Zákon o NP Šumava

- Co by měl zákon o NP Šumava z pohledu péče o lesní ekosystémy postihovat a jaká opatření považujete pro stabilizaci situace za klíčová?

Pavel Draštík, Česká lesnická společnost

Způsob péče o lesní ekosystémy v NP Šumava a jeho populistická medializace ze strany ekologických aktivistů způsobily to, že způsob hospodaření v NP Šumava se stal celospolečenským problémem a jako takový se musí řešit. Hlavním řešením je bezesporu přijetí zákona o NP Šumava a nahradit tak dnes již nedostačují vládní nařízení č. 163/1991 Sb.

Jedním z hlavních poslání NP Šumava je uchování a ochrana nejcennějších lokalit s původními lesními ekosystémy, zachování typického vzhledu místní krajiny a vytvoření rámce normálních podmínek pro život místních obyvatel, kteří ve zdejším území žijí třeba již po několik generací a jsou se životem na Šumavě spjati. Co by měl z výše popsaných pohledů nový zákon o NP postihovat? Určitě vymezení „nových“ zón, které by měly být celistvé a kompaktní. Vždyť právě dnešní roztroušená zonace s bezzásahovostí stojí za příčinou pandemického šíření kůrovce. Při vymezování nových zón je třeba také přihlédnout k hranicím NPŠ a tam, kde lesní komplexy NPŠ navazují na majetky ostatních vlastníků lesů, nezpůsobit případnou přehnanou „velkoplošností“ vymezených I. zón škody na lesních majetcích, a to především z důvodů „omezeného“ zasahování proti kůrovci. Pak se stane to co dnes, že dochází ke znehodnocení dříví včetně ekonomických ztrát, ke zvýšeným nákladům na obhospodařování lesa (povinnosti vlastníka dle lesního zákona) a také k nekontrolovanému šíření kůrovce do vnitrozemí a za hranice našeho státu. Kromě vymezení zonace je třeba také zákonem vyřešit základní způsob managementu v jednotlivých zónách. Určitě zákon musí obsahovat ustanovení vzhledem k ochraně a obraně lesních ekosystémů proti kůrovci. Dalším nástrojem managementu je LHP a plán péče. Zde jde především o využití poznatků a doporučení zpracovaných na podkladech lesnické typologie v rámci Oblastních plánů rozvoje lesů. Konkrétními opatřeními může být např.: postupná úprava druhové skladby lesa směřující k přirozené dřevinné skladbě, prodloužení nebo zkrácení obmýtí, podpora šetrných lesnických technologií a podobně. Zákon by měl rovněž obsahovat ustanovení o ochraně nejcennějších lokalit vysokohorských smrčin a zachování původního genofondu šumavského smrku. V poslední době je vidět jak např. Modravské slatě či Prameny Vltavy dostávají na „frak“. A jsme opět u kůrovce, opravdu chceme, aby nám jeho nekontrolované šíření způsobilo likvidaci genofondu? Vždyť z pohledu základního poslání parku (zachování a ochrana nejcennějších lokalit) jde již dnes o nevratné kroky. A v neposlední řadě by měl zákon obsahovat ustanovení o dlouhodobosti přijatých a navrhovaných opatření přijímaných vládou. Rozsáhlé území NP Šumava, které je typické svým přírodním potenciálem a také geografickým vývojem, se nemůže nechat napospas rozhodování „několika“ úředníků bez hmotné odpovědnosti. Vzpomeňme na nešťastné rozhodnutí o nezpracování a ponechání kalamitního dříví po orkánu Kyrill (opět důsledek dnešní pandemie kůrovce) anebo rozhodnutí o ponechávání dříví určeného k zetlení v lokalitách, které nejsou na chudých stanovištích a jsou dobře dopravně přístupné (prodejem tohoto dříví se dá snížit požadavek na finanční nároky NP vzhledem ke státnímu rozpočtu). Dlouhodobá doporučení a zásady hospodaření v NP Šumava musí obsahovat, vzhledem k časté suché dřevní hmotě, i ustanovení o předcházení vzniku potenciálních lesních požárů, nebo je také necháme v rámci bezzásahovosti bez povšimnutí?

Ke stabilizaci současné velmi vážné situace (z pohledu péče o lesní ekosystémy) považujeme za klíčová opatření: uplatňování šetrných lesnických technologií, které povedou k výraznému zpomalení šíření kůrovcové pandemie až k jejímu úplnému zastavení. Zanedbávání soustavné péče o lesní ekosystémy by mohlo vést ke škodám značného rozsahu, jak hospodářským, tak i ekosystémovým. Z pohledu celospolečenského vidím za klíčová opatření především realizovat seriózní odborné diskuze, vést dialog a objektivně a pravdivě informovat veřejnost. Mediální nátlaky a ignorace obyvatel žijících a pracujících na území NPŠ rozhodně nepatří do naší demokratické společnosti.

Přál bych si, aby zákon o NP Šumava legislativně upravil proces přeměn nepůvodních porostů na území NP tak, aby mohl probíhat pozvolna s uplatňováním vhodných lesnických zásahů, nikoliv však nekontrolovatelným „kalamitním“ šířením kůrovce, který nejenže zapříčiňuje destrukci nepůvodních smrkových porostů, ale ohrožuje i existenci vzácných ekosystémů původních horských smrčin.

Petr Zahradník, Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti

Dle mého názoru je nutné, aby byl NP Šumava zřízen speciálním zákonem tak, jak to požaduje zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Tento nový zákon by měl zcela pregnantně definovat účel zřízení parku (ve smyslu § 15 zákona č. 114/1992 Sb., a § 2 nařízení vlády č. 163/1991 Sb.). Měl by vnést stabilitu do managementu ekosystémů, a to tak, aby nezáleželo na tom, kdo je momentálně ministr životního prostředí nebo ředitel národního parku. Je třeba eliminovat možnost politických tlaků. Zákon by měl stanovit jasnou, dlouhodobou koncepci, kterou nebude možné stále měnit. Je nutné tímto zákonem stanovit jasný management dle nově vytvořené zonace. Zonace by přitom měla vycházet z přirozenosti stanoviště, i když s jistou mírou arondace. Současně by bylo vhodné, aby byla jednoznačně definována „povinnost“ zásahů proti kůrovci, s technologickými parametry tak, aby nebylo možné připustit vznik gradace.

Pro stabilizaci současné situace považuji za prioritní seriózní a odpovědný přístup všech stran při dodržování platné legislativy. Je nutné vzdát se partikulárních zájmů. Obstruk-ce a neochota jednat ze strany aktivistů a cílené klamání veřejnosti dobrému obrazu národního parku jednoznačně nepřispívají. Domnívám se, že veřejnost je brána jako rukojmí, a protože je cíleně mystifikována, ani si to neuvědomuje. Chceme Šumavu zelenou (tak, jak byl národní park vyhlášen), anebo suchou, jak k tomu směřujeme? Cesta zpět již nevede, ale stále můžeme něco zachránit.

Martin Flora, Advokátní kancelář Vašíček, Frimmel & Honěk

Jsem přesvědčen, že o způsobu, jak nakládat s územím Šumavy, by měli rozhodovat především její obyvatelé. Právě o jejich životy a majetky se totiž jedná. Ačkoliv v ochraně přírody a krajiny Šumavy nepochybně existují veřejné zájmy nadregionálního, republikového či dokonce přeshraničního významu, měla by politická reprezentace v souladu s principem subsidiarity tyto veřejné zájmy prosazovat (např. vyhlášením národního parku nebo přijetím zákona o něm) proti vůli obyvatel Šuma-vy jen v případě, kdy jejich představám a požadavkům nelze ani při nejlepší vůli vyhovět. I pak by ale měla být, jak vyplývá opět z principu proporcionality, volena taková řešení, která s představami a právy obyvatel Šumavy, jejich obcí a měst, co nejméně kolidují.

Nejsem si jist, zda některý z těchto principů, byť patří k základním pilířům moderních právních států, byl na Šumavě kdy v minulosti použit, a bohužel se obávám, že k jejich použití se neschyluje ani teď. Zdá se totiž, že o další existenci Národního parku Šumava nemá politická reprezentace pochybnosti. To považuji za chybu a dovolím si tvrdit, že přijetí zákona o Národním parku Šumava by měla předcházet diskuse o tom, zda forma národního parku je opravdu tím nejvhodnějším nástrojem k zajištění ochrany dochovaných přírodních hodnot Šumavy a zda zřízení národního parku v roce 1991 nebylo, nazíráno pohledem léta trvajících sporů, příliš unáhleným a současně společensky příliš nákladným krokem. Součástí této úvodní diskuse by mělo být též hodnocení, nakolik se za existence Národního parku Šumava vůbec podařilo naplnit cíle, s nimiž byl park zřízen, a to všechny, včetně takových, jako je „zachování typického vzhledu krajiny“ či „využití území národního parku k turistice a rekreaci“ ve smyslu § 2, odst. 1 nařízení vlády č. 163/1991 Sb. Znovu opakuji, že hlavními diskutujícími by přitom měli být ti, kdo na území Šumavy žijí, nikoliv ti, kdo ji znají z televizních obrazovek, seminářů, schůzí nebo v lepším případě ze služebních cest či krátkodobých pobytů, jakkoliv široce medializovaných.

Pokud bude výsledkem diskuse závěr, že existence Národního parku Šumava opodstatnění má, měl by zákon co nejpřesněji, nejsrozumitelněji a současně co nejkonkrétněji definovat účel a poslání parku a popsat, k jakému strategickému cíli má působení člověka na jeho území směřovat, tj. zda, zjednodušeně řečeno, má být usilováno o založení divočiny, nebo naopak o zachování kulturní krajiny, nebo vytvoření směsi obojího. Bude-li rozhodnuto o obnově divočiny, očekávám od zákona, že stanoví, v jakém poměru a kde přesně má být směs divočiny a kulturní krajiny „namixována“ a následně obhospodařována tak, aby průběh samovolných přírodních procesů co nejméně kolidoval se zájmy obyvatel a s jinými veřejnými zájmy, než je zájem ochrany přírody, a tak, aby ve snaze chránit samovolné přírodní procesy nebyla na Šumavě ekonomicky zlikvidována lidská populace.

Pro stabilizaci situace je klíčové, aby zúčastněné subjekty začaly dodržovat právní předpisy a vydaná soudní rozhodnutí. Jakýkoliv pozitivní posun není představitelný za situace, kdy se k právu přistupuje výběrovým způsobem, a za platná se halasně označují pouze pravidla využitelná ve vlastní prospěch, zatímco pravidla „nevýhodná“ jsou ignorována.

Tomáš Vrška, Pro Silva Bohemica

Svoji odpověď bych si dovolil formulovat „z vyššího patra“. Z hlediska tvorby zákona o NP Šumava považuji za klíčové, aby souběžně byly připraveny zákony pro všechny naše národní parky (v případě NP České Švýcarsko stačí novela zákona č. 161/1999 Sb.). Považuji za krajně nezodpovědné, aby regionální iniciativou byl připraven a následně v Parlamentu přijat jeden zákon o jednom NP, který by byl vytržen z konceptu dosavadní právní úpravy ochrany přírody. O potřebě jejích úprav nepochybuji – za dvacet let máme dostatek nových zkušeností z jejího fungování (dobrých i špatných). Můžeme je využít pro tvorbu kvalitních, koncepčně vyzrálých a dlouhodobě platných zákonů o jednotlivých NP a přitom je ukotvit v konceptu širšího a obecnějšího zákona o ochraně přírody a krajiny – už z tohoto pohledu je jasné, že i zákon č. 114/1992 Sb. je nutno novelizovat v kontextu nově připravených zákonů o národních parcích. To ovšem může uchopit a připravit jediný orgán – ministerstvo životního prostředí jako zřizovatel správ NP a vrchní orgán státní správy v ochraně přírody. Samozřejmě, že při přípravě musí jednat s lokálními a regionálními reprezentacemi, které mohou mít jiné představy než zřizovatel. Národní parky jsou ze své podstaty území s mezinárodním významem, a proto je v nich obtížnější skloubit lokální požadavky s jejich mezinárodním statutem. Z tohoto pohledu mi nezbývá než konstatovat, že současný pan ministr dosud s žádným koncepčním řešením nepřišel. Je mnohem jednodušší se chovat populisticky a prosazovat „přání místních obyvatel“ (viz aktivity okolo zákona o NP Šumava nebo o vyhlášení NP Křivoklátsko). Naopak připravit 4 zákony o NP a novelu zákona o ochraně přírody a navíc odladit změny v souvisejících předpisech (např. zákon o lesích!) je běh na dlouhou trať vyžadující dobrou odbornou znalost celé problematiky a jasnou vizi.

Případné přijetí samostatného zákona o NP Šumava vytrženého z výše popsaného kontextu bych považoval za zásadní chybu. Aktuální krize v NP Šumava není primárně problém současné právní úpravy, ale nevyjasněných a neukotvených (v plánu péče) představ o cílech NP, jeho cílové zonaci, rychlosti jejího dosažení apod. Ale to jsme opět u role zřizovatele a jeho komunikačních schopností s lokálními reprezentacemi.

Protože hlavním typem vegetace ve všech čtyřech NP je les, je koncepční propojení všech 4 zákonů nesmírně důležité – měly by stanovovat pravidla či limity managementu lesů na stejné úrovni podrobnosti resp. obecnosti. V první řadě by měly jednoznačně deklarovat, že národní parky jako mezinárodní kategorie ochrany přírody (jejíž obsah bychom si neměli ohýbat, jak se nám zrovna hodí) jsou především zřizovány za účelem umožnění samovolných přírodních procesů na větších souvislých územích. Logicky jsou proto vyhlašovány v přírodně nejzachovalejších oblastech. V zákonech bych zjednodušil zonaci NP, protože v současnosti jí mimo odborníků veřejnost nerozumí. V NP by měla být první zóna – jádrová, rozdělená na dvě podzóny – 1) území ponechané samovolnému vývoji k datu účinnosti zákona a 2) území ponechané samovolnému vývoji k nějakému budoucímu, ale konkrétně stanovenému roku. To může být různé u jednotlivých NP právě s ohledem na současný stav jejich ekosystémů. Druhá zóna by měla být zóna s trvalým managementem a může být rozdělena např. na podzóny – 1) s primární funkcí pufrační (odfiltrovat disturbanční vlivy z jádrové I. zóny – důležité v horských oblastech), 2) s primární funkcí rekreační, 3) s primární funkcí ochrany biodiverzity podmíněné činností člověka (důležité např. v NP Podyjí). To, jakým způsobem dosáhneme cílového stavu lesů pro ponechání samovolnému vývoji, už je předmětem plánu péče – ten by měl tyto parametry definovat konkrétně v každém NP.

Ministerstvo životního prostředí se stále dobrovolně hlásí k mezinárodní klasifikaci chráněných území podle IUCN (což je přeneseno i do vyhlášky č. 60/2008 Sb.). Interpretační příručka IUCN jasně říká, že primární účel každé kategorie chráněného území musí být naplněn alespoň na 3/4 území. Zde se opět dostáváme ke koncepčně nevyjasněné otázce – z diskusí na Šumavě mám pocit, že nechceme tento požadavek naplnit. Potom bychom měli na rovinu otevřít diskusi o velikosti NP Šumava – místní starostové dnes říkají, že nechtějí NP rušit nebo zmenšovat. A co tedy chtějí – obchodní značku s vykradeným obsahem? Mně by přišlo mnohem korektnější, kdybychom řekli, že NP zmenšíme o „x“ procent, protože jsme to společensky neustáli, vrátíme na toto území režim CHKO, který nemá tak přísná omezení ochrany přírody a budeme seriozní i vůči mezinárodnímu prostředí.

Závěrečná zkratka: v případě NP Šumava potřebujeme akutně nový plán péče a v horizotnu několika let zákon o NP koncepčně usazený v kontextu celé právní úpravy ochrany přírody v ČR.

Josef Vovesný, člen expertní skupiny ředitele NP Šumava

Dosavadní územní strategie zvláště po roce 2007 selhala, a proto je jí třeba zásadně změnit a stabilizovat. Je nezbytné reagovat na nepříznivý skutečný vývoj v NP Šumava spojený s velkoplošným rozpadem vyspělých porostů kůrovcem v „bezzásahových“ územích a ohrožení i primárních funkcí ekosystémů v široké oblasti v zásahových územích i mimo NP.

Aktuálním úkolem je však zastavení kůrovcové gradace. Tu lze zastavit jen účinnými aktivními opatřeními tam, kde jsou hlavní zdroje šíření (jak je navrhla expertní skupina jmenovaná ředitelem NP Šumava Stráským v březnu 2011.)

Nová územní strategie vyjádřená novou zonací musí být minimálně střednědobě garantována (30–40 let) z důvodu obnovení vzájemné důvěry všech zainteresovaných, a proto stvrzena novým zákonem.

V návrhu nové zonace je třeba respektovat:

- nízký stav zachovalosti lesních ekosystémů (s výjimkou rašelinišť),

- zastoupení stávajících I. zón dle zákona jen na 13 % porostní půdy a převahu kulturního lesa na více než 80 % plochy porostní půdy,

- nevhodný tvar území NP ve správě MŽP (délka vzdušnou čarou 70 km, obvod více než 240 km oproti šíři 3–12 km) vytváří dlouhý obvod a rozsáhlý kontakt s cizími vlastníky,

- zachování genofondu cenných populací dřevin (převaha vyspělých porostů je však bohužel již kůrovcovými soušemi),

- zachování přirozených funkcí lesních ekosystémů

- potřebu změny druhové skladby na téměř 2/3 výměry porostní půdy

- podíl nestátního vlastnictví v NP (podílí se 12 %), a proto především zde nerozšiřovat I. zóny.

Nejhodnotnější území byla již vylišena a jsou vlastníky respektována. Nátlakový způsob jednání s nestátními vlastníky selhal a vyústil k rozhodnutí zastupitelstev hlavních vlastníků o vystoupení z parku.

Historickému vývoji a současnému stavu lesních ekosystémů odpovídá jejich strukturování do 3 zón, které jsou odstupňovány dle relativní kvality těchto ekosystémů a jim je přizpůsobena intenzita aktivních zásahů i intenzita návštěvnosti a pohybu občanů. Čtvrtá zóna jsou intravilány obcí a okolí potřebné pro jejich rozvoj.

Členění NP Šumava do zón ochrany přírody a zásady jejich režimu předložil ve svém návrhu zákona Plzeňský kraj. Jihočeský kraj a stejně pracovníci expertních skupin jmenované oběma kraji a pracující v letech 2009–2010 na zhodnocení současného stavu a na návrzích do budoucna v NP Šumava se s tímto pojetím a konkrétními návrhy identifikují.

V NP Šumava je nezbytné nastolit dlouhodobě na vysoce převládající ploše lesních ekosystémů režim aktivních zásahů dle stavu a vývoje jednotlivých porostů. Pojem bezzásahovosti, který navíc není nikde v zákonných předpisech definován, nelze ve změněných podmínkách absolutním způsobem aplikovat, a je některými ekologickými aktivisty a organizacemi účelově zneužíván. V NP Šumava je místo pro vědu a výzkum z hlediska vývoje ekosystémů, turistické a rekreační využití i rozvoj obcí v rozsahu neohrožujícím funkce, pro které byl NP zřízen. K tomu může posloužit účelná prostorová diferenciace území, avšak dle mého názoru bezpodmínečně střednědobě stabilizovaná.

Vladimír Krečmer

Co pokládám za účelné uvážit před začátkem formulací zákona o NP Šumava?

Podle zkušeností, získaných za dvacet let, co sleduji protikladné názory a stanoviska k souboru principů (paradigmat) nakládaní s lesy NP Šumava (NPŠ), soudím, že kvalitní a obecně uznávaný zákon bude možné zformulovat teprve po vyřešení konsensu s koncepcí a na ní postavenou environmentální politikou. Jinak hrozí dílo hluboce kompromisní, které nebude nikomu vyhovovat. Rozpory budou pokračovat a zákon bude jen ztrátou času po stejných zkušenostech a stejných důvodech jako u Národního lesnického programu I i II.

Doporučuji nejprve zhodnotit vývoj kauzy NP Šumava v uzlových bodech a pak uvážit ve skutečně odborných diskusích odborníků stěžejní kritéria, na nichž lze postavit koncepci podle standardních argumentů věd. Na ní pak teprve uvážit a formulovat zákon.

Co ve vývoji kauzy NP Šumava považuji za účelné k uvažování?

Existuje zcela vyhraněné paradigma přírodovědné na ideové (ideologické) bázi. Podle sdělení od jeho zastánců vědy s ní nemají co činit. Teprve v jejím rámci mají za úkol:

1. doložit, že vznik divočiny je nutný, 2. podat řešení, jak k ní dospět co nejdříve a na rozloze co největší. Prvním uzlovým bodem je tedy analýza, na čem bylo založeno rozhodnutí vedení MŽP ČR a záměna ochrany ekosystémů ochranou přírodních procesů – jakým poměrem šlo o podklady standardními argumenty vědy a vizemi ideové povahy.

Druhým uzlovým bodem je stav dosavadní legislativy, jenž dovoluje protikladné právní názory v dílnách právnických elaborátů. Legislativa umožňuje virtuální skutkové podstaty, ve správním či trestním řízení pracovat s virtuálními jevy a dospívat k nejen absurdním, ale třeba i účelovým závěrům.  Pokládám za účelné rozkrýt možné střety právních norem ochrany přírody (a údajně krajiny) s právními normami životního prostředí.

Za třetí uzlový bod pokládám osvětlit řádně rozdíly antropocentrického a biocentrického pojetí v odpovědnosti státních orgánů za veřejné zájmy a míru trvalé nadřazenosti zájmů skupinových zejména v rozhodování o naklá-dání s kulturní krajinou.

Domnívám se, že nevyhovující legislativní dílo by vedlo k jeho nedodržování, k dalšímu zpracovávání právnických konstrukcí alternativních právních názorů bez ohledu na hierarchii hodnot a pochopení veřejných zájmů. Vždyť se přímo sympatizuje s těmi, kdo opovrhují daným řádem a považují za správné nehodící se zákony porušovat.

Plochou a trváním bezprecedentní pokus o bezprostřední vytváření divočiny z převážně kulturních lesů uprostřed kulturní krajiny, právnickými účelovými formulacemi dodatečně podkládaný, je podle mého názoru třeba postavit na komplexní základ. Jeho hlediska plynou sice především ze zájmů ochrany přírody, jsou ovšem doplněna a modifikovaná hledisky ochrany životního prostředí. A to vzhledem k nesporným faktům, které při založení NP Šumava v krajině pradávno zkulturněné představovala významná, avšak od roku 2003 opomenutá kritéria pro nakládání s jeho lesy:

- 86 % lesních ekosystémů NP Šumava jsou lesní ekosystémy kulturní, ohrožené dlouhodobou destrukcí stromového patra starších porostů smrku na velkých plochách; poukazují na to nesporné poznatky lesnických věd.

- Jak velkoplošné destrukce stromového patra, tak možné komplikace procesů návratu (sukcese) k funkčně účinnému lesu mohou představovat konkrétní rizika pro krajinné životní prostředí. Poukazují na to poznatky lesnických i environmentálních věd.

Jak je patrné při zamyšlení nad problémy NPŠ, otázka „kácet či nekácet“, původně snad vymyšlená pro možný propagandistický efekt u laické veřejnosti, je nepatřičná. Jde o problém spíše „chránit životní prostředí nebo nechránit“. Odborné analýzy naší stávající legislativy poukazují na to, že se ochrana přírody může dostávat do vážných střetů s právními normami životního prostředí. Jednostrannou koncepci přihlížení v NP Šumava výlučně k zájmům ochrany přírody pro ni samu je třeba – nejde-li o národní park s přirozenými lesy a v přírodní krajině – doplnit přiměřeně hledisky environmentálními, sociokulturními, politicko-ekonomickými a sociálními.

Tak by mohl vznikat i zákon. Existuje velká přehršel sborníků konferencí a seminářů, dílčích koncepcí, odborných prací i vizí zejména k (absolutní) bezzásahovosti. Také však to, čemu se v diplomacii říká „fait accompli“ – rozsáhlé probíhající, podporované a na generace lidí setrvavající destrukce stromového patra lesů – základního tvůrce (generátora) funkcí lesa jako složky životního prostředí včetně krajiny.

Má-li mít jednání o zákonu NP Šumava žádoucí výsledek, je nutno se opírat o standardní argumenty věd, brát na vědomí možná rizika podle principu předběžné opatrnosti, posoudit a stanovit jejich přípustnou míru. Výsledkem by mohla být souhlasná koncepce, základ politiky, a tedy i základ formulací zákona.

Děkuji za odpovědi,

Jan Příhoda