Rozšíření typologického systému ÚHÚL

Vývoj typologického systému ÚHÚL

Od roku 1970, kdy oficiálně Typologický systém ÚHÚL vstoupil v platnost, samozřejmě prošel menšími, a někdy i poněkud většími úpravami. Mezi ty menší patřily a patří změny v rozlišení jednotlivých lesních typů (LT), kdy byly některé z nich sloučeny, když se vývojem zjistilo, že jsou spíše sukcesním stadiem, nebo naopak byly vylišeny lesní typy nové (resp. jiné), což se ze stejných důvodů ukázalo v průběhu let. Mezi ty větší úpravy pak patří ty, kdy v jedné z poboček ÚHÚL byly propagovány a následně uvedeny do map tzv. podsoubory LT (Mikeska 1999, Šešulka et al. 2007). Je snad otázkou času, zda tato volba byla správná, nebo šlo o „slepou uličku“. V současnosti takto upravené typologické výsledky (mapy, popř. označení v LHP) spíše vedou ke zmatkům – různosti výchozích materiálů pro některé oblasti ČR.

Typologie při převodech stanovišť na lesnické hospodaření

Z hlediska obecných kritérií vytváření klasifikací vegetace patří tato lesnická klasifikace lesů ČR do skupiny, která vychází z ekologických charakteristik prostředí (Lepš 1986, Viewegh 2003), jimiž jsou klimatické a půdní podmínky. Proto jsou vyhledávána stanoviště s minimálními změnami v důsledku lesního hospodaření, aby sloužila jako vzorová pro typologické jednotky a byla využitelná pro aplikaci při změněné vegetaci.

V posledních přibližně 20 letech, kdy nastal značný útlum zemědělské výroby, bylo množství původní zemědělské půdy převedeno pod lesnické hospodaření, jehož základem je samozřejmě typologie. Na opuštěných pasekách, buď zalesněných, nebo ponechaných sukcesnímu vývoji, stanovení souborů lesních typů (SLT) (resp. LT) až takovým problémem nebylo, protože v jejich blízkosti se vždy našel zachovalý (polo-) přirozený les a též hustá síť klimatických stanic (a následné odvození makroklimatických charakteristik) umožnily stanovit (lesní vegetační stupně) LVS a půdní profil též nebyl nijak pozměněn, takže i určení půdních charakteristik nebylo obzvláště komplikované. Možné změny byly v nadložním humusu (dlouhodobější travní drn) a někde částečně v chemismu (vyšší množství N a P) a struktuře (zhutnění). Trochu větší komplikace hlavně při určení půdních charakteristik již nastaly na opuštěných polích (opět chemismus – hnojení, herbicidy; orba – promísení horizontů do hloubky radlice). S těmito všemi jevy se lesnická typologie dokázala vyrovnat, právě možností srovnávání podobných lokalit s blízkými lesními.

Rekultivace – nové úkoly pro typologii

Lesnické hospodaření na rekultivací změněných území hlavně v oblasti severozápadních Čech přineslo nové úkoly i pro lesnickou typologii. Především se tato území se stala územím lesního půdního fondu, tudíž musela být typologicky klasifikována. Je jasné, že díky specifice těchto území vždy půjde o území s výjimkami hospodaření. Ale stávající lesnická typologie je jen jedna a má svá základní pravidla, tzn. příslušná území musí být začleněna minimálně do LVS a příslušné edafické kategorie. Stanovovat LT by bylo „věštěním ze skleněné koule“. Stanovit LVS na základě výskytu a poměru dřevin je většinou nemožné, protože tato území byla buď ponechána přirozené sukcesi (Prach et Hobbs 2008), nebo byla zalesněna (Dimitrovský et al. 2008) různými druhy dřevin, ve snaze co nejrychleji zamezit erozi. Přesto lze LVS stanovit jednak na základě klimatických podmínek pro LVS z hustoty klimatických stanic na území ČR (Hadaš 1997) a v neposlední řadě též podle nejbližších zachovalých lesů. Co je však problematické, je určení edafické řady a dokonce kategorie. Půdy jsou geneticky přirozeně nevyvinuté zhutnělé navážky, velmi plytké, s původní matečnou horninou nepřirozeně zvětralou, ale drcenou. O reliéfu ani nemluvě – již na dálku je vidět pravidelná geometrie svahů, údolí a náhorních plošin. Jako ukázku níže uvádím zápisy z oblasti Sokolovska – rekultivované výsypky Gustav (tab. 1, 2, 3 a 4).

Z výše uvedeného, kdy byla použita data z bakalářské práce (Stulíková 2007), se zcela jasně ukazuje obtížnost typologického klasifikování stanoviště. Přesto obě plochy byly zařazeny do SLT 3I. Třetí lesní vegetační stupeň vyplynul z nejbližších okolních lesů, které však jsou již ve stupni čtvrtém. Pro determinovaný 3. LVS by snad vypovídala přítomnost dubů (zimního i letního) ve 4. a 5. dřevinném patře. Dalo by se předpokládat, že je to již z náletu. Problematické je určení edafické kategorie. Je popisovaná jílovitost ve spodních částech navážky procesem luvickým, nebo je to pouze „zacpávání“ pórů různě strukturované navážky, kdy jíl mohl být součástí navezené ornice? Jediným znakem je to, že se jedná o roviny, kdy samozřejmě prosakující voda strhává navezené půdní (ornice) složky do profilu gravitačně. Zcela jasně je půda označena jako antrozem (antrosol). Tak proč se ji snažit přibližovat k luvizemi, vždyť nikdo netuší, jak bude profil vypadat za 100 let (a to je z hledisky vývinu půdy ještě málo)?

Díky rozsáhlé důlní činnosti v některých oblastech, které jsou dnes převáděny do lesního půdního fondu, se tato území stávají nezanedbatelnými z hlediska lesnického hospodaření, byť se zvláštním účelem. Pro jejich další směřování je pro ně však nezbytné vytvářet LHP, jehož nedílnou součástí je i lesnická typologie. Aby i do budoucna bylo zřejmé, že se jedná o území výrazně pozměněná, by bylo vhodné toto zdůraznit již při typologické klasifikaci. Proto by bylo vhodné ještě rozšířit typologický systém o edafickou řadu „antropickou“, s kategoriemi „živnou“ a „kyselou“ a v rámci kategorií varianty „střídavě zamokřenou“ a „podmáčenou“. V návazných návrzích hospodaření by byla představena dřevinná skladba postupných přípravných dřevin, které by v budoucnosti byly nahrazeny dřevinami hospodářskými.

Seznam použité literatury je k dispozici u autora.

Autor:

doc. Ing. Jiří Viewegh, CSc.

Fakulta lesnická a dřevařská, ČZU v Praze

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.