Věková struktura lesů na Šumavě

Zdroje informací

Poměrně komplexní poznání věkové struktury současných lesů umožnil orkán Kyrill. Paseky po něm jsou rozptýleny po celé Šumavě, ve všech nadmořských výškách, ve všech typech lesa, vesměs v porostech starších 40 let. Pro rámcový přehled o věkové struktuře šumavských lesů jsme v porostech po těžbě založili orientační transekty: na nahodile vybraných pasekách jsme na lineární trase dlouhé 50 až 100 m (tj. 10 až 25 pařezů) sečetli letokruhy a změřili průměr kmenů na pařezech. Zajímal nás skutečný věk stromů, rozložení věku na transektu a charakteristiky přírůstů. Takových transektů jsme udělali v roce 2010 celkem 840 a spočítali 9 588 pařezů. Rozložení snímků rámcově odpovídá i průměrné nadmořské výšce Šumavy (orograficky 922 m), průměrná nadmořská výška transektů je 977 m. 92 % zkoumaných pařezů byly smrky, 4 % borovice lesní, 1,8 % jedle bělokorá, 1 % buky, ve zbytku se mísí jeřáb ptačí, olše šedá, jasan ztepilý, javor klen, topol osika a duby.

Realita boří mýty

Nejdříve si pro zjednodušení popišme průměrný šumavský les. Věk průměrného stromu je 107 let, nejstaršího stromu na transektu je průměrně 149 let. Průměrné rozpětí stáří stromů (rozdíl mezi věkem nejstaršího a nejmladšího stromu na transektu) je 66 let. Rozpětí 30 let a nižší má jen 7 % lesů, 40 let a méně představuje jen 15 % hodnocených pasek. Zhruba polovina šetřených porostů má věkovou amplitudu delší než 100 let! Stejnověkost tedy není hlavním znakem šumavských lesů. Průměrná šířka letokruhu je 2,4 mm za rok. Přitom průměrný nejnižší letokruh za transekt je 1,5 mm a průměrný nejvyšší přírůst je 3,5 mm. Nejnižší zjištěný letokruh na pařezu měl 0,2 mm, nejširší 10 mm. Zhruba 60 % lesů má od sebe oddělené minimálně 2 věkové kohorty (soubor jedinců v populaci téhož druhu zrozených v určitém omezeném časovém úseku) – i to je zásadní moment pro narušení kréda stejnověkosti.

Smrčiny pronikají do 650 m nad mořem

Průměrná šířka letokruhu za transekt (porostní skupinu) klesá s rostoucí nadmořskou výškou. Ale ne vždy. Například extrémně malé průměrné přírůsty u skupin stromů, takové, jaké jsou typické pro klimatické smrčiny nad 1 200 m nad mořem, se poměrně hojně vyskytují v celé výškové struktuře Šumavy, dokonce i v 650 m. To znamená, že i v 650 m nad mořem se mohou růstové podmínky podobat nejvyšším vrcholům Šumavy. A nemusí to být místa rašelin nebo mrazových kotlin. Extrémně malé přírůsty mají i lesy na suchých sutích a chudých kyselých stanovištích. Větší přírůsty mají zejména lesy na jižních svazích a některé mladé kultury (ve stáří kolem 60 let). Tyto lesy s nadprůměrnými přírůsty však zcela mizí v nadmořských výškách nad 1 200 m. Mezi extrémní příklady malého přírůstu je možné zařadit muzejní exponát výřezu smrku z karu Plešného jezera, u nějž lze na poloměru 20 cm spočítat 544 letokruhů. I dnes najdeme v lesích smrky, často v podrostu hlavní etáže, jejichž průměrná šířka letokruhu klesá pod 0,5 mm.rok-1 a dále smrky v mokřinách a kamenitých sutích s průměrným letokruhem kolem 0,9 mm.rok-1, staré přes 200 let.

Viditelná tvář lesa klame

Stavba lesů z hlediska jejich věkové struktury často vůbec neodpovídá tomu, jak lesy navenek vypadají. Například některé smíšené lesy s různými tloušťkami a výškami stromů, pokud to nejsou právě pralesy, nemusí být věkově diverzifikované. Často lze z jejich pařezů vyčíst, že jejich rodiče byli najednou plošně vykáceni a ony jsou jen podrostem, který prudce vyrazil do uvolněného prostoru. Jejich současná členitost je dána spíše odlišnostmi mezi jednotlivými dřevinami či jedinci než věkovou rozrůzněností.

Zcela zásadně klamou smrčiny. Většina smrčin, jejichž věkové rozpětí je 100 let a více, vypadá jako stejnověká kultura. Často jsou takové porosty zařazeny do III. zóny CHKO – tedy do skupiny lesů, které jsme v minulosti vyhodnotili jako hospodářské, stanovišti neodpovídající monokultury. Smrky v takových porostech mají podobnou tloušťku a výšku. Když však porovnáme jejich skutečnou věkovou strukturu, zjistíme, že jde o porosty s několika oddělenými populačními kulminacemi. A často ani neplatí přímá úměra mezi nejobjemnějšími a nejstaršími jedinci.

Naprosté extrémy bývají zcela nečekané: dva pařezy o průměru 34 cm, jeden 300 let starý, druhý 180 let starý, stojící 5 m od sebe (Jezerní hora). Anebo vedle 160 let staré jedle o průměru 84 cm roste smrk o průměru 27 cm starý 210 let (Pustina u Křemelné). Běžným jevem jsou lesy, které mají 5 až 15 % populace ve stáří 160–200 let, ostatní stromy jsou pak 90–130 let staré. Ale jsou tu i lesy, které vznikají postupnými obnovními vlnami, v odstu-pech 30 nebo 50 let. Tak se chovají lesy vzniklé jako pastevní, nálety na ladem ležících pozemcích anebo pralesovité smrčiny vysokých poloh a kamenných moří. Pochopitelně jsou tu i porosty s jedinou populační vlnou. Její délka se pohybuje mezi 30 až 70 lety a jde pravděpodobně o lesy z výsadeb po holosečné nebo násečné těžbě, ve kterých přežil sporadický podrost z původního lesa a přirozená obnova se prosazovala i po provedené výsadbě další 1 až 2 desetiletí. Zcela výjimečně lze najít lesy, jejichž populace je soustředěna do jediného dvacetiletí (nebo dokonce desetiletí). Vesměs jde o kultury vzniklé výsadbami v posledních 40 letech.

Stáří lesů zblízka

U porostů zařazených v LHP do věkové třídy 140 a více let je běžný výskyt rozptýlených stromů ve stáří 200 až 300 let. Právě tyto porosty se v současné době plošně rozpadají. Jde nepochybně o přirozený jev typický pro smrkové lesy, které se posledních 200 let postupně zapojovaly a přirozeně tak zvyšovaly svoji labilitu. U těchto porostů lze z velké části prokázat (ze starých porostních map) těžbu v první polovině 19. století, u jiných se můžeme domýšlet velké neřízené disturbance, pravděpodobně v kombinaci vichřice – kůrovec někdy v 18.–19. století, nebo spontánního vzniku lesa na dříve plošně odlesněném území. Do této kategorie spadají lesy na Smrčině, Trojmezné, některé lesy v oblasti Mokrůvky, Špičníku, Roklanu, hřbet Pažení a Boubína, Ždánidel, Plesné a Polomu, a nakonec na Jezerní hoře se Svarohem a Ostrým.

Následuje velké množství mladších lesů, smrkových i smíšených, jejichž geneze naznačuje, že vznikly po těžbě nebo velkém narušení zhruba v polovině 19. století. To jsou lesy s oddělenou věkovou skupinou 160 až 220 let a významným zastoupením stromů ve stáří 90 až 130 let. Chybí stromy starší 220 let. Do této skupiny můžeme zařadit většinu lesů, jejichž stáří podle LHP přesahuje 80 let. Problémem je, že většina nejstarších stromů není vizuálně patrná a zcela splývá s okolní o 50 let mladší populací.

Posledními dvěma skupinami jsou porosty podle LHP mladší 80 let. Jsou to buď spontánní nálety dřevin na opuštěné zemědělské půdě, které se vyznačují 2 až 3 zřetelnými populačními kulminacemi v odstupech 20–30 let (nejstarší jedinci dosahují 100–120 let), nebo výsadby či porosty po intenzivním těžebním zásahu, jejichž věková kulminace je jediná a období mezi nejmladším a nejstarším stromem se pohybuje mezi 20 až 40 lety. Obě zmíněné skupiny jsou od sebe snadno rozlišitelné habitem stromů, druhovým složením a celkovou strukturou lesa.

Stejnověká Šumava?

Je patrné, že to, co obecně nazýváme stejnověkými smrkovými monokulturami, se na Šumavě vyskytuje jen v relativně malém množství (do 35 % všech porostů). Potěšitelné je, že stejnověké lesy leží spíše v nižších polohách Šumavy, výše, kde nekompromisní tlak klimatu a půdy převažuje, je věková struktura lesa členitější, a to i v lesích, které nazýváme kulturními. Přežívají tu stromy z původní – často pralesní – generace lesa: Na každém sedmém transektu jsme našli strom starší 200 let!

Složitost a různorodost šumavských lesů je úžasná. Dokazují to i lesy po plošných kůrovcových žírech, kde přežily tu a tam stromy z původní korunové úrovně (staré 150–200 let) a mnohem hojnější smrky z podrostu s extrémně nízkými přírůsty, staré 50–100 let. Při příští kůrovcové kalamitě, která sem nepřijde určitě dříve než za sto let, tu budeme mít opět dvěstěleté porosty s jednotlivci téměř čtyřsetletými… Naše lesy mají velkou hodnotu. Nejen tím, že vytvářejí složitý lesní ekosystém, ale zřetelně i tím, že jsou nositeli genetických informací původních lesů, rostoucích zde v 18. století a v první polovině 19. století. Že jsou pamětníky minulosti, ale také, že stále obsahují ony „čekající a pomalu rostoucí jedince“, posly do budoucnosti, které pro jejich malé dimenze hospodář nekácí a kůrovec ignoruje.

Autor:

Mgr. Pavel Hubený

Správa NP a CHKO Šumava

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Foto: Pavel Hubený