Introdukce dřevin

Pozitivní aspekty introdukce
Na základě historické analýzy introdukce a vývoje potřeb lidstva lze konstatovat, že introdukce má tato pozitiva:
- Zvyšování úživnosti oblastí, zabezpečení výživy pro mnohé národy zaváděním pěstování nových druhů rostlin, např. ovocných dřevin – citrusy, ořechy, jablka, hrušky, jedlé kaštany, vinná réva, broskve, tropické ovoce aj.
- Zlepšení zdraví národů rozšiřováním pěstování léčivých druhů rostlin – chininovník, eukalypty aj., vysoušení bažin – proti malárii.
- Zvyšování materiální výroby různých zemí (zejména rozvojových) a ekonomické prosperity prostřednictvím zavádění různých technických rostlin potřebných pro výrobu surovin pro spotřební průmysl – např. bavlník, konopí, z dřevin moruše, škumpa, kaštanovník jedlý, eukalypty, Ficus elastica.
- Pomoc při udržení hygienicky únosného životního prostředí pěstováním okrasných rostlin v okolí pracovního a obytného prostředí (parky, intravilán), zvelebování lesů včetně zvýšení produkce dřeva, krajinné úpravy – meliorace, ozeleňování hald a výsypek aj. U nás se pro tyto účely využívá asi 3 000 introdukovaných taxonů.
Introdukce je také jedna z metod, která má pomoci při záchraně a rozšiřování genofon-
du vymírajících druhů (např. Ginkgo, Metasequoia, Welwitchia se dnes rozšiřují pouze díky introdukci, a tím se zachránili před vymřením).

Negativní aspekty introdukce
Mezi negativní dopady introdukce patří:
- Zavlečení agresivních druhů dřevin, které mohou vytlačovat původní vhodné domácí druhy, stávají se nepříjemnými plevelnými rostlinami a často mohou změnit ráz krajiny. V ČR např. Robinia pseudoacacia, Ailanthus altissima nebo Acer negundo.
- S introdukovanými rostlinami nebo jejich částmi mohou být zavlečeni škůdci různého původu, kteří mohou výrazně ovlivnit další vývoj daného území (kalamity nejen u introdukovaných, ale i původních druhů – dříve např. obrovské škody na vinné révě – révokaz (Phylloxera vastatrix) a perenospóra (Plasmopara viticola), korovnice douglasková, rez vejmutovková apod.

Adaptabilita dřevin
Pro jednotlivé druhy dřevin (rostlin) je charakteristická různá adaptabilita. Obvykle v souvislosti s adaptabilitou používáme těchto pojmů:
- Aklimatizace – adaptace organizmů vyvolané v přírodních podmínkách vlivem více faktorů, přeceňovány bývají často faktory klimatické, přežití rostlin v nových podmínkách.
- Naturalizace – pod tímto pojmem rozumíme určitý stupeň biologicko-ekologické adaptace daného druhu, projevující se jako následek introdukce v novém abiotickými i biotickými faktory ovlivněném prostředí, kdy dochází k přirozené obnově druhu (zmlazení). Daný druh zplaňuje, ale přitom si v podstatě zachovává svoje původní produkční či užitkové vlastnosti. Spontánně se začleňuje do přirozených fytocenóz nové „vlasti“ a zároveň jejich prostřednictvím vstupuje do mnohostranných cenotických vztahů příslušného ekosystému.

Historie introdukce
Prvopočátek introdukce je velmi těžko zjistitelný, souvisí však pravděpodobně s prvními „zemědělskými“ pokusy člověka. Jedny z prvních dokladů introdukce se nacházejí v Asii (4. tisíciletí př. n. l.), Egyptě – 2. tisíciletí a také v Evropě – již 2000 let př. n. l. Pro Evropu měly velký význam výboje Alexandra Makedonského v letech 356–323 př. n. l., kdy došlo k významnému styku mezi Evropou a Asií. Dále se na introdukci podíleli Řekové a později Římané.
Introdukci na území ČR, podobně jako v celé Evropě, si můžeme dle poznatků F. Benčatě rozdělit do 5 fází.

Fáze zemědělsko-ovocnářské introdukce
Souvisí úzce s činností Řecké, Makedonské a Římské říše, do období přesunů různých kmenů v Evropě (Slované, Avaři aj.), souvisí s prvními objevitelskými cestami po souši a po moři. Začínaly se pěstovat ovocné dřeviny jako meruňky, broskvoně, ořešáky, jabloně, citronovníky, pomerančovníky, smokvoně, olivovníky aj., introdukce je velmi ovlivněna jihoevropskými kulturami.
Tato fáze introdukce se určitým způsobem uplatňuje neustále (nové ovocné sorty), ovšem její hlavní vliv můžeme ohraničit 15. stoletím.

Fáze všeobecné botanické introdukce
Začíná v 16. stol., kdy se zvětšováním dopravních možností rozšiřují i poznatky společnosti o přírodě a kultuře různých kontinentů. Končí v 17. stol. Nejstarší dodnes udržovaná botanická zahrada Evropy je v Padově, v Itálii, založena v r. 1545.(V Praze byla léčivá zahrada založena již kolem r. 1360 na pokyn Karla IV. – vedl ji florentský lékárník Angelo.)
Ve velké míře se introdukují zejména listnáče nejprve z jižní Evropy, později z Ameriky. Jedná se např. o následující druhy: 16. stol. – Thuja occidentalis (1536) – jako první z Ameriky, dále evropské Platanus orientalis (1548), Eleagnus angustifolia (1554), Syringa vulgaris (1554), Aesculus hippocastanum (1557 a 1576), Corylus colurna (1568), vždyzelený keř Pyracantha coccinea (1594).
V 17. stol. dominují listnáče ze Severní Ameriky: Robinia pseudoacacia (1601), Juglans nigra (1629), Padus serotina (1629), Celtis occidentalis (1656), Liriodendron tulipifera (1663), Acer negundo (1688), Gleditsia triacanthos (1700), na konci století se již začínají objevovat také východoasijské elementy – Kerria japonica (1700). Z jehličnanů např. Taxodium distichum (1640), Juniperus virginiana (1664), Abies balsamea (1698), Picea glauca (1700). Z asijských druhů pak Cedrus libani (1638), z jižní Evropy např. Juniperus sabina (1580) a Pinus pinaster (1661). Koncem 17. stol je ve Francii založeno první arboretum.

Fáze parkovnické introdukce
Uskutečňovala se hlavně v 18.-19. stol., u nás i počátkem 20. stol. Představuje největší přínos k obohacení sortimentu dřevin v Evropě, který je využíván zejména v parkové tvorbě. Rozvoj je přičítán zejména cestovatelským aktivitám do již rozsáhlých kolonií a uskutečňováním botanických vědeckých expedic. V 19. stol. se prakticky završuje proces objevitelských dendrologických expedic v Severní Americe, velké výpravy jsou ještě podnikány do Asie. Tato fáze přinesla pro Evropu nejbohatší sortiment – cca 80 % současného stavu. V této době vznikají a prvointrodukcí také obohacují své sbírky známé evropské objekty, jako jsou Kew Gardens v Velké Británii (1730), Schönbrunn – Rakousko (1759), Königliche Garten Hannover – SRN (1713-1840), u nás Univerzitní botanická zahrada v Praze – 1775. Velký význam v 19. stol. měly na našem území zámecké parky – Hluboš 1808, Chudenice (1842) Sychrov (1845), Hluboká nad Vltavou (1865), Lednice na Moravě (1805–1838) a Průhonice (1888).
Z listnatých severoamerických dřevin byly introdukovány např. Acer saccharinum (1725), Catalpa bignonioides (1726), Gymnocladus dioicus (1748), Betula papyrifera (1750) aj. Z asijských jsou to např. Sophora japonica (1747–50), Koelreuteria paniculata (1750).
Ve druhé pol. 18. stol. z amerických druhů, které ustupují invazi asijských, to byly Tilia americana a Ulmus americana (1752), Quercus palustris (1770). Z asijských např. Ailanthus altissima (1751), Caragana arborescens (1752), pozornost se zaměřuje i na keře jako Sorbaria sorbifolia (1759), Chaenomeles speciosa (1778).
V 19. stol. americké druhy doznívají, např. Symphoricarpos albus (1817), Maclura pomifera (1818), Populus trichocarpa (1889). Převažují druhy asijské – Magnolia obovata (1818), Zelkova serrata (1830), Cercidiphyllum japonicum (1865) aj. Z jehličnanů např. Tsuga canadensis (1812), Pseudotsuga menziensii (1842), Thuja plicata (1844), Abies concolor (1845), Chamaecyparis lawsoniana (1859) a např. Ginkgo biloba v ČR roku 1809.

Fáze lesnické introdukce
Vznikla v podstatě jako odraz nedostatku dřeva v Evropě, a proto už koncem 18. stol. a hlavně začátkem 19. stol. ve Velké Británii a Německu, a dále v pozdějším období i jinde věnují lesníci pozornost exotickým, především rychlerostoucím dřevinám zejména ze Severní Ameriky.
Fáze komplexní vědecky řízené introdukce - 20.–21. stol. - dnešní doba
Z vědeckého hlediska je introdukce dřevin všeobecně považována za složitý, multilaterální, v prvé řadě ekologický problém, patřící do experimentální oblasti botanických věd. Zkoumá a rozpracovává teoretické základy a metody obohacování té které fytocenózy o nové druhy a zároveň zkoumá jejich biologicko-ekologickou prosperitu a také jejich vzájemné vztahy s domácí flórou.
Po 1. a zvláště po 2. světové válce se ve světovém měřítku začala uplatňovat další vlna tzv. lesnické introdukce. K té docházelo zejména v zemích, kde byly zalesňovány rozsáhlé
plochy – např. Austrálie, Nový Zéland a Argentina. Také v Jihoafrické republice, v Chile, na Tchaj-wanu pochází většina porostotvorných dřevin z jiných kontinentů. Tento proces se nevyhnul ani Evropě, intenzivně se uskutečňoval a částečně ještě uskutečňuje zejména v oblastech kolem Středozemního moře. Postupně se introdukce dřevin do krajiny začíná uplatňovat i v zemích s obrovskou lesnatostí a bohatostí dřevinné skladby, jako jsou USA (Picea abies, Pinus sylvestris, Quercus robur aj.) a Rusko, kde existuje velké množství experimentálních ploch. Asi nejvýraznější změny v krajině evropských zemí způsobila introdukce ve Velké Británii a Irsku. Zde exotické dřeviny zaujímají plochu více než 60 % lesní půdy, jedná se zejména o Picea sitchensis a Pinus contorta. Podobné je to i jinde. V současné době probíhají rozsáhlé zalesňovací práce např. v Číně.

Parametry hodnocení introdukovaných dřevin
Dle pracovníků VÚLHM by neměly být bez předběžné opatrnosti introdukovány všechny dřeviny. Z hlediska lesnického jsou na vhodné druhy kladeny následující požadavky:
- dostatečná produkce dřevní hmoty,
- vyšší kvalita dřeva,
- tolerance k extrémním podmínkám,
- odolnost vůči domácím chorobám, škůdcům a antropickým vlivům, nešíří choroby,
- jiná produkce (plody),
- pozitivní nebo indiferentní vliv na půdu,
- vhodnost pro porosty s domácími dřevinami,
- vyloučení invazního působení na domácí druhy vegetace,
- schopnost přirozené obnovy.
Tyto parametry by měly být hodnoceny u všech introdukovaných druhů dřevin, využívaných v lesnické praxi. Na základě předběžného hodnocení byly jako perspektivní druhy pro území ČR navrženy např.: Pseudotsuga menziesii – douglaska tisolistá, Abies grandis – jedle obrovská, Quercus rubra – dub červený a Juglans nigra – ořešák černý. Do specifických podmínek pak Robinia pseudoacacia - trnovník akát, Pinus nigra – borovice černá a skupina rychle rostoucích dřevin (RRD), obsahující zejména taxony rodů Salix (vrba) a Populus (topol).
Pokud porovnáme situaci s jinými zeměmi Evropy, tak v současné době je na území České republiky celkem minimální zastoupení introdukovaných dřevin v lesních porostech. Uvádí se asi 1,5 % lesního půdního fondu. Nejvyšší zastoupení má akát, přibližně 0,5 %, tj. cca 13 000 ha, a to především na vláhově nepříznivých stanovištích. Dále je zde vysoký podíl exotických druhů smrku (Picea pungens, P. glauca a P. omorika) vysazených zejména jako náhradní porosty v imisních oblastech. Postupně se zvyšuje i redukovaná plocha douglasky, která zabírá kolem 5 000 ha. Již v roce 1994 VÚLHM Jíloviště-Strnady navrhoval zvýšit zastoupení exotických druhů v LH ČR na 3–4 %. ÚHÚL Brandýs nad Labem v rámci studie „Možnosti uplatnění introdukovaných dřevin v lesích ČR“ navrhuje až 7 %. Oproti tomuto však stojí zájmy ochrany přírody (AOPK ČR) a částečně i známý Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Bohužel, od roku 1990 se zainteresovaná ministerstva nestihla dohodnout na tak jednoduché věci, jakou je vytvoření ekologicky
stabilní lesní sítě na území ČR (NP, CHKO, lesy s přirozenou druhovou skladbou aj.) a vymezení prostoru pro pěstování intenzivních kultur včetně introdukovaných dřevin. Je s podivem, že produkce nepůvodních zemědělských plodin na 30 % plochy našeho státu nechává většinu „ochránců přírody“ chladnými, ale výsadba introdukovaných dřevin se často jeví jako neřešitelný problém. V souvislosti s predikovanými změnami klimatu bychom však i nad tímto tématem měli dále diskutovat.

Připravovaný seriál článků
Souborný seznam všech skutečně introdukovaných druhů na území ČR nebyl nikdy zpracován. Jaké dřeviny v našich podmínkách přežívají, či zdárně odrůstají, tedy stále ještě přesně nevíme. Údaje k jednotlivým druhům najdeme roztroušené v různé literatuře.
Vzhledem k danému tématu budou v Lesnické práci v následujících číslech publikovány příspěvky o běžných či méně známých introdukovaných dřevinách, dozvíte se více informací o jejich základních charakteristikách, jako jsou morfologie, ekologie a chorologie, i o možnostech využití těchto druhů v ČR.

Autoři:
doc. Ing. Luboš Úradníček, CSc.
doc. Dr. Ing Petr Maděra, Ph.D.
Ing. Soňa Tichá, Ph.D.
Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně,
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.