Mozaika z evropských soukromých lesů I.

Víme, že toho moc nevíme
To je výstižné označení výsledku, protože odpovědělo jen 23 států, a tak lze stěží označit za evropskou studii materiál, ve kterém chybí data z Ruské federace, Běloruska, Ukrajiny, Moldavska, Albánie, Bosny a Hercegoviny, Černé Hory, Dánska, Estonska, Chorvatska, Itálie, Makedonie, Malty, Portugalska, Řecka, Španělska a malých států, Andorry, Lichtenštejnska, Monaka, San Marina atd. Údaje byly požadovány za rok 2005, ale zaslaná data jsou z rozpětí let 1991–2005, což vyžadovalo jejich převedení „na společného jmenovatele“, ovlivňujícího jejich vypovídací hodnotu. Významné také je, že snad ani jediný stát neodpověděl na všechny otázky, a proto je řada srovnání provedena jen za 8 států!

Vlastnická struktura
Podle studie je vlastnictví lesů soukromé: fyzické osoby a rodiny, družstva, lesní průmysl a soukromé organizace (církevní, vzdělávací, penzijní a investiční fondy, sdružení ochránců přírody); nebo veřejné: státní, provinční, městské a obecní. Ze srovnání s členěním v ČR je zjevné, že ve vlastnické struktuře mohou být nepřesnosti, ovlivněné národními metodikami.
Termínem lesní průmysl je označeno sdružení soukromých vlastníků lesů, jejichž lesy jsou managementem propojeny s vlastními zpracovatelskými kapacitami, takže sdružení umisťuje na trh hotové výrobky, a surové dříví prodává jen v omezeném rozsahu. Takovým sdružením, typickým pro Švédsko, Finsko a Portugalsko, je např. švédská Södra, sdružující 50 tis. vlastníků lesů s celkovou výměrou 2,3 mil. ha, provozující nejen vlastní pily, celulózky, papírny a peletárny, ale dodávající i teplo a elektřinu ze svých tepláren, a mající i vlastní výzkumná pracoviště. (Jako zajímavost mohu doplnit, že v roce 1991 byl na valné hromadě přednesen z pléna, a následně odhlasován návrh, aby již vypočítané dividendy byly členům sdružení sníženy ve prospěch financování vlastního výzkumu).
Jen v Německu (384 tis. ha), Maďarsku (2 tis. ha) a Slovensku (113 tis. ha) se vyskytuje kategorie „jiné vlastnictví“, což je dočasná poručnická správa lesů, vyčleněných pozemkovou reformou k budoucí privatizaci či převodu do veřejného vlastnictví.
Výměra soukromých lesů v Evropě za posledních 20 let vzrůstá, a to jak zalesňováním soukromých zemědělských půd, tak restitucemi a privatizací ve Střední a Východní Evropě. Od roku 1990 byla největší výměra zemědělských půd zalesněna v Irsku, kde 15 tis. farmářů zalesnilo 220 tis. ha. V menší míře proběhl podobný proces v Norsku a Slovinsku, zatímco v ostatních zemích probíhají nevýrazné přesuny ze zemědělské do lesní půdy průběžně.
Významné restituce proběhly (a do určité míry ještě probíhají) v Bulharsku, Česku, Německu, Maďarsku, Lotyšsku, Litvě, Rumunsku, Slovensku, Slovinsku a Srbsku, přičemž restituční proces má v každé zemi svá specifika, např. v Maďarsku byly lesy vydávány náhradou za družstevní zemědělské pozemky. Polska a některých regionů bývalé Jugoslávie se restituce téměř nedotkly, protože v nich byl historický podíl soukromých lesů nízký. Slabinou studie je absence údajů z evropských států bývalého SSSR. Až do roku 2001 mohlo v Ruské federaci a Moldavsku vzniknout soukromé vlastnictví lesa jen založením plantáže lesních dřevin na zemědělské půdě, a současná situace je nepřehledná v tom smyslu, že lesnická legislativa sice prohlašuje všechny lesy za „společné vlastnictví lidu“, ale tato deklarace neodpovídá právnickému pojmu „veřejné vlastnictví“. Kostrbatě řečeno, lesní půda a stromy na ní musí být podle legislativy obhospodařovány jako státní, ale uživatelská práva (např. na těžbu dříví) mohou být pronájmem či předáním udělena obcím, družstvům a pachtýřům. Lesním zákonem zůstává zachováno právo vstupovat do veřejných lesů a pást v nich dobytek, získávat píci, těžit pryskyřici, umisťovat včelstva a sbírat lesní ovoce, houby a léčivé rostliny. Budoucí vznik reálných soukromých vlastnických vztahů je možno zatím jen předpokládat.  
S výjimkou států, ve kterých proběhla restituce, jsou nárůsty výměr soukromých lesů výsledkem zalesňování marginálních zemědělských půd.

Roztříštěnost soukromých lesů
Počet soukromých vlastníků lesů ve Střední a Východní Evropě roste restitucemi a privatizací, a v „tradičních“ zemích se většinou mírně, ale stále zvyšuje vlivem dědických zákonů, umožňujících dělení majetků. Např. Belgie uvádí, že každých
10 let se tak počet vlastníků lesů zvýší o 10 %, a podobná situace je i v Bulharsku a Maďarsku. Fragmentaci lesů označuje jako problém Belgie, Bulharsko, Kypr, Maďarsko, Island, Lotyšsko, Litva, Polsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. Na-opak ve Francii, Švýcarsku a Finsku počet vlastníků lesů klesá a průměrná výměra majetku roste. Finsko uvádí, že k tomu dochází stěhováním obyvatel z venkova do měst a odprodáním lesů a polností sousedům (budovy zpravidla zůstávají jako rekreační). V souvislosti s roztříštěností držby soukromých lesů uvádí řada států svá opatření (realizovaná i chystaná) na zlepšení ekonomické životaschopnosti malolesů, např. pozemkové úpravy, podpora sdružování a společných podniků, granty pro licencovaná sdružení a pozemkové zákony, neumožňující další dělení pozemků v Norsku a Rumunsku, či dělení menších pozemků než 5 ha v Litvě a menších než 1 ha na Slovensku.    
Z grafu je zjevná velká roztříštěnost soukromých lesů, a tím i jejich obtížná ekonomická životaschopnost, ale protože je odvozen z 9 států, nemusí platit v celé Evropě, že 61 % soukromých vlastníků lesa má méně než 1 ha a 93 % vlastníků méně než 10 ha.
Další graf (z údajů 8 států) ukazuje, že se velký počet vlastníků podílí na malé výměře lesů, a že tak na větší vlastníky vychází majetky poměrně velké. Na vlastníky méně než 1 ha totiž připadá jen 5 % plochy soukromých lesů, subjekty do 10 ha se dělí o 30 % lesů, majetky s výměrou 10–20 ha se na ploše soukromých lesů podílejí 13 %, majetky s 20–50 ha 16 %, s 50–100 ha 11 %, se 100–500 ha 18 % a majetky nad 500 ha 12 %. Z následujících tabulek pak vyplývá, že velikost průměrného soukromého lesa se stát od státu markantně liší, a proto jsou průměrné údaje za Evropu jen orientační.
Uvedené údaje jsou spíše archivní, protože jen část z nich pochází z roku 2005, zatímco významný podíl dat je z let 1999–2000, od nichž určitě proběhly podstatné změny, zejména v zemích bývalého socialistického bloku. Je zjevné, že struktura držby lesů je výsledkem historického vývoje v každém konkrétním státě, a proto nemá valného smyslu se snažit o hledání vzorového podílu výměry státních lesů a nejvhodnější velikosti soukromého lesa.

Lesní hospodářské plány
Studie považuje za obhospodařované podle LHP majetky, řídící se oficiálními i neoficiálními (neschválenými) osnovami hospodářských opatření pro 5 a více let. Šest států (Česko, Nizozemsko, Slovensko, Srbsko, Lotyšsko a Irsko) uvádí, že všechny, nebo téměř všechny veřejné i soukromé lesy jsou obhospodařovány podle stejných standardů. V pěti státech (Maďarsko, Rumunsko, Finsko, Polsko a Belgie) hospodaří veřejné lesy podle LHP povinně, zatímco soukromých lesů se podle LHP řídí 50–72 %.

Certifikace soukromých lesů
Rozdíl mezi podílem certifikovaných soukromých a veřejných lesů označují autoři studie za „do očí bijící“, aniž by uvedli, že soukromému vlastníkovi malého lesa, který produkci dříví používá zcela či převážně pro vlastní spotřebu, je certifikace k ničemu. (V soukromých lesích je obvyklý vysoký podíl paliva, v Bulharsku bylo udáno 49 %, v Rumunsku 35 %, v Srbsku 43 % a u ostatních států údaj chyběl).

Zpracováno s použitím: Geneva Timber and Forest Study Paper 26: Private Forest Ownership in Europe; OSN 2010; ISBN 978-92-1-117034-4

Autor:
Prof. Ing. Vladimír Simanov, CSc.
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.