Máme jasný názor na další rozvoj lesnictví v ČR?

Vzhledem k dlouhé produkční době si prakticky žádný z nás nemůže osobně ověřit výsledky svého hospodaření. Vycházíme z empirie, přihlížíme k požadavkům společnosti i dosaženým výsledkům a vědeckým poznatkům.

V současnosti jsme svědky velmi odlišných až krajních názorů na lesnické hospodaření. Je možná logické, že z nelesnických řad je jednou dávána priorita výhradně ekologickým funkcím, podruhé zase výhradně ekonomickým. Ty často směřují na dosažení co možná největšího ekonomického výsledku, obvykle bez ohledu na stav lesa. Za méně logické považuji, že rozporné názory jsou i uvnitř obce lesnické. Přitom jak Evropské společenství, tak i vládou schválený Národní lesnický program (NLP) pro ČR jednoznačně preferuje rovnovážnost plnění všech funkcí. Že to zřejmě není jednoduché, ukazuje i postupné projednávání konkrétních opatření k NLP, kde se obě strany, ekonomická i ekologická, střetávají a mnohdy ani nelze přijmout společná opatření.

Domnívám se, že většina lesníků bere za své tzv. „trvale udržitelné hospodaření“, kde se hledá vyvážená cesta mezi oběma krajními názory. Lesník pokaždé bude uprostřed všech myslitelných zájmů ekonomických, ekologických a sociálních. Představitelé těchto zájmů vždy budou kritičtí, neboť se nelze zavděčit všem. Naší úlohou je hledat řešení.

Máme však vždy sami jasno, kam směřovat další rozvoj lesního hospodářství? Uvedu několik příkladů, se svým osobním názorem.

Genetika

Genetika je nesporně jedním z důležitých prvků lesního hospodářství. Používat kvalitní reprodukční materiál je velmi důležité. Znamená to mít k dispozici dostatek kvalitních porostů uznaných pro sběr osiva. Zákon o obchodování s reprodukčním materiálem ale vyžaduje, že pokud navrhne ke schválení vhodné porosty vlastník, musí nést náklady spojené se schvalovacím procesem. Proč, když to je zájem celospolečenský?

Školkařství

Školkařská činnost je dnes většinou velice specializovaná, osobně se domnívám, že v naprosté většině to je ve prospěch celkových výsledků, poněkud mě zaráží prokazatelnost použití původního sadebního materiálu v genových základnách.

Pěstební činnost

Těžební technologie mají svůj vývoj. Ale v pěstebních pracích se využívají hlavně nekvalifikovaní, většinou zahraniční dělníci. To vychází z představy, že tato činnost je méně důležitá? Například – jak je možné stanovit jednotnou cenu za prořezávkový zásah, a to bez ohledu na intenzitu a výšku jedinců – asi jen proto, že taková činnost není považována za důležitou?

Meliorační a zpevňující dřeviny

Poměrně široká je problematika MZD v kontextu požadovaných změn v druhové skladbě lesů. Na jedné straně lze považovat na chudých stanovištích za nedostatečné využití původních domácích dřevin, jako je bříza, jeřáb a zejména osika, na druhé straně, na stanovištích středně bohatých a bohatých jejich nepřiměřené využití až zneužitím legislativy. Typická je v tomto případě osika, která není v řadě případů (například HS 13) povolena jako MZD, zatímco se prosazuje nepůvodní dub červený. S osikou není podle mého názoru dostatečně pracováno, například její možné využití jako rychle rostoucí dřeviny (i na plantážích) není plně využito. Na druhé straně je to přesně ta dřevina, jejíž případné širší využití na bohatých stanovištích lze považovat za velice špatné. U slunných dřevin využívaných jako MZD (například DB) se zase obecně předpokládá jejich dobrý zdravotní stav a poměrně jednoduché pěstování, což není vůbec pravda a s nárůstem plochy této dřeviny porostou i složitosti s jejich výchovou a ochranou, zde máme ještě velké mezery. Obdobně u „klasických“ stinných MZD jako buk nebo jedle není vždy respektován požadavek na dostatečný předstih před ostatními dřevinami (obvykle smrkem), v dostatečně dlouhém obmýtí a zejména v dlouhé obnovní době. Velmi často je také uplatňována výjimka z dodržení stanoveného procenta MZD právě z důvodu, že je již pozdě a přirozená obnova smrku již neumožňuje doplnit dostatečné množství MZD. To je jistě velmi často pravda, ale není to občas i naše vina? Osobně se domnívám, že v těchto případech není rozhodující celková plocha, kterou MZD zaujímá, ale její rozmístění po ploše. V mnohých případech je důležitější vytvořit na 1 ha pět menších skupinek pokud možno rovnoměrně rozložených po ploše o celkové výměře cca 0,10 ha, než naplnění jedné plochy o výměře 0,25 ha.

Myslivost

Myslivost je řešena spíše politickými zájmy než potřebou lesa a stále se hledá důvod, proč mít co nejvíce zvěře. To ale nemělo logiku ani v minulosti. Když jsme předávali zpět restituovaný majetek panu Jindřichu Kolowratu Krakovskému, sám uváděl, že ani oni v minulosti si nemohli dovolit nepřiměřené množství zvěře. Možné škody zejména na políčkách menších soukromníků v okolí lesů by tyto zdecimovalo, což nemohlo a nebylo zájmem ani velkých vlastníků – jak říkal pan Kolowrat – vždyť jsme na sobě byli závislí, my potřebovali je a oni nás, nešlo je zlikvidovat.

Těžební technologie

Rozvoj techniky se nedá zastavit, harvestory se staly běžnou součástí v našem hospodaření. Mají řadu kladů (například menší poškození porostů při sortimentních metodách), ale při nekvalitní technologické přípravě, zrovna jako při použití v neúnosném nebo rozbředlém terénu, je tomu naopak. Nelze považovat za správný požadavek, že musí pracovat stále, bez ohledu na povětrnostní podmínky.

Měření dříví

Samostatnou problematikou je i měření objemu dříví, zejména u harvestorových těžeb. Stále až naivně převažuje měření na hráních s jakýmsi předpokládaným koeficientem. Chápu, že při této technologii není možné přeměřovat každý výřez samostatně. Ale už před lety jsem upozorňoval na možnost využití podkladů zpracovaných přímo harvestorem, kde je možné oběma stranami zajistit nezkreslenou evidenci. Pro tyto účely je v severských státech vypracován poměrně jednoduchý systém kontroly.

Infrastruktura

Pamatuji, kdy jsme lesní infrastrukturu – zejména cesty a mostky – přestavovali z vhodných pro koňské povozy na vhodné pro tehdejší vozový park (základním představitelem byla Praga V3S). Od té doby se prakticky ve větší míře nic nezměnilo. Domníváme se, že se okolí musí přizpůsobit nám? Nebo se do jisté míry na nové situace musíme připravit i my? Pokud ano, pak musíme značnou část možného zisku do infrastruktury investovat. Proto se mi například nelíbí záměr ministra zemědělství finanční prostředky pocházející ze státního lesa přerozdělit zemědělcům, když všichni víme, jak jsou cesty poškozené a jak není dopravní infrastruktura v lesích přizpůsobena současným požadavkům.

Mimoprodukční funkce

Stále nejsme schopni ekonomicky zhodnotit mimoprodukční funkce lesa. Máme v lese stále více vydělávat, aby stát mohl peníze přerozdělit například ve prospěch NP? Nebo je vhodnější je investovat jinam? Například do vodního hospodářství a hrazení bystřin, které jsou již přes 120 let součástí lesního hospodářství a kde v současnosti došlo z rozhodnutí státu o jejich další rozšíření v rámci lesnictví. Přitom stát pokrývá jen zlomek potřebných nákladů, ostatní zdroje si lesy musí vytvořit z vlastního hospodaření samy. V podstatě stejná je situace v imisních oblastech, kde jiné veřejné zájmy (rozvoj industrializace) za posledních 150 let napáchaly na lesním hospodářství nedozírné škody, které teď je nutné odstraňovat.

My lesníci jsme skoro vždy byli napadáni za nevhodné či přímo špatné hospodaření v lesích. Pamatuji dobu, kdy jsme byli „pozůstatkem feudalismu a kapitalismu“, dnes je nám často přisuzována úloha „dřevohryzů“. Velice vtipně to popsal ve své knize Jiří Mlčoušek, který doslova uvedl: „z původního člověka neandrtálského se vyvinuli různí vědci a pavědci, řemeslníci a fušeři, zemědělci a zahrádkáři. Z náčelníků kmenů se vyvinuli králové, císařové a presidenti, z řad starších vznikly parlamenty a sněmovny, a z největších hádavců a intrikánů politické strany. Člověk přestal bydlet v jeskyni, kde byl původní – autochtonní, a usídlil se ve městech a panelácích. A právě zde zpravidla vyrůstají „osobnosti“ hlásající návrat k přírodě, ke všemu původnímu...“ Přesto tomu tak nebylo vždy. Z podkladů z počátku minulého století a za první republiky byl lesnický stav velice vážený, což dokazuje celá řada společenských akcí na velice vysoké úrovní s velmi dobrým vnímáním široké veřejnosti. Zčásti jsem to zažil i v sedmdesátých letech minulého století, kdy zásluhou spíše našich dědů než otců bylo na vysoké úrovni naše lesnické školství (od škol učňovských po školy vysoké) a kdy byla i lesnickému výzkumu věnována patřičná péče. Byla to doba, kdy jako mladý lesník po příchodu do vesnické hospody přišla k mému stolu hostinská, stůl utřela a dala na něj ubrus, což byl takto upravený jediný stůl v celé hospodě. Co uděláme teď my pro zvýšení prestiže našeho stavu?

Ve svém příspěvku jsem se zamyslel nad několika málo problémy, které lesnictví má. Je jich pochopitelně více, a ne každý musí souhlasit s mým nástinem jejich nápravy. Myslím, že podklady pro další rozvoj lesnictví by neměly vycházet jen z krajních názorů nelesnické veřejnosti prosazujících buď jen ekologické, nebo zase naopak jen funkce ekonomické. Chtěl bych tímto vyzvat zainteresované lesníky k odborné diskuzi o dalším rozvoji našeho lesnictví. Moc bych si přál vyvolat na stránkách Lesnické práce otevřenou polemiku, která by směřovala k tomu, co nás jako lesníky spojuje, tedy poctivým a otevřeným přemýšlením o budoucnosti našich lesů

Autor:

Ing. Miroslav Sloup

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.