Jesenické horské hole, horní hranice lesa a kosodřevina

Touto problematikou, včetně studia horní či alpinské hranice lesa i kosodřeviny, se v Hrubém Jeseníku a na Králickém Sněžníku v novější době zabývala celá plejáda odborníků, přírodovědců i lesníků, počínaje profesorem Jeníkem a jeho žáky, také Lokvenc, Plesník, Müller a Salaschek, Horák, Rypl, Hampl, Prosová, Soukupová, Jankovská a další. Jak se hromadily důkazy nebo alespoň indicie, názory se postupně vyvíjely a tříbily. O zatím jednu z posledních syntéz, opírající se o řadu vědních oborů, se pokusili Banaš a kol. (2001), resp. Treml a Banaš (2000, 2005). Z prací všech výše uvedených autorů čerpá i tento příspěvek.

Přirozené hranice lesa

Přirozené hranice lesa jsou výsledkem vývoje vegetace přibližně během uplynulých deseti tisíc let. Les a jednotlivé druhy jeho stromovitě rostoucích dřevin (spolu s dalšími organismy) po skončení poslední doby ledové postupovaly ze svých jižněji a níže položených nezaledněných útočišť čili refugií v několika vlnách na sever – a do vyšších poloh. Z důvodů klimatických a orografických, vegetačních i půdních a také časových se později les horizontálně i vertikálně ustálil v určitých hranicích, které ve svém přirozeném vývoji v posledních staletích již významně neměnil.

Horní hranice lesa, alpinská hranice lesa

Horní hranice lesa, resp. alpinská hranice lesa (dále jen HHL či AHL) je zásadní vegetační linií (příp. i s přechodovou zónou), spojující všechny zjištěné nejvyšší okraje lesa. Je výrazným rozhraním v horském reliéfu. Vytváří se v oblastech s kriticky nízkými průměrnými teplotami ve vegetačním období, které je obvykle také krátké. Pro vznik AHL se tyto teploty uvádějí rozmezím 5,5–7 °C, což platí více či méně globálně. Srovnatelná průměrná nadmořská výška AHL na severní polokouli proto klesá od jihu k severu, kde sestupuje až do nížin, na nichž splývá se severní polární hranicí lesa. V podmínkách střední Evropy klesá i směrem od východu k západu (s ústupem kontinentality a s nárůstem oceanity klimatu ubývá teplotních extrémů, tedy i vyšších teplot ve vegetačním období). Nadmořskou výšku, v níž je dosahováno kritických teplot – a tím i výšku AHL – ovlivňuje také velikost a výška horstva – a to přímo: ve vyšších a rozsáhlejších pohořích, a zvláště v jejich centru, se kritická teplota dostavuje až v poněkud vyšších nadmořských polohách. Vedle průměrné teploty vegetačního období ovlivňují AHL i další stresové faktory (větrné proudění, akumulace studeného vzduchu a sněhu a jeho pohyb, zimní vysychání a obrus, polomy, půdní a orografické podmínky včetně tzv. vrcholového fenoménu, snížená klíčivost semene). Je poukazováno i na velký význam pásma fungující symbiotické mykorrhizy, která může být pro les pod jeho alpinskou hranicí dlouhodobě stabilizujícím faktorem, který však nad AHL chybí.

Fatálnost kriticky nízkých průměrných teplot vegetačního období na růst a existenci lesa nad jeho alpinskou hranicí je vysvětlována jejich negativním vlivem na zabudování asimilátů do buněčných struktur stromů, jež se stává nedostačujícím (Körner, 1999).

Horní hranice lesa v Jesenické podoblasti

V Hrubém Jeseníku a na Králickém Sněžníku se dnes AHL nalézá v nadmořské výšce kolem 1300–1350 m; v tom panuje dostatečná shoda. Teoretická, klimaticky ještě možná hranice, také s přihlédnutím k výše umístěné horní hranici stromové (HHS) a k tzv. „pásmu boje“ (= přechodová oblast mezi AHL a HHS) a k jeho šířce, by však mohla být ve výšce kolem 1350 až 1400 m. Také Hošek (1972) uvádí, že podle historických dokladů ještě v 17. stol. byla rozloha jesenických holí podstatně menší než dnes, s omezením převážně na okolí nejvyšších vrcholů, zatímco ostatní části dnešních holí byly většinou porostlé řídkým horským lesem (např. na Šeráku). Maximální rozlohu měly mít v 19. století, v období před počátkem tzv. vysokohorského zalesňování. To by ovšem znamenalo, že v minulosti musela být tato linie lidskou činností značně snížena (± nerovnoměrně), v průměru asi o 50 m; jako maximum uvádí Hošek (1984) snížení o 100 m z oblasti východních svahů Praděda. I když nikdo nepopírá lidské zásahy a pomístné snížení AHL těžbou, pastvou, travařením i vypalováním (viz nálezy uhlíků, zbytků starých salaší a seníků umisťovaných zajisté na rozhraní horského lesa a bezlesí, se starým vegetačním chodníkem) – a doloženo je i zvyšování hranice lesa zalesňováním, dokonce i nad AHL (!) – přece jen dnes se spíše předpokládá alespoň hrubá rámcová shoda průběhu přirozené AHL s hranicí současnou (HHL). Stejně tak se pro větší část období mladších čtvrtohor, pro holocén, nepředpokládá ani výraznější kolísání přirozené AHL (zřejmě po dosažení jejího maxima).

Alpinské bezlesí neboli přirozené (vysoko)horské hole

V dostatečně vysokých pohořích se nad horní hranicí lesa vyvinula společenstva horských holí – alpinských luk pokrytých nízkou travinnou, resp. bylinnou nebo keříčkovou vegetací, fyziognomicky připomínající vegetaci severského subarktického pásma na polární hranici lesa.

Alpinské ekologické ostrovy v ČR

Spojíme-li průměrné výškové a polohopisné hodnoty alpinských hranic lesa středoevropských pohoří do myšlené, byť ne zcela rovné plochy, získáme srovnávací hladinu, nad níž na území ČR vyčnívají pouze tři bezlesé „alpinské ekologické ostrovy“ (Banaš et al., 2001) či „souostroví“. V Čechách jsou to Krkonoše (výška AHL se tu nalézá v průměru ve 1230 m a nad ní položené alpinské bezlesí zahrnuje plochu 5 465 ha) – a na Moravě a ve Slezsku Králický Sněžník a Hrubý Jeseník (viz tabulku). Všechna tato pohoří jsou součástí Vysokých Sudet, z toho poslední dvě patří do jejich východní části. Z hlediska vegetačních stupňů aktuální vegetace (FGO, dle Květeny ČR) jsou naše alpinská bezlesí řazena do nižšího, tzv. subalpínského stupně oreofytika.

Jesenické hole a jejich původnost

Novější pylové analýzy, ze vzorků odebraných v bezlesé části hlavního hřebene Hrubého Jeseníku, dokládají, že zdejší nejvyšší vrcholy (alespoň ty od 1400 m výše?) by nejméně v posledních čtyřech tisíciletích neměly být pokryty ničím, co by mohlo být pokládáno za les. Zvážíme-li, že definitivní roztátí permafrostu se klade do doby před 6. tisíciletím př. Kr. (Czudek, 1997) a že permanentní ledová či firnová pole mohla v horách existovat ještě i mnohem později (Kalvoda et al., 2001), pak nepřítomnost lesa ve vrcholové části Jeseníků je pravděpodobná také od konce poslední doby ledové alespoň do nástupu atlantika, což je teplé a vlhké klimatické optimum holocénu – tj. přibližně do 6. tisíciletí př. Kr., nebo ještě i déle. Proti někdejší existenci lesa na místě dnešního alpinského bezlesí – holí v Jeseníkách (tuto existenci předpokládali někteří starší badatelé) svědčí i tamní výskyt tzv. strukturních půd, pocházejících převážně z konce doby ledové. Pokud by někdy později hřebeny Jeseníků byly zalesněné, kořeny stromů by tyto reliktní půdy velmi pravděpodobně rozrušily. Přirozeným bezlesím jsou samozřejmě i tzv. kamenná moře na svazích – a dráhy s dlouhodobou akumulací lavinových a murových (suťových) sedimentů na dně dále zmíněných kotlin. Ani ty by nemohly vzniknout, kdyby území v horní části jejich drah byla pokryta lesem, který by zabránil pohybu lavin. Významnou indicií existence přirozeného či primárního bezlesí nad AHL je i dnešní přítomnost pozoruhodné „sudetské“ květeny i zvířeny a jejich bohatých společenstev, se zachovalými druhy dávné jesenické arkto-alpinní tundry. Mnohé z nich lze klasifikovat jako významné relikty z poslední doby ledové. Značná část z těchto vesměs světlomilných druhů by zde zřejmě nepřežila, kdyby musela projít obdobím s jedlo-bukovým a smrkovým lesem, plně zapojeným až po vrcholky hor. To dotvrzují i srovnatelná, lesem dříve cele pokrytá pohoří: i po pozdějším odlesnění jejich vrcholových částí tam zmíněné reliktní druhy chybí a společenstva jsou celkově mnohem chudší.

Přirozené alpinské bezlesí, horské hole Hrubého Jeseníku a Králického Sněžníku, společným pracovním názvem jesenické hole (obě pohoří patří do Jesenické geomorfologické podsoustavy), obsahují osm oddělených bezlesých, vrcholových či hřebenových území. V Hrubém Jeseníku to jsou Šerák (jeho max. výška je 1351 m), Keprník (1423 m), Červená hora (1337 m), Malý Děd (1355 m), Praděd (1491 m), boční hřbet od Mravenečníku po Vřesník (1343 a 1342 m) – a část hlavního hřebene od Petrových kamenů a Vysoké hole po Pecný, příp. až po Pec (1438, 1464, 1334, event. 1311 m). Jeho součástí jsou i Velká a Malá kotlina, jejichž bezlesí, „zakusující se“ klínovitě do lesních stupňů, je přirozeným způsobem udržováno lavinami, plazivým sněhem, občas i murami. Poslední bezlesí Jesenické podsoustavy se nalézá ve vrcholové skupině K. Sněžníku (1423 m). Hole Šeráku a Mravenečníku (i jiné?) jsou však některými autory považovány za druhotné (Deylová–Skočdopolová, 1984).

Jesenické hole a hlavní rozvodí

Stojí za povšimnutí, že rozložení podélných os jesenických horských holí, kromě bezlesí Mravenečník – Vřesník, avšak včetně holí Králického Sněžníku, sleduje přesně jeden úsek hlavního evropského rozvodí mezi Baltským a Černým mořem, vedoucí po nejvyšších hřebenech. Tato rozvodnice současně tvoří i severozápadní část staré historické hranice mezi Moravou a Slezskem (a Praděd je nejvyšší horou nejen historických zemí Moravy a Slezska – ale i dnešních krajů Olomouckého a Moravskoslezského).

Kosodřevina

Významnou součástí horských společenstev, vyvinutých ve střední a jihovýchodní Evropě nad AHL (méně často i pod ní, na vhodných světlých místech v lesních stupních), bývá i světlomilná keřovitá borovice kleč kosodřevina (Pinus mugo). Víme, že v Hrubém Jeseníku a na Králickém Sněžníku je nepůvodní, pouze introdukovaná – a že tu byla vysazena převážně až koncem 19. a počátkem 20. století (první pokusy mají pocházet z r. 1886). Nepůvodní je i v Beskydech, např. na slezské Lysé hoře (1323 m n. m.), kde se na vrcholu zachoval malý fragment bezlesí. V odebraných vzorcích z jesenických hřebenových rašelinišť vytvořených dávno před datem prvních výsadeb, nebyla její dřívější přítomnost paleoekologicky prokázána. V subboreálu, cca ve 2. a 3. tisíciletí př. Kr., ji tu zřejmě zastupovala dominující líska, se smrkem a s příměsí lípy velkolisté (Rybníček a Rybníčková, 2004). Ani orientační letokruhové analýzy současných porostů kleče nepotvrdily existenci starších jedinců, jejichž původ by sahal do doby před 9. desetiletím 19. století. A jelikož úplné přirozené zalesnění Hrubého Jeseníku, tj. včetně dnešních horských holí, je v holocénu jen velmi málo pravděpodobné, nepřichází v úvahu ani teorie, že kosodřevina, spolu s AHL, byla v některém z teplých období poledového vývoje z pohoří Jesenické podsoustavy „vytlačena“ – a později se již neměla odkud vrátit.

Ostatně proti uvedené teorii o „vytlačení“ kleče mluví i přítomnost jiného jehličnatého keře, velmi světlomilného reliktního jalovce nízkého (Juniperus communis subsp. alpina), který zde snad přežil celý holocén – a dosud se na Jesenických holích sporadicky vyskytuje.

Nepřítomnost autochtonní kosodřeviny v Hrubém Jeseníku a na Králickém Sněžníku – a vznik jakéhosi „bezklečového ostrova“ mezi klečí osídlenými Krkonošemi (s Jizer-skými horami tvoří její nejsevernější přirozený výskyt!), masivem Babia gora a Malou Fatrou a Alpami (Banaš et al., 2001) – tak zůstává prakticky nevysvětlena. Jisté však je, že její zdejší absence je přinejmenším dlouhodobá – a že její přirozenou nepřítomností vznikly příhodné podmínky pro zachování jedinečných alpinských a subalpinských ekosystémů tzv. arkto-alpinské tundry, s řadou rostlinných a živočišných reliktů a endemitů (Jeník, 1973).

Na tom nemění nic ani skutečnost, že kleč ve vrcholové oblasti Hrubého Jeseníku i Králického Sněžníku roste relativně dobře (podobně jako ve Skandinávii, daleko od severní hranice jejího areálu) – na rozdíl od borovice limby, která na přelomu 19. a 20. století byla v Hrubém Jeseníku rovněž vysazována – a z jejichž výsadeb se nedochovalo téměř nic.

Závěrem

Ať už je poledová historie kosodřeviny v Jesenické podsoustavě jakákoli, její někdejší výsadba – v jistě dobře myšlené snaze po zvýšení horní hranice lesa, především té lidskou rukou snížené – a také s úmyslem ochránit některá údolí před svahovými sesuvy – nepříznivě ovlivnila řadu cenných původních společenstev. Navíc v oblasti, která byla zařazena mezi chráněná krajinná území, lze jen stěží nalézt dobrý důvod, proč bychom se v neprodukčních lokalitách, na horní hranici lesa a nad ní, měli snažit opravovat přírodu vnášením cizích druhů. Snad jedinou alespoň trochu odůvodněnou výjimkou by mohla být velká imisní katastrofa, při níž by na přirozené HHL domácí autochtonní „velké“ dřeviny zcela selhaly (kleč je k imisím poněkud tolerantnější než např. smrk). I tam by však asi bylo vhodnější jako případnou přípravnou dřevinu použít spíše břízu karpatskou (Betula carpatica), která je v daném území na HHL autochtonní, příp. i jinou, v místě domácí dřevinu. V žádném případě by však jakékoli zalesňování, ani to minulé, nemělo jít nad odborně stanovenou alpinskou horní hranici lesa, v případě nutnosti orientačně reprezentovanou i autochtonní horní hranicí stromovou (?), kterou lze více či méně chápat jako maximálně možnou přirozenou, klimaticky podmíněnou horní hranici lesa v konkrétní lokalitě. Současně je nutno plně respektovat případná přírodní snížení horní hranice lesa, především v kotlinách, karech a karoidech, které se staly útočišti mnoha reliktních i jiných rostlin – ale i živočichů.

Autor:

Doc. Ing. Ivan Musil, CSc.

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Autor působil jako docent dendrologie na Lesnické fakultě ČZU v Praze