Olšička zelená (Duschekia alnobetula)

Popis druhu
Poléhavý až vzpřímený keř 0,5–3 m vysoký, vzácně malý stromek. Kořenový systém je bohatě rozvinut, je přizpůsobena růstu na mělkých podkladech. Borka je hnědavá až šedá a hladká. Letorosty jsou chlupaté, později olysávající a zploštělé. Pupeny jsou přisedlé se 3–6 nestejnými šupinami, čímž se liší od olší, které mají pupeny stopkaté. Listy jsou vejčité až eliptické, 3–6 cm dlouhé, s 5–6 páry postranních žilek, na rubu v paždí žilek a někdy i na žilkách chlupaté, řapík je dlouhý 0,8-1,5 cm. Okraj listové čepele je nepravidelně dvakrát pilovitý. Listy jsou podobné olši šedé, ale jsou jen asi poloviční velikosti. Květy jsou jednodomé, samčí jehnědy se objevují v létě, samičí jehnědy jsou 4–6 cm dlouhé, lepkavé, stopkaté a vyrůstají na konci letorostů. Kvete v dubnu a květnu. Šištice jsou 1 až 1,5 cm po 3–5, stopkaté a měkké. Plodem je plochá drobná nažka podobná bříze s průsvitným lemem. Klíčivost si semeno ponechává zhruba deset měsíců.

Rozšíření
Roste ve střední Evropě, na Balkáně a Korsice. Přestože je dřevinou domácí, předpokládá se, že se přirozeně vyskytuje pouze na jihu Šumavy, Třeboňsku, v Novohradských horách a v jihozápadní části Českomoravské vrchoviny. Na dalších místech, například v Beskydech, Jeseníkách nebo Krkonoších byla vysazována.
V ČR se vyskytuje v nižších polohách než například v Alpách. Olšička je tudíž považována za alpského migranta, který se v našich podmínkách nestihl přesunout do vyšších poloh.

Význam, možné využití dřeva a jiných produktů
Olšička je uváděna jako meliorační a zpevňující dřevina doporučená na stanoviště s degradovanou svrchní vrstvou – má na svých kořenech nitrifikační bakterie, které jsou schopny poutat vzdušný dusík a přeměňovat ho na formy dusíku rostlině přístupné. Hlízky vytvořené těmito mikroorganismy jsou až 4 cm velké. Zajímavostí je, že dusík je využit pouze pro olšičku, k obohacení půdního profilu nedochází – tedy ne přímo, množství dusíku se zvyšuje rozkladem organické hmoty olšičkou vytvořené. Hlízky podle odhadu zahraničních autorů dokáží fixovat kolem 20 kilogramů dusíku na hektar za rok, což je příznivé pro většinu jehličnanů rostoucích ve společnosti této dřeviny. Pozitivní vliv přítomnosti olšičky na přírůst, popřípadě celkovou výšku spolurostoucích dřevin sice nebyl statisticky průkazný, ale ve všech případech porosty s olšičkou vykazovaly vyšší hodnotu měřených charakteristik. Opad olšičky dále velmi rychle humifikuje a má vysoký obsah hořčíku, čímž přispívá ke zvýšení pH kyselých půd.
Kořenový systém olšičky se sestává z velké-ho množství tenkých rozvětvených kořenů, které dokonale prokořeňují půdní profil a zpevňují tak půdu. Význam olšičky tedy spočívá hlavně ve zpevňování svahů v horách a asanace lavinových svahů nad horní hranicí lesa, zpevňování železničních náspů, k ochra-ně břehů vodních toků nebo jako náhradní dřevina v oblastech ovlivněných imisní zátěží. V minulosti byla často vysazována bez ohledu na původnost, proto je v dnešní době v některých oblastech, jako jsou území národních parků, kde se nevyskytuje přirozeně, nevítanou dřevinou. Jak uvádí literatura, v oblasti Krkonoš byla poprvé vysazena právě díky svým půdoochranným funkcím v roce 1954. V 80. letech a na počátku 90. let 20. století pak byla vysazena na několika výzkumných plochách, ale i na pasekách jako jedna z potenciálních náhradních dřevin za původní porosty, které byly poškozené tehdejší imisní kalamitou. Je totiž značně odolná vůči imisím síry. Olšička byla vysazena zejména na zamokřených plochách a v okolí vodotečí a ukázala se jako dřevina přizpůsobivá různým podmínkám. I když ji někteří autoři považují za dřevinu kalcifobní, zdá se, že to není pravda, vzhledem k tomu, že na výzkumných plochách, kde probíhalo přihnojování, byla její reakce pozitivní. Na základě sledování vlivu olšičky na stav lesních půd, které probíhalo zejména v Orlických a Jizerských horách, je doporučována jako meliorační dřevina na místa bez účinné vrstvy nadložního humusu (vyšší horské polohy), degradovaná stanoviště, rekultivované plochy a zalesněné nelesní půdy.
Vysazování olšičky probíhalo nejen v České republice, ale i v zahraničí. Jsou publikovány výsledky, které ukazují na značnou úspěšnost při revegetačních výsadbách na degradovaných podkladech například na Novém Zélandu, v Kanadě a USA – jednalo se o stanoviště postižená velkoplošným sesuvem půdy.
Olšička zelená může také sloužit jako ochrana proti okusu zvěře a poškození mrazem – její hustý porost může chránit semenáčky cílových dřevin. Jako nejvhodnější způsob se jeví prosadba olšičky cílovou dřevinou (např. bukem) v době, kdy ještě není zcela zapojena – to je kolem čtvrtého roku.

Pěstební nároky
Je to dřevina světlomilná, toleruje slabý zástin. Najdeme ji v subalpinských křovinách nebo světlých lesích, případně na lesních okrajích, jednotlivě i na pastvinách. Podkladem jsou zpravidla silikátové, tedy kyselé horniny. Najdeme ji na místech s vyšší půdní vlhkostí a s vyššími srážkami. Pokud je vysazena na sušší stanoviště, trpí zvýšenou mortalitou. Mimo území ČR roste v subalpinském pásu, kde na vlhčích stinnějších lokalitách nahrazuje kleč.
Nástup plodnosti u olšičky je velmi brzký – kolem 4. roku plodí 50 % jedinců, při výzkumech bylo zaznamenáno velmi málo nových semenáčků. Rozmnožování probíhá tedy hlavně vegetativně – vytváří husté neprostupné keře, které se v příznivých podmínkách velmi rychle rozrůstají – v deseti letech může být průměr keře až 250 cm.

Škůdci
Na rodu olše se jako jeden z nejvýznamněj-ších listožravých škůdců objevuje bázlivec olšový (Agelastica alni) z řádu brouci. Listy poškozují jak dospělci, tak larvy. Brouci nejčastěji děrují listy na koncových částech výhonů, larvy listy nejprve jemně, později hrubě skeletují, případně do nich vykusují drobná okénka. Na olši se může objevit také bázlivec vrbový (Lochmaea capreae). Dalším broukem, který však poškozuje kůru, dřevo, nebo i dřeň, je krytonosec olšový (Cryptorhynchus lapathi). Brouci svým žírem poškozují mladé výhonky, do kterých vykousávají okrouhlé otvory, skrz které poškozují lýkovou a kam-biální část. Větším problémem je však činnost larev. Kůra nad jimi poškozeným místem hnědne, propadá se a časem se zavaluje nebo opadává. Větvičky napadených olší kolem poraněných míst duří. Při silnějším napadení se mohou dřeviny v zimě lámat pod tíhou sněhu. Mladé stromky pak mnohdy zcela odumřou. Z čeledi merovití se na olších objevuje mera olšová (Psylla alni). Nymfy i dospělci sají na spodní straně listů, nejčastěji poblíž silnějších žilek, na řapících, případně na zcela čerstvých výhonech. Vzhledem k tomu, že nymfy žijí pod ochranou husté voskové vaty, nelze jejich přítomnost přehlédnout. Při silném napadení může u jedinců docházet ke snížení a zpomalení tvorby nových výhonů či případně k jejich odumření, avšak k významněj-ším poškozením dochází jen vzácně. Z motýlů se na olších může objevit vztyčnořitka lipová (Phalera bucephala), jejíž housenky mohou způsobovat až lokální holožíry. Dále jako širocí polyfágové mohou napadat kmínky nebo větve zástupci drvopleňů, a to drvopleň obecný (Cossus cossus) a drvopleň hrušňový (Zeuzera pyrina).

Současný stav a opatření k podpoře
Jak už bylo uvedeno, na našem území je původní pouze zčásti. V některých oblastech (Krkonoše) se jedná o dřevinu vyloženě nežádoucí, která by měla být odstraněna. Výzkumy sledující přírůst smrku na degradovaných stanovištích prokázaly pozitivní vliv olšičky na růst stromů v jejím okolí. Její význam jako dřeviny vhodné pro rekultivace je nesporný – je totiž schopna růst i při extrémně nízkém pH půdy – 2,6 – a v těchto podmínkách dokonce i jako jediná dřevina fruktifikuje.

Autoři:
Ing. Vladimír Janeček, Ph.D.,
Ing. Jana Ešnerová, Ph.D.,
KDŠLD FLD ČZU,
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Foto: Václav Bažant