Současnou epochu vývoje lidské společnosti lze charakterizovat i jako období, ve kterém si veřejnost celého světa začíná uvědomovat negativní dopady civilizace na životní prostředí, a proto se domáhá vyloučení, či alespoň snížení škodlivosti výrobních a dopravních procesů. Postupně se tak globální problém tvorby a ochrany životního prostředí dostává jak pod společenskou kontrolu legislativní, tak i laickou, uskutečňovanou politickými stranami, nevládními organizacemi a občanskými hnutími. Obecně je jistě požadavek, aby devastace životního prostředí byla účinně omezena, správný, ale úskalí demokratizačního procesu v ochraně životního prostředí spočívá v tom, že laičtí aktivisté bojují se stejným zaujetím proti škodlivosti skutečné i domnělé. Tento celosvětový trend se přirozeně nevyhnul ani lesnímu hospodářství, jehož specifickým rysem je, že patří mezi resorty, které svou činností poškozují životní prostředí minimálně, a naopak, činnostmi mimo resort jsou poškozovány velmi významně. Narušování lesních ekosystémů provozem vlastního lesního hospodářství nelze přehlížet ani podceňovat, protože lesy jsou jednou z nejvýznamnějších složek životního prostředí, a proto by mělo být lesní hospodářství garantem jeho nepoškozování.
Další okolností je, že lesní ekosystémy jsou již tak narušeny působením zvenčí, že i zdánlivě nevýznamný impuls zevnitř může vést k ovlivnění jejich funkcí. Laičtí aktivisté proto oprávněně hledají chybné kroky lesníků, ale vzhledem k nedostatku odbornosti je nalézají i tam, kde nejsou. V tom často (snad dokonce vždy) nalézají odezvu u sdělovacích prostředků, pro které má bombastický titulek v hlavním zpravodajství přednost před pravdivostí informace. Přitom každý soudný člověk ví, že další vývoj lidské společnosti nemůže jít cestou podmaňování přírody, ale cestou co nejvyššího vzájemného souladu, při kterém člověk tvůrčím způsobem využívá přírodní síly ke svému prospěchu. Toto poznání mimo jiné vyvolalo spontánní vlnu zájmu o přírodě blízké hospodaření v lesích, v lesnických kruzích prezentované například světovým myšlenkovým proudem PRO SILVA, a mezi laiky probudilo zájem o výběrný hospodářský způsob. Ti si všimli, že přestože od nepaměti jezdí studenti lesnických škol na praktickou výuku do demonstračních objektů výběrného lesa, které jsou jako zdroj inspirace i cílem „lesnických poutí“ profesních spolků a jednotlivců, je plošné zastoupení takových lesů minimální. Závěr byl geniálně jednoduchý! Lesníci jsou fachidioti, nedovzdělanci, lenoši a ignoranti, které je třeba k takovému způsobu hospodaření v lesích přinutit! Nejlépe legislativou – zákazem holých sečí a postavením lesa věkových tříd mimo zákon! Podpořit takové drakonické opatření může demagogické tvrzení, že civilizační vývoj euroatlantické civilizace pokročil natolik, že poptávka po společenských funkcích lesa roste rychleji než poptávka po dříví, a že lidská civilizace je schopna nahradit dříví jinou surovinou, ale není schopna nahradit ničím jiným ostatní užitečné funkce lesů. Je skutečně navrhované řešení tak jednoduché? Tvůrčí činnosti jsou bohužel schopna jen necelá 3 % populace, a ostatní mohou být jen lepšími či horšími vykonavateli pokynů (v lesnictví = předpisu lesního hospodářského plánu). Pan Werich by k uvedenému konstatování mohl říci svoji klasickou větu: „Je to pravda, ale zní to blbě!“ Pěstování výběrného lesa je evidentně tvůrčí činností, přirovnatelnou ke komponování symfonie, s následným dirigováním orchestru tak, aby napsaný part vůbec zahrál. A to lze těžko žádat po osobě „s absolutním hudebním hluchem“, schopné nanejvýš vyťukat jedním prstem stupnici. Pokud se týká výběrného lesa, není srovnání se symfonií přehnané, protože lesní hospodář musí soustavně pracovat s dřevinnou skladbou, dynamikou a celkovou výší přírůstu jednotlivých stromů, tvarem jejich korun a jejich prostorovým umístěním. Pro převod lesa věkových tříd na les výběrný tak nemusí stačit ani 80 let, a ani po jeho vytvoření se nemůže lesník spolehnout na samoregulační procesy a „točit palci“, ale má před sebou nikdy nekončící tvůrčí proces. Z pohledu vlastníka lesa je pak nespornou nevýhodou nejen obtížnost předání rozpracovaných porostů dalšímu lesnímu hospodáři, ale i to, že oproti lesu věkových tříd, ve kterém je dostatek nástrojů k modelování nákladů i výnosů, je v tomto případě „vydán na milost a nemilost“ lesnímu hospodáři, a posoudit jeho ekonomickou úspěšnost téměř nemůže. Představa, že mezi lesníky je plných 100 % tvůrčích osobností, je zjevně přehnaně optimistická, a proto bude nadále výběrný hospodářský způsob, jako vhodný provozní systém pro lesy zvláštního určení, vyhrazen jen malému okruhu vyvolených. Vždyť i dosavadní zkušenost, že se za objekty takového hospodaření konaly poutě lesníků jen na místa spojená s působením lesnických osobností, to potvrzuje. Přiznejme si, že každý z nás nemůže být Konias, Krutsch, Švarc či Indruch. Les věkových tříd zůstane vzhledem k širokému rozpětí přírodních podmínek v ČR systémem provozně zvládnutelným, a z řady důvodů i praktickým. Zabezpečení současných potřeb lidstva pak bude vyžadovat celé spektrum lesnických opatření od pěstování dřevin s krátkým obmýtím na plantážích přes hospodářské lesy věkových tříd a přírodě blízké lesy až po rezervace. Názory laické veřejnosti, podporované, a často i formulované sdělovacími prostředky, je tak třeba brát v úvahu, ale nepřijímat je nekriticky.
