Jak to bude s klečí v Krkonoších?

Přirozené krkonošské klečové porosty a jejich první ovlivnění člověkem

Odskočíme-li si na krkonošské vrcholky zpět do hlubší minulosti, ještě před příchod člověka, můžeme se rozhlédnout po pestré mozaice otevřených alpínských a boreálních trávníků, kde ostrůvkovité porosty kleče s příměsí smrku, jeřábu a vrby obklopují mokřady a temná oka rašelinných jezírek.

Rozloha těchto planin nad horní hranicí lesa čítá ke dnešku 2 900 ha u nás a dalších 1 700 ha na polské straně hor. Z tohoto sumáře je nutné vyjmout extrémní stanoviště kamenných moří, suťovisek, svahů karů s aktivními lavinovými dráhami apod.

Krkonošské klečové porosty prošly již v první polovině 16. století první vlnou devastace v důsledku příchodu alpských kolonistů. Rozvoj alpského stylu tzv. budního hospodářství, sezónního využívání hřebenových poloh Krkonoš k pastvě dobytka spojené s produkcí mléčných výrobků a k senaření, znamenal po útlumu hornické činnosti někdy až fatální změnu poměrů i v těch nejvyšších či nejodlehlejších horských oblastech.

První stálí obyvatelé, existenčně závislí na obživě z krkonošských hřebenů, byli nuceni využívat zdejších možností do krajností, proto klečí topili, vyráběli z ní výrobky denní potřeby, hračky, později i medikamenty a suvenýry. Hlavní užitek jim však plynul z ploch kleče zcela prostých. Zde mohli pást svůj hubený horský dobytek, k němuž přibírali za úplatu na pastevní sezonu i dobytek z kraje, dokonce až z Královéhradecka. Pastva byla navíc důmyslně usměrňována tak, aby na většině vyklučených ploch mohla proběhnout senoseč velmi vzácné trávy, z níž byl horský dobytek živ přes dlouhou zimu, trvající někdy i více než půl roku (Lokvenc, 1978). Není tedy divu, že velmi intenzivní tlak na využití kdejakého kousku drnu nepřál kleči ani sousedícím řídkým lesním porostům na horní hranici lesa.

Z historie zalesňování klečí v Krkonoších

Vlivem zásadních společenských změn v 19. století dochází s rozvojem průmyslu a turismu k upadání zemědělsko-hospodářského významu původních klečovišť, nyní již smilkových luk s ostrůvky kleče vytlačených do hospodářsky nevyužitelných lokalit (rašeliniště, sutě atp.). Spád nových událostí urychlují katastrofální povodně z konce téhož století (největší 1897). Povodně v očích tehdejších lesních odborníků potvrdily správnost teorie o nezbytnosti funkce dřevin v horních partiích toků.

Recept na řešení problému se zdál být jednoduchý: osázení druhotných, ale i primárních smilkových trávníků dřevinami. Proč i trávníků primárních? Jednoduše proto, že úroveň tehdejšího poznání nedokázala jednotlivé typy vegetace odlišit. Navíc v té době zásadně nezáleželo na tom, co a jak mělo být výsadbami dotčeno. Povědomí o přírodních hodnotách tohoto území jednoduše nebylo rozvinuto do dnešní úrovně.

Vysázené dřeviny měly jasný úkol, zlepšovat retenční schopnosti půdy a zastavit, nebo alespoň zpomalit náběh povodňové vlny (problém č. 1).

První zalesňovací práce byly pokusně provedeny již kolem roku 1870. Zmíněné povodně daly zalesňovacím akcím punc zdánlivé nutnosti a urychlily schválení návrhu počítajícího se zalesněním 660 ha horských pastvin a senišť již v roce 1904 (problém č. 2).

Stěžejní zalesňování klečí bylo doplněno v menší míře smrkem, ojediněle jeřábem a bukem. Semeno kleče a smrku dodávaly rakouské a německé firmy z Nagoldu, Wiener Neustadtu, Darmstadtu a Innsbrucku (Lokvenc, 1958). Jednalo se pochopitelně o semeno z alpské oblasti, kde rostou odlišné ekotypy kleče než v Krkonoších, lišící se svými nároky na půdní a klimatické podmínky, v neposlední řadě mohou být i výrazně vzhledově odlišné. Některé ekotypy jsou dokonce spíše podobné smrku než naší kleči (problém č. 3). Zajímavostí těchto prvopočátečních výsadeb jsou pokusy o introdukci borovice limby, která měla zpevnit okraje lesních porostů při nárazových větrech. Všechny limby z těchto pokusů však postupně odumřely a nyní se již v Krkonoších nad horní hranicí lesa zřejmě žádná nevyskytuje.

Ignorování původního nepravidelného ostrůvkovitého výskytu kleče vedlo k techno-logicky příjemnějšímu, ale přírodě zcela cizímu vysazování do čtvercových sponů, nejčastěji s roztečí jednotlivých keřů pouhých 2–5 metrů (problém č. 4). Mezi roky 1879–1916 bylo vysázeno více než milion kusů sazenic kleče, 49 000 smrčků, 61 000 kusů limby a 500 sazeniček buku. Výsadby pokryly více než 440 ha bývalých pastvin, senišť a původních praluk. Z těchto historických výsadeb se do dnešních časů dochovalo pouze 40 % z původních rozloh. Sazenice masivně zacházely v důsledku nepřízně počasí, vymrzání, suchých období, a zejména pak díky špatné technologii výsadeb, kdy často docházelo k vysazování již narašených sazenic. Významným redukčním faktorem výsadeb byla též doznívající pastva, ničící mladé stromky okusem i sešlapem. Za kuriózního spoluviníka nezdaru byl dokonce označen i tetřev hlušec, s jehož odlovem měl lesní personál „pomoci“. Přes sníženou vitalitu a časté napadání škůdci a chorobami se s některými, mnohdy již více než stoletými keři, můžeme setkat i dnes.

Meziválečné výsadby kleče pokrývá mlha nejasností a neznalosti. Na přelomu 30. a 40. let minulého století bylo zřejmě vysázeno jen 15 ha kleče podél cesty k Labskému prameni (problém č. 5).

V roce 1951 začíná pro krkonošskou kleč nové období rozmachu. Výzkumný ústav pro pěstování lesů, semenářství a školkařství v Opočně ruku v ruce s VÚ rašelinářským v Hoře sv. Šebestiána vytvořil nový generální plán výsadeb, počítající se zalesněním 460 ha ploch nad horní hranicí lesa. Nový lesní hospodářský plán (LHP) se v roce 1966 pouští ještě dále a navrhuje klečí pokrýt až 1 050 hektarů. O šest let později (1972) však dochází k redukci tohoto LHP na zdánlivě konečných 800 ha. I při realizaci tohoto již odborně mnohem více propracovaného záměru žel zřejmě nezřídka docházelo k vysazování jedinců s nepůvodní alpskou genetickou výbavou, což bylo dáno nedokonalou znalostí poloh původních klečí a v prvním běhu vysazených historických sazenic z alpského semene. Proto i při snaze získat domácí semenný materiál z Krkonoš byly někdy šišky sbírány též z keřů nepůvodních. Zalesňovací práce pokračovaly až do roku 1991, kdy byly po načerpání nových znalostí o tundrovém prostředí v Krkonoších na nátlak Správy KRNAP přerušeny. K jejich opětovnému rozeběhnutí již nedošlo (problém č. 6). Realizace projektu vysokohorského zalesňování se nakonec v rozmezí let 1952 až 1991 dotkla plochy 619 ha (včetně výsadeb smrku, jeřábu a vrb), z tohoto celku se kosodřeviny týká 402 ha (Lokvenc, 1994).

Tabulka 1 a 2 shrnují rozsah výsadeb kleče a současný stav porostů – rozdíly mezi oběma shrnutími jsou dány zejména úhyny výsadeb. Ve starším běhu tvořil úhyn asi 60 %, v modernější době to bylo již jen asi 27 %. Údaje jsou relativní, neboť k úhynům keřů neustále přirozeně, ale i vlivem člověka dochází. Naproti tomu probíhá spontánní přirozená obnova hřížením, tedy vegetativním množením. V omezené míře dochází k množení i cestou generativní.

Problémy kolem kleče

V následujících odstavcích se pokusíme odpovědět na problematické otázky (ad problém č. 1–6), s nimiž se potýkáme při úvahách o tom, co dál s krkonošskou klečí, respektive s výsadbami realizovanými během posledních 140 let.

Ad 1: Vliv klečových porostů na vodní režim území

Hydrologické výzkumy týmu kolem M. Tesaře z Ústavu pro hydrodynamiku AV ČR, v Krkonoších, ale též v Jizerských horách a na Šumavě, nepotvrdily teorii, z níž se vycházelo na začátku zalesňovacích pokusů a která vyzdvihovala lepší schopnost klečových porostů zadržovat vodu v pramenných oblastech a zpomalovat její odtok v porovnání s alpínskými trávníky. Na základě měření vlhkostí půdy pod porosty kleče, lesa a trávníku, výzkum dovozuje, že změna porostu nezpůsobuje zásadní změnu vodního režimu půdy a povodí, pokud má vegetace dostatek vody pro transpiraci. Z toho vyplývá, že pokud se skokově nemění plocha transpirující vegetace, nemění se ani vodní režim povodí. A to vcelku nezávisle na druhovém složení vegetačního krytu. To je zřejmě též důvodem, proč ani velkoplošné kalamitní odlesnění pohraničních hor českých zemí v minulosti nezpůsobilo vodohospodářskou kalamitu. K potvrzení těchto výsledků došlo i hydrologicko-lesnickými studiemi na párových povodích v Beskydech.

Klečový porost zřejmě hraje významnější roli v případě letních přívalových dešťů, kdy se projeví jeho větší retenční schopnost v zachycení vody na povrchu porostu. Kleč má též obecně větší drsnost, což vede ke zpomalení povrchového odtoku (Tesař a kol. 2004 a písemné sdělení).

Ad 2: Lokalizace výsadeb

Nedostatečné znalosti zákonitostí krkonošské arkto-alpinské tundry vedly k nespráv-nému plánování vysokohorského zalesňování, včetně realizace výsadeb i na místa přirozeného bezlesí (resp. ploch primárně bez dřevin).

Ad 3: Ekotypy kleče

Díky vysoké variabilitě tvarů keřů kleče včetně dalších morfologických znaků je i pro dnešní odborníky obtížné určit, která kleč je místní a která se jen tak tváří. V první vlně vysazování kleče dovezený semenný materiál z Alp přinesl do Krkonoš ekotypy cizí, jejichž snížená adaptabilita zdejším podmínkám způsobila – i dále působí mnoho ekologických i ekonomických škod. Některé z nich dokážeme vyčíslit například v počtech uhynulých semenáčků, jiné nedokážeme při dnešním stavu poznání ani dohlédnout (genetická koroze).

Ad 4: Realizace výsadeb

Zažitý způsob sázení v pravidelném sponu, jenž je čím dál více řidším jevem i v běžných krkonošských lesích, převládl při výsadbách nad přírodě blízkým formováním klečových porostů. Přirozené uspořádání keřů kleče skutečně připomíná menší či větší ostrovy a ostrůvky. Náhodně rozeseté shluky s keři o průměru 70–90 m2 se střídají s otevřenými stanovišti bez dřevin a umožňují tak dostatek místa pro existenci celého spektra podob horského života, ať už je jím ojedinělá krkonošská květena – namíchaná směs severských, alpských, endemických i běžných druhů – či neméně vzácná fauna se zástupci unikátními nejen pro Česko, ale i střední Evropu. Všichni potřebují totéž – svůj tradiční životní prostor. Například plné druhové bohatosti dosahují smilkové loučky svazu Nardo-Caricion rigidae Nordhagen 1937 při minimální ploše 200 m2.

Ad 5: Vylišení původních klečových porostů

Kritéria, podle kterých se Správa KRNAP řídí při posuzování původnosti, resp. nepůvodnosti keřů kleče jsou:

- odlišný habitus původních keřů od stejnověkých, pravidelně vysázených okolních výsadeb,

- pokročilá fáze vývoje keře přesahující horizont 50–100 let,

- změněná vegetace pod keřem a v jeho okolí, indikující dlouhodobou přítomnost kleče,

- průzkum historických materiálů zpracovaný Theodorem Lokvencem,

- nevhodný terén pro hospodaření (rašeliniště, prameniště) atp.

Ad 6: Přerušení výsadeb kleče

Téměř naráz ukončené vysazovací práce způsobily vznik nepřirozených ostrých linií mezi osázeným a pro výsadby teprve plánovaným prostorem. Takto vzniklá výrazná hranice bude v budoucnosti narušována jak výřezem části porostů, tak v některých případech i dosazováním nových jedinců (tzv. pozitivní arondací).

Neživé fenomény unikátní krkonošské arkto-alpínské tundry

Šest výše popsaných problémů není konečným výčtem důvodů, pro které se odborníci ze Správy KRNAP rozhodli klečové otázce intenzivněji věnovat. Doposud nezmíněnou, a přitom neméně důležitou přírodní složkou, citlivou na přítomnost přehoustlých klečovišť, jsou neživé fenomény unikátní krkonošské arkto-alpínské tundry, krátce zmiňme alespoň mrazové půdní formy.

Mluvíme zde o výjimečných kamenitých půdách s územně značně omezeným rozsahem výskytu. Jejich souhrnná rozloha nepřesahuje v Krkonoších 3,2 km2 (tj. jen 0,5 % rozlohy KRNAP). Tyto půdy prošly mnohatisíciletým vývojem, který místně stále recentně probíhá. Obdobné půdní formy srovnatelné kvality nalezneme nejblíže ve Skandinávii. Statisíci-letí střídání mrazivých období s obdobími mírnějšími, teplejšími, způsobila vytřídění hrubších a jemnějších půdních složek v neobvyklé útvary. V rovinatých partiích vznikly půdy polygonální, vyznačující se seskupením kamenů do úhledných mnohoúhelníků se zahrádkami bylin na jemnější půdě uprostřed. Na svazích pak vznikly půdy se sbíhavými brázdami do nižších poloh (půdy brázděné), připomínající roletu. Dalo by se namítnout, že jistá část těchto půd vždy byla, je a bude pokryta klečí – ano, ale nikdy tomu nebylo tak hustě jako nyní. Na základě výzkumu „Ovlivnění tundrových biocenóz Krkonoš vysokohorským zalesňováním“ J. Vaňka (1999) bylo přirozené zapojení kleče mimo extrémní stanoviště odhadnuto na 20 až 70 %. Dnešní stav porostů kleče tyto výjimečné půdní struktury negativně ovlivňuje nepřirozeným ukládáním a odtáváním sněhu, změnou teplotních poměrů a promrzání (hloubka promrzání půdního profilu je pod klečí nižší), nemluvě o přímém rozrušování půdních struktur kořeny kleče.

Přírodní síly formující nejen tyto půdy, ale celou krkonošskou tundru byly a jsou zásahy lidské ruky tlumeny a někdy i zcela zastaveny. Dělo se tak nejprve kvůli přežití, posléze na základě dobře míněného, zdánlivě dobře zdůvodnitelného, ale do důsledků neprobádaného zásahu. Dlouhodobé dílo přírody bylo a je ve velmi krátké době několika málo lidských generací rozrušováno, postupně mizí a spolu s ním i část jedinečnosti Krkonoš.

Současný management klečových porostů

Ke kleči v České republice přistupujeme jako k poměrně vzácné – byť místně hojné – dřevině, přirozeně se vyskytující pouze ve třech pohořích (Krkonoše, Jizerské hory, Šumava). Kleč však není sama o sobě nedotknutelná. I při běžném fungování národního parku je dle potřeby prořezávána pro zabezpečení průchodnosti turistických cest a dříve i hraničního pásu, který je však už nyní ponechán přirozenému vývoji.

Výše zmiňovaný multidisciplinární výzkum (Vaněk, 1999) prováděný od počátku devadesátých let 20. století upozornil na stále naléhavější nebezpečí rozrůstání výsadeb kleče hrozící potlačováním dalších hodnotných fenoménů horské přírody. Proto se Správa Krkonošského národního parku po dlouhých a náročných interních i externích mezioborových jednáních a diskuzích rozhodla k vypracování projektu prořezávek poválečných klečových výsadeb na cca 180 ha v I. zóně národního parku.

V první fázi plánování byl vypracován stručný „Návrh na management klečových porostů v KRNAP, 2006–2015“ (Harčarik, 2006), který poskytl teoretický plán pro dílčí naplňování jednotlivými projekty redukce klečí určenými pro žádosti o dotaci z OPŽP.

Návrh managementu počítá se zásahy na území o rozloze cca 180 ha. Neznamená to však, že celá plocha 180 ha bude zcela vyklučena. V rámci tohoto území byly provedeny důkladné terénní i GIS analýzy jednotlivých porostů, jimž byl na základě dále uvedených kritérií přidělen rozsah redukce kosodřeviny v rozsahu 10–30 %, 30–50 %, 50–70 % nebo 70–90 % plochy.

Hlavními kritérii při výběru ploch a stupně redukce porostů na nich jsou vedle přítomnosti vzácných druhů rostlin či jejich formací také výskyty biotopů horských živočichů (čmelák, linduška luční, popř. horská aj.) a zejména pak přítomnost geomorfologických tvarů (putující bloky, mrazové půdy atd.). Dalším faktorem při rozhodování o intenzitě zásahu byla hustota a pohledově problematická sponová uniformita stejnověkých porostů.

Do projektu zahrnutých cca 180 ha, je méně než 9 % z celkové rozlohy klečových porostů v Krkonoších. V průměru dojde k redukci 57 % keřů kleče, tzn. redukováno bude celkem 102 ha, tedy asi 5 % celkové rozlohy kleče v Krkonoších.

Již od začátku plánování bylo jasné, že realizovaná varianta bude vzhledem ke skutečným rozsahům výsadeb variantou minimalistickou, a proto byl návrh managementu situován do nejcennějších, a tedy i nejproblematič-tějších partií (i z hlediska technologie redukce). Konkrétně jde o tyto tři hlavní oblasti: Pančavská louka – Labská louka, Bílá louka a nakonec okolí Chalupy na Rozcestí. Hmota zde rostoucích relativně mladých porostů (stáří max. 40 let) je ještě technologicky zvládnutelná a její odstranění ekonomicky a ekologicky obhajitelné. Starší, předválečné výsadby samovolně prořídly nesprávnou technologií výsadeb, čímž bylo omezeno jejich negativní působení.

První realizovaný projekt redukce kleče

První „ostrý“ projekt na rozloze cca 38 ha na Labské louce pro realizaci v letech 2010–2011 začal být psán až v roce 2008, tedy po tříletém zkušebním období, během jehož trvání došlo na lokalitě U čtyř pánů (na ploše 3 ha) k několika pokusným výřezům, při nichž byly zkoušeny nejvhodnější a nejšetrnější technologie. Přínosem těchto před-projektů bylo i vykrystalizování kompromisů mezi jednotlivými zainteresovanými stranami odborníků na jednotlivé fenomény (botanici, ornitologové, zoologové, geomorfologové) i dalších správců území (lesníků, myslivců, strážců národního parku atp.).

Projekt plánovaný na dva roky (2010-2011) byl k prvnímu roku trvání téměř dokončen a je tudíž možné jej zde i stručně popsat a zrekapitulovat.

Za nejvhodnější technologii výřezu bylo zvoleno vyštipování jednotlivých keřů, případně postupné odštipování jednotlivých větví vyvětvovacími nůžkami. Vyřezávání motorovou pilou bylo zavrhnuto z důvodu velmi rychlého tupení řetězů a hlučnosti. Pouze nůžky zajistily odpovídající výsledek: co nejmenší nevystoupavý pařízek za minimálního porušení okolního drnu.

Výběr konkrétních keřů k výřezu probíhal vždy až těsně před zahájením vlastních prací na konkrétní ploše, a to vlastními silami dvou odborníků Správy KRNAP, kteří přímo na místě vyhodnocovali všechna dříve popsaná kritéria a označovali sprejem celé skupiny či jednotlivé keře. Přednostně byly vyřezávány keře vykazující nějaký stupeň poškození, napadení škůdci, chorobami atp., naopak ponechány byly keře rostoucí v bezprostřední blízkosti cest, sloužící jako hráz před smyvem živin z komunikací dál do tundry.

Odřezané kleče byly odhazovány na hromádky a poté snášeny (nejčastěji ručně stahovány na plachtách) do blízkosti komunikací, kde byly nakládány na vozidla předem daných maximálních hmotností a ekologických limitů, která hmotu svážela z hřebenů na Dolní Mísečky k seštěpkování.

Výjimkou byla hmota (cca 200 t) z plochy vzdálené od všech komunikací, kterou musel v podvěsu transportovat vrtulník. Praxe potvrdila správnost projektových úvah při volbě drahé vrtulníkové technologie jako protiváhy k nerentabilnímu a časově extrémně náročnému ručnímu transportu materiálu na vzdálenost větší než 200 m. Bylo sice zvažováno použití levnější lanovky, příp. koňské síly nebo mechanizace vjíždějící do terénu, ale vše bylo při porovnání kombinace lidské síly a leteckého transportu shledáno jako méně šetrné k velmi citlivému terénu i fenoménů na něj se vázající.

Štěpkování bylo z hřebenových partií odsunuto do nižších poloh pro příliš vysokou hlučnost ovlivňující široké okolí náhorního plató. Rovněž nebylo možné z důvodu nedostatku volné plochy vytvářet dostatečně velké deponie pro výkonné a nájemně drahé štěpkovačky, které zvládnou velký objem hmoty za krátké časové období.

Shrnutí

Závěrem je možné první projekt zhodnotit jako úspěšný. Potřebná hmota byla odstraněna za téměř neznatelného poškození terénu. Drobné újmy se dostalo turistickým zpevněným cestám opakovaným pojezdem mechanizace, které zhotovitel na jaře odstraní. Veřejnost vnímala projekt vcelku pozitivně a neměla s jeho pochopením problémy, čemuž určitě napomohla dostatečná informovanost formou odborných i laických exkurzí, informačních panelů a článků v regionálních i celostátních médiích. Za celou dobu trvání projektu se nevyskytla zásadní připomínka volající po obměně technologie, a proto bude možné po pečlivém zhodnocení prací začít pracovat na projektu novém s pořadovým číslem II.

Dovětkem je dobré ještě rozlišit trestuhodné svévolné poškozování keřů kleče v místech jejího přirozeného výskytu (např. rolbou, čtyřkolkou) a cílený ochranářský zásah eliminující nedostatky minulosti. V případě prvém bude i nadále poškození každé kleče vnímáno jako nežádoucí. V případě druhém je vždy potřeba být před jakýmkoliv zásahem obezřetný a každý krok mnohokrát zvážit, aby jizev na přírodě již nepřibývalo, ale jen ubývalo.

Autorem upravený a doplněný článek, převzatý z časopisu Krkonoše – Jizerské hory, červenec 2010.

Seznam použité literatury je k dispozici u autora.

Autor:

Ing. Tomáš Janata

Oddělení ochrany přírody, Správa KRNAP Vrchlabí

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Další fotografie k článku naleznete na zadní straně obálky časopisu.