Vývoj lesnické typologie v Česku

Vznik lesnické typologie

Lesnická typologie vznikla z potřeby lesního hospodářství, zejména pěstování lesa. Za zakladatele typologie lesů bývá považován finský lesník Aimo Kaarlo Cajander, který (1909) navázal na zkušenosti severských fytocenologů 19. století a zobecnil zkušenosti tamních zemědělců s indikací úrodnosti půdy pomocí rostlin. Jeho práce byla přeložena (1927) i do češtiny a Cajanderova metoda byla uplatněna ve dvacátých letech na Plzeňsku, zkoušena v Krušných horách a v Krkonoších. V pozdějších letech bylo studium lesních společenstev v Československu ovlivněno curyšsko-montpellierskou školou, kde základní jednotka – asociace – představuje soubor rostlinných společenstev s určitým floristickým složením. Práce vycházející z curyšsko-montpellierské školy byly soustředěny do oblastí, kde byly dostatečně zachovány přirozené lesy, včetně tehdejší československé Podkarpatské Rusi (Deyl, Zlatník), které byly zpravidla floristicky bohatší (a měly i bohatší geologické podloží). Ale pro rozsáhlé oblasti se změněnou dřevinnou skladbou, zpravidla na chudším podloží, bylo třeba najít vhodnější způsob typizace.

V roce 1935 byla v Brandýse nad Labem založena pro potřeby státních lesů Lesní taxační kancelář, dnešní Ústav pro hospodářskou úpravu lesů (v mezidobích i pod názvem Lesprojekt). V roce 1944 bylo při této organizaci zřízeno zvláštní oddělení pro průzkum lesních stanovišť. Toto oddělení bylo zárodkem dnešní typologie lesů. Stanovištní průzkum se prováděl již od roku 1941 podle metodiky G. A. Krausse (Křivoklátsko, Kardašova Řečice, Jemnice). Po válce byl proveden „Povšechný stanovištní průzkum“, jehož výsledkem byla pouze textová zpráva bez mapových výstupů.

Typologický průzkum

Systematický typologický průzkum a mapování probíhalo od roku 1956. V rámci České republiky byly používány dvě systematiky – obě byly publikovány v roce 1956 – tzv. „pražská“ škola (Mezera, Mráz, Samek) se používala v hercyniku a „brněnská“ Zlatní-kova systematika v karpatské oblasti. Zlatníko-va systematika se opírala o diferenciální druhy a diferenciální druhové kombinace, „pražská škola“ zohledňovala jak fytocenologické, tak stanovištní charakteristiky. V obou školách byl shodně chápán lesní typ. Zlatník jej definoval (1956) jako soubor přirozených a změněných biocenóz a jejich vývojových stadií včetně prostředí, tedy biogeocenóz vývojově k sobě patřících. V praxi to znamená, že např. přirozeně se vyskytující bukový porost na chudém (kyselém) žulovém podloží, na stejném stanovišti uměle založený smrkový porost, nebo paseka vzniklá jeho smýcením, náleží jednomu a témuž lesnímu typu. V území, jako je Česká republika, které je po tisíciletí člověkem využíváno, kde převážná část území byla odlesněna a převedena na pole, louky a lidská sídla, kde rovněž les je dlouhodobě intenzivně využíván a obhospodařován a druhová skladba měněna zprvu nepřímo (toulavou sečí žádaných dřevin) a v posledních 200 letech záměrně pěstováním „hospodářských“ dřevin (smrku, borovice) na stanovištích, kde se tyto dřeviny buď přirozeně nevyskytovaly vůbec, nebo ne v takovém zastoupení, je nutno pracovat s lesním typem ve výše uvedeném pojetí.

Z fytocenologického hlediska je lesní typ jednotkou rekonstrukční, syntaxonomicky heterogenní. V uvedeném příkladu přirozený bukový porost, smrková kultura a pasečné stadium na témže stanovišti představují z hlediska fytocenologů samostatné syntaxony.

V rámci typologického průzkumu byly zhruba na 100 ha pořizovány 2 zápisníky pro rozbor podmínek prostředí. Zápisník obsahuje údaje o lokalitě, její nadmořské výšce, sklonu, expozici ke světovým stranám, reliéfu terénu, klimatické údaje vztažené k lokalitě, údaje o geologickém podloží, podrobný popis půdy, který je na vybraných lokalitách doplněn i o pedologické rozbory, fytocenologický zápis provedený klasickými fytocenologickými metodami a údaje o dřevinném patře, včetně dendrometrických veličin. Vyhodnocením zápisníků v rámci přírodní lesní oblasti byly pak vytvořeny charakteristiky lesních typů, které sloužily jako podklad pro typologické mapování prováděné v měřítku 1:10 000.

Přehled souborů lesních typů

V roce 1969 vydali Karel Plíva a Eduard Průša publikaci „Typologické podklady pěstování lesů“, kde, jak autoři v úvodu uvádějí, se „věnoval K. Plíva převážně typologickému zpracování, E. Průša pěstebnímu vyhodnocení“. Již v této publikaci je uveden „Přehled souborů lesních typů“, který předznamenává Typologický systém ÚHÚL (1971).

Ten vznikl jako výsledek 1. etapy typologického průzkumu z let 1956–1970, na podkladě bohatého typologického materiálu z celé ČR, zkušeností a vyhodnocením obou dosud používaných typologických systémů. V roce 1971 vydal Karel Plíva interní publikaci Typologický systém ÚHÚL (1971). Tento systém je dnes s drobnými pozdějšími úpravami zakotven ve vyhlášce č. 83/1996 Sb., o zpracování oblastních plánů rozvoje lesů a o vymezení hospodářských souborů. V té době byly typologicky zmapovány veškeré lesy na území českých zemí podle systematiky Mezera, Mráz, Samek nebo podle Zlatníkovy systematiky a bylo pořízeno několik desítek tisíc typologických zápisů na zkusných plochách. Současně s typologickým průzkumem probíhal i historický průzkum, který spolu s výsledky pylových analýz (tyto práce vznikaly mimo ÚHÚL), se studiem zachovalých přírodních lesů, dal představu o druhovém složení lesů před zakládáním smrkových monokultur v první polovině 19. století.

Pedologická šetření v rámci typologického průzkumu byla vždy na velmi dobré úrovni. Antonín Houba (1965) sestavil přehled půdních typů a nižších taxonomických jednotek, který vycházel z prací Kubieny a Mückenhausena. V roce 1976 byl tento přehled doplněn a upraven podle nejnovějších prací v oboru a používán do roku 1993, kdy ÚHÚL začal používat Morfogenetický klasifikační systém půd a po roce 2001 Taxonomický klasifikační systém půd České republiky (Němeček). Důraz byl od prvopočátku kladen na nižší taxonomické jednotky a humusové formy. Ty jsou na lesních půdách, na rozdíl od zemědělských půd, dobře patrné a mohou vypovídat o úrovni hospodaření v lese, o degradaci půd ap.

Typologický systém ÚHÚL

V typologickém systému ÚHÚL (1971), který je jednotný pro celou ČR, jsou zmapovány v měřítku 1:10.000 veškeré lesy v ČR. Některá území (Národní přírodní rezervace, některá další maloplošná chráněná území, Národní park České Švýcarsko ap.) jsou zmapována v podrobnějším měřítku 1:5.000. V době vyhotovování Oblastních plánů rozvoje lesů (1998–2001) byly v typologickém systému ÚHÚL přemapovány i lesy v působnosti Vojenských lesů a statků, kde se dosud používaly modifikace Zlatníkovy systematiky, metodika, kterou zpracoval Jaromír Vorel (1960) a po roce 1983 Typologický systém VLS v úpravě Jaromíra Málka. Takto celoplošné, jednotné a podrobné mapování nemá s výjimkou východní části Německa ve světě obdoby. Za zmínku stojí i práce poúnoro-vého (1948) emigranta profesora Vladimíra Krajiny, který v Kanadě (v Britské Kolumbii) vytvořil biogeoklimatickou ekosystémovou klasifikaci. Ta se uplatňuje v lesnické praxi západní Kanady zásluhou jeho žáků, především posrpnového (1968) emigranta Karla Klinky, který navázal na Krajinovo působení na univerzitě ve Vancouveru.

Karel Plíva i Eduard Průša byli v dobrém slova smyslu workoholiky, typologie jim přinášela radost a věnovali jí veškerý volný čas. Karel Plíva vydal řadu publikací, které jsou charakteristické logickým, strohým a věcným rukopisem, z velké části v přehledném tabulkovém zpracování. Eduarda Průšu hnalo nutkání poznávat přírodní procesy k podrobnému zaměření všech stromů ve 14 pralesovitých rezervacích. Tyto práce provedl v letech 1972 až 1976, opakovaná šetření v letech 1986 až 1988 – vše ve svém volném čase. Práce publikoval v časopise Lesnictví a souhrnně vyšly v roce 1985 v nakladatelství Academia v německém překladu. Toto mimořádné dílo převzal Tomáš Vrška se spolupracovníky (VÚKOZ; oddělením ekologie lesa Výzkum-ného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i.), provedli třetí měření a výsledky postupně publikují v nakladatelství Academia v řadě „Dynamika vývoje pralesovitých rezervací v ČR“.

Jak již bylo řečeno, lesnická typologie vznikla z potřeby pěstování lesa. Shrnutím zkušeností v tomto směru je rámcové vymezení cílových hospodářských souborů a základní hospodářská doporučení, která do vyhlášky č.83/1996 Sb., připravil Jiří Vokoun a detailněji je rozpracoval v příloze časopisu Lesnická práce 1/97. Karel Plíva (2000) shrnul celoživotní zkušenosti v publikaci „Trvale udržitelné obhospodařování lesů podle souborů lesních typů“, Eduard Průša (2001) v „Pěstování lesů na typologických základech“.

Výsledné dílo lesnické typologie – typologická mapa – je součástí Oblastních plánů rozvoje lesů (OPRL) i Lesních hospodářských plánů (LHP). Veškeré tematické mapy OPRL, včetně mapy typologické, je možné najít  na internetu na stránkách www.uhul.cz v sekci „Mapy“. Lesní typ je v LHP uváděn u každé porostní skupiny a podle toho je usměrňováno hospodaření, délka obmýtí, délka obnovní doby, způsob obnovy porostu, volba dřevin při obnově porostu, jsou doporučována pěstební opatření a těžební technologie.

Profesor Klika v roce 1952 uváděl, že kvalitní podrobná typologická mapa vzniká s přihlédnutím k různým věkovým stadiím porostů 80 až 100 let. V letech 1956 až 1970, kdy proběhlo prvotní mapování, které dostalo největší časový prostor, byly mniškoviny z 20. let 20. století ve stadiu tmavých neprostupných tyčkovin a tyčovin bez vegetace, rozsáhlá poválečná zalesnění byla ve stadiu mlazin. Při zpětném pohledu ale vyvstávají i jiné problémy tehdejšího mapování, především nejednotné a nesouvislé mapové podklady, v lepším případě s vrstevnicemi v 20metrovém intervalu, ale velmi často i bez vrstevnic. Dnes jsou k dispozici letecké snímky, podrobné vrstevnice v 2m intervalu, GPS, možnosti výpočetní techniky – takže stále je co vylepšovat.

Typologie umožňuje zobecnit výsledky lesnických výzkumů a šetření a přenášet zkušenosti z jedné oblasti do druhé.

Současnost

V současnosti je typologie používána v širším měřítku: při oceňování pozemků, při výpočtu základu daně z pozemků hospodářských lesů, při poskytování podpory na výsadbu, při výpočtu újmy nebo škody způsobené na lesích, při lesnických rekultivacích, při zalesňování původně nelesních pozemků, při výpočtu úživnosti honiteb pro lovnou zvěř apod. Ale je používána i v ochraně přírody při vyhotovování plánů péče o maloplošná i velkoplošná chráněná území na lesní půdě. Typologické mapy byly jako podkladový materiál rovněž využívány při mapování biotopů soustavy NATURA 2000.

Využívána je jako podkladový materiál i v jiných disciplinách – například v ochraně lesa: Existuje prokazatelná vazba mezi výskytem dřevokazných hub na různých lesních typech a znalost těchto souvislostí se může promítnout do ekonomických úvah o délce obmýtí v daném souboru lesních typů. Diferencovaně se projevují škody větrem, sněhem a námrazou, velmi rozdílné je ohrožení suchem nebo buření, diferencované je rozšíření hmyzích škůdců. Lesnická typologie je využitelná pro zdravotně hygienickou rajonizaci – například při vymezení lokalit se zvýšeným výskytem klíšťat, využitelná je v územním plánování, protože lesní typy dobře odrážejí „únosnost“ rekreačního zatížení. V kombinaci se zobrazením aktuálního stavu lesa se typologická mapa uplatňuje ve vodohospodářských studiích, neboť každý lesní typ se vyznačuje určitými vodními poměry, určitou vodní bilancí – uplatňuje se zde rozdílná fytocenosa a rozdílné půdní poměry.

Autor:

Ing. Jiří Smejkal

ÚHÚL Brandýs n. Labem,

pobočka Jablonec nad Nisou

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.