Po kom se jmenuje sekvoje

Rodiče a příbuzní
Čerokíjové měli v době příchodu Evropanů do Ameriky rozvinutou kulturu se stálými sídly, pevnými domy a věnovali se zemědělství i lovu. Měli poměrně vysokou životní úroveň. Jejich původní území leželo na jihovýchodě Severní Ameri-
ky (dnešní Jižní a Severní Karolína a Tennessee), tradičním domovem byly především Velké Kouřové hory (Great Smokey Mountains). Čerokíjové se dělili na sedm kmenů a děti patřily vždy do matčina kmene. Při tomto způsobu života byli strýcové z matčiny strany pro dítě důležitější než otec. Možná proto také zůstala postava Sequoyahova otce poněkud neurčitá. Důležitější je, že Sequoyahova matka Wu-teh byla příbuzná s významnými bojovníky a náčelníky svého kmene. Jedním z nich byl náčelník Old Tassel, který byl stoupencem míru s evropskými přistěhovalci, ale jeho bratři byli bojovníci. Další příbuzný, John Watts, naopak organizoval válečné tažení proti Evropanům v roce 1792. Sequoyah se narodil pravděpodobně v čerokíjské vsi Tuskegee (Tukasee, Taskigi) v Tennessee. Dnes je toto místo na dně přehradní nádrže Tellico. Během indiánských válek proti americkým osadníkům v letech 1776–1794 byla obec přemístěna na jihozápad do oblasti Chattanooga v Tennessee. Jméno Sequoyah známe podle výslovnosti evropských přistěhovalců, čerokíjské jméno asi znělo Sogwali.
Kdo je Sequoyahovým otcem, není jisté. Podle některých pramenů to byl cestující obchodník Guess německého původu. Daleko častěji se předpokládá, že se otec Sequoyaha jmenoval Gist a nějaký čas žil u Čerokíjů. Obchodoval na indiánském území, později bojoval ve válkách Britů s Francouzi, samozřejmě na straně Britů. Těchto válek se účastnili i Čerokíjové, ale na straně Francouzů (proto je pravděpodobnost jeho otcovství také zpochybňována). Později Gist bojoval ve válce za americkou nezávislost. Tehdy varoval Čerokíje, aby se do války nezapojovali.

Situace Čerokíjů
Trvalé anglické osídlení v Jižní Karolíně vzniklo už kolem roku 1670 a vztahy mezi indiány a přistěhovalci byly postupně řešeny různými dohodami. Evropani všechny dohody stále porušovali a čerokíjské území bylo pod stálým tlakem. Při bojích Evropanů s indiánskými kmeny často Čerokíjové bojovali na straně Britů, ale to jim nepomohlo a jejich města byla většinou při bojích zničena. V letech 1700–1763 vypukly územní spory mezi Brity, Francouzi a Španěly. Zvlášť britští obyvatelé okrajových území, tzv. Hraničáři, postupovali proti všem indiánům agresivně. Už koncem roku 1773 byli Čerokíjové zbaveni svého loveckého teritoria. Proto za americké války za nezávislost bojovali Čerokíjové na straně Velké Británie, kterou považovali za autoritu, která je může chránit před agresivitou přistěhovalců. V průběhu této války Čero-kíjové přišli o území v Karolíně a Tennessee. V roce 1816 byli přesvědčováni, aby se vystěhovali do Arkansasu, později do Oklahomy. Kmenoví náčelníci se snažili s vládou Spojených států vyjednávat, ale bez úspěchu. V letech 1829–37 byl sedmým presidentem Spojených států Andrew Jackson, bývalý Hraničář. Pro svou neústupnost měl přezdívku Old Hickory (starý ořechovec). Byl známý pronásledováním indiánů, přestože mu v jakési bitvě zachránil život čerokíjský bojovník. Jackson rozhodl o vysídlení Čerokíjů do Oklahomy. Většina kmene si chtěla udržet své původní území a sebrali 15 000 podpisů pod petici, kterou však osmý president Martin Van Buren neuznal, ačkoliv mnoho osobností se zastávalo indiánů. A tak začal nucený odsun Čerokíjů, který prováděl generál Winfield Scott. Indiáni byli násilím shromažďováni do sběrných táborů, při tomto rychlém soustřeďování přišli o celý majetek kmene. Nejdříve byli umístěni v táborech Čerokíjové z Georgie, později z Tennessee a Severní Karolíny, nakonec i z Alabamy. Už v táborech umírali lidé z nedostatku potravin a jejich špatné kvality, ale také v důsledku psychického stresu. Dne
26. 5. 1838 byl zahájen první přesun, který získal název The Trail of Tears – Cesta Slz. V první vlně se jednalo asi o 17 000 lidí, během přesunu zahynulo kolem 4 000 indiánů. Přesun začal pěšky a nejvíce samozřejmě umíraly děti a staří lidé. V zimě zase umírali lidé na podchlazení a zápaly plic. Většina cesty dlouhé 1 900 km proběhla pěšky, jen částečně byly použity vozy. Později bylo dosaženo po protestech zmírnění podmínek a zbytek asi 11 000 Čerokíjů se stěhoval za poněkud lepších podmínek, i tehdy však byly ztráty na životech. Jen malá část Čerokíjů zůstala na území Kouřových hor díky přátelským vztahům s některými přistěhovalci.

Sestavení písma
Osobní život Sequoyaha byl celkem spokojený, oženil se, měl dvě ženy, se kterými měl sedm dětí (u Čerokíjů byla běžná polygamie). Před rokem 1809 se přestěhoval do Willstownu v severovýchodní Alabamě. V době míru se živil jako kovář a stříbrotepec. Protože poznal hodnotu zapsaných slov ve srovnání s ústním předáváním informací, rozhodl se sestavit písmo, které by vystihovalo čerokíjský jazyk. Stal se tím mezi ostatními Čerokíji velmi nepopulární, byl považován za odrodilce nebo blázna, protože neobdělával pole a zabýval se jen písmem. První práce mu žena spálila, považovala to za čarodějnictví. Od roku 1809 hledal znaky pro slova, později pro zvuky. Použil latinku (ale obvykle jeho písmeno znamenalo jiný zvuk než v angličtině), kyrilici a vymýšlel i vlastní symboly. Vystihl všechny používané zvuky a podařilo se mu sestavit fonetické písmo. Nakonec měla jeho abeceda 86 symbolů. Hlavní práci na abecedě dokončil pravděpodobně už v roce 1821. Důležité bylo přesvědčit ostatní, že používání písma má smysl. Nejdříve naučil abecedu svou dceru. Funkčnost písma předvedl tak, že text nadiktoval, zapsaný text znovu přečetl. Cestoval po indiánské rezervaci a přesvědčoval náčelníky o užitečnosti písma. V letech 1828–1834 pracoval na slovníku, aby zachytil bohatost jazyka. Uvádí se, že je to jediný známý případ, kdy člen národa bez tradice psaného slova vytvořil použitelné písmo. Samozřejmě nežil mimo společnost a měl typickou indiánskou výchovu. V letech 1813–1814 se účastnil války proti povstaleckým kmenům Krí na straně Spojených států. V roce 1825 vzdělaný Čerokí David Brown přeložil do čerokíjštiny Bibli. V roce 1825 Čerokíjové oficiálně přijali Sequoyahovo písmo. V letech 1828–34 začaly s pomocí misionářů vycházet celokmenové noviny The Cherokee Phoenix v angličtině a čerokíjštině. Gramotnost Čerokíjů byla brzy větší než u jejich bílých sousedů.

Další osudy
Sequoyah se po roce 1825 přestěhoval do Arkansasu, kde si zařídil obchod s kovářským zbožím a solí. V roce 1828 jednal s delegací indiánů různých kmenů ve Washingtonu o půdě v Oklahomě. Po setkání se zástupci jiných kmenů začal cestovat, procestoval Arizonu a New Mexico. Čerokíjové byli postupně vytlačováni z původních sídlišť a při stěhování do Arkansasu Sequoyah s přítelem náčelníkem Johnem Jolly doprovázeli stěhující se skupiny. Pak se vrátil do Alabamy a přesvědčoval další Čerokíje ke stěhování. Doporučoval jim, aby mezi sebou ke korespondenci používali jeho písmo. Celý exodus kmene urychlilo to, že v okolí původních sídlišť bylo objeveno zlato. Nejhorší byl rok 1838, tehdy už Čerokíjové ztratili většinu svých území především díky tomu, že Evropané nedodržovali federální dohody. Sequoyah se snažil usmiřovat spory Čerokíjů z různých stěhujících se skupin. Snažil se přesvědčit k přesunu do Arkansasu nebo Oklahomy i zbytky kmene, které zůstaly v Mexiku a Texasu. Už jako starý člověk se za nimi vydal v létě 1842 v doprovodu osmi přátel. Domů se nevrátil a nikdo neví, kde zemřel, kde leží jeho hrob. Předpokládá se, že zemřel někdy v letech 1843–1845 v Mexiku, ve státě Tamaulipas, a jeho hrob leží někde na hranici mezi Mexikem a Texasem. V roce 1938 se vydala expedice hledat jeho hrob do nejsevernější části Mexika, ale neexistuje možnost prokázat, který hrob je ten pravý.
Dnes se Sequoyahova abeceda přestává používat, protože děti chodí do škol s anglickým vyučovacím jazykem.

Použití Sekvojahova jména
Pro sekvoji se v Anglii někdy používá jméno Wellingtonia na počest vévody z Wellingtonu (1769–1852), který vedl spojenecká vojska proti Napoleonovi u Waterloo. Strom tak pojmenoval anglický botanik J. Lindley v roce 1853. Podle pravidel botanického kódu by byl problém v tom, že jméno Wellingtonia už v roce 1840 použil švýcarský botanik C. D. F. Meisner pro jinou rostlinu z čeledi Sabiaceae. Endlicher publikoval popis jako první (1847) v Synopsis Coniferarum, proto jeho jméno platí. K použití Sekvojahova jména ho mohlo inspirovat to, že se sám zabýval podobnou problematikou, ale u východoasijských jazyků.

Autor:
RNDr. Jana Möllerová, CSc.
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Foto: Martin Baláš