Historie a současnost šlechtických lesních majetků

Historie vzniku šlechtických lesních majetků

Lesy byly původně svobodným zbožím, jehož využívání omezovaly jen teritoriální nároky usedlíků. Ve středověku bylo vlastnictví pozemků, včetně lesů, zabezpečeno zemským právem, které garantoval panovník. Od počátku 12. století se začala od vlastnictví panovníka oddělovat zástavami a lény držba schopných jedinců, i když počátky naší šlechty je možné klást již do 10. století zejména v souvislosti s rodem Přemyslovců a jejich vojenskými družinami. Jednotlivci dostávali za své služby výsluhy v podobě pozemků, správcovství hradu apod. Zpočátku se tyto výsluhy vztahovaly doživotně ke konkrétním osobám a bylo je možno odejmout, postupně však došlo k jejich přeměně v dědičné vlastnictví. Další majetek vzniklé panstvo nabývalo i promyšlenou sňatkovou politikou a dědictvím (současně se vlastníky pozemků stávají i kostely, fary a kláštery, které je obvykle dostávají od svých zakladatelů a mece-nášů, mnohdy z řad šlechty). Tak se formuje rodová aristokracie nejstarší české šlechty, která se dělila na dva stavy, nižší stav (vladycký, zemanský – vlastníci půdy – a rytířský) a vyšší stav panský (tzv. korouhevní páni). Tento ustálený systém platil až do doby stavovského povstání. Právě rok 1620 přinesl největší změny vlastnických poměrů v souvislosti se zabavením majetků osob, které se provinily proti koruně, a od té doby je také stav vyšší šlechty dále rozčleněn zavedením některých původem říšských titulů jako šlechtic, rytíř, svobodný pán, hrabě, kníže a vévoda. Do šlechtického stavu povyšoval pouze panovník.

S odvoláním právě na Bílou horu bylo již vícekrát veřejné mínění směřováno k tomu, aby vidělo šlechtu jako národu cizorodý prvek, jako potomstvo pobělohorských kořistníků. V této argumentaci zcela zapadá to, že šlechta hrála významnou roli v procesu vytváření nového národa před 150 lety. Např. Schwarzenbergové patřili v 19. století k prů-kopníkům českého národního života. Založili české lesnické školství, patřili k průkopníkům českého zemědělství a všeobecně se zasloužili o hospodářský, kulturní a povšechný rozkvět Českých zemí. Jejich zařizovací lesní služba (1852) patřila vedle lichtensteinské, colloredo-mansfeldské, fürstenberské, czernínské a buquojské k nejstarším v Čechách. Jejich německy mluvící zaměstnanci – většina statků ležela v německém pohraničí – si dokonce stěžovali na to, že počešťují Šumavu, kde i němečtí úředníci museli umět česky. Ve druhé polovině 19. i na počátku 20. století probíhal proces vytváření nové šlechty – tzv. nobilitace – a to kupodivu z důvodu potřeby českého národa šlechtu mít (např. rytíř Bartoň z Dobenína nebo Emil Škoda).

Období první republiky a 2. světové války

Šlechtické rody, které spolu s církví, náboženskými řády a kongregacemi patřily v minu-losti k největším vlastníkům půdy, přišly o svůj majetek na území bývalého Československa v několika etapách. Část majetku byla šlechtě, když rok předtím vzniklý československý stát zrušil šlechtické tituly, zabavena při pozemkové reformě z roku 1919, kdy byla hranice záboru určena na 150 ha zemědělské půdy a 250 ha veškeré půdy, tj. i lesy.  Slovo šlechta se již od té doby stalo synonymem čehosi špatného, prohnilého, vypočítavého, chtivého moci a tím vším odsouzeníhodného. Používání šlechtických titulů bylo dokonce zakázáno pod hrozbou trestních sankcí za úmyslné a veřejné naznačování zrušeného šlechtictví. V letech 1919–1920 byly pak postupně přijaty zákony, které vedly ke konfiskaci majetku, zabrání půdy a vyplacení peněžité náhrady za zabírané statky. Byl to Zákon č. 215/1919 Sb. o zabrání velkého majetku pozemkového, tzv. Záborový zákon, který byl kompromisem mezi vyvlastněním a výkupem. Znamenal právo státu půdu v budoucnu převzít za náhradu, a omezil dispoziční právo majitele, který se zabranou půdou mohl disponovat jen se svolením Státního pozemkového úřadu. Následovaly Zákon č. 330/1919 Sb. z. a n., o Pozemkovém úřadu; Zákon č. 81/1920 Sb. z. a n., přídělový zákon; Zákon č. 329/1920 Sb. z. a n., o převzetí a náhradě za zabraný majetek (náhradový zákon). Zvláštním zákonem byl v roce 1921 zkonfiskován veškerý majetek Habsburků. Reforma nebyla odvozena od ekonomických cílů nové vlády, ale celý proces byl jen politickým tahem.

Šlechtu však nedělají rozsáhlé pozemky a tituly, ale rozdíly, kterými se liší od ostatních – určitá kolektivní paměť, vztah k minulosti a soubor hodnot. V titulu je obsažena rodinná tradice a historie, kterou zrušením titulu právním aktem nelze odbourat. Šlechticem byl každý, kdo sám sebe za šlechtice označoval, ale zároveň byl obecně lidmi jako šlechtic přijímán.

Po vzniku republiky se na šlechtu nahlíželo jako na něco, co už republika nepotřebuje, a v této souvislosti je dobré si připomenout ohrožení v roce 1938. Republika se dostala do velmi svízelné situace, a tehdy se sešly některé staré šlechtické rody a napsaly prohlášení, které 17. 9. 1938 přednesly prezidentu Benešovi. Zdeněk Václav Kinský z Chlumce n. Cidl. byl nejdříve osobně u E. Beneše, kterému nabídl podporu českých rodů, prezident souhlasil a Karel Schwarzenberg byl pověřen sepsat text tohoto prohlášení. To pak na hradě přednesl František Kinský z Kostelce n. Orl. V této době ohrožení suverenity státu se ozvaly opravdové elity a postavily se proti vzniklému tlaku. Jejich čin byl významný i pro vznik obrovské petiční akce – manifestu Věrni zůstaneme, kterou do poloviny září podepsalo téměř 1,5 miliónu lidí.

S ohledem na to, že nacisté ve své ideologii začali prohlašovat, že každá šlechta je čistě germánská a také šlechta českých zemí samozřejmě patří k německému národu, je ještě významnější prohlášení z roku 1939. V něm zaznívá jasné přihlášení se k národu, nejen pouze ke státu, a jde opravdu o reakci na tlak vykonávaný na příslušníky starých šlechtických rodin, aby se přihlásili k němectví a získali říšské občanství. Pod tímto dokumentem je 69 podpisů.

Podepsali, přestože si museli být vědomi možných následků – okupanti následně zavedli nucenou správu na majetcích zabavených deseti hlavních exponentů: Kinského, Belcrediho, Šternberka, Schwarzenberga, Lobkowizce, Černína, Kolowrata, Strachwitze a dalších. Kromě nucené správy došlo i k okamžité konfiskaci např. právě u Adolfa Schwarzenberga na Hluboké (1940), k vy-vlastnění došlo i u Colloredů a Černínů.

Po 2. světové válce Jan Lobkowicz 25. července 1945 písemně vypočítává, jak byl okupační správou zasažen majetek šlechtických rodin, které zůstaly věrny národu. Tento dokument upozorňuje na to, že takto byla většinou původní česká šlechta tímto závažným způsobem postižena, a že by bylo vhodné k tomuto postihu při dalších vládních krocích nějakým způsobem přihlédnout. Dokument byl velmi zdvořilý, strohý, ale slušný a pokorný, není zde nic nárokováno, pouze jde o prosbu, aby vláda při dalším zabírání majetku vzala ohled na skutečnost, že se šlechtické rody v roce 1938 zastaly území Koruny české. Vláda na tento dopis neodpověděla, ani se neuskutečnila zamýšlená audience české šlechty u prezi-denta Beneše.

Vývoj po roce 1945

O většinu majetku pak někdejší šlechta přišla v letech 1945 až 1947. V roce 1945 byl vydán Benešův dekret č. 12 o konfiskaci ma-jetku Němců, Maďarů a zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, který dopadl i na část bývalé šlechty. Vzhledem k tomuto opatření přišla veškerá šlechta, která se od roku 1929 přihlásila k německé či maďarské národnosti, okamžitě a bez náhrady o svůj majetek. Ze zhruba 2 000 českých a moravských hradů a zámků bylo 514 jejich majitelům na základě Benešova dekretu zkonfiskováno. Výjimku v platném právním řádu však tvořil majetek rodu Schwarzenbergů, na který se žádné vyvlastňovací zákony nehodily, a tak vznikl speciální zákon z roku 1947, známý jako „Lex Schwarzenberg“, který zkonfiskoval majetek hlubocké větve Schwarzenbergů vlastnící od roku 1800 Hlubokou, Třeboň a Český Krumlov. Tento zákon č. 143/1947 Sb. o převodu vlastnictví na zemi Českou je i příkladem zákona, jímž legislativa překročila své kompetence a vydala zákon, který je fakticky individuálním právním aktem svědčícím o úpadku právní kultury v ČSR po 2. světové válce. Zákon je zřejmě i v rozporu s dnešním pojetím ústavnosti, protože nařizuje paušální konfiskaci tohoto majetku – podobnost s vá-lečným obdobím čistě náhodná – aniž by uváděl, za jaký přečin je tato sankce ukládána. Jako jediné zdůvodnění bylo uvedeno, že Schwarzenbergové byli německá šlechta. V období presumpce kolektivní viny se dokonce německá národnost dostala na stejnou úroveň jako zrádci a nepřátelé národa a nevadilo, že se to týkalo i Němců, kteří byli vězněni v koncentračních táborech. V období znárodňování se soukromé vlastnictví stalo čímsi nepatřičným, a tak byl „demokratickým“ způsobem okraden konkrétní jednotlivec – Adolf Schwarzenberg, který spolufinancoval ve 30. letech výstavbu československého opevnění a v době války podporoval londýnský odboj. Jan Masaryk mu písemně potvrdil jeho zásluhy ve věci odboje, ale když se na půdě parlamentu zákon projednával, jen někteří připomněli, že schwarzenberský majetek byl pod německou správou a o zásluhách na odboji se nemluvilo. Majetek byl převeden na Zemi českou, ale ta se skončením zemského uspořádání zanikla, lesní majetek se stal majetkem státních lesů, zemědělských státních statků a enklávy propadly obcím nebo byly rozparcelovány. V zákoně bylo pro uklidnění zaměstnanců obsaženo, že jim zůstanou jejich penzijní výhody trvající již od 18. století, ale tím už se později nikdo nezabýval. Ale i dnes jsou zřejmě platná slova z promoční řeči Františka Schwarzenberga (1913–1992) ze dne 20. května 1938: „…čím dále tím častěji je porušována stěžejní zásada všeho práva, zásada „pacta sunt servanda“, zásada zachovávání smluv a věrnosti danému slovu. Kdyby tyto poměry zavládly mezi jednotlivci, pak věru nevím, kam by se řítila naše kultura, pak nevím, byl-li by ještě život snesitelným a důstojným svobodných lidí“. Přitom se zaměstnanci Schwarzenbergů stavěli na jejich stranu, posílali dopisy se žádostmi, aby panství bylo majitelům předáno – někteří posléze ztratili zaměstnání a nakonec byli posláni do pracovních táborů. Schwarzenbergové pak přišli o část majetku v letech 1948–1951 ještě v Bavorsku na základě bavorské pozemkové reformy. Zbytek majetku šlechtě odebrala v roce 1947 revize pozemkové reformy z první republiky – doplněná navíc o konfiskaci nemovitostí – a tak byl zahájen definitivní proces vyvlastnění majetku české šlechty. I jinde přicházela šlechta přirozeným vývojem o své výsadní postavení, ale nikdo ji hned nerušil, nevyháněl a nekonfiskoval v takovém rozsahu její majetek. Celý proces vyvlastnění pokračoval až do roku 1959, kdy byl vládním nařízením zabrán mobiliář velkého počtu zámků. V tomto období se většina aristokratů rozhodla opustit české země. V republice zůstalo jen několik zástupců, převážně nejstarších českých rodů. Do roku 1945 žilo v Českosloven-sku téměř 200 rodin, které se počítaly k české šlechtě, po roce 1948 jich zůstalo jen 40 – mezi nimi Kinští, Lobkowiczové, Sternbergové a Waldsteinové – s některými to nedopadlo příliš dobře. Např. Arnošt Schwarzenberg (1892–1979), vyznamenaný za odbojovou činnost v době okupace – kvůli zákazu pobytu se musel celkem čtyřiadvacetkrát stěhovat, dvakrát byl vězněn, vyslýchán. Zedničil a truhlařil v Kartouzích a v Příbrami. Byl zbaven občanských práv a obviněn z účasti na protistátní činnosti. Nakonec byl v 50. letech odsouzen k deseti letům jako „typický příklad vyhlazené třídy“. Podobné zacházení zažil Kryštof Kolowrat-Krakowský-Libštejnský (1927–1999). Pro odmítavý postoj k třetí říši byla po dobu okupace na jeho panství dosazena nucená správa, po skončení války přešly statky opět do rukou Kolowratů, ale po roce 1948 byl jejich majetek opět zabaven. Kryštof byl vyloučen z lesnické školy v Trutnově a ze všech škol, stal se třídním nepřítelem a v roce 1949 černým baronem u PTP. Později byl pro údajné sdružování proti republice, stejně jako jeho rodiče, zatčen a vězněn.

Šlechta je i v současných společenských podmínkách demokratických zemí stále chápána jako představitel společenské a státní tradice. Česká šlechta to však v minulém století – ale nejen v něm – neměla lehké. Tím, že česká společnost jakoby vyňala šlechtu ze svého středu, odstoupila od historických tradic, jejichž nositelem spolu s prostým lidem právě šlechta byla. Tradice spojené s českým královstvím byly vymazány a nepodařilo se na ně navázat – zbytek české historie a tradic zmizel v roce 1948.

Navracení majetku po roce 1989

Po roce 1989 bylo rozhodnuto o částečném odčinění majetkových křivd, kterých se dopustil předchozí režim (zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku). Stalo se tak v největším rozsahu ze všech postkomunistických zemí a mnoho rodin se vrátilo z exilu. Po přijetí restitučních zákonů na začátku 90. let minulého století podali potomci bývalé šlechty kolem dvou set žádostí o navrácení hradů, zámků, lesů, rybníků a dalších nemovitostí, o které přišli při revizi pozemkové reformy 1947 či omezením pozemkové držby na 50 ha v roce 1948, bylo mezi nimi i 75 žádostí o navrácení majetku konfiskovaného na základě Benešových dekretů. Do současnosti byly původním majitelům vráceny více než čtyři desítky hradů a zámků. K nejúspěšnějším restituentům patří Lobkowiczové, Colloredo-Mansfeldové, část rodu Kinských, orlická větev Schwarzenbergů, Kolowratové či potomci rodu Sternbergů. Podle reprezentanta jednoho z úspěšných restituentů Radslava Kinského mělo předpoklady pro restituci jen asi 20 rodin.

S restitucemi cca 180 000 ha lesů církví, náboženských řádů a kongregací se dosud žádná vláda nedokázala vyrovnat. Tzv. „blokační“ § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, brání mj. převodu tohoto majetku do vlastnictví jiným osobám, neboť stanovuje, že „majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku“. Po roce 1990 se předpokládalo systematické provedení nápravy všech majetkových křivd, tedy i původního majetku církví apod., ačkoliv vyřešení tohoto záměru bylo prozatímně odloženo. Zákonodárce navíc v ustanovení § 29 zákona o půdě přislíbil, že případné systematické provedení náhrady bude učiněno formou zákona. Situace nevyhovuje nejen církvím, ale např. i obcím – neexistuje reálný vlastník, nemovitosti chátrají, o půdu se nikdo nestará, je poškozována krajina, upadá cestovní ruch apod.

Protahované restituce zatěžují společnost nejistotou již dvě desetiletí, a protože politici hledají cesty, jak zabránit získání majetku dalším rodům, je oprávněné varování před situací, za které by se moc zákonodárná dotkla pravomocí soudců.

Šlechta a rodová odpovědnost

Někdy se zdá nepochopitelné, proč se někteří šlechtici vůbec vraceli z dlouholeté emigrace domů a proč zničený a nákladně udržovaný majetek neprodali. Vraceli se mnohdy do zchátralých budov, kde byly umístěné sklady, armáda nebo učňovské internáty, k lesům, polím a rybníkům a do statků, kde se často špatně hospodařilo. Je to dobrý pocit vrátit se, říká jeden z nich, jenže to má příchuť ekonomické sebevraždy.

V souvislosti se šlechtictvím je ale pojem majetek a vlast důležitý, oba se výrazně prolínají. Majetek je něco, co předchozí generace zvelebovaly, a na současnících je povinnost či „poslání“ v tom pokračovat. Povinnost starat se o majetek v souladu s tím, aby byl v co nejlepším stavu odevzdán následující generaci, vyplývá ze vztahu k předkům. Majetek není chápán jako vlastnictví jednotlivce, ale jako vlastnictví rodiny, popřípadě něco, co náleží vlasti – z toho vyplývá i vlastenectví šlechty. Poté, co jí byl majetek odebrán a zdevastován, byl také narušen její vztah k vlasti. Restituce snad i umožnila navrátit se k rodové odpovědnosti a posílit tak vlastní identifikaci se šlechtictvím. A šlechta díky státotvorným aktivitám svých předchůdců cítí povinnost se starat i nadále o dobro země, se kterou se identifikuje – vše podle zásady „Uchovej, obnov a předej!“

Je dobře si připomenout, že u šlechty je důležité společné rozhodování o podstatných věcech, ke kterým patří i výchova a vzdělání. To není spojeno pouze s institucí školy, ale od pradávna souvisí s rodinou, která udržuje dobré vztahy založené na důvěře, sounáležitosti a na jakési povinnosti postarat se jeden o druhého. Při výchově šlo hlavně o morálnost, slušné chování, štědrost, čestnost a skromnost. Přísná výchova, sebevědomí a víra v sebe sama pomohly české šlechtě přežít těžká období a ovlivňují i její pohled na současné dění. Víra, mravnost a slušnost pro ni nejsou prázdné pojmy. Čeští aristokraté jsou nositeli nejen rodových, ale i národních a státních tradic, jsou upřímnými patrioty, nemluvě o mravním kodexu, který by měl být všeobecně běžný.

Doyen české šlechty Josef Kinský v jednom rozhovoru říká: „Já dělám svou povinnost. A neudělám nic, co by nebylo v souladu s vírou, řádem a mravností. A těch nemravností se dělá tolik, dennodenně a na každém kroku… A lidi si ani neuvědomují, že je to nemravné, protože o mravnosti a nemravnosti nikdy nic neslyšeli. A jsou to páni velice vysoko nahoře. A nikdy neuvažovali, co je mravné a co je nemravné. Mrav se totiž nedá definovat. Definujte mravy! To se nedá.“

Návrat české šlechty do rodových sídel byl mnohdy provázen negativním přístupem české veřejnosti. Vracení majetků se někdy stalo podnětem pro projevy závisti, nesnášenlivosti a žárlivosti. Potomci šlechty jsou nejsnadnějším cílem: cizáci, často s německými jmény, velkým majetkem a dlouhou zmapovanou historií – a to je přitom podstatný rozdíl od neprobádatelné minulosti naší „nové šlechty“, podnikatelů a některých českých politiků v první generaci! Běžně se vyskytují lidé, kteří šlechtu považují za společenskou vrstvu nemající s demokracií a naším zřízením nic společného. Domnívají se, že dnes šlechta chce, aby se na ní opět robotovalo – hloupost, nebo jen malost? Je ale ostudné, když se na tažení proti potomkům šlechty podílí stát, který ještě před půlstoletím jejich majetky nedokázal ochránit a zajistit jim i dalším občanům bezpečnost a lidská práva. Josef Colloredo-Mansfeld byl gestapem obrán o majetek, vystěhován a poslán na nucené práce. Jeho bratr padl na západní frontě a druhý bratr v roce 1938, v době mnichovské krize, slíbil věrnost republice a prezidentu Benešovi. Nepodařilo se předložit důkaz o tom, že ztratil československé občanství a kolaboroval s nacisty. Opočenská kauza jeho dědičky je trapná – lesy ano, zámek ne. Někdy se zdá, že ČR nepovažuje příslušníky bývalé šlechty pro jejich rodovou a historickou stavovskou příslušnost za plnoprávné občany.

Co k tomu dodat?

Autor:

Ing. Karel Vančura st.

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.