Budoucnost Šumavy

Příčiny vzniku kalamity

V letech po druhé světové válce byly české pohraniční hory postiženy imisemi z českých uhelných elektráren. Největší škody utrpěly Krušné hory, na ně navazující pohraniční Lužické hory a pak hory v severovýchodních Čechách, zvláště Jizerské hory a Krkonoše s Orlickými horami. Tehdy jsme hovořili o tom, že jedině Šumava na našem jihozápadním pohraničí odolala této zkáze.

Po imisích následovala přemnožení lýkožrouta smrkového, také na severních horách Čech a Moravy. Kalamita na západě naší vlasti v letech 1984–1990 však měla svůj původ v Národním parku Bavorský les, kde v roce 1983 byly kůrovcem napadené stromy odstraněny, kdežto nezpracované kůrovcové stromy zůstaly v nadmořských výškách od 900 do 1 250 m n. m., odkud se lýkožrout smrkový rozšířil.

Hlavní příčinou vzestupu bylo to, že se v celé Evropě zvýšila průměrná roční teplota o 0,5 °C a v příznivých měsících pro rozvoj lýkožrouta stoupla ještě více. Tím došlo k vývoji dvou a ve velmi příznivých podmínkách dokonce tří generací lýkožrouta a k následnému prudkému zvýšení jeho populační hustoty.

Přesto v bavorském národním parku zásahy proti lýkožroutu smrkovému nebyly prováděny. Na jaře 1989 se sešli pod Černou horou čeští pracovníci se zástupci Bavorského Národního parku a dohodli se, že zásahy se proti lýkožroutu provádět nebudou ani na české straně. V průběhu existence NPŠ se od roku 1990 dodnes během 20 let vystřídalo ve vedení devět ředitelů, z nichž každý měl odlišné názory na ochranu lesů proti lýkožroutu smrkovému. Především tedy nekoncepčnost a změny v postoji vedoucích Národního parku Šumava měly za následek to, že se národní park dostal do nejhoršího období za dobu své existence. Už tedy více než 15 let trvají v Česku odlišné názory na vztah k lýkožroutu, během nichž se vědečtí pracovníci, biologové s lesníky, a obyvatelé a návštěvníci Šumavy rozdělili na dvě proti sobě stojící strany, a to na zastánce zásahů proti lýkožroutu a zastánce bezzásahovosti. Zdá se, že v současné době již nejde o prostý vztah k lýkožroutu smrkovému a k Šumavě, ale že kdesi v pozadí stojí peníze za zisky z kácení a prodeje dřeva, k tomu připojené splouvání Vltavy a další aktivity, skrytě zaštítěné tím, že by se Šumava měla stát nejrozsáhlejším územím v Evropě, které bylo navráceno svému původnímu stavu.

Prognóza výskytu lýkožrouta smrkového

Co můžeme říci o lýkožroutu smrkovém dnes, a zvláště o prognóze jeho výskytu na Šumavě? Musíme vycházet z toho, že je to druh s areálem výskytu v širší střední, severní a východní Evropě a střední části Sibiře. Ve smrkových monokulturách má sklon ke kalamitnímu výskytu. Ten je během let ovlivněn více než deseti faktory, k nimž patří zejména teplota, vlhkost, sluneční svit a geomagnetická aktivita. Na Šumavě je třeba počítat ve smrkových monokulturách s jeho stálým výskytem. Za normálních okolností se jeho kalamitní výskyty opakují v 7–11letých intervalech a trvají obvykle 3–5 let. Tam, kde se jím napadené porosty likvidují, bývá délka kalamit obvykle kratší – 3 roky. To je obvyklý průběh všude v České republice. Na Šumavě se bude vyskytovat ve všech smrkových porostech druhé zóny, ale délka kalamity zde bude delší než v ostatních částech republiky. Když se totiž podaří zlikvidovat jeho zdroje v druhé zóně, bude mít stále možnost k doplnění svého výskytu náletem z první zóny. Proto je období kalamitního výskytu delší a trvá 3 až 4 roky. S kůrovcem ve druhých zónách je nutno bojovat vlastně stále, protože se zde udržuje zdroj jeho populace. V druhé zóně by proto neměl být režim bezzáhovosti, jak o to usilují někteří ochránci přírody.

Jiná situace by měla být v první zóně. Tam by se měly napadené stromy ponechat na místě. Ve výjimečných případech by však mohly být napadené stromy likvidovány, a to tehdy, když z nich hrozí zřetelný odlet kůrovců na jiné porosty. Zde je na místě zmínit již několikrát opakované akce s přivazováním zástupců ekologistů z Hnutí Duha ke stromům v jakoby ušlechtilé snaze zabránit jejich pokácení, a tím bránit přírodu Šumavy. Myslím, že si tito mladí lidé sami neuvědomují, že právě tím umožňují šíření kůrovce do dalších částí Šumavy. Je to pro ně pravděpodobně dobře placené dobrodružství v lesích Šumavy a jakási reality-show pro televizi. Obracím se na vedení Hnutí Duha s prosbou o sdělení, jaká je denní finanční odměna oněch ochránců přírody a jaké jsou platy a odměny organizátorů takových akcí.

Navrhované řešení

Vědečtí pracovníci by měli ukázat, kam až může vývoj Šumavy vést, bez toho, že bude ohrožena funkce celého jejího horského ekosystému. Je absurdní, že Národní park Šumava má jednu vědeckou radu ve Vimperku, druhou (stínovou) v Českých Budějovicích a další názorovou skupinu tvoří místní obyvatele s podnikateli. Obracím se proto na všechny, kteří vedou diskuse o dalším vývoji Národního parku a celé Šumavy, aby společně zasedli k jednání a diskutovali své protichůdné názory bez emocí. U kulatého stolu by se měly sejít skupiny odborníků pro jednotlivá odvětví rozvoje Šumavy, a to jak ze skupiny tzv.  „bezzásahovců“, tak i „zasahovatelů“ a (nemám rád slovo „obcí“) obyvatel Šumavy, např. skupina pro další rozvoj celého NPŠ, skupina na problém lýkožrouta, skupina na hydrologickou situaci atd.

Hovoří se o vypracování Zákona o Národním parku Šumava. Nejsem zcela přesvědčen o tom, zda je to nutné. Bude velmi obtížné vtěsnat všechny problémy Šumavy do právních ustanovení takového dokumentu. Bude-li dokument vypracován, pak by měla být velká pozornost věnována jeho konečnému znění, aby se pro chyby v něm nemusela hned po uveřejnění žádat jeho novela.

Také by bylo možné zvážit návrh na výhledové vyhlášení čtyř ploch, jež by umožňovaly sledovat vývoj pralesa (divočiny), vždy na rozloze přibližně 200-400 ha. Podobně, jako to v minulosti udělal lesmistr John na Boubíně či Buquoyové na Žofince v Novohradských horách. (Vývoj těchto ploch se však začal sledovat až po sto letech). Navrhuji vznik těchto čtyř monitorovacích ploch: oblast Bučiny a Knížecích plání – vzniklá po 50 letech, plocha pod Březníkem – vzniklá po 20 letech, plocha – louky přecházející v prales u Křižanova – po 60 letech, čtvrtá – po 2 letech, pro niž by bylo možné vybrat některou z ploch nedávno zničených lýkožroutem.

Rok 2012 by měl být prvním, kdy zástupci jednotlivých stran a různých uskupení spolu nepovedou diskuse v novinách, v rádiu a televizi, ale vždy budou své návrhy propagovat v solidních vědeckých časopisech, nebo nejprve o nich diskutovat přímo mezi sebou. Skutečnost, že se o Národním parku Šumava bude hovořit méně než v současné době, bude znamenat to, že se situace kolem Šumavy zklidňuje a že problémy Národního parku Šumava se daří průběžně dobře nebo uspokojivě řešit.

Autor:

RNDr. Václav Skuhravý, CSc.

emeritní vědecký pracovník

Entomologického ústavu AV ČR

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.