Je rozdíl mezi základním a aplikovaným výzkumem?

Spory se občas přenášejí i do vlastních lesnických institucí a nepřispívají rozhodně ke stabilitě oboru. Do protikladu jsou kladeny „věda“ a „lesnictví“, kterému je přisuzován pouze servisní a technicko-technologický charakter a ryze ekonomické zájmy. Jinak musí být pod přísným celospolečenským dohledem pro svůj potenciál poškozovat přírodu, krajinu, lesy a zájmy „společnosti“. „Vědci a odbor-níci“ jsou ve svých schopnostech řídit vývoj lesů omezováni technokraty. Spojení lesník – tvůrce krajiny a lesa je tak nahrazováno obrazem škůdce obojího.

Ne že by lesnický sektor nepřispěl k dané-mu obrazu. Mediálně je jeho „image“ spojeno se sporem státních lesů s těžebními společnostmi a s využíváním výsledků hospodaření k nejrůznějším, především s politikou a lob-bingem spojeným aktivitám. Tam, kde ještě něco ve státních lesnických firmách funguje, udělá administrativní a politická sféra vše pro to, aby to dále nešlo. Ale omezme se na vědu a s ní související oblasti.

Existence lesnické vědy

Ona totiž existovala a dosud existuje i tzv. „lesnická věda“, pěstovaná na lesnických fakultách a rezortních ústavech, podobně tomu tak je i v dalších rezortech. Neliší se nikterak od té „vysoké“, univerzitní a akademické, nicméně rozdíly se občas vyplatí hledat a prohlubovat. Do nedávné doby byly karty jasně rozdány a byl odlišován tzv. základní a aplikovaný výzkum. Tyto hranice se však setřely a ústavy Akademie věd, výzkumné ústavy jednotlivých rezortů a týmy ze všech univerzit a fakult se střetly na jednom hřišti, a to při klesajícím objemu prostředků na výzkum, který je v naší zemi i tak ostudně nízký a nadále se reálně snižuje. Někdo by měl z kola ven, ale kdo? Poznat kvalitní výzkum je dosti těžké a jakékoli hodnotící systémy budou někoho „poškozovat“. Přitom například personálně a vybavením je komplex AV ČR naprosto srovnatelný s rezortními ústavy a pracovišti tzv. aplikovaného výzkumu, sdruženými v „malé sestře“, České akademii zemědělských věd. Výstupy pak jsou srovnatelné rovněž a odpor „velkých akademiků“ proti navrhované a používané metodice hodnocení (třebaže ji tvoří právě tento typ vědců) pramení mimo jiné z toho, že i při obrovském zvýraznění výstupů odpovídajících tzv. základnímu, jinak také badatelskému výzkumu propadají, nebo kulantněji řečeno, nevynikají dostatečně, ve srovnání s týmy rezortních ústavů a univerzit, třebaže výzkum je převážnou a dominující náplní jejich činnosti. „Rezortní“ vědci pak mají ještě jeden úkol, „základní poznatky“ transformovat pro využití v praxi. Pokud ta o inovace vůbec stojí, což je konkrétně v lesnictví značný problém, z objektivních i subjektivních důvodů.

Takže je zde pro obecné univerzity a „akademiky“ naprostou nutností zabrousit ze základního výzkumu i do dosud přehlížené aplikační sféry, ale zde jsou pozice dosti pevně obsazeny, a to pracovníky, které své profesi vcelku rozumějí. A tak nezbývá než zpochybnit způsobilost, schopnosti a to nejlépe přes „objektivní kritéria“. Pak celou situaci zachráníme a přispějeme k všeobecné nápravě.

Rozdíl mezi základním a aplikovaným výzkumem

Je zde ale opravdu objektivní rozdíl mezi základním a aplikovaným výzkumem? Na několik aspektů bychom se podívat mohli.

Je bezesporu, že v některých disciplínách převažují teoretické přístupy a výzkumy, směřující primárně k získávání poznatků nejobecnějšího charakteru, a jinde převažuje  přenos známých, ale transformovaných poznatků do praxe. V prvním případě je cílovým výsledkem poznatek a jeho uveřejnění (v ideálním či spíše idealistickém případě, jinak jsou zejména komerčně uplatnitelné znalosti jedním ze strategických artiklů), ve druhém fungující technologie či proces, výrobek, pracovní postup, široce využitelný a využívaný.

Dále je zřejmé, že hranice mezi oběma typy výzkumu se stírají v případě, kdy dochází k rychlé a efektivní aplikaci výsledků. Zde je nutnost získávání nových poznatků (základní charakter výzkumu) s jejich bezprostředním využitím (aplikační) nejvýhodnější pro všechny zúčastněné, vznešeně řečeno společnost.

Model úspěšných ekonomik

A teď zbývá zajistit, aby to fungovalo. Ideální je model, který je aplikovaný v úspěšných ekonomikách – tam jsou motorem a sjednocujícím prvkem ve většině případů univerzity, které do systému vnášejí navíc ještě bezprostřední výchovu nových odborníků. Samostatné ústavy existují spíše ve specifických případech, v případě, že výzkum má být do jisté míry skryt veřejnosti, anebo vyžaduje izolaci pro svůj komerční význam, nebo je podporován soukromými zdroji. Tento přístup se však obtížně prosazuje v ekonomikách, které mají spíše charakter vyžívání z podstaty, v exploatačních ekonomikách a tam, kde gangsterské přístupy v řízení převažují nad manažerskými či odbornými.

Ale i v případě tzv. rezortního výzkumu zde byla a je široká praxe zajišťování údajů základního charakteru těmito pracovišti. Velmi zjednodušeně řečeno, to, co základní výzkum zjišťoval na bakteriích a Drosophillách, se např. lesnický výzkum již jen z časového a materiálního hlediska, snažil vybádat a uplatnit u smrku. „Rezortní vědci“ tak musejí alespoň v základní rovině držet úroveň se „základními“, ale dále pracovat v jiných prostorových a časových měřítcích. Navíc rozumět praxi, která má rovněž specifické požadavky, a to i v nedeformovaných podmínkách.

Vědecký boom

Boom „vědeckých poznatků“ například i o Šumavě má i další příčiny. V současné strategii řízení výzkumu jsou „akademickým“ přístupem a přístupem vládních institucí zejména mladí pracovníci i násilně, tedy objektivně, tlačeni ke „světové“ úrovni. To v současné evropské a světové praxi znamená získat vhodná data, zpracovat je vhodnými metodami, publikovat ve vhodných časopisech a citovat vhodné prameny. Časový rámec – doba sledování IF (impact factoru). Pak se dostaví jistě i impaktový úspěch, zejména je-li pracovník členem vhodné skupiny. Není to naštěstí převažující jev (alespoň doufám), nicméně je široce rozšířený. Jako emeritní šéf instituce zabývající se výzkumem o tom vím své a nejsem úplně bez viny – jde přeci primárně o finance. Na druhé straně čest výzkumníkům, kteří toto zvládnou a nezpronevěří se svému oboru a vědecké etice.

Lesy dnes rostou podobně jako za císaře pána

Do tohoto schématu se nehodí řada skutečností – například většinu problémů dnešního lesnictví lze řešit dávno ověřenými, třebaže systematicky opomíjenými postupy, od obnovy po výchovu a těžbu porostů. Postupy obhospodařování, newspeakem managementu, lesních porostů jsou úspěšně využívány po staletí nebo alespoň dlouhodobě, a to i v rámci výrazných změn druhové skladby, prostorové i věkové struktury porostů. Je třeba hledat něco nového? Ale to se v rámci tlaku na inovace přece musí!

A tak je třeba propagovat nové přístupy: ekologické lesnictví (přírodě blízké již lesníci úspěšným hospodařením zprofanovali), ekologicky únosné hospodaření, free style silviculture a podobně. V důsledku, pokud se na něco podobného vlastník dá, však skončí u metod známých a používaných po staletí. Objektivně vzato nelze jinak – i přes nesporný přínos nových vynálezů a technologií lesy rostou dosti podobně jako za císaře pána – dnes nás právě tyto porosty jako lesníky a dřevaře živí, stejně jako následná průmyslová odvětví.

Podstatnou vinu na této skutečnosti má také přístup české politické sféry k financování výzkumu i obecně k řízení v oblasti ústavů i vysokých škol.

Plýtvání financemi i lidským potenciálem

Došlo k vytvoření silných infrastruktur, zejména v regionech, a s podporou EU, bez odpovídajících personálních zdrojů a zejména následných zdrojů finančních. Podíl prostředků na výzkum a vysoké školství na HDP stále klesá, je zlomkem průměru Unie. Na druhé straně se například v oblasti vysokého školství dost plýtvá i těmito omezenými prostředky a nabídkou vysokoškolských inflačních programů, zejména v soukromé sféře.

Ve světě platí, že na drahé soukromé školy jdou nejlepší studenti pro jejich největší úro-veň a špičkovou uplatnitelnost absolventů. Tak „hluboko“ náš pracovní trh vysokoškolské vzdělání zatím nediferencuje. Na soukromé vysoké školy, kterých je již téměř dvojnásobek ve srovnání s veřejnými, tak jdou většinou studenti, kteří by jinak na vysokoškolský diplom nemohli ani pomýšlet. Na nich se pro změnu podepsal stav středního školství a masový charakter současného školství vysokého. Vysoké školy jsou nuceny zajistit své financování přes kvantitativní, nikoli kvalitativní ukazatele. Všichni dohromady, univerzity, ústavy rezortní i „akademické“, pak jsou hodnoceni metodikou, která se uplatňuje zpětně, mění se dosti zásadním způsobem a vede tak k dalšímu plýtvání silami a prostředky, a to v administrativní i tvůrčí sféře. „Management“ výzkumu a školství tak spíš připomíná sabotáž než cílený proces.

V důsledku tak vznikají zájmové skupiny „vědců a odborníků“, které spolupracují a snaží se vyloučit ostatní. Může to vést i k dosti nevybíravému boji o stále se ztenčující zdroje. Místo operativní spolupráce oborů to vede k jejich konkurenci, místo spolupráce institucí k jejich střetům. Jeden z význačných pracovníků v našem výzkumu řekl, že nerozeznává základní a aplikovaný výzkum, ale výzkum dobrý a špatný. Je třeba říci, že je i dobrý nebo špatný přístup k řízení a hodnocení výzkumu. I ve světle tohoto postulátu se může zdát, že otázka v nadpisu článku ztrácí své opodstatnění, ale bohužel tomu tak pravděpodobně nebude. Nikoli, naši kapitáni, respektive rejdaři vědeckého Titanicu nám určitě přichystají ještě nejedno překvapení.

Autor:

prof. Ing. Vilém Podrázský, CSc.

Katedra pěstování lesa, FLD ČZU v Praze

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.