Národní park Bavorský les: lesy, lesy, staré lesy

Prvotní představy a počátky parku
13 000 hektarů lesů na svazích Roklanu a Luzného bylo běžně hospodářsky využíváno, jasně v nich dominoval smrk a na celém území se nacházelo jen několik přírodních rezervací: prales kolem Roklanského jezera (vyhlášen roku 1920), údolní rašeliniště Klosterfilz, horské smrčiny kolem Luzného a nepřístupný starý les Bärnriegeln. Zastoupení buku se pohybovalo kolem 20 %, jedle 3 %. V zimě se zde dřevo ještě běžně dopravovalo sáněmi. Hlavním problémem tehdejších porostů byla jelení zvěř, způsobující neudržitelné škody loupáním a vytloukáním.
Představy, které se s vyhlášením tohoto území národním parkem pojily, byly velice exotické. Na této skutečnosti měl lví podíl jeho nadšený propagátor Bernhard Grzimek, autor neobyčejně oblíbených přírodovědných dokumentů o africké přírodě. Jeho filmy a diskusní pořady o zvířatech patřily koncem 60. let v tehdejším západním Německu k nejsledo-vanějším částem vysílání. Mluvil-li pak v diskusních pořadech o myšlence založit v Německu národní park, většina lidí si představila africkou savanu s nosorožci a žirafami. Sám Bavorský les svou pověstí nejzapadlejší provincie dobře odpovídal divokým představám. Z jedné strany jej od padesátých let ohraničovala železná opona a postupný hospodářský rozmach zbytku země po válce se mu vyhýbal. Území nebylo ani příliš navštěvované – na dovolenou a horské túry se jezdilo do atraktivnějších Alp, ležících výrazně blíž hlavnímu městu Mnichovu.
Omezení, předpisy či bližší představy o tom, jak by měl národní park vypadat, neexistovaly, jednalo se nadále o lesní správu podřízenou ministerstvu zemědělství, ministerstvo životního prostředí začalo působit až v roce 1973.
Vyhlášení národního parku na ploše 13 537 ha rozhodnutím Bavorského zemského sněmu z 11. června 1969 mělo jasný cíl: Byl to prostředek, jak region zatraktivnit a přes návštěvníky pozvednout místní hospodářství. V prvních letech se veškerá pozornost soustředila na vybudování návštěvnické infrastruktury. Zvířatům zde patřila hlavní role. Divoké představy o pozorování zvěře z džípů projíždějících po moderní silnici postavené těsně před vznikem parku po jeho okraji byly zmírněny do podoby založení obůrek se zvěří, umožňující její pozorování v přírodním prostředí. Plány na zvýšení atraktivnosti území vypuštěním svišťů, kamzíků a dalších druhů byly též usměrněny, ale v obůrkách je k vidění i zvěř původně se vyskytující a vyhubená – tedy i vlci, medvědi a rysi. Vybudování této oblasti zvířecích výběhů, systému turistických stezek, parkovišť i informačních tabulí měl na starosti Nationalparkamt, jehož vedením byl tehdejším ministrem zemědělství a lesů Hansem Eisenmannem pověřen 36letý „otevřený mladý muž“ Hans Biebelriether, lesník, který promoval s prací na téma o možnostech rozšíření modřínu a pracoval jako zástupce vedoucího lesního ředitelství Mnichov-sever.
V prvních letech ale nemohl rozhodovat o lesnickém hospodaření – za to byla nadále samostatně zodpovědná dosavadní Správa státních lesů. I proto si tehdy mnozí mysleli, že národní park postaví informační tabule vítající návštěvníky, obůrky se zvěří, rozruch ustane a z lesnického hlediska zůstane vše při starém. Mezistupněm bylo vytvoření samostatné správy lesů národního parku, v roce 1976 došlo k reformě organizace státních lesů, kompetence byly spojeny a správa parku se nastěhovala do budovy v Grafenau, kde sídlí dodnes.
Značka národního parku i atraktivní síť turistických stezek začala přitahovat návštěvníky z rozrůstajících se aglomerací, v zapo-menutých vesnicích začali na statcích budovat pokoje pro hosty.

Hospodaření v lesích I - klidné roky
V době rozhodnutí o založení Národního parku Bavorský les nebyly ve střední Evropě jiné „lesní“ národní parky. Krkonoše, Tatry či Švýcarský národní park byly sice starší, ale chránily především nejvyšší horské polohy alpinského stupně.
Vyvstala otázka o další podobě a intenzitě lesnického hospodaření v národním parku.
Bavorský zákon o ochraně přírody z roku 1973 obsahuje větu „národní parky neslouží hospodářskému využití“, s tímto ideálem byl zastaven rozpracovaný plán na výstavbu 115 km nových lesních cest a 2 500 hektarů v nejvyšších polohách Národního parku Bavorský les bylo vyjmuto z lesnického hospodaření. Za tímto rozhodnutím stál osobně tehdejší ministr zemědělství Hans Eisenmann, který resort vedl až do roku 1987.
Lesnictví v národním parku mělo za cíl vytvoření a zachování stanovištně původního lesa se stabilní, co nejvíce rozvrstvenou výstavbou.
Nejprve bylo nutné vyřešit otázku obrovských škod jelení zvěří. Za tímto účelem byly založeny přezimovací obůrky, zrušeno přikrmování a stavy vysoké byly sníženy z 500–600 ks na 130–150 ks. Podobná redukce se dotkla i srnčí zvěře.
Během sedmdesátých let měly těžby jasný hlavní cíl: podpořit rozmanitost porostů. V prvním desetiletí národního parku těžby dosahovaly průměrně 42 000 m3, do kotlíků se intenzivně sázela jedle, proti okusu se bránilo nátěrem i oplůtky. Přesto je tato fáze dnes pamětníky označována jako „přikrmování“ zvěře jedlí. Počátkem osmdesátých let byla za účelem dalšího postupu vypracována analýza ekologické hodnoty porostů národního parku. Při ní byly lesy hodnoceny podle blízkosti přírodnímu stavu, rozmanitosti struktur, výskytu chráněných druhů. Na základě této práce bylo mnoho starších porostů, propojených i méně cennými porosty do velké souvislé plochy, zahrnuto do tzv. rezervací a tím se bezzásahové plochy rozšířily v roce 1982 na celkem 6 400 ha. Polovina tehdejšího parku byla přísně chráněna – v bezzásahových zónách je vyloučen i lov.
Toto odvážné rozhodnutí bylo brzy vystaveno zatěžkávací zkoušce. V létě roku 1983 způsobily letní bouře několik skupin vývratů o celkovém objemu 31 000 m3, dvě třetiny z toho ležely v nově vyhlášených „rezervacích“. Po poradách s odborníky učinil opět Hans Eisenmann přelomové rozhodnutí nezasahovat do přirozených procesů. V následu-jících letech se kůrovec na těchto polomech rozmnožil a napadl okolní porosty, nicméně po roce 1988 se šíření zastavilo. Kolem polomů vznikl „kruh“ suchých stromů, celková výměra napadených porostů dosáhla během 3 let 300 ha, ale situace se uklidnila. Rozhodující roli zde zřejmě sehrál vývoj počasí. V místech polomů byly založeny srovnávací trvalé výzkumné plochy – jedna sledovala nezpracovaný polom, druhá na srovnatelném stanovišti vytěženou plochu. Vznikly tři páry výzkumných ploch – v horské smrčině, v lesích se zastoupením buku a jedle na svazích a v podmáčených smrčinách údolních poloh. V průběhu osmdesátých let se končí s aktivním zalesňováním a ochranou kultur.
Začátkem devadesátých let došlo k dalšímu poklesu plánovaných těžeb. Důvod byl tentokrát ale čistě hospodářský, po ničivých orkánech Vivian a Wiebke, kterými národní park nebyl téměř zasažen, byl z důvodu velkého množství polomového dřeva na trhu vyhlášen v bavorských státních lesích zákaz těžeb. V národním parku k jejich obnovení nikdy nedošlo. V roce 1992 po 22 letech dostala činnost správy parku jasný právní rámec: Nařízení o Národním parku Bavorský les stanovující prioritu ochrany přírody a umožnění nerušeného přírodního vývoje. Naposledy zde také byla upravena zonace – na třech čtvrtinách byly vyhlášeny bezzásahové oblasti, obklopené okrajovou zónou sloužící k ochraně sousedících hospodářských lesů.
V roce 1991 byl na 5krát větší rozloze vyhlášen český Národní park Šumava. Z pohledu bavorského regionu se koncept národního parku osvědčil a otevření hranic nabízelo dlouho nepředstavitelné možnosti. Začalo se proto uvažovat o rozšíření. V úvahu připadaly cenné lesy mezi Roklanem a Železnou Rudou – státní lesní Správa Zwiesel – skrývající i skvosty jako jsou pralesovité rezervace Mittelsteighütte či Höllbachgespreng nebo rašeliniště Zwieselterfilz – jinde byly soukromé lesy či relativně hustě obydlená krajina, kterou nezasáhla vlna vysídlení v roce 1945. Úvahy o možném rozšíření nicméně brzy zcela ovládla diskuse o tom, jestli to, co se děje ve staré části parku, je ochranou přírody.

Hospodaření v lesích II: kůrovec a rozšíření parku
V roce 1993 se v rezervaci západně od vrcholu Luzného objevilo rozeseté skupinovité kůrovcové napadení. Jednotlivá „oka“ se postupně propojovala a nově napadená plocha rapidním tempem vzrůstala.
Tento vývoj „bez jasné příčiny“ překvapil všechny zúčastněné, správa parku poněkud bezradně reagovala na dotazy k dalšímu vývoji, jako příčiny poukazovala na možné imisní zatížení. Připomenutí samovolného odeznění kůrovcové hrozby z osmdesátých let do roka nikdo nevěřil – po poklesu ze 132 na 63 hektarů nově napadených porostů mezi lety 1993–1994 dosáhla tato hodnota v roce 1996 svého maxima – odumřelo celkem 827 hektarů smrkového lesa a v dalších letech napadení pokračovalo. Nelehké tvrzení, že není třeba zasáhnout ani sázet správa parku opírala o sledování zmlazení na výrazně menších plochách, zde šlo o tisíce hektarů, o celý hřeben národního parku. Z dnešního pohledu leží příčiny kůrovcové gradace v kombinaci několika faktorů: v plošném zastoupení starých (100–160letých) smrkových porostů, kterými se bez očividných škod přehnaly orkány začátku devadesátých let, především však v extrémně teplém počasí v jarní polovině roku, se kterým souviselo několik semenných let za sebou, které porosty vyčerpaly, to vše na pozadí celkové imisní zátěže ve střední Evropě. Samozřejmě se rozhořela diskuse o správném dalším postupu. Jako reakce na obavu o negativní ovlivnění vodního režimu celé oblasti – od povodní po kvalitu pitné vody – byl založen dlouhodobý výzkumný projekt. Nařízení o národním parku též správě ukládá povinnost sledovat pravidelnými lesními inventurami přirozené zmlazení lesů – pokud by k němu nedošlo, bude se sázet. Napadení sousedících hospodářských lesů bylo vyloučeno vytvořením až 1 100 metrů širokého límce bedlivě sledovaných porostů v okrajové zóně. Od dubna do září jsou každoročně na tuto činnost zaměstnáváni „sezónní lesníci“, kteří posilují při kontrolách zaměstnance parku. Opakovaným výzkumem se podařilo prokázat, že tato obrana je efektivní – kůrovcové škody v sousedících hospodářských lesích nebyly vyšší než v jiných regionech Bavorska, kde žádný národní park nebyl.
Přes vyhrocenou situaci v roce 1997 nakonec bavorská vláda za souhlasu okresního sněmu v Regenu rozhodla o rozšíření Národního parku Bavorský les o 10 685 hektarů. Stanovenou podmínkou bylo aktivní zabránění rozšíření kůrovce do lesů nejvyšších poloh v okolí hory Falkenstein (1 315 m n. m.) po přechodnou dobu dvaceti let. Bezzásahové budou zatím jen zdejší pralesovité rezervace a jejich okolí, o dalším případném rozšiřování se musí jednat s místními obcemi. Na správu parku nastoupil druhý ředitel: klidný a trpělivý vyjednavač Karl Friedrich Sinner.
Situace se ale rozhodně neuklidnila, po snížení v roce 2001 kůrovcové napadení ve staré části národního parku opět vzrostlo – „obětí“ byly tentokrát smrkové lesy údolních poloh. Nicméně sousedící soukromé hospodářské lesy se podařilo díky okrajové zóně ochránit. K dispozici byly ale i první z dlouhodobých výzkumů: vodní režim se ustálil bez ohrožení kvality pitné vody vyplavujícími se živinami, hrozba povodní se nenaplnila. V lesích nejvyšších poloh rapidně stoupají počty zmlazení nad 20 cm – navzdory očekáváné převaze pionýrských dřevin, zde má od začátku hlavní slovo ve zmlazení smrk.
V nové části parku se po zkušenostech ze staré části prováděla pouze minimální plánovaná těžba, soustřeďující se na odstraňování nepůvodní douglasky a modřínu. Přesto se mladší a starší část vydaly různými cestami: zatímco ve staré části se nadále nezasahovalo, v nově rozšířené části parku docházelo k těžbám napadeného kůrovcového dřeva, tak, aby se zabránilo jeho gradaci, což se dařilo. Vzniklé holiny nejsou aktivně zalesňovány, probíhá na nich samovolná sukcese.

Orkán Kyrill
Roku 2007 udeřil se známou silou orkán Kyrill a způsobil v zčásti roztěžených porostech mladší části národního parku doposud největší polomy v jeho historii o objemu cca 200 000 m3 na ploše 412 hektarů.
Nanovo se rozhořela diskuse o správném přístupu. Správa parku měla ze staré části k dispozici výsledky výzkumu dokumentující intenzitu zmlazení na plochách postižených polomy a kůrovcem.
Snaha o nalezení kompromisu vyústila do podoby poslední novely Nařízení o Národním parku Bavorský les: I pro novou část byl stanoven cíl dosažení 75 % území bez aktivních lidských zásahů, přechodná doba, kdy musí být chráněny lesy nejvyšších poloh před kůrovcem, byla prodloužena o 10 let – do roku 2027. Zároveň však zůstane 5 plošných polomů po Kyrillu nezpracováno, tak, aby se zde mohl les přirozeně obnovit. Při vyhlašování nových bezzásahových zón se bude postupovat tempem cca 350 hektarů ročně a budou upřednostňovány níže položené smíšené porosty.
Zatímco ve staré části parku lesy překonaly v přirozené obnově bez aktivního sázení všechna očekávání odborníků, v mladší části parku bylo možné sledovat důsledky přijatého politického kompromisu.
Zásahy proti kůrovci (kromě těžby napadených stromů se jedná i o preventivní zpracování polomů a škod sněhem) zde v posledních letech vznikly v nejvyšších hřebenových polohách horských smrčin holiny o celkové rozloze přesahující 1 000 hektarů. Bezzásahové zóny se každoročně rozšiřují, ale u lesů nejvyšších poloh, které správa parku podle nařízení o národním parku musí chránit před kůrovcovým napadením, dochází k paradoxní situaci povinné „ochrany vytěžením“. Při stávajícím tempu těžeb se zde do roku 2027 žádné staré horské smrčiny nezachovají.
Tuto extrémní situaci využilo oddělení vědy a výzkumu k dlouhodobému výzkumu biodiverzity a vlivu klimatu. Na celkem 3 transektech procházejících výškovým gradientem národního parku (650–1 450 m n. m.) se zkoumají jak veškeré hodnoty prostředí, tak i všechny skupiny živočichů a rostlin a jejich vzájemné interakce a pohyb po výškovém gradientu. Je tak možné srovnat prostředí značně ovlivněné lidskou činností s místy s vyloučením lidských zásahů. Současně liniové výzkumné plochy protínají pralesovité rezervace, které slouží jako referenční plochy se stanovištní tradicí. Výsledky ukazují, že z kůrovcové kalamity paradoxně nejvíce profitují druhy vázané na smrkové lesy – největším z nich je tetřev hlušec. Vzácné druhy hub a hmyzu se úspěšně rozšiřují ze zbytků pralesů do okolí. Jeřáb se bez aktivního vysazování stal třetí nejčastější dřevinou v národním parku, úbytek jedle se zastavil. To, co působilo jako přírodní katastrofa, podle všeho vede k obnově pralesovitých struktur. A ty se nevylučují s původním zadáním při vzniku parku: turistickým rozvojem zapadlého regionu.

Závěrem
Jistě zůstává po přečtení tohoto článku mnoho otázek nezodpovězených. Nicméně myslím, že management horských lesů v národních parcích je aktuálním tématem a pohled do historie území, které má 50 km společné hranice s Českou republikou, přináší mnoho informací. Nejlépe popisované území jistě poznáte při osobní návštěvě. Berte tento článek jako upřímné pozvání.

Autor: Pavel Storch
Nationalparkverwaltung Bayerischer Wald
česko-německá spolupráce
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
http://www.nationalpark-bayerischer-wald.de/tschechisch/aktuelles/index.htm