Energetické využívání dříví v Rakousku

Věcný a časový rámec

Pro Rakousko, jako stát s vysokou lesnatostí a mnoha vlastníky malých lesů, je vytápění palivovým dřívím tradiční. Podobně jako všude v Evropě ale vytápění dřívím ustupovalo až do 1. světové energetické krize (1970) jiným palivům, a až od ní se pozornost obyvatel, vlastníků lesů a výrobců topenišť k němu vrací. Horší komfort obsluhy, nízká účinnost a nežádoucí emise tehdejších topenišť však vyžadovaly zásadní změny. V roce 1980 bylo přijato Nařízení o maximální možné míře znečištění ovzduší, což vyvolalo velké investice výrobců topenišť na dříví do výzkumu a vývoje. Díky vládním podporám začal v roce 1981 provoz prvních obecních výtopen na biomasu (zpravidla na dříví a slámu), a celá osmdesátá léta lze charakterizovat jako období investic do spalování biomasy v bytových i komunálních topeništích. V roce 1997 bylo uvedeno na trh malé topeniště na pelety, a po roce 2000 zahájily provoz kogenerační jednotky pro společnou výrobu elektrické energie a tepla.

Laické veřejnosti není příliš známo, že dříví má zcela jiný průběh hoření než uhlí. Zatímco uhlí hoří na roštu, ze dříví se uvolňují hořlavé plyny, hořící až za roštem (říká se, že dříví má „dlouhý plamen“). V nedokonalých či nevhodných topeništích plyny dohořívají až v komíně, nebo dokonce odcházejí nespálené do ovzduší. To znamená nejen nízkou účinnost, ale i ekologickou nevhodnost topeniště (takové spalování dříví může znamenat větší úniky škodlivých látek do prostředí než spalování uhlí). Pod tímto úhlem pohledu je třeba posuzovat impozantní výsledky výrobců topenišť na dříví, které dokumentuje graf, z nějž lze odvodit, že dokonalejším vyhořením uhlíku se zvýšila účinnost topenišť z 50 na 90 % při současném snížení emisí CO (i uhlovodíků) na zlomky původních hodnot. Tento zásadní technický zvrat tak umožnil ekonomicky i ekologicky přijatelný přechod na vytápění dřívím.

Za posledních deset let se spotřeba palivového dříví v podstatě nezměnila (v roce 2000 7,40 mil. m3, v roce 2010 7,72 mil. m3, se špičkou 8,20 mil. m3 v roce 2001), z čehož lze usuzovat, že okruh osob, ochotných trávit část svého volného času přípravou palivového dříví, je relativně stabilní. Nárůst zájemců o vytápění briketami je sice relativně vysoký (+31 %), ale v absolutních číslech nepříliš významný (za deset let nárůst z 0,36 na 0,47 mil. m3). Obrovský nárůst je u vytápění peletami, u nichž se spotřeba zvýšila více než devětkrát (z 0,16 na 1,49 mil. m3). U výtopen pro bytové domy a usedlosti (do 100 kW) se spotřeba dříví zvýšila 2,6krát, u komunálních výtopen (100 kW – 1 MW) 2,1krát, a u velkých výtopen (nad 1 MW) 2,0krát. Mimořádný nárůst (ale z malého základu 0,05 mil. m3) proběhl u velkých tepláren se společnou výrobou elektrické energie a tepla, u kterých se spotřeba zvýšila 94krát (na 4,68 mil. m3), což znamená dosažení přes 60 % spotřeby palivového dříví!

Graf 3 dokumentuje nárůst spotřeby pelet z 1,5 mil. tun na 6,8 mil. tun, tj. zvýšení 4,5krát, ale při rychlejším růstu využívání pelet pro výrobu tepla než pro výrobu elektrické energie. Tento trend je možné považovat za pozitivní, protože výrobu tepla lze realizovat s vyšší účinností než výrobu elektřiny.

Rozsah a způsob energetického využívání pelet je diferencovaný, v závislosti na tradicích, zvyklostech, dostupných technologiích a legislativních úpravách jednotlivých států. Zatímco se v USA, Německu a Kanadě využívají pelety téměř výhradně pro výrobu tepla, ve Spojeném království, Nizozemí a Belgii jsou naopak téměř výlučně použity v elektrárnách a v ostatních zemích je různá míra kombinací. Celková evropská spotřeba pelet činila v roce 2009 9,5 mil. tun (z toho cca 45 % bylo spotřebováno na výrobu elektřiny), při evropské produkci 7,5 mil. tun. Chybějící množství (2 mil. tun) bylo dovezeno z Kanady, Ruska a Jižní Ameriky. Evropský trh s peletami má některá regionální specifika: ve Skandinávii se hojně používají hořáky na pelety vložené do stávajících topenišť, proto se tam prodávají především pelety 8 mm, volně ložené a v pytlích. Ve Švýcarsku, Německu a Rakousku jsou obvyklé kotle etážového topení a 6mm pelety se tam prodávají jak volně ložené, tak v pytlích. V Itálii a Francii jsou časté krby na pelety, a tomu odpovídá poptávka po 6mm peletách v pytlích.

Charakteristické pro Rakousko je, že výrobní kapacita je po roce 2006 nevyužitá (využití v letech 2008–9 bylo 63–64 %), a přitom se realizují jak vývozy, tak dovozy. Hlavní dovozy byly z Německa (80 tis. tun), Česka (27 tis. tun) a Rumunska (22 tis. tun), a hlavní exporty byly do Itálie (226 tis. tun), Německa (46 tis. tun) a Švýcarska (6 tis. tun).

Tabulka 1 ilustruje odlišnou dynamiku prodeje a instalací topenišť na pelety, ze které je zřejmé, že v Itálii začal boom topenišť na pelety výrazně později, ale zato proběhl nejintenzivněji.

Graf 6 dokumentuje známou skutečnost, že Skandinávie má v energetickém využívání biomasy před zbytkem Evropy významný náskok, který ale v produkci pelet rychle dohání Německo.

Dynamika růstu spotřeby pelet je skutečně mimořádná, a potvrzuje, že produkce pelet je aktivitou zcela nedotčenou světovou krizí.

Závěr

Na první pohled vypadá situace v energetickém využívání dříví a paliv na jeho bázi skvěle, protože se krize tomuto segmentu vyhnula. Nástup pelet na trh s palivy je možno označit za triumfální, a trvalý růst cen ropy a jejich derivátů umožňuje další boom této komodity, na který jsou výrobci a obchodníci připraveni jak po stránce public relations i zákaznického servisu. Přestože jsou dosavadní výrobní kapacity v solidním technickém standardu a jsou nevyužité, vznikají další výrobci pelet a nová sdružení výrobců pelet (ke stávajícím přibyly sdružení ve Švýcarsku, Maďarsku, Francii a Lichtenštejnsku) a vznikla i Evropská rada pro pelety v Bruselu, sdružující pro lobbbování a monitoring trhu výrobce pelet, obchodníky, topenáře i průmysl. Problémem je jen to, že trh s energetickým dřívím a peletami předbíhá technickou normalizaci, která ještě nemá všeobecně přijatý konzistentní systém standardů biopaliv.

Reálně však vznikají nové zásadní problémy, které jsou buď vědomě ignorovány, nebo nejsou ani pojmenovány. Ignorovaným problémem je známá skutečnost, že trh s energetickým dřívím nevhodně konkuruje trhu s užitkovým dřívím. K tomu došlo proto, že původní záměr – energeticky využívat jen těžbní odpady a dříví kvalitativně nevyhovující průmyslovému zpracování, byl opuštěn, a pálí se kmenové dříví. Důvodů, proč k tomu došlo, je více, ale určitě mezi ně patří pracnost a nákladnost využívání odpadů po těžbě dříví, a blokování jejich využívání ochranou přírody.

Ještě závažnějším problémem je, že plíživým způsobem ztrácí dříví výhody, pro které bylo tradičně energeticky využíváno. Mimo obnovitelnosti je výhodou dříví to, že roste téměř všude. Proto mělo být využíváno lokálně, maximálně regionálně, aby jeho zpracování udrželo pracovní příležitosti v místě, umožňovalo minimalizovat přepravu a zachovalo koloběh peněz v regionu. Skutečnost se těmto záměrům vymkla z rukou, a působí protispolečensky. Nebo je společensky žádoucí kanadskou (ruskou, jihoamerickou) kulatinu dezintegrovat za cenu energetické dotace na velikost pilin, pak piliny dodáním další energie usušit, a poté s použitím další energie homogenizovat na pelety, abychom je přes půl zeměkoule dopravili do Evropy a tam spálili? Peníze za takové pelety pak pošle odběratel do místa produkce, takže je vlastně jedno, jestli peníze za „dřevěnou“ energii nenávratně odchází do Ameriky či Ruska, nebo zda jde platba za ropu na Střední Východ. Detailem v nelogičnostech pak je, proč se s nízkou účinností vyrábí ze dříví elektřina, když lze s vyšší účinností vyrábět teplo. Bohužel nejsou tato tristní fakta důsledkem pokřiveného působení trhu, ale spíše výsledkem obskurních národních a evropských dotací.

Zpracováno s použitím prezentací z Europäisches journalisten forum (Klagenfurt, 2010)

Autor:

prof. Ing. Vladimír Simanov, CSc.

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.