Lesnické školy očima provozu

1. Jak hodnotíte současný stav lesnického školství z hlediska kvality absolventů a úrovně výuky?

2. Považujete spolupráci českých lesnických škol a lesnického provozu za dostatečnou?

3. Jaké znalosti a dovednosti očekáváte od absolventů (případně jaké znalosti a dovednosti vám u současných absolventů chybí)?

Mgr. Zbyněk Boublík, Lesy České republiky, s.p.

1. Každoroční vysoký počet absolventů vycházejících z lesnických středních, vyšších odborných či vysokých škol absolutně neodpovídá nabídce pracovních příležitostí v obo-ru. Kvalita absolventů je velmi nevyrovnaná, ale vzhledem k jejich vysokému počtu lze vybrat kvalitní absolventy bez větších problémů.

2. Lesy ČR tradičně umožňují studentům absolvovat předepsané lesnické praxe. Se školami uzavíráme smlouvy o jejich provedení, v souladu se všemi pracovněprávními předpisy. Praxe u Lesů ČR probíhají pod odborným dohledem, který garantuje, že student má možnost seznámit se se všemi předepsanými okruhy. Počet míst pro absolvování praxí je však limitován kapacitou našich organizačních jednotek.

3. Nejčastější profesí u Lesů ČR pro absolventa střední nebo vysoké školy je funkce adjunkt. U této pozice se předpokládá, že se pracovník postupně připravuje na funkci revírníka. V této pracovní pozici je samozřejmostí, že lidé samostatně zvládají odbornou lesnickou péči o svěřený majetek (pěstování a ochrana lesů, ochrana přírody, těžba, ekonomika). Navíc zaměstnanci LČR ve své práci komunikují se zástupci jiných vlastníků, smluvních partnerů, zástupci zájmových sdružení, ochranou přírody, dále se zástupci státní správy nebo zajišťují osvětovou činnost v rámci lesní pedagogiky, a proto musí disponovat velmi dobrými komunikačními schopnostmi.

Jak u praktikujících studentů, tak i u absol-ventů postrádáme především vyšší míru připravenosti na řešení běžných praktických úkolů a dále komunikační a prezentační dovednosti. Školy orientované na všemožný výzkum zde mají vůči absolventům i vůči praxi velký dluh.

Ing. Jiří Janota, Vojenské lesy a statky ČR, s.p.

1. Úroveň výuky nedokážu zhodnotit, mohu hodnotit pouze kvalitu absolventů škol, kteří nastupují do praxe. Kaž-doročně se zúčastňuji středoškolských maturit a sleduji odborné znalosti žáků. Studenti, projevující zájem o obor, mají i patřičné vědomosti odpovídající stupni vzdělání a v praxi bez problému obstojí. Ti, kteří jdou na školy jen pro získání maturity nebo titulu, stejně většinou po čase končí v jiných oborech.

Většina absolventů nastupujících k naší organizaci se rychle zapracuje a nachází vzhledem k svému vzdělání uplatnění a perspektivu.

Tradiční rčení, že kvantita nikdy nedělá kvalitu, platí i v lesnickém školství. Pamatuji dobu, kdy se na jedno místo hlásilo několikanásobně více žáků, než mohla škola přijmout. Přijímacími pohovory prošli žáci, kteří měli o daný obor skutečný zájem a projevili i potřebné znalosti. Dnes školy, jejichž počet vzrostl, přijímají prakticky všechny zájemce, kteří si podají přihlášku, bez zjištění jejich znalostí a skutečného zájmu o obor.

Nedávno jsme uvažovali o obsazení místa adjunkta na divizi. Protože bylo těsně po maturitách, oslovil jsem střední školu, zda by mi doporučila studenta. K mému údivu jsem zjistil, že nikdo nepřichází do úvahy, neboť téměř všichni nastupují na různé vysoké školy a zbylé minimum není pro provoz vhodné.

Lesnické firmy začínají mít problém sehnat kvalitní zaměstnance v dělnických profesích. Značná část těch, již dříve vysedávali v lavicích učilišť, dnes sedí na školách středních, a následně téměř sto procent maturantů nastupuje na vysoké školy.

Buď máme chytřejší generaci, nebo je někde něco špatně.

2. Z pohledu VLS ČR, s.p., máme velice dobrou spolupráci jak se středními školami, tak i se školami vysokými. Naší snahou je v rámci ekonomických a zákonných možností jednotlivé druhy škol podporovat.

V propojení odborných praxí lesnického školství všech stupňů a provozu spatřuji jednu z možností uplatnění případných budoucích dotačních pobídek.

3. Pro každý druh činnosti v našem oboru je potřeba určitá specializace. To, co preferuje jeden zaměstnavatel, nemusí preferovat jiný. Samostatnost, zodpovědnost, flexibilitu a chuť se sebevzdělávat považuji za stěžejní vlastnosti nastupujících zaměstnanců.

Neplatí pravidlo, že premianti ročníku jsou i vynikajícími pracovníky lesnických provozů. Každý si musí najít své pracovní zařazení v životě a svou odbornost. Vyučující a předměty na školách pomáhají se na této cestě pouze zorientovat.

Ing. Petr Jelínek, Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů v ČR

1. Období posledních dvaceti let přineslo do klasického systému lesnického školství (učiliště-střední škola-vysoká ško-la) celou řadu nových možností, při jejichž vzniku se vycházelo spíš z možností a ambicí jednotlivých škol, než z potřeb lesnického provozu. Jsou nabízeny učební obory s maturitou, vyšší odborné školy, rozšířila se možnost vysokoškolského studia o studium bakalářské, doktorandské, což je jistě obohacující pro studenty a pedagogy, nicméně jde o již hůře uchopitelný systém z hlediska vlastníka lesa či provozu lesnické firmy. Asi každý chápe, že absolvent učebního oboru s maturitou bude mít více praktických dovedností a bude méně znalý teorie než absolvent střední lesnické školy, nicméně již rozdíl mezi dobrým absolventem vyšší odborné školy a průměrným bakalářem je pro zařazení do provozních funkcí pro vedení firem málo čitelný. Když se k tomu připojí obecně vnímaný pokles úrovně absolventů škol (slabé populační ročníky, odliv nadaných dětí na gymnázia, ztráta prestiže lesnického povolání) je jasné, že spoléhat se při výběru potenciálních nových zaměstnanců na závěrečné vysvědčení či diplom nelze ani u zavedených studijních směrů. U nově koncipovaných oborů pak je personální rozhodování ještě obtížnější. Základní přehled o oboru a orientaci v něm mají všichni absolventi podle typu školy, jejich praktické uplatnění je však dáno zejména jejich individuálním přístupem k vybranému povolání.

2. Jako dostatečnou spolupráci lesnického školství a provozu lze hodnotit snad jen u nižších typů škol, kde jsou absolventi připravování přímo pro dělnické profese nebo nejnižší funkce v LH. Již u vyšších forem studia však rozhodně tato spolupráce dostatečná není. Souvisí to s celkovým postavením školství ve společnosti, kdy přechod manažerských a odborných špiček do školství prakticky chybí. Příčinou je zřejmě nedostatečné společenské, ale i finanční ohodnocení odborných pedagogů. Zejména na vysokých školách učí z velké většiny pedagogové, kteří v provozu vůbec nebyli a jejichž profesní kariéra se odehrávala celá na akademické půdě. Výrazně potom chybí přirozené sepětí škol a lesnického provozu, i výzkum a směrování škol je pak od toho, co právě řeší provoz, odtrženo. Doby, kdy při vzniku vysokého lesnického školství přicházeli na fakultu učit ti nejzkušenější z provozních lesnických funkcí, byly sice poplatny době vzniku fakult, ale tento přímý přenos zkušeností přinášel celou řadu pozitiv. Z úsporných důvodů jsou omezovány i nákladnější odborná terénní cvičení a exkurze do lesnicky zajímavých lokalit, přitom právě poznání nejrůznějších klimatických stupňů a typologických stanovišť dává lesníkovi šanci se rychle zapracovat na daném konkrétním pracovišti při nástupu.

3. Praktické znalosti a dovednosti absolventů učilišť (lesní mechanizátor) jsou na dobré úrovni, bohužel vinou nepromyšleného systému zadávání lesnických zakázek, kdy je preferována jen cena, je jich možné potkat jen velmi málo. Značná část těchto absolventů odchází při vědomí nejistoty a malé perspektivy mimo obor. Absolventi středoškolských oborů lesnictví mají pro výkon nižších technických funkcí dostatečné znalosti, pokud ke studiu lesnictví nastoupili se zájmem o obor. Zejména pro majetky, kde je lesní hospodářství spojeno s aktivním výkonem myslivosti, která bývá často motivujícím faktorem ke studiu lesnických škol, je možné získat kvalitní absolventy s dobrou úrovní znalostí. U vysokoškol-ských oborů jsou mnohdy dosahovány hluboké teoretické znalosti, bohužel menší sepětí s praxí a tudíž menší znalost praktických dovedností a provozní problematiky snižuje bez jejich prohloubení v nižších provozních funkcích možnost přímého uplatnění absolventů. U oborů s maturitou i vysokoškoláků je vý-hodou jejich dobrá znalost práce s výpočetní a komunikační technikou.

Ing. Jaromír Vašíček, CSc., Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem

Při hledání názoru na naše lesnické školství je nejdříve nutné se zamyslet nad tím, co absolventy v praxi čeká. Doba, kdy absolvent střední nebo vysoké školy našel za-městnání (v dřívějších dobách ještě dokonce na umístěnku) a zůstal prakticky po celou dobu své profesionální kariéry na jednom místě, bez výrazných změn požadavků na něho kladených, je pryč. Absolventy v životě čekají s velkou pravděpodobností stálé změny jejich zaměstnání, v lepším případě časté změny u zaměstnavatele jednoho. Zaměstnanec, který chce uspět, je tedy nucen se po celou dobu své kariéry ustavičně učit něčemu novému, přijímat do svého portfolia dovedností a znalostí stále nové prvky. Co by měl absolvent znát a umět, aby v takovém, stále se měnícím prostředí, našel uplatnění? Především přijmout myšlenku, že jeho pracovní zařazení nebude trvalé, ale bude se často měnit. Bude vystaven různým výběrovým řízením, kde bude muset dokazovat, že je pro zaměstnavatele užitečný. Jakými znalostmi by tedy měl být absolvent vybaven? Měl by mít především široké všeobecné znalosti a dovednosti, tzn. především umět česky, mít schopnost porozumět dobře textu, gramaticky správně a srozumitelně se česky vyjadřovat, měl by umět aktivně alespoň jeden cizí jazyk a v dalším jazyce přinejmenším porozumět textu. O počítačové gramotnosti ani nemluvě, měl by mít schopnost vyhledat si informace a umět je využít pro řešení zadaného úkolu, tématu pracovního zařazení. Samozřejmostí jsou alespoň základní znalosti všech lesnických disciplín, které studoval. Když se s nimi v praxi potká, přinejmenším se jich nebude bát, když už podrobnosti zapomněl.  Měl by mít znalosti o logice a struktuře zvoleného oboru, měly by mu být zřejmé souvislosti a vazby. Samozřejmostí by měla být schopnost mobility, a to ať už v prostém řízení auta, nebo ve schopnosti přemístit své působiště při hledání zaměstnání. Obecně řečeno, měl by mít takové univerzální znalosti a dovednosti, které mu umožní rychlé proniknutí do problematiky, se kterou se dosud ve své dosavadní praxi nepotkal. Jak takové vzdělání získat? Po dobu vzdělávání by se mladí lidé měli potkat s co nejširším spektrem podnětů, vlivů a problémů, tzn. využít maximum příležitostí a být aktivní v jejich hledání. Získat komplexní vzdělání by měl být především aktivní zájem každého a celá vzdělávací soustava by měla k takovému cíli směřovat. To není úkol pro jednotlivou rovinu vzdělávacího systému, ale pro všechny jeho logicky navazující stupně. Zde si nemohu odpustit svůj názor na její současnou úroveň. Mám za to, že se naše vzdělávací soustava orientuje na kvantitu, a ne na kvalitu absolventů, a to se všemi negativními důsledky tohoto směru.

Prof. Ing. Vladimír Simanov, CSc.

1. Po státní administrativou zvoleném ekonomickém stimulu – financování podle počtu studentů při naprosté absenci kvalitativních faktorů, se výsledky takto nastaveného systému dostavily. Skutečným posláním školství je co nejdéle udržet na školách co nejvíce studentů, a nikoliv kvalitní odborné vzdělávání. Dává se tedy příležitost všem, a nehledají se studenti s nejlepšími studijními předpoklady a se zájmem o obor. V důsledku toho se opouštějí přesně profilované obory a nabízí se výuka v tak diferencovaných programech, že už téměř není možné charakterizovat odbornost absolventa, a vytvářejí se i obskurní obory jen proto, že na ně snad půjde nalákat zájemce. I podprůměrný student se stal „slepicí snášející zlatá vejce“, a proto nemohou být studijní obory náročné a škola musí být v každé obci, aby to „slepice“ neměla daleko. Protože jsou z pohledu zájemců o studium technické obory náročné, probíhá v nich „beletrizace studia“, umožňující se vyhnout technickým výpočtům i projektům, a fakta „okecat“. Připravované zavedení školného nebude nic jiného, než prohloubení nynějšího stavu, protože dá státní správě do rukou argument: „Máte málo peněz, protože jste získali málo studentů.“ Významné je i to, že značná část populace vnímá školné jako poplatek za vydání vysvědčení, a nikoliv jako příspěvek na své vzdělávání.

2. Spolupráce není dostatečná a hlavní příčinou je opět nastavený systém. Převládají pedagogové, kteří vyučují to, co sami nikdy prakticky neprováděli, proto jsou ve vztahu k praxi nesví, a po kontaktu s ní ani netouží, protože by při konfrontaci s praktickými problémy nemuseli uspět. Systém hodnocení vysokoškolských pedagogů je založen na vědecké publikační činnosti a jejím citačním ohlasu. To se snáze naplňuje na teoretických, a nikoliv praktických problémech. Následkem tohoto dlouhodobého procesu už od škol provoz pomoc při řešení svých aktuálních problémů ani nežádá, ani neočekává.

3. Následkem předčasné specializace a nedostatečné praktické výuky chybí absolventům všech oborů celostní pohled a „selský rozum“. Jako představitel technické disciplíny negativně vnímám jejich neschopnost naplánovat, řídit a vyhodnotit výrobní proces, protože po mediálních masážích a beletristické výuce vnímají hospodářské využívání krajiny jako něco nepatřičného.

Ing. et Ing. Tomáš Kimmer, FCCA, poradce „na volné noze“

1. Současný stav lesnického školství považuji za špatný z mnoha důvodů.

Za prvé se domnívám, že lesnické a environ-mentální fakulty produkují nadbytek absolventů, kteří nemohou na trhu práce najít uplatnění. Nevím, zda si v tomto fakulty vedou nějakou vypovídající statistiku. Mám pocit, že rok po promoci mi přišel z fakulty příslušný dotazník, pak už nic. Většina absolventů se přirozeně snaží hledat uplatnění v oboru. Po čase však může z oboru z různých důvodů (většinou ekonomických) odcházet.  Z informací, které mám, by byl i poloviční počet absolventů zcela dostatečný.

Za druhé kvantita převažuje nad kvalitou. Tento stav pravděpodobně vychází ze stávajícího způsobu financování vysokých škol, kdy školy dostávající příspěvek na studenta a není pro ně tudíž natolik důležitá kvalita přijímaných uchazečů o studium. Důvodem mohou být i populačně slabší ročníky.

Za třetí opět finance. Jelikož školství trpí jejich nedostatkem, trpí i kvalita profesorského sboru.  Profesionálové z oboru si více vydělají v praxi než za katedrou. Nechci tímto generalizovat a říkat, že většina pedagogů je nekvalitní, ale domnívám se, že výše platů má významný vliv na kvalitu výuky.

Když jsme u těch financí, tak bych zmínil, že jsem přesvědčen, že zavedení byť malého školného by bylo pro vysoké školství ozdravné jak v řadách studentů, tak profesorů. Studenti, kteří si studiem pouze prodlužují mládí, by tímto odpadli. Ostatní by za své peníze požadovali kvalitnější výuku. Samozřejmě by školné muselo být zavedeno takovým způsobem, aby nediskriminovalo sociálně slabší studenty.

Nedokážu objektivně posoudit kvalitu lesnické výuky a absolventů. Mohu pouze subjektivně porovnat náročnost studia na pražské lesnické fakultě s fakultou financí na Vysoké škole ekonomické. Absolvoval jsem nejprve finance a po čase v praxi nastoupil denní studium na lesnické fakultě. Jako student financí jsem měl výsledky na úrovni lepšího průměru. Naproti tomu na lesnické fakultě jsem byl prospěchově nejlepší (cena rektora pro nejlepšího studenta fakulty), i přesto, že jsem kvůli práci do školy příliš nechodil. Z tohoto pohledu jsou nároky na studenty lesnické fakulty malé.

2. Spolupráci škol a provozu za dostatečnou nepovažuji. Domnívám se, že školy by měly doslova objíždět firmy a instituce z oboru a ptát se jich, jaké problémy v praxi řeší, a podílet se na řešení těchto problémů ať již formou diplomových prací svých studentů, tak cílenými granty, ale především úpravou obsahu výuky.

Školy by měly více užívat externisty. Jako student mám osobně velmi dobrou zkušenost s externisty, tj. vyučujícími, kteří vedle svého zaměstnání v oboru měli částečný úvazek na škole.  Rozdíl mezi výukou těchto lidí z praxe a tzv. celoživotních profesorů byl diametrální. Opět nelze generalizovat a výjimky jsou na obou stranách.

3. Vzhledem k tomu, že nemám zkušenosti z praxe z jednotlivých jmenovaných oborů, odpovím obecněji. Absolvent by měl mít odborné znalosti a širší obecný přehled, aby byl schopen vnímat souvislosti svého oboru s dalšími. Co by v dnešní době nemělo chybět, a obávám se, že v tomto lesnické školství trochu pokulhává, je ekonomická gramotnost. Ať se nám to líbí nebo ne, tak je v praxi úspěch často měřen hospodářskými výsledky. Stu-denti sice mají ve svých programech ekonomické předměty, jako jsou účetnictví, ekonomie a ekonomika lesního hospodářství, ale nejsem si jistý, jestli se v praxi zpočátku vůbec alespoň orientují ve výsledovce svého hospodářského střediska. Ať již bude majitelem lesa stát, soukromník, obec či církev, všichni budou po svém personálu požadovat dlouhodobě udržitelné dobré ekonomické výsledky. Jak těchto výsledků dosahovat, se většina učí až v praxi.

Ing. Karel Pop, Odbor životního prostředí a zemědělství Libereckého kraje

1. S klesající atraktivitou lesnictví a předimen-zovaností škol odborná úroveň zákonitě dlouhodobě klesá. Vysoký podíl na tom má méně kvalitní vzorek studentů, který dnes lesnictví studuje.

2. Nedokážu posoudit, s Libereckým krajem žádná lesnická škola systematicky nespolupracuje. Jsme zřizovateli jedné střední školy a tam je spolupráce velmi dobrá. Z ekonomických důvodů však musela být škola sloučena s další školou. Je otázka, zda takto úzce zaměřené školy mají zřizovat kraje.

3. Práce ve státní správě je specifická a stále více se prosazuje potřeba obecných znalostí a dovedností na úkor ryze odborně lesnických. Byť s tím někteří kolegové nebudou souhlasit, může zde být inteligentní a pracovitý absolvent právnické či pedagogické školy použitelnější než odborně zdatný lesák. Chci tím naznačit, že preferuji osobní kvality uchazeče před jeho vzděláním. Odráží se zde i to, že titul devalvoval a není dnes žádnou značkou kvality. Kvalitní pracovník si odbornou lesnickou problematiku osvojí při práci. Podmínkou je kvalitní vzor. Takový přístup není aplikovatelný např. na ORP, kde není žádná další lesnicky vzdělaná osoba.

Jsem přesvědčen, že náprava lesnického školství není realizovatelná bez hlubších systémových změn celého školství.

Výše popsaný extenzivní stav celého školství se odráží i v lesnickém oboru. Zvrácená ekonomická pravidla nutí školy udržovat maximální možný stav, tj. přijmout a udržet na škole kohokoliv, zřizovat další obory, které zní lákavě, ale jejichž absolventi nemají šanci se v oboru na odpovídající pozici uplatnit. Jsem názoru, že lesnictví je specifické, kompaktní a syntetické a nemělo by dále být oborově tříštěno, pouze umožnit specializace ke konci studia.

Ing. Jiří Pohan, Česká komora odborných lesních hospodářů

1. Při své práci odborného lesního hospodáře nezaměstnávám žádné pracovníky nebo absolventy. Sleduji vývoj situace ve školství jako celku. Moje dcera ukončila gymnázium a nyní na-stoupila na VŠ. Lesnické školy střední i vysoké produkují ročně stovky absolventů, kteří s ohledem na vývoj lesnictví, majetkových vztahů a obchodně dodavatelských vztahů u LČR nemají reálnou šanci získat práci v oboru. Počty středních škol a studentů na nich jsou ovlivněny bojem o peníze a školství je dnes byznysem.

Z informací, které jsem získal na své mateřské škole SLŠ v Písku, se nároky na studenty snižují. Snižují se jejich praktické dovednosti a jejich životní a profesní samostatnost.

Po nástupu do praxe musí všechny chybějící znalosti dodatečně načerpat. Toto je však problém celého školství ve všech oborech.

Přechod učňovských škol na střední je dnes všeobecným moderním trendem. V dělnic-kých profesích pak pracují zcela nekvalifikovaní lidé. Práci se je však možné rychle naučit a rozdíly se smazávají.

Na druhé straně, jakou má člověk vyučený v oboru šanci na dlouhodobé udržení práce v současných obchodních vztazích v lesnictví? LČR se svou politikou zcela zničily vztahy a stabilitu zaměstnání v lesnictví. V jednom regionu nepracuje dodavatelská firma déle než rok a najatí pracovníci jsou ve skutečnosti vydíráni a nuceni k práci pod cenou s nejistým výhledem do budoucna.

2. Spolupráci škol s provozem hodnotím jako nedostatečnou, což je mimo jiné ovlivněno nedostatkem finančních prostředků z obou stran.

Obávám se, že většina obchodních společností a podnik LČR (firmy, kde je tvořen největší obrat v lesnictví) do spolupráce se školstvím neinvestují žádné peníze ani čas. U větších soukromých majetků (z důvodů prestiže) a některých komunálních majetků (hospodaření městských správ mnohdy není tak sešněrováno extrémními úsporami) je šance na rozvoj spolupráce.

Problém v práci pověřeného OLH je například v tom, že není možno spolupracovat s žádným studentem nebo praktikantem. Stát, který práci pověřeného OLH platí, není ochoten přispět na náklady a plat nového absolventa (praktikanta). Pro získání licence OLH je dle zákona nutná praxe. Absolvent ji však u OLH nemůže získat, protože by jej musel OLH platit ze svého (středoškoláka i 10 let). Praxi potom musí získávat u obchodních společností, kde jej naučí něco jiného, než by potřeboval. Pokud tedy absolvent nenajde práci u velkých společností, kde si odbude praxi, nemá šanci získat licenci, aby se jednou mohl živit v oboru sám za sebe např. poskytováním služeb.

Navrhoval jsem toto již několikrát do novel zákona, nikdy jsem nenašel u ministerstva, ale ani mezi kolegy pochopení.

3. Lesnictví dnes je i účetnictví, ekonomika, majetkové vztahy, správa nemovitostí, daně, informatika, obchodní právo, dotace aj. Většina škol toto však neučí.

Ing. Vladimír Foltánek, Sdružení lesních školkařů ČR, externě působí na LDF MENDELU v Brně

1. Hodnotit současný stav lesnického školství z hlediska kvality absolventů a úrovně výuky nelze provést jednoduchou aplikací přímé úměry, protože tento stav je značně složitější a komplikovanější. Lesnické školství jako obor je dílčí součástí celkového systému vzdělávání v naší republice a působí na ně politické, ekonomické, sociologické, ekonomické a demografické vlivy. Potýká se proto s celou řadou „přestavbových“ problémů, z nichž na prvním místě stojí problematika zajištění financování. Existenčně zdůvodnitelný přístup vedení škol k počtu přijatých studentů (a následně absolventů škol) v období republikového populačního poklesu s sebou přináší jednak obecně zvýšené procento mladých lidí, které dosahuje vyššího vzdělání, na druhé straně je však tato kvantita vykoupena plošným snížením kladených nároků na uchazeče o vzdělání a snížením nároků na studenty – nelze však paušalizovat.

Přístup studentů ke studiu je značně individuální a motivačně diferencovaný, čemuž samozřejmě odpovídají i studijní výsledky a finální připravenost absolventů pro profesní praktickou činnost. Příčin je řada, mezi nimi např.:

- nedostatečné osobní předpoklady ke studiu lesnictví (hloubka vstupního povědomí o náplni a šíři lesnického povolání, zvládnutí požadavků na intelektuální a fyzickou úroveň atd.),

- ztráta motivace k lesnickému vzdělání (mediální dehonestace lesnického oboru, omezené možnosti praktického uplatnění absolventů škol, chybějící nastavení karierních možností aj.),

- nejasná a mnohdy zidealizovaná vstupní představa uchazečů o lesnické vzdělání o možnostech finálního lesnického profesního uplatnění,

- výrazný pokles podílu generačně předávaného lesnického povolání z otců na syny,

- mnohosměrnost vzdělávání dříve úzce oborově profilovaných lesnických škol

n nadbytečná kvantita škol poskytujících střední a vysokoškolské vzdělání nepodporující kvalitu vzdělávání, na druhé straně klesá počet učňovských škol a tím i kvalifikovaných dělníků.

2. Spolupráce českých lesnických škol a lesnického provozu je odvislá od atomizace zájmů a cílů jednotlivých subjektů. Až na výjimky zde nejsou bohužel vytvářeny dostatečné systémové podmínky pro žádoucí vstřícnou spolupráci. Komercionalizace vztahů a činností podnikatelských subjektů v lesním hospodářství nevytváří časový, odborný ani personální prostor pro systémový přístup k řešení potřebných vztahů na žádoucí úrovni.

3. Žádná škola (byť i výborně personálně a didakticky vybavená) není schopna připravit své absolventy na jejich konkrétní profesní praktické uplatnění v plné šíři a hloubce, ale má poskytnout takový základní rámec znalostí a dovedností, které absolventům umožní se v konkrétní řešené problematice zorientovat a nalézt vhodné řešení. Vzhledem k značné roztříštěnosti držby lesů a různým představám a nárocích vlastníků či správců lesů na konkrétní obsah a náplň profesní lesnické činnosti (a současně též vzhledem k značné škále dílčích profesních specializací) jsou požadavky na absolventy škol rozmanité. Provozní organizace též vzhledem ke konkrétním personálním požadavkům obtížně diferencují úroveň vzdělání uchazeče (středoškolské, DiS., Bc, Mgr.) a jejich (ne)připravenost pro výkon příslušné funkce.

V našem lesnickém školství chybí možnost systémového doplňkového či nástavbového specializačního vzdělávání. Náhradní řešení prováděné různými jednorázově zorganizovanými vzdělávacími kurzy či školeními sice dílčím způsobem tento nedostatek řeší, avšak pouze v omezené míře (viz vzdělávání technických pracovníků v lesním školkařství).

Ing. Martin Černý, CSc., IFER – Ústav pro výzkum lesních ekosystémů, s.r.o.

1. K této otázce se nemohu vyjádřit, v po-sledních několika letech k nám čerství absolventi lesnického školství nenastoupili.

2. V rámci jednoho z operačních programů EU spolupracujeme s LDF MENDELU v Brně na výukovém projektu. Zaznamenal jsem výraznou snahu fakulty umožnit studentům hlubší seznámení se světem, který je čeká po absolvování studia, a také snahu zpřístupnit studentům nejnovější, v praxi používané postupy a technologie.

3. V souvislosti s naším zaměřením nečekáme od absolventa, že bude hotovým odborníkem, ale chceme, aby se dokázal rychle zapojit do práce. Proto je zcela nezbytné, aby dobře znal alespoň jeden cizí jazyk, byl počítačově gramotný a měl znalosti z dendrologie a dalších základních lesnických disciplín. Měl by mít představu, jak funguje lesní ekosystém a obraz o praktickém lesním hospodářství. V obou případech samozřejmě platí, čím podrobnější, tím lépe. Na takto optimálně vybaveného absolventa jsme zatím narazili pouze v případě, že absolvoval část studia v zahraničí.

Druhá, neméně důležitá část pracovních předpokladů, souvisí s osobními vlastnostmi a návyky. Přál bych si, aby studenti byli na fakultách formováni prostředím akademické svobody předávání znalostí, soustavně se v diskusi učili zaujímat odborně opodstatněná stanoviska, i když třeba nejsou politicky nebo ekonomicky konformní. Absolventi si pak mohou přinést do praxe moc potřebnou schopnost hlubokého zaujetí pro práci a motivaci k trvalému sebevzdělávání.

I z poněkud vzdáleného a možná zkresleného postranního pohledu jsem nicméně zaznamenal, že například i vedoucí kateder FLD ČZU figurují v návrzích výzkumných projektů jako zaměstnanci komerčních firem, učitelé se věnují obchodní činnosti, provozuje se systém recipročních dílčích pracovních úvazků a možná i další techniky, které pravděpodobně vytvářejí jiné chápání pojmu akademické svobody. Pokud by k nám přišel absolvent vybavený představou, že toto je normální, nebo dokonce správné, a chtěl takové návyky provozovat, museli bychom se s ním rozloučit.

Děkuji za odpovědi (20. 2. 2012),

Jan Příhoda

Foto: Jan Příhoda a archiv respondentů