Jaroslav Rygl
Vážení čtenáři,
Nenapadá mě nic, než začít známým francouzským „Le Roi Est Mort, Vive Le Roi!“ („Král je mrtev, ať žije král!“), středověkou oslavou následníka trůnu. Pro všechny státní útvary je hrozbou nestabilita dlouhého období mezivládí (Interregnum), proto měl každý svá přesná pravidla pro nástupnictví. Králové umírali i v bitvách. Takový skon většinou znamenal i prohru a oběť části impéria, někdy i celého. „Král českého lesnictví zbankrotoval“, napsal jeden významný a seriózní deník s ekonomickým zaměřením v podtitulku a text doplnil i osobní fotografií.
Nerozumím z tohoto pohledu pak zcela nadbytečné debatě, proč nebyl použit nejprve institut ochrany před věřiteli. Ptám se, proč máme právnické osoby a holdingy, když i tak renomovaný deník personifikuje na úrovni bulváru, a přemýšlím o tom, co může udělat ten, na něhož směřuje novinářský ukazováček. Přirozeným instinktem je obrana, a proto nemohu čekat i v tomto případě nic jiného. Terč v tomto případě dost velký, aby jej nebylo možno netrefit. „Okradl mě stát, proto jsem zbankrotoval“, zní hlavní motto obhajoby. V našich novodobých dějinách nic nového, naši rodičové si to ještě velmi dobře pamatují, z následků se nejsme schopni vzpamatovat dodnes. Dějiny se opakují, slýchával jsem ve škole a od rodičů, že za své průšvihy si mohu sám. Přiměřená sebereflexe je na místě, ale nic nefunguje ceteris paribus (za jinak stejných okolností). Pokud se okolnosti obrátí proti tak významně, je těžké jejich vlivu čelit. České lesnictví je toho příkladem. To, co se odehrává v lesích zcela bezpochyby dominantního subjektu na trhu v posledních dvou letech nelze nazvat jinak než „run“ na smluvní partnery. Nejasně vymezený obsah zakázek, kdy žádný ze soutěžících nemůže tušit, jací kostlivci na něj čekají, dvakrát po sobě s odstupem pouhého roku a v jednom okamžiku soutěžený celý objem zakázek, vystavující firmy do situace „být či nebýt“, vysoké finanční nároky na poskytnutí jistot a bankovních záruk, které musí doložit uchazeč již při podání nabídky v podobě závazného příslibu, což je to samé co záruky ostré, společně se zjevnou neochotou bank takové bianco přísliby vůbec poskytovat, nejasné vymezení indexace cen dříví ve smlouvách, s následkem několika soudních sporů o výši plnění a v neposlední řadě snad problém nejzávažnější, nečinnost zadavatele při posuzování nabídek s nepřiměřeně nízkou cenou. A aby dosti toho nebylo, celosvětová krize, která nejvážněji a nadlouho zasáhla právě Evropu, naši republiku nevyjímaje. Je celkem přirozené a správné, aby tyto okolnosti třídily firmy na životaschopné a neživotaschopné. Má to však jeden háček, pravidlo ceteris paribus nefunguje. Je totiž těžké konkurovat na trhu, kde existuje celá řada přímých či nepřímých subvencí, poskytovaných za zcela rozdílných podmínek pro jednotlivé soutěžitele, což ve svém důsledku vede k vytvoření spekulativního trhu a dalšímu rozevírání nůžek, které nakonec musí sklapnout. Předloni jeden moravský lesní velkokníže, po výstraze pánů z Hradce, v předtuše nerovného boje, stáhl z boje své vojsko a ušetřil mnoho obětí. Tou největší se stal on sám. Český lesů král, nedbaje varování chudnoucí a slabé lesnicko-dřevařské šlechty, vyrazil směle do boje, s přesilou, snad v přesvědčení, že nalezne způsob, jak soupeře přelstít a ukáže i moravskému velkoknížeti, že kalhoty se před brodem nestahují. Protivník byl však nad jeho síly, zvláště, když voda v řece náhle prudce stoupla v předtuše velké povodně. Pevné opevnění vysoko postaveného Hradce, majícího v rukou klíč od stavidel nad brodem, jehož obětaví pěšáci, v obavě nařčení z vlastizrady, se v přesile bezhlavě valí na stále slabší a slabší vojsko českých lesů krále, topícího se ve stoupající hladině řeky událostí, s podporou pražských mocipánů, za požehnání arciúřadu brněnského, opomíjejíc písmo zákonné, dopouštějíc se zřejmě přitom vědomě či nevědomě kauzálního nexusu, nakonec bylo nad síly krále českých lesů, jenž upadl do zajetí, a trest, který jej čeká, bude vykonán zřejmě dříve, než soudy budou moci rozhodnout o vině či nevině. Obětí na bojišti jsou tisíce, krve prolité jsou hektolitry, válečná kořist je připravena k rozdělení mezi vítěze. Páni z Hradce jsou spokojeni. Dokonce po létech usedli k jednacímu stolu se zchudlou lesnicko-dřevařskou šlechtou, aby jí připomněli, že je lépe zůstat chudý než být mrtvý a že za svoji chudobu si koneckonců mohou sami. Hluboká pravda, ale za jakých okolností. Co dál? Těžko tušit. Najde se někdo ze zchudlých lesních šlechticů a postaví se do čela, či bude povolán mocný vládce z ciziny, neviditelně podporovaný všudypřítomným Bruselem, možná i Prahou a Brnem, aby urovnal poměry v českých lesích? To první je málo pravděpodobné, krev a mrtvá těla na bojišti by měla každého, kdo jen trochu zatouží po moci, odradit. Ta druhá je pravděpodobnější, ale ozývají se i hlasy, že by i páni z Hradce mohli převzít vládu nad celou českou i moravskou lesnickou lůzou, však úpisů podepsaných jejich vlastní krví mají plné trezory. Nechme se tedy překvapit, přejme si však mít možnost v co nejkratší době zvolat „Le Roi Est Mort, Vive Le Roi!“ a ne „Le Roi Est Mort, Vive la République socialiste“!