k neúměrnému vybíjení volně žijících populací spárkaté zvěře ve smyslu přání a aktivit některých „ekologických aktivistů“.

Doufejme, že se nedočkáme obdobné situace, jako je v západní Africe, v Číně, Indii, jižní Anglii nebo jinde ve světě. Tam se zvířata větší než zajíc vyskytují výhradně v národních parcích, rezervacích nebo na farmách a v zoo.

4. Hovoříme-li o spárkaté zvěři, výše odlovu by se měla stanovit ze skutečných výsledků lovu z předcházejících období – např. tří až pěti let průměrem. V případě, že vlastník honitby požaduje navýšení plánu lovu z důvodu prokázaných škod na svém majetku, vlastník a uživatel honitby by takto vyhotovený plán lovu navýšili (např. o 10 procent). Plán lovu by se také mohl v odůvodněných případech snížit.

5. Vlastníci a ti, kdo v lese aktivně hospodaří. Hlavně ne žádná rádoby „nezávislá“ instituce!

František Kučera, Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů v ČR

1. Lesní ekosystémy v ČR – především pak snaha o jejich druhovou přeměnu – jsou zvěří výrazně negativně ovlivňovány. Výsledky Národní inventarizace lesů jednoznačně prokázaly, že přirozené zmlazení přimíšených listnáčů a jedle v převážně smrkových porostech je téměř bezezbytku zvěří likvidováno. Uměle vysazované kultury jsou díky nákladným ochranným opatřením (oplocování, nátěry) více či méně uchráněny.

2. Změny navržené expertní skupinou a schválené Koordinační Radou NLP II považuji pro splnění vládou schváleného cíle – dosažení vyváženého vztahu mezi lesem a zvěří – za nezbytné, k zásadní redukci přemnožené spárkaté zvěře bohužel za nepostačující.

3. Obecně je zmenšení minimální přípustné výměry honiteb jedním z mnoha opatření potřebných k dosažení redukce stavů spárkaté zvěře. Současně zvýší vliv vlastníků honebních pozemků na rozhodování o provozu myslivosti v honitbě a alespoň částečně omezí spory o náhradách za škody způsobené zvěří.

Snížení minimální výměry vlastních honiteb podstatně přispěje k uplatnění vlastnického práva při rozhodování o zásadní otázce – jakou zvěř a v jakém počtu chce vlastník na svých pozemcích chovat – tím současně i sám rozhodne o nezbytných nákladech, které musí vynaložit na ochranu lesa a o případných ztrátách na zemědělských plodinách.

4. O výši lovu musí rozhodovat držitel honitby, v pronajatých honitbách na základě dohody s uživatelem. Rozhodujícím kriteriem pro stanovení výše lovu by mělo být dosažení takového stavu zvěře, který vlastník chce chovat, příp. je ochoten na svých pozemcích tolerovat. Při stanovení žádoucích stavů zvěře a výše odstřelu by měl vycházet především z posouzení vlivu zvěře na místní lesní ekosystémy.

Orgány státní správy (lesů, myslivosti a ochrany přírody) dohlíží, aby nadměrné stavy zvěře neohrožovaly plnění obecně prospěšných funkcí lesa, jiné veřejné zájmy či lesy a zemědělské kultury v sousedních honitbách, popřípadě aby příliš vysokým odstřelem nebylo ohroženo zachování a reprodukce žádoucích druhů zvěře na daném území.

5. Hodnotit vliv zvěře na lesní ekosystémy musí především ten, kdo plánuje výši odstřelu – tj. držitel honitby, resp. vlastník lesa spolu s odborným lesním hospodářem. Orgánům státní správy přísluší funkce kontrolní, v krajních případech i represivní. Zapojení nezávislého auditora v jednotlivých honitbách je nereálné, snad pouze v případě soudních sporů.

Děkuji za odpovědi (15. 3. 2010),

Jan Příhoda