Motýli časného jara

Nejprve je však potřebné si ujasnit, co chápeme pod termínem „časně jarní“ motýli. Máme na mysli ty druhy, jež se v předjaří líhnou z přezimujících kukel. Těchto druhů je celkem několik desítek a v dalším textu si blíže všimneme především zástupců lesnicky významné čeledi píďalkovitých (Geometri-dae). Kromě zmíněných „nově se líhnoucích“ druhů se totiž v předjarním období můžeme setkat také s dospělci přezimujících druhů, jejichž životní strategií je tzv. imaginální hibernace. U nás je tato skupina reprezentována více než 100 taxony, rekrutujícími se ze zhruba deseti čeledí. Nejznámějšími zástupci jsou nepochybně především velké druhy tzv. denních motýlů – některé babočky (podčeleď Nymphalinae), zimující často také v lidských obydlích, či žluťásek řešetlákový (Gonepteryx rhamni).

Charakterističtí představitelé

Jak již bylo uvedeno, z „pravých“ jarních motýlů stojí z lesnického hlediska za povšimnutí především zástupci píďalkovitých, a to z několika důvodů. Jednak představují skupinu druhově i abundančně nejpočetnější (ostatně i z celkového pohledu jde o čeleď s vysokou diverzitou, zastoupenou u nás téměř 400 druhy), a dále je u nich vyvinuto několik ekologických adaptací, zvyšujících chladovou odolnost a vůbec způsobilost překonávat extrémy a výkyvy jarního počasí. K nejzají-mavějším náleží častá přítomnost prakticky bezkřídlých či krátkokřídlých samic, jež na první pohled vůbec nepřipomínají motýly. Takových jarních druhů píďalek s nápadně vyvinutým pohlavním dimorfizmem je u nás celkem 9, a náležejí do rodů Lycia (3 sp.), Agriopis (2 sp.), Apocheima (1 sp.), Phigalia (1 sp.), Alsophila (1 sp.) a Theria (1 sp.). Představují jakousi „jarní“ ekologickou obdobu mnohem známějších podzimních druhů s bezkřídlými či krátkokřídlými samicemi, jako je píďalka podzimní (Operophtera brumata) či píďalka zhoubná (Erannis defoliaria), jež se občas, jak známo, i přemnožují. Na podzim se u nás celkem vyskytuje 6 takových dimorfních druhů, náležejících do rodů Operophtera (2 sp.), Agriopis (2 sp.), Erannis (1 sp.) a Alsophila (1 sp.). Samci jarních i podzimních druhů jsou nezřídka nápadně „huňatí“ a mají dlouze hřebenitá tykadla, s jejichž pomocí vyhledávají „volající“ neoplodněné samice, uvolňující pohlavní feromon. Stejně jako samice jsou schopni se pohybovat (a na rozdíl od nich i létat) za teplot blížících se bodu mrazu. Během dne se s těmito píďalkami nejčastěji setkáme na kmenech stromů, kde odpočívají, chráněni kryptickým zbarvením, napodobujícím povrch kůry, příp. i spadané listí. (V posledních desetiletích i mezi nimi vzrůstá frekvence výskytu tzv. melanistických forem, tmavě až černě zbarvených. O příčinách tohoto nárůstu se stále vedou spory, přičemž je ale pravděpodobné, že se nejedná pouze o prostou zvýšenou manifestaci již dlouho známého a v ekologii často zmiňovaného jevu, nazývaného „industriální“ melanismus.) Vlastní lesnický význam uvedených druhů není velký (na rozdíl od jejich podzimních bratranců), představují pouze dílčí komponentu tzv. jarního komplexu defoliátorů, působícího „komplexní“ žír na listnatých dřevinách. Samostatně se až na výjimky nepřemnožují.

Druhy mající bezkřídlé či krátkokřídlé samice nalezneme i mezi tzv. drobnými motýly („Microlepidoptera“), což je netaxonomické, avšak v praxi často používané označení rozsáhlé skupiny čeledí, jejichž příslušníci se vyznačují převážně menší velikostí. Z těch jarních můžeme jmenovat např. zástupce specializované čeledi Chimabachidae - rody Diurnea (1 sp.) a Dasystoma (1 sp.). Na tomto místě je také nutné zmínit zástupce zcela specifické čeledi vakonošovitých (Psychidae), představujících v rámci motýlů asi nejbizarnější skupinu, s celou řadou unikátních adaptací, jež se u jiných čeledí nevyskytují. Vakonošovití mají také bezkřídlé samice, které navíc u řady druhů vůbec neopouštějí vak či se pohybují pouze na jeho vnějším povrchu. U nás má tato skupina kolem 40 druhů, z nichž zástupci několika rodů žijí na povrchu kmenů stromů a živí se zde mikroflórou (nejčastěji řasami). V jarním období se na kůře stromů dají nalézt především vaky rodů Dahlica (5 sp.) a Taleporia (2 sp.).

Okolnosti výskytu

S uvedenými zástupci „prvních“ jarních motýlů se můžeme v lese setkat často již během druhé poloviny února a počátkem března, podle průběhu počasí v daném roce. A to nezřídka za situace, kdy v porostech ještě zůstávají zbytky sněhu („živé“ vaky vakonošů se objevují na kmenech stromů poněkud později, od poloviny března, opuštěné vaky však často přetrvávají z uplynulé sezóny přes celou zimu dlouho do sezóny nové, a můžeme je tedy objevit společně). Protože naprostá většina druhů je potravně vázána na listnaté dřeviny (popř. i bylinné patro těchto porostů), výskyt motýlů je omezen především na listnaté nebo smíšené lesy. První exempláře motýlů na kmenech zpravidla zpozorujeme v osluněných okrajových partiích, později i uvnitř lesních komplexů. Přestože většina druhů, jež nalézáme v tomto období, je z pochopitelných důvodů nenápadně zbarvena (i tak jsou vystaveny poměrně silné predaci ze strany „hladových“ ptáků), představují svým způsobem skutečné hmyzí posly jara a stojí za to si jich při prvních procházkách v předjarním lese blíže všímat. (Praktická poznámka: nejlépe se hledají na kmenech stromů s „hladkou“ borkou, jako je habr nebo buk; obě dřeviny zároveň představují i jejich častou živnou rostlinu.)

Vzápětí po nich, již od konce března či první poloviny dubna, se v lesích začínají objevovat i jejich nápadnější (větší a barevnější) příbuzní, jako je např. prudce a klikatě létající martináč bukový (Aglia tau) - lidově nazývaný „paví oko“ bukové - nebo ještě dokonalejší letec strakáč březový (Endromis versicolora), vyskytující se na pasekách a rozvolněných okrajích porostů. Ale to je již jiná kapitola fenologického aspektu lesních motýlích společenstev (tzv. lepidopterocenóz), jež se poté postupně „střídají“ během celé vegetační sezóny a jsou navzájem více či méně odlišné v jednotlivých typech lesa.

Autor:

Ing. Jan Liška

Lesní ochranná služba VÚLHM, v.v.i.

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Foto: Z. Laštůvka (snímek druhu Lycia isabellae), J. Liška (ostatní snímky); archiv LOS VÚLHM, v.v.i.