Září 2011

Jsme zvyklí pracovat s exaktními daty, která jsou uchopitelná, kdykoli obhajitelná, jsou nositeli informací, poskytují přehled a nabízejí statistická srovnání. Přesto se musíme učit žít ve společnosti, kterou neovlivňují exaktní data, ale buď příliš všeobecné, anebo z kontextu vytržené informace, či přímo dezinformace – tedy sdělení, jež se jako informace tváří, ale informacemi vůbec nejsou. Je paradoxní, že ve světě, kde je čím dál snazší přístup k informacím, mají fakta místa stále méně. V takovém světě dokonce vznikla potřeba odlišit od sebe dvojí realitu – skutečnou a virtuální. Je to tedy asi tak, jako bychom museli od sebe odlišovat hranu hranatou a kulatou. To druhé je samozřejmě nonsens, nesmysl. Ale je to klima, v němž musíme žít. Svět a mínění našeho okolí ovlivňují novináři, u nichž poslání sdělovat realitu, zprostředkovávat pohled na tu skutečnou skutečnost stojí až na posledním místě v žebříčku priorit. Přednější je pro ně servírování témat způsobem, u nějž očekávají co nejvyšší poptávku. Základní princip klasické novinařiny – dvojjedinost svobody (ke zveřejnění článku či reportáže) a odpovědnosti (za obsah článku či reportáže) se dodržuje zřídka, ať už z neznalosti, anebo úmyslně. Zcela deformována byla zásada vyváženosti – dnes ji velmi často média chápají tak, že vedle lži či polopravdy zazní i pravda. A krize na mediálním trhu, která nutí většinu redakcí k razantnímu snižování nákladů, bohužel znamená i to, že se pracuje velmi často s takzvanými druhozdroji, tj. články jiného autora, jejichž objektivita se už dál nezkoumá, a výsledkem je jen další recyklace lži. Médii tvořená realita se nicméně stává veřejně přijímanou objektivizací veškerého našeho konání. Naše odbornost, ať je jakákoli, prochází nemilosrdným filtrem myšlenkových pochodů novináře a na jeho libovůli je, jaká část našich sdělení se dostane dál – k divákovi, posluchači, ke čtenářovi. Už to nejsme to my, kteří hovoříme k lidem, ale média – starší hantýrkou řečeno sdělovací prostředky. Ona naše postoje zprostředkovávají veřejnosti. V lepším případě z naprostého analfabetismu překrucují naše odborné argumenty, naše slova, naše myšlenky, v horším případě to činí záměrně. Stáváme se obětí virtuální reality tvořené lidmi, kteří o našich profesních oborech nejenže nic nevědí, ale ani vědět nechtějí – jen mají naprosto dokonale zmapované potřeby a chtíče běžného konzumenta „informací“. Mám smutný dojem, že právě lesnictví je obor, který je virtuální realitou zasažen velmi silně. A ještě smutněji vnímám, že ona diskreditace může být účelově a profesionálně řízena.

Potřeba propagandy je vždy odrazem neschopnosti nebo nedostatku skutečné potřeby přesvědčivě a nenásilně diskutovat. Skupinám, kterým chybí data a staleté zkušenosti lesníků, je dnes blízké sofistikované ovlivňování mínění jednotlivců, společenských skupin a veřejnosti. Tam, kde nepostačují liberální demokratické metody, neváhají různá tzv. hnutí používat i další metody „přesvědčování“. Mezi ně patří otevřené i skryté vyhrožování, zpochybňování odbornosti, zneužívání politické příslušnosti. Ovlivňování v podstatě lenivých nositelů mediální informace (novinářů) s cílem dosažení společenské kontroly je dnes mnohými „hnutími“ využíváno velmi sofistikovaně. Obávám se, že české lesnictví je již dlouhou dobu v hledáčku oněch „hnutí“, která se naučila manipulovat s jednotlivci mladé generace, jejich skupinami, ba celou společností. Ve svém důsledku výrazně mění názory a postoje cílové skupiny, aniž by si to dotyční (čtenáři, diváci, posluchači) uvědomovali. Manipulovaní lidé nebo skupiny jsou často přesvědčeni, že jejich názory jsou formulovány „objektivně“ na základě širokého a svobodného přístupu k informacím. Jsou přesvědčeni, že v okamžiku, kdy se rozhodnou k akci, je jejich chování rovněž výsledkem vlastní svobodné vůle. Ve skutečnosti se chovají podle dobře zinscenované a draze zaplacené režie cizího autora. Lesnictví postavené na tradičních, konzervativních hodnotách a přístupech, byť je vyzbrojeno exaktními daty, vědou, výzkumem a staletou praxí, v konkurenci s tímto amorfním a bezcharakterním světem ztrácí šanci zachovat si svou identitu. I ty nejobyčejnější a nejtradičnější nástroje jako pila nebo sekyra, i ty nejobyčejnější a nejtradičnější postupy jako kácení a boj se škůdcem lesa se staly v důsledku propagandy neslušnými výrazy. Vzbuzují emoce – podprahově, anebo i otevřeně jsou spojovány s destrukcí jako něčím nepřijatelným v dnešním, přece tolik civilizovaném světě. Profesionální aktivisté umějí s těmito pocity velmi dobře pracovat. A vědí, že proti pocitům, po nichž je divácká, posluchačská a čtenářská poptávka, se napadená strana může bránit velmi obtížně. Čím dál snadněji tak manipulátoři myšlení pronikají do masmédií a stávají se nejcitovanějšími zdroji. Získávají kontrolu. Vytváří, či podle potřeby mění postoje a chování jednotlivců nebo skupin, v souladu se záměry zadavatele zájmového sdělení. Na konci zelené propagandy je až podezřele často zelený byznys, ale tento fakt je umně zastřen falešnou ušlechtilostí veřejnosti předkládaných motivů. Uvedená úvaha je každodenní šumavskou realitou. Obávám se, že nejen šumavskou, ale celonárodní. Co s tím uděláme, vážení lesníci?

Zelenému Lesu zdar

Jiří Mánek