Cerven 2011 - Uvodnik
Mají-li se v povaze člověka projevit výjimečné vlastnosti, musíme mít štěstí dlouhá léta pozorovat, co ten člověk dělá. Není-li v jeho práci ani stopa po sobectví, je-li myšlenka řídící jeho činnost bezpříkladně ušlechtilá a je-li naprosto jasné, že nehledal nikde odměnu, ale dokonce zanechal ve světě i viditelné stopy, ocitáme se - bez nebezpečí, že se mýlíme - před člověkem výjimečného charakteru.
(Jean Giono: „Muž, který sázel stromy“)
Vážení čtenáři,
současná celospolečenská atmosféra směřuje u poměrně značné části lidí především ke krátkodobým cílům, často k zábavě, užívání si života, lehkosti bytí, a také ke spotřebě a plýtvání. Reklamy různého druhu v médiích nás přímo vyzývají vést takový život. Kdo nenosí značkové oděvy, kdo nežije podle proklamovaných norem, není „in“. Jsem si téměř jist, že nás tenčící se zdroje, především energetické, z tohoto stylu života brzy vyvedou. Naši volení zástupci tomu také moc nepomáhají, neboť se zabývají, v zájmu udržení voliče, otázkami spíše krátkodobými. Všimněme si, kolik let již řeší problémy, které budou mít vliv na příští generace. Dlouhodobá témata, jako je například vzdělání, tedy investice do budoucnosti, rovněž nenacházejí příliš velký ohlas. Sociologové dokonce mluví o krizi společenské etiky.
Jak jsme na tom my, lesníci? Nejsme na tom někdy tak trochu podobně? Zabýváme se více tím, co zanecháme příštím generacím, nebo spíše tím, co nám přinese současnost? Není jednoduché v době, kdy jsou obtížné celospolečenské podmínky, přesvědčovat ostatní o tom, co přinese výsledek až za mnoho let. Jsem si jist, že lesníci v naprosté většině případů myslili i ve složitých dobách minulých na budoucí, vzdálený, často obtížně předvídatelný výsledek, tedy, že vedle řešení současných těžkostí života se, se stejnou invencí, dívali do budoucnosti. Dokladem jsou kolegové, kteří i v dobách druhé světové války vyvíjeli originální obnovní postupy, pečovali o lesy, nebo položili začátky lesnické typologie, přestože zejména z počátku válečných časů nevypadala situace pro náš národ nijak optimisticky. I v dobách minulého režimu, kdy se stupňoval tlak na výši těžby, nedošlo k celostátnímu překročení únosné výše těžeb. Současnost, jak zmíněno, není nijak jednoduchá. Na druhé straně je to příležitost, jak projevit důvod, proč jsme se na naše společensky nepříliš oceňované a ani nijak výnosné zaměstnání dali. Věřím, že většina z nás cítí potřebu zanechat po sobě dobrou stopu, a pěkný kus lesa touto dobrou stopou nepochybně je. Tato myšlenka je podle mého názoru tou, která by nás měla spojovat, a to i v době, kdy často stojíme na opačných stranách ekonomických zájmů. Nenechme se znechutit a rozdělit „mediálním okopáváním kotníků“ od lidí, kteří dobře vědí, že by se jinak na výsluní pozornosti nedostali. Věnujme se lesnickým tématům současným, ale i budoucím, tedy především takovým, kterým možná současný ekonomický tlak nepřeje, odborným tématům, která podporují a rozvíjejí obyčejnou slušnost a profesionální péči o lesy. Naši předchůdci to v naprosté většině dokázali. Náš časopis je prostředníkem pro otevřenou diskusi lesnických témat, místem pro analýzu problémů a návrhů na jejich zlepšení. Využijme této možnosti. Do záhlaví úvodníku jsem vybral odstavec z novely Jeana Giona „Muž, který sázel stromy“. Úryvek jsem vybral jako upoutávku pro ty z nás, kteří hledají, ale stále nenacházejí důvody, proč se stali lesníky.
Jaromír Vašíček